Březen 2013

Kresbička z hor

26. března 2013 v 13:59 | Gabux |  Kresby
Ahojda,
sice jsem na horách byla na konci ledna, ale tak trošku jsem zapomněla tenhle obrázek zveřejnit. S kamarádkou se nám nic nechtělo tak jsem sáhly po tužkách, které nebyly naše, našly jsme si předlohu a hurá na kreslení. Nevím, co mě to popadlo nakrelsit zrovna tohle a už vůbec se nedá říct, že bych na to nějak extra byla pyšná, to vůbec ne! Je to přece jen spíše jen obrys. Ale svým způsobem se mi to líbí! :)

Na: A4
Čím: Obyč. tužkou
Za: Asi třičtvrtě hodinky to trvalo. Neustále jsem byla nespokojená s krkem a dalšíma kravinama. :'D
Spokojenost: 65% - mohlo to být lepší a navíc to je jen obrys


Omlouvám se za kvalitku fotek. Je děsná já vím, ale je to focené ve spěchu mobilem a zmenšování tech fotek taky ubralo na kvalitě :// A ano ta první je nějak divně zdeformovaná :'D

Kusovka 4.2

25. března 2013 v 13:27 | Gabux |  Kusovky

Láska nám ubližuje a přesto tolik milujeme. <3


Líbí se kusovka? :)

9.kapitola

19. března 2013 v 16:57 | Gabux |  Hrátky se životem
No já jsem prostě dobrá stejně jako Alice! Tuhle kapitolku jsem měla už den poté, co jsem vám sem dala 8.kapitolu, ale přišlo mi to, že jsem děsně rychlá :D Každopádně 10.kapitolku nečekejte tak brzo :'D Omlouvám se za chyby i překlepy a už přeji příjemné čtení :)
9.kapitola
Jsem prostě dobrá! Uběhly asi jen tři hodinky a já už stojím před dveřma do pokoje. Když otevřu dveře tak Luis něco píše v křesle u krbu. Když uslyšel otvírání dveří tak se pootočil.
"Ty už jsi tady?"
"Tu poznámku sis mohl ušetřit. Mám pocit, že mi upadnou nohy tak mě nech laskavě bejt."
"Ale lásko do tebe se tak krásně reje a tak krásně se provokuješ."
"Jdi do háje!" S těmito slovy opouštím pokoj a mířím do koupelny, kde se naložím do mini bazénku alias vany. Při mé bloudící procházce jsem si všechno nechala projít hlavou. A vztek ze mě taky vyprchal. Už na něj ani nemám sílu. Dnešek byl dlouhej a velice náročnej den. Asi po hodince relaxu jsem se rozhodla, že vylezu z té úžasně teplé vody. O-ou. Já si zapomněla pyžamo... Obalím se ručníkem a už se slyším jak řvu na Luise.
"Luisíčku?"
"Co potřebuješ, že jsi tak milá?"
"Dones mi něco v čem můžu jít spát!"
"Milerád." Během chvilky stál ve dveřích se šibalským úsměvem na tváří a v ruce držel krajkovou košilku s kalhotkama.
"Bože..."
"Copak?" Vykulil na mě nevinně očka.
"Nic! Tak to dej sem a zase si jdi něco dělat do křesla."
"Jojo půjdu si NĚCO dělat do křesla" Mrknul na mě a zmizel...
"To znělo dvojsmyslně!" Křiknu za ním.
"Ne neznělo, ten dvojsmysl v tom vidíš ty květinko."
"Ale hovno..." Zamumlám si pod vousy, které teda nemám aby bylo jasno a začnu se převlíkat. Musím uznat, že na to že to vypadalo tak děsně tak mi to sluší a je to pohodlný. Vysuším si vlasy ručníkem a odporoučím se k posteli. Jo je manželská a za normálních okolností bych se rozčilovala, ale momentálně je mi to vážně úplně jedno. Už si chci prostě jen lehnout a spát.
"Která půlka je moje?"
"Pravá" Nepřítomně mi Luis odpoví.
"Dobře... Dobrou." Řeknu a už ležím v té děsně pohodlné, měkké a teplé postýlce a jsem přikrytá peřinou. Docela mě štve, že je to ta velká peřina určena pro dva lidi na manželské posteli, ale s tím nic neudělám.
"Žádné námitky, vztekání, rozčilování ani nadávání?" Udiveně se zeptá Luis.
"Jsem děsně utahaná takže na to nemám náladu, čas a ani energii." Odpovím v polospánku.
"Dobrou miláčku." Ještě vnímám jak ke mně přichází a dává mi pusu na čelo. Za to zítra dostane facku, ale až zítra. A už upadám do říše snů...

---------- Z pohledu Luise -----------
Alice je rozkošná když spí. Ona je úžasná ikdyž se rozčiluje a nadává mi, ale když spí tak je přímo nádherná! A navíc mlčí.... Až se její moc projeví úplně tak bude úplně dokonalá. Ale tohle malé projevování její moci je milé a hlavně překvapuje a to mě fascinuje. U upíra se jeho nadání projeví do prvního týdne upírství takže je jen překvapení, co je to za moc a pak pro samotného upíra poznávání své moci, ale u Alice je to jiné. Asi ji mám rád. Nemiluju jí, ale mám ji rád! Neřekl jsem jí to, ale když jsme se líbali na té posteli tak než se odtrhla tak jsem kolem nás cítil magii. Ne ledajakou, ale černou. Což je výborné znamení. Jen mě mrzí, že se ta sázka zruší jakmile umře. A ona umře a to já vím. Umře mojí rukou, aby se stala upírkou. Upír ve většině lidí vyvolá zlo a to je jenom dobře. Možná mě bude chtít potom zabít, ale ono to stojí za to. Navíc se díky upírství můžou projevit další talenty a další druhy nadání a magie. Trochu mě to mrzí, ale musím udělat to co musím a nic a nikdo mě v tom nezastaví a to ani její andělská tvář. Usmívá se ze spaní, asi se ji něco pěkného zdá... To je dobře, jelikož jestli se moc projeví moc brzo nebo jen nějaké její silné stránky tak bude zdeptaná a projeví se to na jejich snech. Budou kruté a bude v nich zabíjet. A to by ji mohlo zničit. Když na ni tak koukám tak mám obrovské nutkání ji pohladit. Nakonec ji vážně zlehka pohladím, pousměji se a jdu se lehnout vedle ní. Když tak ležím na zádech tak přemýšlím. Přemýšlím, jestli si nadále mám hrát jen na toho zlého nebo mám ukázat i pár svých dobrých stránek. Protože fáma, že bytosti na straně zla nepociťují city a pocity, které se přisuzují dobru je doopravdy jen fámou. Cítíme strach, lásku, čistou radost, starostlivost i lítost. Ale nemáme je tak silné až na tu prokletou lásku. Většinou když se někdo z nás zamiluje tak je to průser, jelikož vůči té bytosti se chováme dost ochranitelsky a majetnicky na rozdíl od strany dobra. Ale i dobro cítí naše city a pocity, co jsou přisuzované nám. Krutost, zlost, chuť po pomstě i chuť zabíjet. Až na to, že my to umíme krotit a oni ne. Stejně jako my neumíme krotit tu lásku a oni to dokážou. Jsem rád, že jsem na straně zla. Vzbuzuje to ve mně nádherně zlý plamen. Ale zase nevím jestli bych se více nezalíbil Alici kdybych ukázal pár těch dobrých stránek. Potřebuji, aby mi věřila aspoň trochu. Ale nechci se do ni zamilovat. Dívka, kterou jsem miloval umřela. Ta bolest mě přeměnila na toho upíra, kterého se každý bojí. Bolest lidi mění. Ale myslím, že už bylo dost přemýšlení. Otočím se na bok směrem k Alici. Ona je ke mně zády, ale to mi nevadí aspoň ji můžu obejmout ze zadu. Třeba by se do mě mohla zamilovat... S touhle myšlenkou usínám i já.

------- Z pohledu Alice ------
Probouzím se velice brzy a kupodivu krásně odpočatá. Prvního čeho si všimnu je, že mě Luis drží kolem pasu. Jsem k němu zády, ale vím že spí. To je nádherná příležitost. Příležitost se odplížit do koupelny a vykonat hygienu bez jeho poznámek. Opatrně nadzvednu jeho ruku a sednu si. Pomalinku stávám a když zavrže prkno tak se přikrčím a čekám nějakou odezvu. Luis jen něco zamručel a spal dál. Díky bohu! Odejdu pomalu do koupelny, zavřu dveře a už si jedu svoje. Když vyjdu už učesaná a převlečená do šatů, které tam byly připravené tak první do čeho vrazím je Luis.
"Co jé? Víš jak jsem se lekla?!" Vyjedu na něj.
"Víš jak jsem se lekl já když jsem na posteli nahmatal prázdno? Neuvěříš jak rychle jsem vyletěl do sedu! Myslel jsem, že jsi utekla! Tohle už mi nedělej!!!!"
"Nebuď protivnej hned po ránu jo?! Buď tak laskav! A ne neutekla, na to jsem moc líná!" Pro potvrzení svých slov jsem si pořádně zívla.
"Hmmm, fajn. Měla bys asi vědět, co tě dneska čeká. No do dvanácti si v TOMHLE pokoji dělej, co chceš. Pak půjdem na oběd a odpoledne a večer strávíš jen semnou." Docela důrazně zvýrazní slovo ''tomhle'' a kouká na mě takovým divným pohledem.
"Nekoukej tak na mě. Dneska nemám náladu na utíkání..." Jo jsem milá. Mám totiž plán. Budu milá a budu ho poslouchat a tím pádem si získám jeho důvěru a pak od něj budu žádat různé maličkosti. Uznejte, že jsem geniální!
"Nejsi nemocná?"
"To teda nejsem tak už vypadni! Ale první mi řekni, kdy budu mít snídani a kde."
"Služka ti ji za chvíli přinese. Tak pa puso." Řekne, pošle mi vzdušnou pusu a už je pryč. No konečně! Musím jeho záda vyfakovat, protože teď ráno udržet vážnou a milou tvář bylo k nevydržení. Nesnáším přetvařování a navíc mi to ani nejde! Každopádně s tím utíkáním jsme nelhala. Musím si získat důvěru než něco podniknu a hlavně se musím zorientovat v tomhle hradě. Můj program na dopoledne je celkem jasný a to jídlo, pití, oheň v krbu a nějaká ta knížka. Když sním výbornou snídani a vypiji pomerančový džus tak tu služku, která se jmenuje Mirka poprosím, aby mi donesla čaj. Jakmile se tak stane tak si ho donesu na stoleček. Vyberu si knížku. A to historický román o kterém jsem nikdy neslyšela takže doufám, že bude dobrý. Název vypadá zajímavě. Knížku na chvíli odložím k čaji a po dlouhém zápalením se zapálením ohně jsem se konečně zabořila do jednoho z těch křesel. Vonělo po Luisovi takže je to to křeslo ve kterém asi včera seděl. Otevřu pomalinku knížku. Přivoním si k ní a nalistuji první stránku. Dost mě to chytlo tudíž jsem ztratila pojem o čase, ale byla jsem spokojená s ohněm, atmosférou, knížkou i čajem.

Den čtvrtý

17. března 2013 v 15:56 | Gabux |  Deset dní
Den čtvrtý - Sedm věcí, nad kterýma často přemýšlíš.

1) - Ano často přemýšlím sama o sobě. Přemýšlím o tom proč tu sem a co tu vlastně dělám. Přemýšlím o tom, co je mým cílem tady. Také přemýšlím jestli tu mám nějaký úkol nebo si můžu "dělat co chci". Také přemýšlím nad vlastními chybami a nad tím co jsem prožila. Je toho ještě spoustu nad čím ohledně mě přemýšlím.

2) Budoucnost - Děsně by mě zajímalo, kdo kde bude za dejme tomu deset let. Co budou dělat mý spolužáci? S kým budou? Budou mít už děti? A co já? Co budu dělat já a budu mít už manžela? Budu mít děti? Čeho vlastně dokážu? Kam všude se podívám? A takhle bych mohla pokračovat donekonečna. Avšak odpověď nedostanu. Ale je zajímavé nad tím přemýšlet a představovat si budoucnost.

