Srpen 2013

Bezdomovec trochu jinak

27. srpna 2013 v 21:46 | Gabux |  Co se děje kolem mě
Ahojda!
Tohle téma převezmu na svou stávající situaci. Abych to objasnila bydlím v takovém malém městečku se zvláštním názvem Kouřim. Máme tu domeček se zahrádkou a vlastně vše co potřebujeme. ALE z určitého důvodu, který si přece jen nechám pro sebe jsme si pronajali i byt v Praze. Není to žádný drobeček, je to byt jako kráva. A jako bonus 1.9. nastupuji na intr. To tedy znamená, že mám dva domovy a od 1.9. budu mít dokonce tři. Jenže... Jsem vůbec ještě někde doma? Nejsem takový novodobý bezdomovec?
Na jednu stranu je děsně super, že mám tolik míst, kam se vracet. Jasně kdykoliv můžu ten do Kouřimi a nebo když budu chtít můžu naopak jet do Prahy. Odkud? No přece z intru v Poděbradech! Ze svého třetího "domova"!
Ale na druhou stranu je to děsné. Jak si mám vybrat kam jet když ke Kouřimi mě vážou přátele a k Praze hlavně mé potřeby a možnost si kdykoliv, cokoliv dokoupit?
Bude to těžké, ale díkybohu jem přizpůsobivá a veřím, že si na tohle rychle zvyknu a už se nebudu nadále cítit jako bezdomovec, protože to prázdno uvnitř mě je hrozné. To prázdno brzy vyplní DOMOV! :)

Kresba: Pejsek

25. srpna 2013 v 17:13 | Gabux |  Kresby
Halo!
Tak jsem se jednoho dne hrozně nudila a přiznávám, že už to je před nějakou dobou a rozhodla se nakreslit pejska. Neumím kreslit pejsky! Ale snažím se. Tohle bych chvilkový nápad a tak jsem ho učinila. Několikrát jsem s tím chtěla seknout, ale já jsem bohužel ten typ člověka, který když něco začne tak to musí i dodělat. A tak jsem se s tím trápila dál a dál než jsem se konečně dotrápila.

Prosím
Na: A4
Čím: Tužkou
Za: 90 minut. Furt se mi něco nelíbilo! "-_-"
Spokojenost: 50% - Líbí se mi jen tvar jako takový, pak očko a čumák (tlama). Toť vše ;P


A co na tuto "kresbu" říkáte vy? :)

Kusovka 4.7

23. srpna 2013 v 13:18 | Gabux |  Kusovky
Chybíš mi jako hvězda na nebi. Chybíš mi jako slunce na zemi. Chybíš mi jako vítr vlnám. Chybíš mi jako muž ženám. Chybíš mi jako mléko kávě. Chybíš mi jako vláha trávě. Chybíš mi jako tuha v tužce. Chybíš mi jako náboj v pušce. Chybíš mi jako včela květům. Chybíš mi jako mír světům. Chybíš mi jako ve slově hláska. Chybíš mi jako v srdci láska.


Kresby k talentovkám

22. srpna 2013 v 17:07 | Gabux |  Kresby
Ahojky!
Jak jistě víte, tak jsem letos v lednu dělala talentovky. A teď když už mám odstup a mohu objektivně hodnotit tak jsem se rozhodla, že ty kresby zveřejním i v této rubrice.

Mušle
Na: A4
Čím:
Obyč. tužkou
Za:
45 minut víc jsme na to neměli :/
Spokojenost:
100% - Ať si říká kdo chce, co chce! Mně se ta mušle prostě líbí a jsem na ni stále řádně pyšná! :3



Paleček
Na: A4
Čím: Pastelkama
Za: 45 minut - víc jsme na to neměli a já to málem nestihla :D
Spokojenost: 80% - Mohla jsem taky vymyslet něco jiného. Ikdyž je pravda, že mě třeba to originální, dětské poddání Palečka zachránilo a třeba díky němu jsem se dostala na školu. Kdo ví.



