Září 2013

Pár keců na omluvu

27. září 2013 v 21:17 | Gabux |  O blogu
Vítám vás milí čtenáři :)
Chci se jen omluvit, že nepřidávám tolik jako v minulosti, ale rozhodla jsem se, že budu na blog psát jen když budu mít co psát a jen když budu mít nějaký nápad. Nebudu si tu z prstu cucat článek jen abych měla co přidat. Přece jen chceme kvalitu a ne kvantitu ne? :)
Takže ano sem tam přidám díl k cizí povídce, kusovku, DIY a podobné kravinky a jinak budu přidávat jen a pouze své díla a různé recenze.
A také už teď nemám tolik času jako na základní škole. Střední škola je fajn a jsem spokojená, ale přece jen je náročnější než základka. Co by se taky dalo čekat, že? A navíc intr a mobilní připojení. Také žádná sláva.
Takže to jen, abysme si udělali jasno proč nepřidávám tak často a také taková omluva spřáteleným blogům a různým čtenářům. :)
Tak se mějte a zase někdy! :))

11.kapitola

25. září 2013 v 22:50 | Gabux |  Hrátky se životem
11.kapitola
Čekala jsem hodně, ale tohle vážně ne! Všude kolem mě něco kvetlo. Ať už stromy, keře neb květiny. Stromy tu byly všelijaké. Vysoké i nízké, s hubeným i s tlustým kmenem, rozvětvené i nerozvětvené... Nejčastěji tu byly stromy s modrým nebo stříbrným kmenem, různě široké a rozkvetlé. Každý strom měl květy jiné barvy. Jeden měl květy bílé, druhý rudé, třetí tyrkysové,... Listí, ale měly všechny stromy stejné. Černé. Až na jeden, který stál u takového jezírka. Ten měl černé květy, bílé listí a rudý kmen. Keře byly povětšinou malé a zavalité. Některé měly zvláštní květy. Stromy měly květy, které připomínaly lilie, ale květy na keřích měli prostředek bílí popřípadě rudý, který vypadal jako malá růže. Ale okraje měly lístky jako kopretiny. Barvou buď modré nebo zelené. Listí měly všechny keře stejné. A to žluté. Ale našlo se pár keřů s plody. Ty plody svítily. Tyrkysově, růžově, rudě, žlutě, zeleně, bíle a neb černě. Jinak ty keře vypadaly stejně jako ty s květy. Květiny byly různorodé a ani se nedají popsat. A ta jejich vůně! Luis měl pravdu. Líbilo se mi tam. Za tuhle krásu vážně stálo za to vstát z toho křesla. Byla jsem uchvácena to krásou a nechápala jsem jak v sídle zla může být něco tak krásného.
"Líbí se ti tu?" Šeptl mi velice tiše do ucha Luis, který se ocitl za mnou. Než jsem stihla odpovědět dodal:
"Málem ses mi ztratila z očí. Beze mě bys zabloudila, květinko." Při mé prohlídce jsem totiž nekoukala kam jdu a prostě jsem šla a tudíž mě překvapila jeho slova. Přece jsem nemohla být tak daleko.
"Ano líbí se mi tu. Ale přece nejsem tak daleko a šla jsem jen rovně ne?" Pootočila jsem se k němu.
"Kdepak. Šla jsi jak jen jsi mohla jen ne rovně." Mrkl na mě.
"Aha... A teď vyklop proč si mě sem vzal." Upřeně jsem se na něj dívala.
"Chci si popovídat o naší společné budoucnosti." Řekl zcela vážně.
"Společné?! Spadl jsi na hlavu nebo co?!" Vyjekla jsem až přehnaně nahlas.
"Jaké jiné než společné! A nezvyšuj na mě momentálně hlas!" Nebezpečně se mu zablesklo v očích. Mlčela jsem. Po dlouhé době ve mně vyvolal strach.