3) Přátelství - Nad tím děsně ráda přemýšlím. Nejenom nad tím jak se vlastně vytváří a proč. Jelikož důvodů je spousta, ale také přemýšlím na tím proč se vlastně s kým přátelím. Nelituji toho a jsem za všechny mé přátele ráda. A také přemýšlím, proč jsem si s kým nepadla do oka a nepřátelím se s nimi. Také přemýšlím proč jsou mi někteří bližší a proč si s nimi rozumím více než s ostatními. A nad spoustu dalších věcí ohledně přátelství.

4) Strach- Strach je pro nás velice důležitá součást našeho života. Ať už se bojíme pavouků, tmy, nových zkušeností nebo prvních kroků. Každý strach má své opodstatnění. Strach je naší obrovskou slabostí, ale když ho překonáme tak je to něco úžasného a staneme se silnějšími. A budeme mít radost sami ze sebe. Ale takké extuje ten příjemnější strach, který si vyvoláváme sami třeba koukáním na horory. Strach je velice složitý pocit a ne vždy se nám podaří ho vysvětlit.

5) Změny - Změny jsou důležité proto, aby jsme se dostali dál. Ovlibňují nás změny jak kolem nás, které mění i nás tak změny rovnou v nás. Změny kolem nás nás hodně ovlivňují a jsou pro nás důležité a často jsou krokem pro změnu i v nás. T yzměny v nás znamenají změnu v našem myšlení, v našich názorech, v našich přesvědčení i v našem chování. I změny vzhledu se dějí z nějakého důvodu. Kolikrát si řekneme, že už to chce prostě změnu.

6) Škola - Škola je vlastně střed všeho dění. Je tam láska, přátelství, nenávist, strach a další pocity a věci. Ve škole získáváme nejvíce přátel a buďme upřímní hodně z nás se dos školy těší kvůli přátelům. Ve škole toho dost získáváme i ztrácíme a hlavně se tam učíme vypořádat se s různými situacemi. Škola nás učí nejenom ty nudné a zábavné (převážně nudné) předměty, ale měla by nám pomoct se i naučit jak se s čím vypořádat.

7) Kluci- Je mi 15 let tak co by jste ode mě čekali? Kluci mi motají hlavu každý, každičký den. Miluju to jejich provokování, ty jejich kecy, narážky a jejich nepochopitelné chování. Miluji když mě něčím příjemně překvapí. Někdy si, ale říkám, že by bez nich bylo lépe a vše by bylo lehčí, ale bez nich by to prostě nebylo ono. Kluci jsou zvláštní stvoření, které asi nikdy nepochopíme...

13. Kapitola - Jedinečná

17. března 2013 v 7:22 | Gabux |  Krvavý slib
Emmett mi ukazoval každé, každičké zákoutí obrovské školy.
"A tady je můj pokoj." Ukázal na dveře.
"Hm, co si tu udělat přestávku?" Navrhla jsem.
"Proč ne." Otevřel mi dveře a já vstoupila do něčeho úžasného.
"No ty vole." Vydechla jsem a Em se zachichotal.
"Tohle je tvůj pokoj, nebo nahrávací studio?" Zasmál se.
Pokoj byl obrovský, ještě větší, než ten můj.
Kromě suprové postele, která na rozdíl od té mé nevisela. Měl tu suprovej keyboard, černej klavír, sestavu bicích, na zdech sbírku kytar, prostřídaná fotkami Emmetta s ruznýma slavnýma hvězdama.
"Tohle jsi ty a Zac Efron?" Zeptala jsem se a ukázala na fotku.
"Jo." Pokrčil rameny.
"Ty znáš Zacharyho Alexandra Davida Efrona?" Málokdo zná jeho celé jméno, ale já jo. Pokrčil rameny.
"Já ho zbožňuju v High school musical, hlavně v trojce." Uchechtl se.
"A kdo myslíš, že mu ten kšeft dohodil."
"Ještě mi řekni, že znáš i Logana Lermana a já si tě vážně vezmu."
"Myslíš Logyho? Toho znám, seženu nám prstýnky." Laškovně na mě mrkl.
"Myslela jsem to jako fór."
"Netušila jsem, že znáš tolik slavných."
"Jo, nejlepší je ale Kellan Lutz, máme toho spoustu společného."
Usmála jsem se.
"Hraješ na všechny ty nástroje?" Poukázala jsem na jeho sbírku.
"Jasně, že jo."
"Ty na něco hraješ?"
"Kytara, klavír a flétna. Miluju hudbu."
"To i já." Usmál se.
"Můžeme pokračovat v prohlídce?"
"Jasně."

"Škola původně vznikla ze středověkého hradu."
"To je skvělý."
"Tak tady je jídelna, tu už znáš." Vyšli jsme do dalšího patra.
"Tady je pokoj Alice a Jaspera."
"Mají společný pokoj?"
"No jasně. Vždyť jsou manželé." Další patro. Kurva, proč je ta škola tak velká?
"A tady je pokoj Carlislea a Esme." Vážně už nezvládnu další místnost. Něvěřili, kolik toho tady je. Nejvíc mě zaujal chrám bohyně Huinë. Je tam i její socha, je vážně krásná. Zajímalo by mě, jestli tak opravdu vypadá.
"Emmette, už je konec, zatraceně."
"Jo, neboj."
"Ok, takže, co hodit přesun do tvého pokoje?"
"Jak chceš." Vzal mě do náruče a velice, velice rychle, ještě rychleji, než dokážu běžet já, se přesunul do svého pokoje.
Položil mě na zem a zavřel za námi dveře.
"Zahraj mi něco." Sedla jsem si na postel, zula si boty a nohy hodila také na postel. Opřela jsem se do polštářů.
"Dobře." Sedl si ke klavíru (Který je mimochodem vážně úžasný.) a začal hrát. Nevím, co to je. Pak začal i zpívat.

"Celý život něco hledám a pak koukám, co úžasného mi dá.
Svíral tě v náručí, ale já věděl, že jsi má, jedinečná." Zazpíval první verš a usmál se.
"Vytrhl jsem mu tě z rukou. Neváhal jsem ani jednou minutou.
Tvá krev mi v těle peklo rozpoutala, ale když ses na mě usmála, tak jsem věděl, že jsi to ty. Ta jedinečná." Usmála jsem se. Poznala jsem, o čem zpívá. Byl to večer, kdy mě našel.
"Zdálo se již, že tvé tělo proměnu odmítá, ty jsi se však nevzdala a nechalas ho, ať v ohni se zmítá. Yeah, ohni se zmítá."

"Prozraď mi, ty sladká Amando, proč, proč jsi tak jedinečná. Proč tvá krása z mého těla řetězy strhla.
Řekni mi jen, co srdce tvé hledá. Po čem tvá duše, němě pátrá. Po čem pátrá…" Jeho hlas byl nádherně magický.

"Ani nevím, kde se ve mně ta odvaha strhla." Zazpívala jsem hláskem, krásným jak perly z oceánu a zvonivém, jak ty nejkrásnější zvonečky.
"Ale teď tu jsem a toužím se tvého těla dotýkat." Slova přicházela nenuceně a sama. Přišla jsem si, jak v muzikálu, krásném muzikálu.

"Jsi, jak sen, nádherný sen." Zazpívali jsme spolu a naše hlasy se pojili tak, že se zdálo, že je to jeden hlas, ten nejkrásnější, co jste kdy slyšeli.
"Vím, že něco špatného děje se. S tebou však v bezpečí mé srdce je."

"Prozraď mi, ty sladká Amando, proč, proč jsi tak jedinečná. Proč tvá krása z mého těla řetězy strhla.
Řekni mi jen, co srdce tvé hledá. Po čem tvá duše, němě pátrá. Po čem pátrá…" zazpíval znovu refrén.
"Proč, proč, proč, jsi tak jedinečná." Zazpíval na muže vysoko, ale čistě. Skočila jsem mu okolo krku.
"To bylo úžasné. To jsi improvizoval?"
"Jo."
"Jsi úžasný."
"Vždyť si taky improvizovala a máš nádherný hlas."
"Na tebe nemám." Usmál se.
"Ale máš." Řekl a propletl naše prsty. Stáhl si mě na klín a usmál se na mě.

12. kapitola- Zlomenej nos

16. března 2013 v 22:18 | Gabux |  Krvavý slib
Emmett zaklepal na dveře mého pokoje.
"Hele, Emmett je tu!" Zavýskala s nadšením Alice. Opět jsem nechápala. To už se mě chce tak moc zbavit? To snad ne.
"Kdyby si hledala vázu, je koupelně v jedné ze skříněk, máš jich tam víc." Tý upírce šplouchá na maják! A dost silně, ona že dělá školního psychologa, potřebuje psychiatra! Nadšeně zatleskala, vyskočila z postele tak prudce, že se rozhoupala a já sebou sekla na zem.
"Au." Zahuhlala jsem a chytila se za hlavu, na kterou jsem dopadla. "Máš štěstí, že jsi nesmrtelná, jinak bych tě zabila!"
"Promiň." Zazubila jsem se. Stále jsem ležela rozpláclá na zemi. Tak tohle jsem si vážně, ale vážně nezasloužila.
Alice otevřela dveře.
"Čau Emmette. Měj se Amy."
"Sbohem!" Zařvala jsem na ní, teda spíš do podlahy, na které jsem rozpláclá. Když Emmett viděl, že ležím na zemi, stál hned vedle mě.
"Co se ti stalo?"
"Nic." Zamumlala jsem velice směšným hlasem, protože jsem si tím pádem zlomila nos.
"Alice moc zbrkle vstala z postele, ta se rozhoupala a já skončila na zemi." Pokoušela jsem se narovnat si nos, který mi už stihl srůst nakřivo. No do háje, teď budu mít křivej nos.
"Počkej, já to udělám."
Emmett položil květiny na postel. Počkat květiny? Že by Alice nešplouchalo na maják?
"Co chceš dělat?" zeptala jsem se mírně polekaná, jeho výraz. Šibalsky se usmíval. Prsty mi vjel do vlasů. Pevně mi přidržel hlavu. Lehce se ke mně sklonil. Bože, co chce dělat, chce mi narovnat nos, tím, že mě bude líbat. Počkat, no vlastně to není odporná myšlenka líbat Emmetta. Jen škoda že už má triko, ale bod plus, černé tričko mu obepínalo svaly. Jo, Emmett Cullen mi dá pusu! Prohlížel si můj obličej. Pak mi chytil nos. Škubl s ním a znovu mi zlomil nos.
"Au! Kurva Emmette!" Zařvala jsem. Dotkla jsem se nosu, který už mi stihl zase přirůst a rovně.
"Díky!" Skočila jsem mu okolo krku.
"Není za co." Objal mě a přísahám, že si přičichl k mým vlasům, které jako vždy voněli po broskvích.
Usmála jsem se a přitáhla si ho k sobě blíž. Natáhla jsem do plic jeho úžasnou vůni, vím, že lidé si myslí, že upíři zatuchle páchnou, ale tak to není. Emmett voněl čerstvě a svěže, jako rozkvetlá louka po ránu a taky trochu po čokoládě. Vytrhl se mi z objetí.
"Na tohle jsem ti přinesl."Řekl rozpačitě. Napřáhl ke mně ruku s nádhernou kyticí. Lilie, růže, gerbery a jiné.
"Díky je nádherná." Usmála jsem se na něj, jak nejlépe jsem uměla.
"Přinesu ti vázu, zaslechl jsem Alice, jak říká, kde jsou." Usmála jsem se a velice opatrně si sedla na postel.
"Říkal jsem Alice, že to není dobrý nápad kupovat ti tuhle postel."
"Mně se líbí." Usmála jsem se. " Ale myslím, že tam nahoře to chce utáhnout, pak už se nebude tolik houpat." Položil vázu na nízký stoleček uprostřed pokoje a podíval se směrem, kde byly upevněné tyče.
"No do háje, že sem si toho nevšiml dřív." Opatrně vylezl na postel, ještě štěstí, že je to takovej dlouhán a můj pokoje není tak vysoký, jako zbytek školy. Chvíli to pozoroval, ale pak přešel k jednomu ze šroubů a rukou, jo nekecám, rukou ho přitáhl.
"Zkus to teď!" Přikývla jsem a počkala, až si sedne. Pokusila jsem se postel rozhoupat. Pohupovala se, ale už jen tak pěkně, ne jako před tím, kdy jsem si zlomila nos. Au.
"To je super, díky."
"Není za co." Lehce jsme se houpali na posteli.
"Esme se zmínila, že dnes přijde nová profesorka." No, pro mě tu jsou všichni nový, ale nevadí.
"Vážně? A co bude učit?"
"Zřejmě mi bude pomáhat s lukostřelbou."
"Ty jí učíš?"
"Jo jo, možná, že jí budeš mít na rozvrhu."
"To pevně doufám." Usmála jsem se. Chytil mě okolo ramen a mě se na chvíli vybavila scéna, kdy jsem si myslela, že se mě chystá políbit. Nechápala jsem, proč jsem byla tak zklamaná, když to neudělal. Podívala jsem se mu do očí. Usmíval se na mě. Tak krásným úsměvem, až se mi stáhlo srdce z toho, že jsem Emmetta nemohla mít. Ale já ho vážně nemohla mít, ani ne za týden mi začne výuka a on bude můj učitel. I naše prsteny to říkají. Proč na to vůbec myslím? Asi jsem se moc praštila do té hlavy.
"Co můj prsten?"
"Amy, nakonec ti ho nebudou dělat."
Řekl s vážnou tváří, hledala jsem mu na tváři, alespoň náznak vtipu, ale nic.
"Proč?"