A jak by jste zhodnotili moji práci vy?

Korálkování: Želvička zelená

22. srpna 2013 v 11:53 | Gabux |  Korálkování
Ahojky!
Opět přináším jeden z mých malých výrobků z korálků. Ano je to opět želvička. Tentokrát v jiných barvách. Želvičku si poručil bratr, ale jelikož jsem přehodila barvy a místo zeleného krunýře a bílého těla jsem udělala zelené tělo a bílý krunýř tak ji už nechtěl. A tak jsem želvičku dala na začátku dubna kamarádce k narozeninám ještě k náramku (viz. příští článek) a ke dvoum tričkám. Želvička se ji díkybohu líbila! Tentokrát už nožky netrvaly tak dlouho a celkově želvička trvala kratší dobu. A to 60 minut! To je o celých 15 minut méně než mi trvala ta první. Opět tam je poutko na zavěšení na klíče.
Želvička se mi líbí.




10.kapitola

21. srpna 2013 v 18:47 | Gabux |  Hrátky se životem
Ze čtení mě vyrušilo až pohlazení po vlasech. Leknutím jsem nadskočila a bleskurychle jsem otočila hlavu. A už slyším jen tichý smích Luise. Ale ne ten protivný, spíše takovej provokativní.
"Nevím, co je tu k smíchu, ale vůbec mě to nezajímá tak se přestaň okamžitě smát!" Rozčertím se po chvíli.
"Kdyby ses viděla!" Vyjede z něj.
"Tuhle větu během dvou dnů slyším už podruhý. Fakt nevím, co je na mě tak moc vtipnýho, že se mi každej směje!" Začnu rozčileným tónem až přejdu do kňourání. Jsem nějaká přecitlivělá...
"Ale lásko já to tak nemyslel." Krásně se na mě Luis usmál.
"Ještě, aby jo... Kdy je oběd?" Zvědavě se zeptám.
"Ty se furt zajímáš jen o jídlo!"
"Máš s tím snad problém?!"
"Tímhle tempem budeš brzy tlustá květinko."
"Chceš tím říct, že tloustnu?!"
"Ne..."
"Znělo to tak!"
"Tak se nerozčiluj. Já to tak nemyslel. A zvedej se, jdeme na oběd."
"No hurá. Konečně kloudná řeč!" S obrovskou radostí jsem vyskočila ze křesla. Hmmm... Moc elegantní to nebylo, jelikož jsem se ihned odporoučela k zemi.
"Tos mě nemohl chytit, když máš tu úžasnou rychlost?!" Kouknu se na něj.
"Kdo mohl čekat, že jsi takový nemehlo, že slítneš, když vstáváš z křesla?" Udiveně na mě koukne.
"Ty!"
"Dobrý zas. Neválej se tu furt a už pojď..." Řekl, pomohl mi vstát (co se stalo?!) a vydal se ke dveřím. Šla jsem za ním. Cesta do sálu netrvala dlouho a nestojí za zmínku. Ale stále nechápu jak se tam jde. U stolu bylo zase upírů jak nasráno. Fakt super. Jediné, co mě potěšilo bylo vědomí, že na oběd jsou těstoviny s nějakou hrozně moc dobrou omáčkou a kuřecím masíčkem. Pochutnala jsem si! Jen mi to kazilo vědomí, že ten vedle mě furt chlastal krev. FURT! Když najednou mě upoutal zvuk. Takové zamručení. Narovnala jsem se a pokukovala po celém sále. Nemohla jsme přijít na zdroj toho zvuku. Až mě upoutaly prosklené dveře, které tam minule na sto procent nebyly. Pomalu jsem se zvedla, nevnímala jsem slova Luise, jak zhypnotizovaná jsem šla k těm dveřím. Něco mě k nim táhlo. Když jsem došla k nim a chtěla jsem je otevřít tak se u mě objevil Luis a bleskurychle mě otočil a zatřásl semnou.