"Tak jelikož tu budeš ještě dlouhou dobu pobývat a je mi jasné, že zahrada se stane tvým útočištěm měla by jsi něco vědět o těch zářících plodech. Když sníš a nebo se jich jen dotkneš tak se ti stane něco z tohohle. Záleží jakou barvu si vybereš. Tyrkysové ti zaplní hlavu bolestí. Budeš mít pocit, že ti pukne. Růžové tě naplní oddaností k osobě, která ti je podstrčí.Uděláš cokoliv, co ti ta osoba řekne. Rudé tě naplní hněvem na všechno a všechny kolem. Ale nejvíce hněvem k sobě samé. Pokusíš se sama sebe zničit. Žluté tě naprosto znehybní a jen polibek z lásky, která je z obou stran tě může zachránit. Když tě políbí osoba, která tě nemiluje a nebo ty nemiluješ ji tak budeš rok umírat bolestivou smrtí. Zelené tě otráví silným jedem od kterého je únikem jen vílí krev, která je nedostatkovým zbožím. Bílé ti dají vědění po kterém toužíš, ale zabijí tě ihned jakmile ukojíš svou zvědavost. A konečně černé. Černé tě ovládnou. Respektivě tě ovládne démon, který se v nich schovává. Démon zloby, hněvu a nenávisti." Ukončil svůj proslov a koukal na mě přísným pohledem.
"No já na ně šahat nebudu a už vůbec je nebudu jíst!" Vyhrkla jsem.
"U takového nenažrance jako jsi ty bych se ani nedivil, kdybys je snědla všechny." Ušklíbl se a já dostala ohromnou zlost. Byla jsem naštvaná za ten strach co ve mně vyvolal, za to ponižování i za to provokování. Vztáhla jsem k němu ruku a najednou z ní vylítl modravý plamen. Byl to Ničivý plamen a já to věděla. Kdokoliv nebo cokoliv se ho dotklo okamžitě přestalo existovat. Vylekalo mě, že jsem ho použila a začala jsem couvat a u jezírka jsem se s brekem složila. Luise jsem díkybohu netrefila, ale z toho plamene bylo cítit neskutečné zlo. Luis chvíli jen ohromeně stál a koukal. Si se z toho nemohl vzpamatovat. Každopádně po chvíli se vzchopil a velice pomalu přešel ke mně. Přidřepl si ke mně a obejmul mě. Nic neříkal, jen mě objímal. A za to jsem mu byla neskutečně vděčná! Svým způsobem jsem ho měla ráda a jen jsem si to odmítala přiznat. A jemu bych to nikdy neřekla! Nikdy! Ale teď když mě utěšoval jen obejmutím si u mě šplhl. Najednou se kolem nás utvořil plamen. Seděli jsme v plamenu, který neničil, neubližoval a už vůbec nezabíjel. Tenhle plamen byl dobrý. Chránil nás a vyjadřoval mou vděčnost. Byl to plamen Vděčnosti. Byl jemně narůžovělý a utěšoval. Musela jsem se usmát. Konečně se projevila i dobrá část, která ve mně je. Vážně jsem se bála, že se neprojeví. Z boku jsem se podívala na Luise a ten jen okouzleně se díval na ten plamen. V očích měl nadšení, překvapení a zvědavost.
"Luisi?" Zašeptala jsem, když jsem od něj odtrhla zrak.
"Ano lásko?" Taky zašeptal.
"Děkuju…"
"Za co?" Udiveně se na mě podíval.
"Za to, že jsi to nijak nekomentoval, nesnažil ses mě utěšit a jen jsi mlčel, seděl vedle mě a objímal mě. Díky…"
"Nemáš zač. Přišlo mi, že si to potřebovala."
"Potřebovala." Nechtěně jsem přiznala. Prostě to ze mě vyjelo. Stále byl kolem nás ten plamen a neskutečně mě uklidňoval a utěšoval.
"Miláčku já vím, že to tímto strašně pokazím, ale vážně musíme mluvit o té budoucnosti." Poznamenal a opatrně na mě kouknul.
"Hmmm tak povídej." Řekla jsem stále klidně a cítila jsem se jak opilá. Mě ten plamen úplně opíjel!
"Máš být mou královnou. Královnou zla. To znamená, že si mě musíš vzít…" Řekl a čekal.
"Hmmm…"
"A podle legendy máš mít se svým manželem čtyři děti." Řekl, když viděl, že jsem stále v klidu.
"Cože?!" Tohle mě dokonale probralo. Plamen zmizel.
"No… Čtyři děti." Opatrně zopakoval.
"Nikdy!" Zakroutila jsem ještě na důkaz svých slov hlavou.
"Proč?! To se ti nelíbím nebo jako proč?" Vyjel na mě.