"Chápej to, nejsi tu ještě moc dlouho a my si myslíme, že můžeš být špeh od Jamese." Cože, co ho to napadlo?
"Ne já, ne, nejsem!" Rozesmál se.
"Skočila jsi mi na to!"
"Ty jsi mě vyděsil." Praštila jsem ho pěstí do ramene. "Už jsem se bála, že jako jediná nebudu mít erb Cullenů."
"Nemusíš mít jen prsten." Nechápavě jsem nadzvedla jedno obočí.
"Stačilo, kdyby ses stala Cullenovou."
"To si tě mám jako vzít, nebo co?"
"Vlastně by úplně stačilo, kdybychom spolu chodili."
"Ty seš vážně cvok." Rozesmáli jsme se.
"Tak se dáme do tý prohlídky školy.

Ujíždím II.

16. března 2013 v 19:39 | Gabux |  Hudba
Ano já vím, že jsem vám slíbila, že příště budou normální kapely, zpěváci a zpěvačky, ale k nim se taky zcela určitě dostanu. Ovšem né teď :)

Markooz
Ten nemá moc vlastních písniček a většinou jen doprovází či zpívá refrén, ale pár jich má a já jsem pro vás vybrala snad tu nejlepší kterou od něj znám :))

Jayk3M
Miluju jeho hlas! Má krásné písničky. Má i písničky se svou sestrou též raperkou Manniou. Proto vám se dám od něj dvě písničky. Jeho texty jsou velice výstižné a vždy se v nich najdu. Nebo dost dobře vystihují nějakou situaci. Jeho texty ve vás vyvolávají pocity a reakce <3
A teď jeho samostatná písnička, která je velice známá.

Lil Seint
Výstižní texty. Některé jeho písničky se mi nelíbí, ale některou jsou přímo geniální. Mám ho ráda a má příjemný hlas. Poslouchám ho už delší dobu. :)

Vladis
Moc ho neznám a líbí se mi vlastně jen dvě jeho písničky, ale jsou krásné a výstižné. Jedna se mi ovšem líbí více, je lásce a tu vám sem dám. :)


LEvo
Úúúú tenhle kluk je senzační! Vážně ho ráda poslouchám ikdyž většina jeho písniček je smutných. Bohužel zpívá o kruté pravdě. :(

Jax
Tohohle kluka vlastně neposlouchám, ale tahle písnička mi vždycky zvedla náladu a myslím, že každý z vás si zaslouží zvednutí nálady. Jo možná to není váš šálek čaje, ale mně ta písnička pomáhá. :)

Ták příště se můžete těšit na: Cartisss, ABDE& DENO, Lilek, Duff, Voxel a Suvereno :)

11. Kapitola - Zabydlování

16. března 2013 v 16:17 | Gabux |  Krvavý slib
Emmett mě doprovodil až k mému novému pokoji.
"Díky za doprovod."
"Není za co, jsi si jistá, že nechceš pomoc vybalit to prádlo?" Praštila jsem ho do ramene.
"Ne, mám trochu strach, že by si mi ukradl můj nejoblíbenější černej krajkovej korzet."
"Černej krajkovej korzet?"
Zopakoval po mně a už se hrnul do pokoje.
"Emmette!" Okřikla jsem ho. "Ty vole, to byl fór!"
"Aha, no škoda, v tom případě, já padám." Řekl a už mizel v jedné z chodeb.
"Není normální." Zašeptala jsem si pro sebe.
"Já to slyšel!" Ozvalo se z chodby, kterou odcházel.
"To byl taky účel!" Zařvala jsem zpátky a slyšela, jak se jeho smích rozléhá po chodbě.
Krabice už byly nanošené v pokoji. Zřejmě práce Jaspera a Alice, protože Emmett byl se mnou. Při otevření první krabice jsem poznala spoustu svého oblečení, které jsem hned začala věšet do skříně. V další byla spousta, opravdu spousta mích knih (jsem věrná čtenářka) a moje sbírka knih od Nicholase Sparkse je výstavní.
Ozvalo se tichounké zaklepání.
"Amy, to jsem já Alice."
"Pojď dál Alice."
"Ahoj, jdu se zeptat, jestli nechceš pomoct vybalit a" vklouzla do pokoje a zavřela ta sebou. "jestli ti nechybí tohle." Zvedla do výšky mojí zlato černou podprsenku. Teprve teď mi došlo, že nebyla v krabici.
"Potkala jsem Emmetta na chodbě s vítězným úsměvem a tímhle koukajícím z kapsy. No došlo mi, že snad jeho nebude."
"Díky." Vzala jsem si od ní podprsenku a uklidila jí do šuplíku s prádlem.
"Můžu ti teda pomoct?"
"To budu moc ráda." Usmála jsem se, načež se roztomile zazubila.
Alice vybalovala věci z krabic a ukládala je tak, jak jsem si to představovala, díky svému daru se mě nemusela na nic ptát. Němě věšela na zeď fotky. Od mého dětství, až do maturitního plesu mého bratrance. Jen tak mimochodem, jeho rodina už mrtvá je, hned po maturitě se stal lovcem a teď cestuje po zemi a hledá vraha, nebo vrahy.
Zastavila se u fotky, která je asi tak dva roky stará. Jsem na ní já a rodiče. Stojím mezi nimi a objímám je. Směju se, když mi oba dávají pusu na tvář. Byla to nádherná fotka.
"To jsi ty a rodiče?"
"Jo."
"Je mi líto to, co se stalo s tvým otcem."
"Ty za to nemůžeš." Vzala jsem fotku a položila jí na noční stolek vedle závěsné postele (jo, taky jsem netušila, že se něco takovýho dělá)
"Promiň." Zamumlala tiše.
"Nevadí, nesmím na něj zapomenout a dělat jako že nežil."
"To je moudré."
"Ne, až tak moc." Pokrčila rameny. Cítila jsem smutek, což bylo divné, copak to jako upír nemůžu vypnout.
"Alice, myslela jsem, že když jsem upír, můžu vypnout emoce, nic prostě necítit, žádný smutek, nic."
"Upír cítí mnohem více, než obyčejný člověk, můžeš je vypnout, ale to bys musela pít lidskou krev, nebo být hodně silná, abys dokázala tohle na vegetariánské stravě. Víš, zvířecí krev nás nemůže posilnit tolik, jako ta lidská."
"Jo já vím."
"Ale Huinë tě obdařila zvláštní mocí, možná, že to jednou zvládneš."
"Jo možná." Usmála jsem se.
"Zajímalo by mě, jestli budu mít ty dva dary."
"To mě taky."
"Nemůžeš to zjistit pomocí svého daru."
"Můžu sledovat, jen podle současného rozhodnutí, ale nemohu sledovat, to pro co rozhodne velká bohyně."
"Chápu." Usmála jsem se.
"Zdá se, že máme hotovo." Řekla a já se rozhlédla po nádherném pokoji. Bylo znát, že je prostě můj. Vymalováno tu bylo pastelovou bledě modrou. Na stole ze světlého dřeva stála malá bledě modrá lampička.
"Jo." Plácla jsem sebou na postel a ta se krásně zhoupla.
"Ta postel je úžasná." Dodala jsem.
"Taky, že jsem jí vybírala já."
"Tušila jsem to." Usmála jsem se.
"Je pravda, že je upíří krev léčivá? Četla jsem, že když se člověk napije, vyléčí se úplně všechno. A když jí naliješ do rány upírovy, nebo mu dáš napít krve jiného upíra, tak se mu rychle zhojí i rány po vlkodlakovi."
"To je pěknej kec. Upíří krev není léčivá."
"Sorry Amy, ale tohle vážně je pěkná blbost, kde jsi to četla?"
"Už ani nevím." Pokrčila jsem rameny a ucítila, že se postel znovu zhoupla. Vedle mě ležela rozesmátá Alice.
"Promiň." Řekla, aniž bych chápala, za co se mi omlouvá.
"Za co se omlouváš." Zapípal jí mobil.
"Za tohle." Zasmála jsem se.
"To je Emmett, prý jestli jsme hotový, tak sem přijde a provede tě po škole."
"To je super." Usmála jsem se.

10. kapitola-Tak přinese mi někdo konečně tu zatracenou králičí krev?