"Alice....... Alice..... mě? Mluvím........ tebe" Začínala jsem slyšet kousky jeho vět. Všimla jsem si, že na mě ustaraně kouká.
"No tak Alice!" Zoufale semnou třásl a neustále na mě mluvil. Už jsem ho vnímala, ale stále jsem neovládala své tělo.... Až mi přilítla facka!
"Au! To bolelo!" Zakňourala jsem.
"Promiň, ale já už jsem vážně byl zoufalý! Vždyť už na tebe patnáct minut mluvím a ty nic! Víš jak se mi teď ulevilo? Co si tu viděla? Proč si sem šla?"
"Já-já-já jse tu vi-vi-viděla takové pro-prosklené dveřéééé" Mezi vzlyky jsem ze sebe vypáčila. Ani nevím, kdy jsem začala brečet!
"Proč pláčeš? Pusinko neplakej prosím!" Přitáhl si mě k sobě Luis a obejmul mě. Po chvíli mě vzal do náruče a nesl mě ke dveřím.
"Ale já ještě nedojedláááá" Opět jsem zakňourala.
"Já ti to nechám donést na pokoj ty nenažranče!" Zazubil se a už dával pokyny nějaké služce. Když jsme došli, nebo respektivě on došel do pokoje tak mě odložil do jednoho křesla. On sám si sedl do druhého a vypadal, že čeká. Já se pomalu začala uklidňovat.
"Alice řekneš mi, co se stalo?" Zeptal se mě a stále na mě ustaraně a ostražitě koukal.
"No... Až mi řekneš proč na mě tak koukáš..."
"Tak ty začneš jančit a najednou jdeš ke zdi a jsi jak zhypnotizovaná, nevnímáš, nereaguješ a nic tak o tebe mám... mám... mám... strach. A nevím, co se s tebou děje, proto ta ostražitost..."
"No uslyšela jsem zamručení a pak najednou jsme viděla skleněné dveře a něco mi říkalo jít k nim tak jsem prostě šla." Pokrčila jsem rameny.
"A ten bezdůvodný pláč na konci?" Nadzvedl jedno obočí.
"Eeee, asi z šoku?" Zatvářila jsem se jako největší andílek pod sluncem.
"Dobře, nebudu to více řešit." Mrkl na mě s šibalským úsměvem na tváři.
"Dotaz."
"Poslouchám."
"Kdy mi donesou to nedojedené jídlo?" Nevinný kukuč nasadit a doufat.
"Jsi hrozná! Nenažranec jsi vážně jo!" Rozzubeně mi oznámil.
"Nezájem..." Vyplázla jsem na něj jazyk. A on na mě jen koukal s hlavou nakloněnou na stranu.
"Já čekám!" Netrpělivě jsem poznamenala.
"A já s tím?"
"Prostě to urychli!" Řekla jsem a založila si ruce na prsou.
"Otravná jako vždy." Poznamenal a luskl prsty. Najednou někdo zaťukal na dveře a vešla služka s mým obědem.
"Toto trvalo." Poznamenala jsem.
"Omlouvám se, paní." Trošku šokovaně se uklonila.
"To nebylo na tebe, ale na Luise." Mile jsem se na ni usmála. Teda upřímně to bylo na ní, ale ten pocit, že jsem byla bezdůvodně na ni protivná mi nedal a tak jsem radši zalhala. Položila mi oběd na stůl i s pitím pro mě i pro něj, uklonila se a odešla. Já se pustila do jídla, zatímco Luis si pomalinku naléval tu svoji slavnou krev. A přitom na mě divně koukal. Tak zkoumavě až jsem to nevydržela!
"Cfo jfse zsfas?" Zeptala jsem se s plnou pusou.
" Co prosím?" Vykulil na mě oči.