"Takže za a nebudu si nikoho brát a už vůbec ne tebe, za b nebudeš mi rozkazovat a za c nebudu nikomu rodit určitý počet dětí! A k tomu jestli se mi líbíš… Líbíš, ale o to tady nejde!" Zvýšila jsem hlas.
" Klid! Nemáš si mě brát hned teď, ale až tak za měsíc, za dva…"
"Are you kidding me?!" Vyjela jsem.
"Yes! Kecal jsem. Svatba bude až tak za půl roku…" Vypadal zamyšleně.
"Tak aby bylo jasno. ŽÁDNÁ SVATBA NEBUDE!" Mile jsme se na něj zakřenila, ale věděla jsem, že mám v očích vztek.
"Ale jo bude, ale ještě nevím jestli malá nebo velká, formální nebo neformální…." Přemýšlel nahlas. Já na něj jen vyjeveně koukala. On dělal jako bych o tom nerozhodovala. Dobře… Nic moc jsem proti tomu dělat nemohla, ale i tak! Dělal jako bych tu nebyla! A jak o tom přemýšlel! Jak se u toho tvářil důležitě, zamyšleně, vážně,… Vyprskla jsem smíchy. Tím jsem ho vyvedla z míry a koukal se na mě jako bych se zbláznila.
"Co ti je?" Zeptal se opatrně.
"Ty kdyby ses viděl!" Vrátila jsem mu tu jeho včerejší větu.
"Hahaha! Ne, co je?" Dotíral.
"Nic."
"Hej!"
"Není to příjemný co?" Vyplázla jsem jazyk.
"Hele děsíš mě! Ty tvoje změny nálad jsou hrozný a nečekaný!"
"To říká ten pravej fakt!" Protočila jsem oči.
"Hele jo! Nedovoluj si na starší!"
"To je fakt. To není slušný si dovolovat na stařečka. Omlouvám se." Nasadila jsem omluvný výraz.
"Já tě přetrhnu jak hada!" Vyskočil na nohy, ale to já už jsem neváhala a se smíchem běžela za ten strom s rudým kmenem. Nepoužil upíří rychlost a tím to udělal zajímavější a zábavnější.
"Až tě najdu tak tě fakt přetrhnu!" Výhružně vrčel každou chvilku. Mezitím jsem já se schovala pod jeden keř. Bohužel ten ťulpas se před ním zastavil a já málem nedýchala. Najednou se sklonil.
"A mám tě!" A už upíří rychlostí a s úsměvem na tváři mě vytáhl. Já se musela smát. Ten jeho nadšený výraz, když mě našel taky stál za to. On se najednou začal smát semnou. Takhle hezky a upřímně jsem ho nikdy se smát neslyšela. Šokovalo mě to, ale líbilo se mi to. V tom mě položil na zem a začal mě lechtat! Ten exot mě začal lechtat! Já se začala kroutit jak had, ale on ne a ne přestat! Už ani smát jsem se nemohla jak jsem byla vyčerpaná. Má obrana taky stála za velký kulový, ale snaha byla.
"U-u-u-už do-o-o-o-ost!" Dostala jsem ze sebe když už jsem měla pocit, že víc nevydržím .
"Co z toho budu mít?" Zvědavě se na mě podíval, přestal a přišpendlil mě k zemi tak, že si na mě sedl.
"Dobrej pocit?" Zkusila jsem.
"Nechci."
"Tak já nevím."
"Polibek." Navrhl.
"Ne!" Řekla jsem rázně a on mě v tu chvíli začal lechtat. Mezitím prohodil, že přestane jen když mu slíbím, že do dnešní půlnoci ho políbím. Nechtěla jsem, vážně jsem nechtěla. Ale ono to nešlo vydržet!
"S-s-s-slibuju!" Vyčerpaně jsem se vzdala.
"Super a teď pojď." Zazubil se a vstal.
"Kam?" Dotázala jsem se a stále jsem ležela.
"Na večeři?!"
"Už? Kolik je?"
"Sedm."
"Už?!" Vyjekla jsem.
"Jo."
"Co je k jídlu?"
"Smažený sýr s kroketama a tatarkou." Jakmile to dořekl už jsem stála na nohou.
"Tak na co čekáme?" Podivila jsem se.
"Teď už na nic." Vyzubeně poznamenal a společně jsme odešli směr jídlo!