16. března 2013 v 11:16 | Gabux |  Krvavý slib
"Amy? Amy? Ty vole, prober se!"
Někdo se mnou třásl.
"Alice." Zamumlala jsem.
"Co se stalo?" Usmívala jsem se na ní, jako sluníčko.
"To vysvětli ty mě. Najednou si začala civět do blba a podivně se usmívat, což mimochodem děláš stejně, třesu tu s tebou, už asi půl hodiny. Půl hodiny? To není možný, vždyť jsem se jen na chvíli zasnila.
"Huinë ve mě věří." Vydechla jsem užasle.
"Ty vole, cos pila, nebo seš zhulená." Rozesmál se Jazz. Alice ho probodla pohledem, ale on se smál dál.
"Nic, od té doby, co jsem ve Společenství, jsem nic nepila." Což se právě ozvalo, ucítila jsem nepříjemné řezání v krku.
"Ještě nic nepila?" Zeptal se Carlisle.
"Ne." Odpověděl Emmett. "Právě, když jsem Amandě nesl krev, tak se projevil její dar, ona se lekla, já na sebe vylil krev. Proto tu sem taky polonahej, Alice mi to tričko čistila. No pak utekla, potom jsme šli sem a pak se na hodně dlouho dostala do jinýho světa." Vysvětlil s úsměvem.
"Aha, tak jí hned vemte do jídelny a vyberte jí dárce."Přikázala Esme.
"Já, ale nechci pít lidskou krev."
"Vážně?" Zdálo se, jako by tomu Carlisle nevěřil. Přikývla jsem. "To je skvělé!" Usmála jsem se.
"V tom případě jí dejte krev, kterou si vybere." Nakázala jim Esme.
"Už mám vybráno, chtěla jsem zvíře, které se Emmetta nepokusilo zabít."
"Měli jsme jenom králíka." Pokrčil rameny a zase jsme všichni propukli do bouřlivého smíchu, který musel být slyšet na celou školu. Podívala jsem se na zahradu. Jedno z jezírek se zatřpytilo v měsíčním svitu. Měsíc dnes nabyl úplňku. Takovou nádheru jsem nikdy neviděla. Esme si povšimla mého údivu. "Až tě provedou po škole, což bude zřejmě, až se nakrmíš a vybalíš si. Provedu tě tou zahradou. Teď ale jděte do jídelny. Myslím, že teď bude prázdná."
"Já a Jazz s vámi nejdeme, musím ti vyčistit to tričko a mikinu." Pověděla Alice, když jsme vycházeli ze dveří.
"Dobře, díky." Pousmál se a zase mě chytil za ruku. Zase tak nenuceně, že mě to překvapilo. Na bledém zápěstí se mu vyjímal černý kožený náramek s oválným znakem. Byl to zase ten lev s korunou a stuhou, která se pod ním vlnila. Jasper měl stejný. Povšimla jsem si, že všichni Cullenovi mají prsten s tímto znakem a ještě k tomu další šperk. Alice náhrdelník. Esme náramek a Carlisle hodinky. Jasper má stejný náramek, jako Emmett.
Vešli jsme do místnosti. Byla úplně prázdná. Došli jsme ke stejnému stolu, jako u kterého jsme seděli i před tím. Ale teprve teď jsem si všimla, že ten stůl není stejný, jako všechny ostatní, nejen, že je větší, ale uprostřed kruhového stolu byl zase ten znak. Byl tam vyřezaný a zdobený stříbrem.
"Emmette, co je to za znak. Všimla jsem si, že ho nosíte i na sobě."
"Jo, to je erb Cullenovi rodiny. Každý, kdo do ní patří ho má na šperku. Každý ze Společenství, jak učitel, tak student má tento prsten." Poukázal na svůj.
"Znamená to, že patříš na tuto školu."
"Takže ho nemají všichni studenti ze Společenství krve, jen konkrétně na téhle škole."
"Ano, protože patří naší rodině."
"Dostanu taky ten prsten?"
"Jsi nedočkavá co?"
"Šíleně."
"Už jsme ho pro tebe nechali udělat. Víš, každý sice vypadá stejně, ale přesto je jiný." Tajemně se usmál. Stáhl si z prstu prsten a ukázal mi ho. Zdál se normální, když jsem ho však otáčela v dlani, povšimla jsem si, že je na něm něco vyryté.
Emmett Cullen Učitel, Syn bohyně Huinë.
"To je nádhera."
Vydechla jsem. Usmál se a vzal si prsten zpět. "Co tam budu mít vyryté já?"
"Amanda Erin Winsleová Studentka, Dcera bohyně Huinë."
"To je taky úžasný." Zajásala jsem.
"Jaké šperky měli Edward s Rosalie, jestli se smím zeptat."
"Rosalie Mělá náhrdelník s velkám zdobeným přívěskem s erbem. Edward stejný náramek jako já, ale ty prsteny samozřejmě nemají."
"Dojdu ti pro tu krev." Přikývla jsem a už se těšila, že znovu ucítím tu skvělou vůni. Že se napiju z toho zdobeného poháru i na něm byl erb Cullenů. Zatleskala jsem a čekala, až přinese krev.
"Tak přinese mi někdo tu zatracenou králičí krev?" Zařvala jsem. Emmett okamžitě stál vedle mě a naléval mi krev do poháru.
"No pane číšníku, vám to ale trvá, to si dýžko ještě rozmyslím, ale za tu uniformu máte bod k dobru." Slintavým pohledem jsem se podívala na Emmettův (díky mé velké šikovnosti) odhalený hrudník. Ale tak, já nemůžu za to, že zrovna držel v ruce džbán s krví, no ne? Hlavně to nesvádět na sebe.
"Heleme se, na to jak si mladá, seš vážně úchylná." Vyplázla jsem na něj jazyk, jako malá školačka.
"Ty sis taky mohl dojít pro tričko, ale místo toho uvádíš svoje nebohý studentky, možná i pár studentů, do rozpaků."
"Děláš ze mě snad pedofila?"
"Jasně, že ne." ´Rozesmála jsem se. "Dělám si srandu."
"Tak, už radši pij. Pořád si myslím, že grizzly je lepší, ale je to tvoje volba."
"Grizzlyho si dám jindy, slibuju." Usmála jsem se a pořádně se napila. Hustá rudá krev mi proudila do krku a udusila to řezavé pálení. S děsem jsem zjistila, že jsem vypila celý pohár.
"To je skvělý." Vydechla jsem.
"Dáš si ještě?" Přikývla jsem.
"Že se vůbec ptám, musíš bejt žíznivá."
"Moje slova." Zasmála jsem se.
Když jsem vypila celý džbán, jo vážně, byla spokojená a už vůbec ne žíznivá.
"Dobře teď ti ukážu školu, nebo si chceš nejdřív vybalit."
"Vybalit."
"Dobře, chceš s tím pomoct."
"Zvládnu to, myslím, že si spodní prádlo vybalím radši bez tebe."
"Už zase ze mě děláš úchyla."
"No tak promiň, já to tak nemyslela.
Jsem ti moc vděčná, za všechno, co pro mě ty a tvá rodina děláte."
"Děláme to rádi." Usmál se.

9. kapitola- Dar

15. března 2013 v 21:13 | Gabux |  Krvavý slib
Znáte ty nudný kanceláře ředitelů, kde je pár zaprášených pohárů ze soutěží, stůl přetékající papíry. Vzduch na padnutí, protože malé okno nedokáže provětrat tu zatuchlou místnůstku.
Znáte? Ok, tohle je přesnej opak, jako když se ocitnete v pokoji pro čínskou princeznu. Zdi byly obkládané dřevem. Místnost prosvěcovali nejen tři nádherné černé kovové lustry zdobené červeným a oranžovým sklem. Květináče mnoha květin, převážně orchidejí, jakoby objímali čínští draci s dlouhýma ušima, přesně tak, jako na starých obrazech. Esmein stůl nebyl zavalen papíry. V místnosti hořeli svíčky. Vdechla jsem příjemnou vůni orchidejí a levandule, která byla cítit právě z úžasných svíček. Místnost lemovala dlouhá řada regálů s knihami, že by soukromá knihovna?
Uprostřed místnosti byl nízký čtvercový stoleček a okolo něj byli naproti sobě dvě pohovky a z druhé strany dvě křesla. Křesla i pohovky byly bílé a zdobené tmavým dřevem, stejným, ze kterého byl i stůl. Jedna stěna byla prosklená a tím umožňovala nádherný pohled na úžasnou zahradu s různými jezírky a rozkvetlými květinami.
Esme seděla u stolu, když jsme vešli, vzhlédla a usmála se. Světle hnědé, až lehce nazrzlé vlasy se jí zavlnily okolo obličeje. Vedle ní stál Carlisle a držel jí za ramena. Oba se na nás usmáli.
"Nerušíme?" Zazubil se Emmett
"Ale jistě, že ne." Esme vyskočila ze židle a nadšeně si mě šla prohlédnout, byla jsem trochu nervózní. Rozpačitě jsem se na ní usmála, ona mi úsměv opětovala.
"Amando, tohle je Esme. Má adoptivní matka a ředitelka Společenství krve. Esme, tohle je Amanda, ale to už víš."
"Moc ráda Vás poznávám." Stiskla jsem jí ruku.
" I já tebe, dozvěděla jsem se, že ses hezky spřátelila s mými dětmi. V tom případě mi tykej."
"Děkuji, Paní ředi- tedy Esme, tvé děti jsou úžasné, jsou ke mně velice milí a pomáhají mi, jak jen můžou." Usmála jsem se.
"Snažili jsme se je vychovat dobře, i když to moc nejde, všichni jsou dospělý, ale tihle tři se stále chovají jako děti." Zasmála se a mrkla na Emmetta. Ten opět nasadil výraz typu: Já nic, já muzikant. Zářivě jsem se na ní usmála. Smích Cullenových je strašně nakažlivý.
"Esme, chtěli bychom se s tebou a Carlislem poradit o Amandiném daru."
"Už se u ní projevil dar?" pronesl Carlisle a okamžitě stál u nás.
"Co to je?" Naléhal.
"Vím, že čekáte, že to bude něco obyčejného, hlavně když se to projevilo takhle brzy, ale opak je pravdou." Emmett je zřejmě schválně napínal.
"Zdá se," chytil mě okolo ramen a jemně mnou zatřásl. "že tady Amy, rozpozná, kdo jí lže a kdo jí říká pravdu."
"Vážně? Takový dar ještě nikdo před ní neměl, tím jsem si jist." Řekl překvapeně Carlisle.
"Jak to vypadá?"Zeptala se Esme.
"Je to, jako když mi někdo v hlavě řekne: Lže ti. Emmett to už vyzkoušel."
"Ale zkus to i ty." Vybídl Esme. Zkus jí říkat různé věci, ale ať je jen něco pravda, Amy." Otočil se na mě. "Ty nám budeš říkat hned, jak ten hlas uslyšíš." Přikývla jsem. Byl to skvělý nápad, to jsem musela uznat.
"Dobrý tedy, upíří společnost má jedinou bohyni," Odmlčela se. "její jméno v překladu znamená Temnota, a také Stín." Stále jsem nic neslyšela, asi se spletli, nemám žádné nadání. " A jmenuje se Silmë." Lže ti.
"Lžeš!" vykřikla jsem okamžitě. Všichni tři se usmáli.
"Ano. Silmë znamená Jasné světlo. Bohyně, kterou uctívá naše společnost je samozřejmě Huinë." Esme se zařivě usmála, vzala mobil a vytočila nějaké číslo.

"Jaspere, jsi s Alice, že se ptám, jasně, že jsi s Alice. Tak jí okamžitě seber a pojďte do mé kanceláře."
"Na nic se neptej a pojďte."
"Chci se s Alice poradit, proč se tvůj dar projevil, tak brzy."
Za chvíli se otevřeli dveře Esmeiny kanceláře.
"Co potřebuješ?" Zeptala se Alice.
"U Amandy se projevil dar."
"Cože, tak brzy!" Otočila se na mně, jen jsem přikývla.
"Jak, kdy, co?" Chrlila na mě.
"Poznám, když mi někdo zalže, nějaký hlas v mé hlavě mi to řekne, projevilo se to, když mi Jazz řekl, že se Emmett nepere se vším, co potká." Emmett, Esme i Alice se rozesmáli. Carlisle měl, co dělat, aby se k nim nepřidal, ale nakonec to nevydržel.
"Jaspere, to byla hodně průhledná lež. Na to nepotřebuje ani svůj dar a stejně pozná, že to není pravda." Jasper se zasmál, no a já musela taky, jak jsem řekla smích Cullenových je strašně nakažlivý.
"Alice, proč myslíš, že se Amandin dar projevil tak brzy, hlavně, když je tak výjimečný."
"Ano, nikdo před ní ho nenesl."Na chvíli se zamyslela a promnula si při tom bradu. "Myslím, že Huinë jí obdařila tímto darem, kvůli nějakému úkolu, proto, tak brzy, je možné, že ti během života daruje ještě něco."
"Pane jo." Vydechla jsem. Tak bohyně Huinë se mnou má nějaký záměr. No to mě podrž.
"Gratuluji."Emmett mě objal a pak mě zvedl do vzduchu a zatočil se se mnou. Když mě položil, vtiskl mi polibek do vlasů.
"Emmette, nech ji to rozdýchat." Napomenula ho Alice.
"Bohyně je ti nakloněná, Amando. Všichni jsme Huininých rukou a některé z nás obdaří darem, který je i pro upíra vzácný. Zasloužíš si to, i za svého otce."
"Díky Jaspere." Objala jsem ho společně s Alice.
"To jsi řekl hezky synu." Pochválil ho Carlisle." Na chvilku jsem si přišla, že patřím mezi Cullenovi, že nejsem Amanda Erin Winsleová, ale Amanda Erin Cullenová.


Silmë a Huinë asi každý pozná, která je která.