"Co je zas?" Zopakovala jsem trpělivě.
"To tvoje: ''Toto trvalo.'' Bylo na ní ne na mě nemám pravdu?" Zeptal se mě s klidem a s podivnou září v očích.
"No to teda nebylo, bylo to na tebe!" Rozčertila jsem se.
"Pro pravdu se člověk nejvíc zlobí." Mrkl na mě.
"Nech mě bejt!" Rozčíleně jsem na něj zařvala.
"Co ti je? Vždyť to nevadí."
"Vadí! Nebylo to na ní!"
"Já vím, že bylo." Klidně se na mě usmál. Celkem mile, ale to mi bylo teď fuk! Rozčileně jsem vstala a letěla do koupelny, kde jsem se zamkla. Tam jsem se rozbrečela.
"Alice, pusť mě dovnitř." Mluvil na mě Luis z druhé strany dveří.
"Proč bych měla?!" Uslzeně jsem řekla.
"Já ti chci pomoct! Naučím tě jak si to, že jsi na někoho kromě mě hnusná užívat a nevyčítat si to."
"Tak přesně tohle nechci-i-i-i."
"Alice tak si dej říct!"
"Ne! Luisi nech mě bejt!" Rozbrečela jsem se naplno. Cítila jsem jak to zlo ve mně se tetelí a je rádo za můj téměř bezvýznamný čin. Cítila jsem jak se začíná projevovat. Byla jsem z toho zoufalá. Nevěděla jsem, co s tím...
"Až se uklidníš zlatíčko tak přijď budu tady." Potichu mi slíbil Luis a odešel ode dveří. Nedělala jsem si iluze, že by mě neslyšel. Brečela jsem a dumala jsem sama nad sebou asi dvě hodiny než jsem se uklidnila, utřela uslzené oči a opláchla obličej. Zhluboka jsem se nadechla a odemkla. Jakmile jsem otevřel dveře tak Luis spozorněl. Zkoumal mě pohledem.
"Dozkoumáno?" Zeptala jsem se a vydala jsem se k němu. Respektivě k druhému křeslu.
"Ano." Aktivně se zvedl jakmile jsem si sedla.
"Opovaž se mi říct, že se musím zvednout taky!"
"No dnešek je jenom náš teď už takže se jdeme projít do zahrady. Tu jsi ještě neviděla a vsadím boty, že se ti bude líbit." Mrkl na mě a už mě zvedal ze křesla. Zaúpěla jsem, ale zvedla jsem se. Když jsme vyšli z pokoje tak mě na chodbě opět upoutal ten strom. Mírně jsem se opozdil a koukala na něj než se Luis otočil a zavolal na mě, kde to vázne. Doběhla jsem ho a mohli jsme pokračovat dál. Když jsme tam dorazili tak mi Luis přikázal zavřít oči, protestovala jsem, ale nakonec jsem to vzdala. Moudřejší ustoupí no ne? Cítila jsem jak mě Luis jemně chytil za ramena a vedl dovnitř. Najednou se změnil vzduch, byl takový letní, vlažný, osvěžující a hlavně takový přívětivý.
"Už?"
"Ještě chvilku."
"Už?"
"Nebuď nedočkavá!"
"Už?"
"Alice!"
"Tak už?"

"Už."
Otevřela jsem oči a zůstala jsem ohromeně stát s otevřenou pusou dokořám.

Nebyl čas ani chuť

21. srpna 2013 v 16:33 | Gabux
Žiju!
Ano, je to neuvěřitelné, ale Gabux stále žije a s chutí se vrací.
Uznávám, že jsem vás téměř 3 měsíce zanedbávala, ale neměla jsem chuť nic na blog přidávat a nevěděla jsem ani co bych měla přidávat. A zcela upřímně ani toho času moc nebylo.
Ale teď se všechno mění a já se vracím zpátky! :)
Doufám, že jste na mě nezanevřeli a vrátíte se ke mně stejně jako já se vrátila k vám :)