8. kapitola- Všichni blbě čumí

15. března 2013 v 15:10 | Gabux |  Krvavý slib
Vstala jsem z postele a otřela si kapesníkem uslzené oči.
"Tak se mi zdá, že ti jednou to oblíbený tričko vážně zničím." Rozpačitě jsem se zasmála a vybavila si tu krvavou scénku, co nastala před chvílí v jídelně.
"Alice se o to postará. Neudělala jsi to schválně." Usmála jsem se. Vyšli jsme ze dveří. Po chodbách pochodovali žáci, občas se na mě někdo podíval, nebo si něco šuškal ve skupinkách postávajících u zdi.
"Tak si myslím, že mluví o mně." Zašeptala jsem Emmettovi.
"Mám lepší sluch, než ty, takže ti to můžu potvrdit."
Sklonil se ke mně, je totiž asi tak o 25 centimetrů vyšší.
"Támhle ti kluci napravo se baví o tom, že jsi i na upírku přehnaně krásná." Usmála jsem se.
"Támhle ti zase mluví o tom, že ty džíny i to tričko jsou pěkně těsně a že…"
"Co?"
"Že to pěkně zvýrazňuje tvé, jak to říct abych tě neurazil, tvé přednosti." Zasmála jsem se.
Přednosti, tak to ti kluci rozhodně neřekli, hlavně pokud je to výraz ze začátku století, nebo dokonce minulého.
"Říkali ještě něco?"
"Jo, ale nenuť mě prosím to po nich opakovat." Rozesmál se, otočilo se na nás dalších pár párů očí.
"Ok, neudělám to, dokážu si živě představit, jaký prasárny o mně vykládají." Pousmála jsem se.
Náhle udělal něco, co mě velice, velice překvapilo. Chytil mě za ruku, naprosto nenuceně propletl svoje prsty s mými. Teď nás všichni probodávali pohledem. Samozřejmě jsem mohla jeho doteku uhnout, ale neudělala jsem to. Nechtěla jsem a nemohla jsem. Jako by do mě náhle proudila čistá energie. Všimla jsem si, že většina novorozených zde má ještě červené oči. Prý trvá asi rok, než vyčerpáme naši lidskou krev, pokud mezi tím nepijeme jinou lidskou krev. Takže za rok bych mohla mít zlatohnědé oči a vypadat o trochu lidštěji.
"Jaké to je pít z upíra?" Vyhrkala jsem, aniž bych chápala proč.
"Myslím tím, jako jestli bych měla rudé oči, kdybych se napila z upíra."
"Ne, to ne na barvu tvých očí to nemá vliv."
"A na co to má vliv?"
"Dám ti příklad, kdyby ses napila třeba od Alice, nic se nestane, ale kdyby ses napila od upíra, do kterého ses zamilovala, vytvoří se mezi vámi pouto."
"Pouto?" Zopakovala jsem po něm.
"Jo, ehm, vzájemně vycítíte svoje pocity a umíte spolu mluvit - telepaticky."
"Máš s Rosalie pouto?" Zavrtěl hlavou.
"Měl jsem. Pouto se dá přerušit dvěma způsoby. První, jeden z dvojice zemře a druhý, jeden z dvojice přestane milovat toho druhého."
"Rosalie zemřela?"
"Amy, vždyť jsem ti to vyprávěl." Povzdechl si s úsměvem.
"Nevím, jestli je mrtvá. Pouto se přerušilo hned po tom rozhovoru s Edwardem."
"Zřejmě ho nemáš v lásce, za to co ti udělal."
"Edward byl dobrej brácha. Nikdy by mi nepřebral holku. To ona si vybrala jeho. Byl do ní zamilovaný, ale nesnažil se mi jí přebrat. Jeho cit k Belle byl silnější, ale když zemřela, byla to Rosalie, kdo mu vrátil chuť žít a tak je jasné, že k ní něco cítí, nebo cítil."
"Takže ho máš pořád rád?"
"Ať je to, jak to je, pořád je to můj bratr, nemůžu ho nenávidět." Znělo to tak moudře.
"Ale, vždyť on není tvůj pravý bratr."
"Cullenovi to takhle neberou. Jednou je Cullenem a tak jím zůstane, už navždy." A to znělo, taky moudře. No, do Emmetta bych neřekla, že by mohl říct něco moudrého. Mlčela jsem. Jejich rodina je asi úžasná. Edward chodí s bývalou Emmetovou holkou a on mu to odpustil a stále ho bere, jako bratra.
Na malou, malinkou chvilinku jsem strašně toužila po tom být Cullenová, ale to se nikdy nestane. Nemůžu být Cullenová asi toho ani nejsem hodná. Oni jsou tak čestní a chápaví. Vážila jsem si jich, tak nějak by mě zajímalo, jestli se tak chovají i k ostatním novorozeným. Možná, že se ke mně chovají takhle proto, že má takový dar, ale to nejdřív nevěděli. Tak možná proto, že mně zachránil Emmett. Podívala jsem se na něj, usmíval se a pokyvoval na žáky, kteří ho zdravili. Někteří se usmáli i na mě a také mě pozdravili, ale zřejmě jen proto, že chtěli na Emma udělat dojem. Úsměvy jsem jim oplácela, jak nejlépe jsem dovedla. Překvapilo mě, že svého učitele oslovují jménem, ne že bych některému z Cullenů vykala, až na Carlislea a Esme. No jo já vím, s Esme jsem nemluvila, ale rozhodně nečekám, že si s ní budu tykat, vždyť je to ředitelka školy a navíc s Carlislem skoro rodiče Trojky.
"Pss, Emmette." Sykla jsem na něj a on sklopil zrak ke mně.
"Všichni blbě čumí! Proč jsem taková atrakce." Usmál se svým neopakovatelným zářivým úsměvem, který jsem si už stihla zamilovat. Zvedl naše propletené dlaně. Úplně jsem zapomněla, že se držíme za ruce.
"Proto? Protože se držíme za ruce!" Nejsem si stoprocentně jistá, ale myslím, že jsem na něj vykulila oči.
"Jo, většinou se se studentkama nedržím za ruce."
"Ještě nejsem tvoje oficiální studentka." Zašeptala jsem mu.
"Já vím, ale stejně myslím, že tě budu učit."
"Nebo zíraj na to, že nemáš tričko."
"Jsou zvyklí." Zasmál se. "Na cvičení chodím vždycky bez trička."
"Támhle ty holky, víš, ty co slintaj, ty ještě nejsou zvyklí." Rozesmál se a s tímhle smíchem jsme šli až k obrovským dvoudveřovým dveřím. Byly vysoké, stejně jako stropy, několik metrů a byly nádherné.
"Tohle je Esmeina kancelář. Když jí budeš hledat, je po většinu času zde." Usmál se a opřel se do rozhodně těžkých dveří, věřte mi, normální člověk by je neotevřel, ale to byl zřejmě účel, takhle je otevře jen upír.

7. kapitola- První krmení

15. března 2013 v 10:08 | Gabux |  Krvavý slib
"Ok, takže můžu jít na lov, musím se nakrmit." Trojka (Jak jsem jim začala říkat) se rozesmála.
"Ty jsi jí to neřekl?" zeptal se Jasper mezi záchvatem smíchu.
"Ne, nečekal jsem, že se hned požene lovit."
"Počkat, jak se teda nakrmím, říkal jsi, že nemusím pít lidskou krev!" Hodila jsem na Emmetta vražedný pohled ala: No počkej, až tě dostanu, takhle mě ztrapnit!!!"
"Pokud myslíš, že tě první rok někdo pustí na lov, tak se pleteš." Řekla mírně Alice.
"Nebudu si brát krev od lidí!" Vykřikla jsem.
"To nemusíš, dostaneš zvířecí krev, ale na lov nepůjdeš."
"Ok, tak teda, jaký je menu?" Zeptala jsem se.
"Dnes máme skvělou nabídku." Začal Emmett, přes ruku si hodil bílé tričko, které jsem mu před chvílí vrátila, jako utěrku, vstal a začal si hrát na číšníka.
"Už zkusil kariéru herce?" Zeptala jsem se potichu Alice.
"Jo, ale neopovažuj se navrhnout mu to znovu. Vždycky chce hlavní roli."
"Slibuju, že mu to nenavrhnu."
"Máme krev z grizzlyho, tu doporučuji." Zavrtěla jsem hlavou.
"Nemáš nějaký zvíře, co se tě nepokusilo zabít?" Zeptala jsem se. Emmett se zamyslel, nebo to tak alespoň vypadalo. Za dobu, co ho znám jsem zjistila, že není moc obvyklé, že by přemýšlel.
"Jo počkej, jedno tu máme!" Vykřikl radostně.
"Tak sem s tím."Emmett někam zaběhl.
"Amy." Oslovil mě Jazz, když Emmett odešel.
"Ano Jaspere."
"Díky."
"Nechápu. Za co mi děkuješ?"
"Díky tobě je Emmett zase šťastný, posledních devadesát let jsem ho tak neviděl."Neuměla jsem si představit nešťastného Emmetta a ani jsem nechtěla. Z nějakého důvodu jsem nechtěla dopustit, abych ho někdy viděla nešťastného. Nikdy, nikdy, nikdy tě nechci vidět trpět, Emmette Cullene.
"To jako, že se nesmál?"
"Smál, po tom, co Rosalie odešla, vyprávěl ti o tom, nepletu se, že jo?" Přikývla jsem. "Po tom co odešla, s nikým nemluvil celých deset let. Pak s námi začal komunikovat, i se smál, ale nebylo to upřímné. Já to přeci poznám nejlíp."Neuměla jsem si představit, že se Emmett nesměje. Zajímalo by mě, co to bylo za mrchu ta Rosalie.
"Teď, ho po dlouhé době vidíme tak, jak si ho pamatujeme, šťastného, netuším, jak jsi to dokázala, ale děkuji ti za to." Řekl upřímně a díval se mi při tom hluboko do očí. Alice přikývla.
"Mluví pravdu, je jedno, jak jsi to udělala, ale jsme ti za to zavázáni, už jsem přestávala doufat, že uvidím zpět toho starého Emmetta."
Za chvíli se vrátil se skleněným džbánem a zdobeným skleněným pohárem. Pach krve byl něco nového. Sladká vůně mě překvapila. Vždy se mi zdálo, že krev voní spíš rzí, než sladce, ale je pravda, že já už teď nejsem, jako dřív. Vždyť jsem na upírské akademii. Emmett"tančil" k velkému stolu. Jestli se poleje, tak já to nečistím.
"Tak, co je to za krev?" Postavil přede mne pohár a nalil do něj trochu krve.
"Z králíka." Rozesmála jsem se a mále zvrhla pohár.
"To je jediný zvíře, co se tě nepokusilo zabít?"

"Máme ještě veverku, ale ta mě vlastně kousla."
"Pere se s každým a se vším?"
"Ne."Bránil ho Jasper. Lže ti. Řekl někdo v mé hlavě. Polekalo mě to tak moc, že jsem vyskočila ze židle a co myslíte, že se stalo? Samozřejmě, že jsem praštila do Emma a ten na sebe vylil krev, super, takže nejen tričko, ale i mikina, ale to je teď vedlejší. Vždyť mě někdo mluví v hlavě. No kurva, potřebuju cvokaře.
"Já, promiň, omlouvám se, musím jít." Rychle jsem odběhla z místnosti. Z očí se mi začali drát zase ty odporné, odporně krásně voňavé, krvavé slzy. Slyšela jsem, jak za mnou Emmett volá a běží za mnou. Nezastavila jsem a běžela do pokoje. Jsem zrůda, jsem zrůda.
Zabouchla jsem za sebou dveře. Někdo potichu zaklepal. Emmett nakoukl do pokoje. Seděla jsem na posteli s obličejem v dlaních.
"Amando, co se ti stalo? Proč jsi odešla?" Zeptal se, teď už na sobě neměl ani tu mikinu, protože si ji i s tričkem polil krví. No vlastně jsem mu k tomu pomohla. A ten pohled nebyl k zahození, ani ten pocit, když mě tiskl k nahé svalnaté hrudi. Jenže to neměnilo nic na to, že jsem teď zrůda.
"Jsem zrůda."
"Amando, to, že jsi upír, neznamená, že jsi zrůda."
"Ale mně nevadí to, že jsem upírka."
"A co tedy?"
"Zeptala jsem se Jaspera, jestli se s každým pereš. A on řekl, že ne. V tu chvíli se mi v hlavě ozval hlas, který mi řekl, že mi lže! Bože Emmette, existuje upíří dokař, protože já ho potřebuju!"
"Ne, nejsi blázen, myslím, že vím, co to je."
"Co?" Naléhala jsem.
"Amando, myslím si, že nejsi krásná." Řekl, což jsem nepochopila. Lže ti!
"Ach ne, zase mi řekl, že mi lžeš."
"Taky, že jsem ti lhal, Amy, myslím, že jsi našla svůj dar. Poznáš, když ti lidé lžou." Náhle se mi rozzářily oči.
"Vážně? Já mám dar?!"
"Ano, a je úžasný, ještě se poradíme s ostatními. Málokdo má hodně vzácný dar, ale tohle, to je vzácné. Pojďme se poradit." Navrhl.

6. kapitola- Rozbiju mu hubu

14. března 2013 v 17:57 | Gabux |  Krvavý slib
Emmett mě vedl spletitými chodbami, bylo nemožné, abych si zapamatovala, kudy jsme šli. "Takže, tohle je tvůj pokoj." Ukázal na dveře, které vzápětí otevřel. Pokoj byl o něco větší, než můj starý pokoj a navíc byl nádherně vyzdobený a hlavně byl uklizený, což se o mém starém pokoji rozhodně říct nedá.
"Jsou všechny pokoje takové?"
"Ne, Alice ti ho zařídila a taky ti sehnala jeden z největších ve Společenství krve. Jsi její oblíbenkyně."
"Wow, mám si toho vážit."
"Ano prosím." Zasmál se.
"Pak jí tedy poděkuju."
"Věci jsou zatím u mě, ale přinesu ti je."
"Věci? Jako moje věci?"
"Jo, Alice s Jasperem byli u vás a něco ti přinesli, pro zbytek dojdu s nimi."
"Smím také?"
"Ne, jsi moc mladá a ani ses ještě nenakrmila."
"Hm, tak až tam budeš, pozdravuj ji ode mne a vyřiť, že jí mám ráda a stýská se mi."
"Vyřídím to."usmál se.
"Tady máš koupelnu." Ukázal na místnost, která byla v mém pokoji.
Nakoukla jsem tam.
"Alice jí zařizovala, že jo?"
"Jak si to uhádla."pokrčila jsem rameny.
"Prozradila jí ta zrcadla a květiny, co jsou po celé koupelně."
"Jo, říkal jsem jí, že to uhádneš, teď mi dluží dvacku." Nechápavě jsem se na něj podívala. Mávl rukou.
"Ještě ti ukážu jídelnu."
"Jen mi řekni, kde je, dojdu tam za tebou, až to vyčistím, nechci, aby to zaschlo." Přikývl a nadiktoval mi složitou cestu. Řekl, že se sejdeme za hodinu.
"Jo a Amy, nechci ti radit, ale převleč se. Mně se to líbí, ale nechci, aby tě tak viděli i ostatní kluci."
"Dobře, ale kdy se převléknu, když nemám oblečení?"
"Něco, už je ve skříni, zbytek ti donesu, až se nakrmíš." Přikývla jsem se. Napustila jsem do umyvadla horkou vodu a začala drhnout Emmettovo tričko. Naštěstí sem dala Alice i různé přípravky na vlasy a sprchové gely, no kdo ví co ještě. Vzala jsem jednu lavičku a trochu jsem nalila na tričko, ani nevím, co to je, ale snad ne Savo, nebo nějaká jiná žíravina. Kupodivu ta krev pouštěla, ale vodu jsem musela každou chvíli měnit, protože v krvavé vodě krev neumyjete, vážně. Po pětačtyřiceti minutách jsem tričko zvedla a byla spokojená, ha nikdo by nepoznal, že bylo před chvíli celé od krve.
Dobře teď mám čtvrt hodiny na to, abych ho vysušila. To se nedá stihnout, že ne. Hodila jsem tričko na topení.
Musím se převléknout. Dveře skříně byli pootevřené a z vnitřní strany na nich bylo pověšené ramínko. Otevřela jsem dveře a nevěřila svým očím. Na ramínku viselo přesně to oblečení, co mi včera James zničil. Byl tam i vzkaz.

Amando, vím, že jsi naštvaná za to, že ti James zničil to oblečení. Vím to, Jasper mi to řekl, takže nezkoušej zapírat. A já si díky tomu, že jsem měla vizi, kde tě Emmett zachraňuje, zjistila, co jsi na sobě měla ještě před tím. Jsem dobrá v nakupování, takže přesná kopie toho oblečení.
Alice
PS: Nejsou ty džíny moc těsné?

Zasmála jsem se a oblékla si černý top a úzké černé džíny. Rozčesala jsem si vlasy a nechala je rozpuštěné. Vrátila jsem se do koupelny. To triko bylo stále dost vlhké. Pak jsem dostala nápad. Někde tu přece musí být fén.
Ha, ha. Kdo hledá, ten najde. Zapnula jsem ho na maximum a doufala, že tím nevyhodím pojistky.
Už bych se musela bát, že příjdu pozdě, kdybych neběhala tak rychle. Zastavila jsem, až před jídelnou, která byla skoro prázdná. Seděli tam asi jen dva žáci a Emmett s Alice a Jasperem.

"Můžu si přisednout?"zeptala jsem se.
"Amando, našla jsi můj dárek." Alice se celá rozzářila.
"Ano díky moc. Je to moje oblíbené tričko." Vzala jsem si židli a sedla si vedle Alice.
"Jo, ty džíny jsou hodně těsné, ale velikost si trefila, však víš, tohle je móda." Zašeptala jsem jí tak, aby to kluci neslyšeli.
"Já se v módě vyznám, ale něco jiného je móda a něco zase ničení zdraví."
"Ty mi něco povídej, nenosila jsi dřív korzety?"
"Pravda."Zasmáli jsme se, náš smích se roznesl po prázdné jídelně.
Kluci zvedli hlavu.
"Co je tu tak k smíchu?"zeptal se Emmett.
"Nic." Řekli jsme s Alice jednohlasně a znovu se rozesmáli.
"Mám to tričko." Hodila jsem po něm bílý balíček.
"Tak proto máš zapnutou mikinu, až ke krku. Nemáš tričko!" Jasper se rotlemil na celé kolo. Stihla jsem si všimnout, že ti dva studenti raději odešli. Ani se jim nedivím.
"Proč jsi u sebe měla jeho tričko, co jste prováděli?"zeptala se Alice.
"Nic!" Vykřikli jsme s Emmettem společně.
"Čistila jsem mu tričko."
"Proč?"
"Měl ho od krve."
"Jak se to stalo?"
"Plakala jsem."
"Oh,"Alice změnila výraz a objala mě. "Kdyby si cokoliv potřebovala, přijď za mou. Kdykoliv. Emmett ti už asi řekl, co tu zastávám, ale jsem tu hlavně jako tvá kamarádka."
"Díky Alice, vážím si toho."
"Co se stalo?"
"Její ex jí řekl, že je to jenom nemrtvá zrůda a že je dobře, že se s ním rozešla, protože on by nechodil s nikým, kdo neumí ani dobře umřít." Řekl za mě Emmett.
"To ti řekl?"zeptala se Alice.
"Jo, tohle taky."
"Takže toho bylo víc?" Přikývla jsem.
"Rozbiju mu hubu." Pronesl Jasper. S Alice jsme se na něj podívali, zdál se mi, až do teď spíš tichý a on by se hned pral. "Kvůli němu se cítíš blbě a já to taky cítím."
"Obávám se, že si budeš muset vystát frontu." Prohodil Emmett a kroužil prstem po okraji sklenice s krví.
"Chceš se s ním taky poprat?" zeptal se Jazz.
"On se mnou, i když vlastně neví, že se chce prát se mnou. Chce rozbít hubu tomu, kdo nechal Amy proměnit."
"Je to asi velkej kretén co?" otočil se na mě Jazz.
"Líp bych to nevystihla." Zasmála jsem se. Je neuvěřitelně, jak jsou na mě ti tři hodní.
"Víte, Lence buď zbožňujete, nebo nenávidíte."
"Aha,"řekal Alice. "Je to diskant co?"
"Jo, jak jsi to uhádla?"¨
"Váhala jsem mezi emařem a diskantem. Ale podle chování to je spíš na diskanta. Léta cviku."
"Před nějakýma dvě stě lety jste se o diskanty starat nemuseli?"
"Ne. Rok 2098 je na to kritický."
"Kolik lidí mu ještě chce zmalovat ciferník?"zeptal se Jazz
"Zmalovat ciferník?"zopakovala jsem po Jasperovi.
"Zastaralý výraz pro: Rozbít někomu hubu." Přeložila Alice.
"Jo tak, taky jsi to mohl říct hned."
"Tak kolik?"
"Deset asi." Odhadla jsem počet, bohužel většina naší malé školy Lence zbožňuje.
"Z toho by se dala udělat malá armáda." Zamyslel se Jasper. Emmett ho praštil po hlavě.
"Tady nejsme v 19. Století Jazzy, klidni hormon." Řekl Em.
"Co mi to říkáš za blbosti, vždyť už nejmíň 250 let žádný hormony nemám." Bránil se Jazz.
"Dělají tohle hodně často?" zeptala jsem se.
"Celkem, omluv Jazze byl voják a pak několik let bojoval s armádou novorozených, takže má pořád armádu v krvi."
"Krvi? Alice, vždyť už nemá svojí krev."
"No jo, pravda. V mozku! Ten mu snad zůstal." Šíleně jsem se rozchechtala a Alice se mnou. Kluci k nám zvedli hlavu.
"Holčičí věci!"řekli jsme jednohlasně a znovu se zasmáli.

DIY XI.

14. března 2013 v 15:39 | Gabux |  DIY

Úplně geniální! Tohle si prostě udělám a co nejdříve, jen si na to musím vzpomenout a překonat lenost! Což bude dooost těžký, ale zvládnu to. Kvůli tomu, že to vypadá pěkně :)

Tak kdopak kromě mě bude překonávat lenost a udělá si to taky? :)

Kusovka 4.1

13. března 2013 v 17:14 | Gabux |  Kusovky
Raději umřít v květech, než žít ve špíně.


Krásná fotka i citát nemyslíte? :)

13.3.2013

13. března 2013 v 15:23 | Gabux |  Co se děje kolem mě
Ahojky,
rozhodla jsem se, že když se mi bude chtít tak vám budu psát třeba co se mi v ten den stalo. Jo něco jako deníček dá se říct, ale nevím jak dlouho mi to vydrží. Nikdy mě psaní deníčku moc nebralo :')

Dneska je zvláštní datum. Teda spíše krásné datum... Aspoň mně přijde krásné. A je středa což značí polovinu školního týdne. Na dnešek jsem se do školy moc netěšila. Věděla jsem, že moje dvě nejlepší kamarádky ze třídy ve škole nebudou a aby jste věděli proč z toho dělám tolik tak ve třídě je nás jen sedm holke, dá se říct, že šest. No každopádně první hodina byla děsná, taky co chtít po angličtině s naší "milou" zástupkyní. Druhou hodinu jsme měli matematiku. Psali jsme test, ale ten byl lehkej a pak jsme si trochu povídali o školním výletu. Vlatně jsme si prvně povídali a pak psali test, ale to je jedno. Probíráme lehkou látku a mě napadl nápad na povídku tak jsem začala psát do sešitu, kam si píšu vše co mě napadne. O třetí hodině máme dějepi a z holek, které jsme tam byly jsme nebyly zkoušené jen tři. Kluci přáli zkoušení mně a mé kamarádce. Díkybohu to schytala ta třetí dívka. Potom chemie. Chvíli jsme si povídali o jedné akci co se chystá a potom jsme začali normálně řešit chemii a já si v klidu a úspěšně dopsala tu povídku a dala jsem ji název Prokletí. Je to jednorázovka a když se dokopu k tomu ji přepsat tak ji vám sem dám. A poslední hodinu byla čeština. Procvičovali jsme doplněk, který mi vůbec nejde a nejsem sama. Psali jsme věty do sešitu a pak jsme je museli odevzdat... Toto zas dopadne. Jo a taky tak trochu neplánovaně zítra jedu do divadla a tudíž se učím jen první hodinu a pak odpoledku :D Takže se uliju z písemky z něminy a z písemky z češtiny. Když se daří tak se daří! :)

Doufám, že jste měli taky pěkný den a gratuluji všem, kteří se dostali až sem! :)

5. kapitola- Vzpomínky

12. března 2013 v 19:11 | Gabux |  Krvavý slib
"Víš, asi před sto lety jsem měl přítelkyni. Chceš to slyšet?"zeptal se a já přikývla. Slzy mi tekly dál a jeho tričko, už bylo totálně promočené krví.
"Jmenovala se Rosalie. To ona ze mě udělala upíra. Právě jsem byl v lese, když na mě zaútočil medvěd grizzly, ironií je, že teď lovím grizzly nejraději. Jenže jako člověk jsem proti němu neměl šanci. Přesně, když mi chtěl zasadit smrtelnou ránu, mě našla. Medvěda odrazila. Ten vycítil, že to ona je ta silnější a utekl. Byla krásná. Měla blonďaté dlouhé vlasy, které se jí vlnily okolo božského obličeje. Zvedla mě do náruče a odnesla do nějakého sídla.
Někoho tam žádala, aby mě proměnil, čemuž jsem nerozuměla. Umíral jsem jim před očima. Přišel ke mně blonďatý muž, který se sklonil a řekl: "Promiň."Pak se mi zakousl do krční tepny. Ránu uzavřel jedem, abych neztratil ještě více krve. Potom jsem se měnil. Sama víš jaké to je, Rosalie se mnou byla stále. Přidal jsem se do klanu, kde byla ona, Esme, Carlisle, který mě proměnil a Edward. Byli jako jedna velká rodina. Edward uměl číst myšlenky. Uměl přečíst myšlenky komukoliv a kdykoliv, až na jednu dívku. Poznal ji v roce 2008. Jmenovala se Bella. Zamilovali se do sebe, ale byl tu háček. Ona byla člověkem. Edward neměl dost sil na to, aby ji proměnil, když se rozhodl, bylo pozdě, Bella zemřela. Když od ní odešel, skočila z útesu, chytila jí vlna a ona se utopila. Edwrad se chtěl nechat zabít, ale Rosalie s ním promluvila. Asi dva roky po tom rozhovoru, po těch lžích spolu odešli. Rosalie od začátku milovala jeho.
Nechal jsem ji jít jen proto, že jsem ji tolik miloval, zlomila mi srdce, věděl jsem, že se od ní neodtrhnu, dokud nenajdu někoho, kdo přebije její lásku."Přemýšlela jsem o jeho stručném vyprávění.
"Jsou stále na živu?"zeptala jsem se.
"Ne, myslím, že ne. Nikdo o nich nic neví."
"Kdy z tebe udělala upíra?"

"V roce 1936, tehdy jí byli tři roky."
"Stýská se ti?"
"Trochu."
"Je od tebe moc milé, že jsi mi to řekl."
"Není za co."
"Proměnil tě Carlisle, že jo?"
"Jo. Je vážně úžasný, jak se umí ovládat."
"Kolik mu je?"
"Skoro 400let."
"No to už je dost."poznamenala jsem. Usmál se.
"Mě už je taky přes sto let."
"Nevypadáš na to, že jsi tak starý."zasmál se.
"Snažím se udržovat ve formě."
"Je to znát."Oba jsem se roztlemili.
"Myslím, že budeš docela exot."
"V dobrém slova smyslu?"
"V tom nejlepším."
"Dobře, to beru."Usmál se a povzdechl si.
"Rose nebyla tak optimistická."
"Stále jí miluješ?"
"Nevím."
"Našel jsi tedy někoho jiného?"
"To ještě nevím."
"Emmette, co tady děláš, ty a tvoje adoptivní rodina, už je asi dost stará na to, aby zde studovala ne?"
"My tu už nestudujeme.
Esme je ředitelka školy. Carlisle je tu jako doktor. Stará se o proměny, nebo může i sám proměnit. Má na to dost velké sebeovládání. Také ošetřuje rány, když někoho poraní vlkodlak. "
"Vlkodlak? Ty existují?"
"Jo, ale nikdo kromě ostatních nadpřirozených bytostí o tom neví, nejlíp to víme my upíři."
"Jak to, že se jejich existence neobjevila stejně, jako ta naše."
"Oni nemají Vulturiovi."odfrkl si. Co já vím, to jejich vina je, že nás prozradili. Vyžívali se ve vraždění lidí ale jedné z jejich obětí - kterých bylo spousty, včetně dětí - utekla a prozradila, co se děje v paláci, ležícím ve Volteře. Brzy na to byla tato oběť zabita, což se dalo očekávat, když prozradila naši existenci.
"Jo, to je asi dobře."
"To je určitě dobře."Zasmál se.
"Jsou ve Forks?"
"Jo, ale vlci z La Push nám neublíží, je na to smlouva. Občas se však stane, že se zde objeví vlkodlak, nebo dokonce skupinky nadšenců hledají vlkodlaky, ti jsou, ale často starší a silnější, proto je štěstí, že přežijí, i s tím nám smečka z La Push pomáhá, přinášejí je zraněné, jen díky nim spousta studentů ještě žije."
"Zřejmě si na ně musím dát pozor."
"Ano prosím, to udělej." Krvavé slzy, už mi po tváři skoro netekly.
"A co tady děláš ty, Alice a Jazz?"
"Alice je něco jako poradkyně s dary. Během prvního roku totiž některý z upírů získá dar, třeba já jsem hodně silný, Alice vidí budoucnost a Jasper pozná a může měnit pocity. Ať si každý říká, co chce, ale i upíři cítí a často mnohem více, než lidé. Alice s tímhle pomáhá. Také tu funguje jako školní psycholožka. Ne každý proměnu zvládá v pořádku. Tím myslím psychicky. Takže, kdybys měla problém, jdi za Alice."usmál se.
"Anebo za mnou." Dodal tiše se sklopeným zrakem.
"Ještě jsi mi neřekl, co tu tedy s Jazzem děláte."připomněla jsem mu.
"Já a Jasper je učíme bojovat. Já proto, že jsem tak silný. Jazz proto, že několik let cvičil novorozené, takže to s nimi umí."
"Budeš mě taky učit?"
"Myslím, že ano."Usmála jsem se.
"Ale pozor jsem kopyto.
"Zvládnu to, a když tak ti dám doučování."
"Toho si vážím." Podívala jsem se mu hluboko do zlatohnědých očí. Pak jsem se vrátila do reality a začala ho lechtat.
"Hej, tohle není fér."vykřikl.
"Vracím ti ten včerejšek." Seděla jsem na něm a dál ho lochtala.
"Ne, prosím."vykřikl znovu. Chytil mi zápěstí a já se nervózně usmála."
"Ajaj tohle nevypadá pěkně."pronesla jsem, když mi začal cuchat vlasy.
"Emmette, buď gentleman a nech toho."
"Kdo řekl, že jsem gentleman?"
"Já!"
"Tak to odvolej!" Znovu mě začal lochtat.
"Odvolej to!"zopakoval.
"Ne!"
"Odvolej to!"
"Dobře odvolávám to, nejsi gentleman!" Konečně mě nechal být. Udýchaná jsem sebou plácla na postel.
Lehl si na bok a pozoroval mě.
"Z toho oblečení toho moc nezbylo co?"vydechla jsem.
"Ne, to ne. Ale mně se to líbí." Dvěma prsty mi přejel po holém břiše.
"To mám radost, ale Jasper byl trochu v šoku."
"Myslím, že to rozdýchal." Oba jsme se rozesmáli.
"Víš, co se mi na tobě líbí nejvíc?"zavrtěla jsem hlavou.
"Dokážeš mě rozesmát. Většinou jsem za vtipálka já, ale ty mi docela pomáháš."
"Nejsem moc vtipná, spíš drzá."
"To máš pravdu." Dloubla jsem ho loktem.
"Promiň za to tričko. Koukám, že je celé od krve."
"To nevadí."
"Doufám, že nebylo nejoblíbenější."
"Bylo, ale to vážně nevadí, prostě to vyčistím. Ještě ta krev nezaschla."
"Ne, já to udělám, svlékni si ho."
"Rozkaz kapitáne, ale nemusíš."
"Dělej, než si to rozmyslím." Usmál se a přetáhl si přes hlavu dříve bílé tričko. Čapla jsem ho.
"Kde to můžu vyčistit?"
"Ukážu ti tvůj pokoj."

Korálkování: Brouček

12. března 2013 v 16:05 | Gabux |  Korálkování
Ahojky,
korálkování se věnuji už delší dobu, ale vyráběla jsem vždycky takové krokoušky. Jednoho krokouška mám vyfoceného, ale velice nekvalitně takže toho vám sem ani nebudu dávat. Ostatní výrobky (nejčastěji ty krokouše) jsem nefotila takže bohužel. Ovšem v tomhle článku vás seznámím s broučkem, kterého jsem vyráběla jednou z večera když zavládla nuda a měla jsem chuť něco vyrábět. Už ani nevím kam se poděl, někde se určitě válí. :) Jinak jsem s ním spokojená. Po dobu výroby mě teda parádně pozlobil, ale nakonec se povedl. A je to můj první brouček :)
Přejděme tedy k fotkám.



Ták snad se vám aspoň trošku líbil :) Jinak se omlouvám za velikost a kvalitu fotek je to focené mobilem Iphone a hlavně u první fotky jsem ho nenechala zaostřit :'D Omlouvám se :) Názory házejte do komentů :)

4. Kapitola-Mobil? Prosím, vyhoďte ho!

12. března 2013 v 12:08 | Gabux |  Krvavý slib
Několik zmeškaných hovorů. Za ten týden se to nastřádalo od matky celých 12 hovorů, bylo by jich víc, kdyby jí Emmett nezavolala. Od Lence, něčeho se chyťte, 36 hovorů, takže mi každý den volal minimálně pětkrát.
"Amy, co je s tebou lásko, nechodíš do školy, nebrala jsi mi telefon. Nebyla jsi v parku!"
"Lenci!"pokusila jsem se ho oslovit, ale on mě ignoroval - zase a mlel si pořád ty svoje kraviny.
"Lenci! Do háje, už drž hubu a poslouchej mě! Zvýšila jsem na něj hlas. Živě jsem si uměla představit jeho výraz, když ho seřvala holka. To víte, kluk a navíc diskant.
"Takže, zaprvé, já do toho parku přišla! To ty jsi neschopný přijít v čas. Kdyby taky jo, tak teď nejsem mrtvá."vyslovila jsem to s největším možným odporem a zhnusením, jak jsem jen byla schopná.
"Mr…MRTVÁ!"zdálo se, že tomu nechce uvěřit.
"Jo, napadl mě stejný upír jako otce, chtěl mě taky zabít. Naštěstí ho…"zarazila jsem se "Někdo vyrušil a James - tak se jmenuje, utekl a ten někdo mě odnesl do Společenství krve. Tam jsem se týden měnila, takže jsem ti nemohla vzíít telefon."
"A to proč?"
"Ty seš vážně debil, že jo?"
"Já jenom nechápu, proč by si mi kvůli proměně nemohla napsat aspoň blbou sms!"
"Lenci, ty vole, už ses někdy spálil?"

"Jo."
"Tak si představ, že se ti pálí celý tělo, ale ne jenom kůže, ale ten oheň je pod tvou kůží."
"Mno, to asi bolí co?"
"To si piš, že to bolí. Pět dní seš mimo, pak se na jeden den probereš a hoří ti orgány, oheň se pak uzavře okolo srdce, to další den slabě buší, v tom lepším případě přestane bušit a proměna se dokončí. V tom horším přestane bušit a ty navždycky zemřeš."
"Jak se jmenuje ten kretén, co ti to udělal?" zeptal se.
"James."odsekla jsem bezduše.
"Ne toho nemyslím, myslím toho, co tě nechal proměnit."
"Co, cože!"vykoktala jsem ze sebe nevěřícně.
"No, jak se jmenuje, chci mu rozbít hubu, za to co ti udělal."
"A co mi udělal?"zeptala jsem se.
"Co? Nechal tě proměnit a teď si nemrtvá."
"Ty kreténe!"vykřikla jsem. "Ty bys byl snad radši, kdybych byla mrtvá!"
"Je to lepší, než nemrtvá zrůda."Ta chladná slova mě zabolela.
"To si myslíš, že jsem? Nemrtvá zrůda!"Zaječela jsem na něj.
"Co jiného bys byla, zabíjíš lidi, nesmíš na slunce a saješ krev!"
"Nezabíjím lidi ani jim nesaju krev."Zavrčela jsem, já jsem vážně zavrčela, já vím, že sem pořád vrčela, i když jsem byla člověk, ale tohle bylo čistě zvířecí zavrčení.
"Co to bylo? Máš tam snad psa, večerní svačinka!"
"Ne, nikdo tu není, jenom já!"Jeden na druhého jsme křičeli, co nám dech stačil.
"Cože, moje holka vrčí jako pes!"
"Lenci, jestli ti to ještě nedošlo tak spolu nechodíte!"
"Fajn, já bych taky nechodil s nikým, kdo neumí ani pořádně umřít!" Po téhle větě jsem zaklapla mobil a bylo mi jedno, jestli se chystal říct ještě něco!
Znaveně jsem sebou práskla na nemocniční postel a začala plakat. Jenže místo slz na polštář dopadaly jen rudé kapičky. Plakala jsem krev, což je vlastně logické, jediné co mě stále živí je krev.
Zahlédla jsem svůj odraz v zrcadle. Na bledé kůži si krev prorážela cestičky. Ozvalo se zaklepání, zvedla jsem hlavu, ve dveřích stál Emmett.
"Jsi v pořádku."zavrtěla jsem hlavou. Hned seděl u mě. Vzal mé ochablé tělíčko do náruče a nechal mé krvavé slzy, aby mu ničily bílé tričko.
"Chceš si promluvit?"Přikývla jsem.
"Tak teda, co se stalo?"
"Lenc, volala jsem mu."
"Lenc, to je ten tvůj kluk."
"Už ne."
"Mrzí mě to."
"To nemusí, já vlastně nevím, proč brečím, já se s ním rozešla."
"Spíš mi vadí to, jak se to stalo."
"A jak se to stalo?"Trpělivě mě hladil po vlasech a poslouchal. Bože on mě poslouchal. To je první kluk co mě poslouchá a netráví všechen čas se mnou tím, že mě svlíká očima.
"Nejdřív se zdálo, že o mě má starost. Není to u něj moc častý, ale myslím, že mělo starost.
Pak mi vyčítal, že jsem nebyla v parku, tak jsem mu vysvětlila, co se tam stalo a to, že kdyby přišel v čas, tak nejsem mrtvá. Pak nemohl pochopit, že když jsem se měnila, tak jsem mu nemohla vzít mobil. Tak se mě zeptal, jestli jsem mu nemohla napsat aspoň sms. Tak jsem mu vysvětlila, jak probíhala proměna a řekla mu, že to vážně není nic příjemného. Potom řekl -
cituji:
"Jak se jmenuje ten kretén, co ti to udělal?" Myslela jsem, že myslí Jamese, ale on myslel toho, kdo mě zachránil. Neboj, neřekla jsem mu jméno, ale chce ti rozbít hubu." Emmett se pustil do velmi bouřlivého smíchu.
"No"pokračovala jsem a Em se zklidnil. "To mě naštvalo a řekla jsem mu, že by byl snad radši, kdybych byla mrtvá."Popotáhla jsem.
"Řekl mi, že je to lepší než nemrtvá zrůda. Vyčetl mi, že zabíjím lidi, saju jim krev a nesmím chodit na slunce. Vysvětlila jsem mu, že nezabíjím lidi a ani jim nesaju krev. Jenže jsem na něj zavrčela a on mi řekl, že jeho holka vrčí jako pes. Tak jsem mu řekla, že jestli mu to ještě nedošlo, tak spolu už nechodíme. A on na to:

"Fajn, já bych taky nechodil s nikým, kdo neumí ani pořádně umřít!" Tak jsem mu to típla a bylo mi jedno, jestli chce ještě něco říct."
Stočila jsem se Emmettovi do náruče a trpěla dalším přívalem slz.
Matce jsem zavolala v rychlosti a řekla jí, že se o mě nemusí bát, že se tu o mě pěkně starají a všichni jsou moc milí. Pak jsem se s ní rozloučila a poslala jí spát.
"Víš, neměl pravdu. Ty můžeš na slunce."řekl Em najednou.
"Vážně?"
"Jo."
"A proč tedy upíři na slunce nechodí."
"My na něm totiž záříme. Lidé nás tedy hned poznají a je nebezpečí, že se nás pokusí zabít, i když jsou proti nám většinou slabí, až na lovce."
"Spí upíři?"
"Ano, ale nepotřebují to."
"To je zvláštní.
"Jo, ale zvykneš si."
"Víš, ještě asi před sto lety jsem měl přítelkyni. Chceš slyšet, co se dělo?"přikývla jsem a čekala.

3. Kapitola - Nový svět přichází

11. března 2013 v 21:06 | Gabux |  Krvavý slib
Konec, bolest smutek, strach. To jsou slova, co mě odvedla, odvedla pryč ze života, ale zdání klame. Část mě stále žila. Srdce mi netlouklo, dýchat nepotřebuji, ale žiji.

Někdo mě držel za ruku. Otevřela jsem oči. Vše bylo jiné. Bíle světlo se zdálo více zářivé. Vše bylo tak ostré. Vnímala jsem zrnka prachu. Slyšela jsem bzučení včel, přestože okno bylo zavřené. Nejkrásnější obraz se mi však snášel nad hlavou. Krátké černé vlasy. Zlatohnědé oči orámované hustými řasami. Nádherný úsměv. Vystouplé lícní kosti.
"Co se stalo?"zeptala jsem se a zvedla se na loktech.
"Vítej v novém světě."usmál se na mě roztomilým úsměvem.
"Novém světě."vydechla jsem.
"Ano, světě, plném nových možností."Konečně jsem ten svět začala poznávat. Už jsem věděla, co se stalo. Nemusela jsem se již mát smrti, protože jsem zemřela - nebo tak něco.
"Já se proměnila?"přikývl.
"Kdo jsi?"zeptala jsem se.
"Emmett Cullen."Takže opravdu je to on.
"Jsi ten anděl, co byl se mnou?"
"To nevím,"usmál se. "Myslíš si, že jsem anděl?"
"Ne, teď už ne. Ale vypadáš tak.
"Ještě jsi neviděla sebe."usmál se.
"Jak vypadám?"
"Podívej se. Opatrně pomalounku jsem si sedla na lehátku, které připomínalo, až moc podezřele nemocniční. Na zdi jsem našla pověšené velké zrcadlo. Pomalými krůčky jsem přešla k zrcadlu. Musela jsem zamrkat, protože se mi nezdálo reálné to, co jsem viděla. Byla jsem to já, stále jsem působila skoro stejně. Byla jsem malá, tělo se mi lehce zaoblilo, takže jsem působila starší teď, když na mě byly více znát ženské křivky. Měla jsem to tělo, o kterém hodně holek jenom sní. Černé vlasy mi spadaly po těle. V obličeji jsem zpozorovala pár změn. Lícní kosti byly vystouplejší. Rty plnější a výraznější. Řasy husté jak topmodelka. Nedýchala jsem, z části proto, že jsem nemusela a z části proto, že jsem byla tak ohromená, že jsem nemohla. Prstem jsem se dotkla zrcadla, jako bych čekala, že se rozplyne. Za sebou jsem zaslechla bouřlivý smích. Emmetova ruka se dotkla mé bledé kůže. Náhle se mi ten dotyk na mém rameni nezdál ledový. Jen můj pohled mě děsil. Karmínové duhovky, to nebylo správné.
"Jak to, že mám červené oči?"
"Právě ses proměnila, bude nějakou dobu trvat, než se ti zbarví do zlata, tedy pokud se nebudeš živit lidskou krví."
"Ne, to ne. Chci být jako ty, ty nezabíjíš."
"To ty bys taky nezabíjela."
"Já vím, ale stejně."
"Pamatuju si, že ať se rozhodneš jakkoliv, my tě podpoříme."
"Proč jsem se proměnila? James mě chtěl zabít."
"James?"
"Jo, James napadl mě."
"A to ti řekl, jak se jmenuje, proč mi to nepřipadá normální."řekl nevěřícně.
"Řekl mi to, protože netušil, že budu žít, což mě přivádí zpět k té otázce, proč jsem se proměnila?"
"Byl jsem se večer projít. Pak jsem tě uviděl. Držel tě. Zbytečky krve ti stékali po krku. Už jsem si myslel, že je konec, že jsi zemřela. Jenže mi to nedalo, rozběhl jsem se a strhl ho k zemi. Jen tak, tak jsem zachytil tvé tělo před pádem. James utekl. Ještě jsi žila, tak jsem tě přenesl sem a doufal, že se proměníš. Udělalas mi radost, vážně jsem si už myslel, že to nezvládneš, ale jsi silná."
"Zrovna teď si přijdu leda tak divná."
"To proto, že už nedusíš svou sílu uvnitř."Nevěřícně jsem na něj pohlédla.
"Vážně, prašt mě."
"Ne."odporovala jsem mu. Nejen, že proti tomu nadšenci jsem neměla šanci, ale taky jsem ho nechtěla praštit.
"Ale, no tak."
"To víš, zlomím si ruku."
"Přeháníš. Jsi novorozená, to znamená, že budeš ještě tak rok hodně silná. Silnější než já a to i přesto, že jsem silnější, než kdejaký dospělý upír."
"Stejně tě nepraštím."
"Neboj se, dělej."Trochu nejistě jsem mu dala pěstí do břicha. Emmett odletěl o pár metrů vzad. Podezřele rychle jsem se za ním rozběhla.
"Jsi v pořádku?"
"Jo, říkal jsem, že jsi silná."
"Nic tě nebolí?"
"Zlato já jsem upír, mně neublížíš. Vážně." Trochu si vyhrnul tričko. Místo, kam jsem ho uhodila, bylo ještě červené. Pozorovala jsem, jak se mu na svalnatém (slint) těle objevuje modřina, která by se vám normálně objevila, až po několika dnech. Po chvíli zmizela i ta fialová skvrna a na těle měl jen takový ten žlutozelený flíček, který se objeví, když už je modřina skoro zahojena. Prsten jsem se dotkla jeho břicha.
"Bolí to?"
"Ne, ale šimrá."zasmál se.
"To tě nemůže šimrat. Jsi upír."
"Vážně, ty mi nevěříš."neodpověděla jsem. Emmett se znovu zasmál a začal mě lechtat. A já jsem od přírody lechtivá.
"Ne, už ti věřím, nech toho."Do místnosti přišel někdo třetí. Oba jsme ztuhli a podívali jsme se ke dveřím, poznala jsem člověka, co v nich stál. Byl to ten blonďák - Carlisle. Pobaveně se opíral o rám dveří.
"Zdá se, že proměna je dokončená-."Usmál se na mě vlídným úsměvem.
"Amando to je Doktor Carlisle Cullen."představil mi Emmett doktora, který na mě zřejmě dohlížel.
"Oh, těší mě."napřáhla jsem ke Carlisleovi ruku, lehce se jí dotkl.
"Takže, vy jste Emmettův…"
"Nevlastní otec."dořekl Carlisle.
"Emmette, nezapomněl jsi na něco?"zeptal se ho doktor Cullen. Emmett udělal obličej typu: Já nic a začal si pískat. Zasmála jsem se smíchem, který byl zvonivý, víc než bych čekala.
"Kdyby mi Alice nenahlásila, že už se vzbudila, asi bych se to nedozvěděl nikdy." Emmett se podrbal za uchem.
"No víš, Carlisle. Věci se mají tak že -"
"Já vím, nemusíš mi nic vysvětlovat, ale nemysli si, že ti to hned odpustím." S Emmettem jsme se na sebe nechápavě podívali. Náhle mu něco docvaklo.
"Ne, to bys neudělala."vydechl mezitím, co se Carlisle šibalsky usmíval.
"Ne, ne, budu ti měsíc, každej den mýt auto." Neodpověděl, dál se usmíval.
"Budu mýt auto všem z rodiny."
"Mě neukecáš. Alice!"zavolala. Do pokoje přišla malá černovlasá osůbka ve fialových šatičkách a černých balerýnkách. Na krku měla zavěšený náhrdelník s erbem, kterého jsem si všimla i na Emmettově a Carlisleově prstenu. Něco, jako lev s korunou. Kdyby mohlo, asi by mi teď bušilo srdce o stošest, kdybych byla člověk…
"Alice, Emmett s tebou chce jít vybrat nové šaty pro Amandu."
"Vážně Emmette?"zazubila se malá upírka.
"Jasně."řekl Emmett křečovitě.
"Ahoj Amando, já jsem Alice. Emmett nelhal, jsi vážně krásná, škoda, že jsem tě neviděla před proměnou, ale Carlisle mě sem nechtěl pustit." Šlehla po něm pohled ostrý jako břitva.
"Ale popsal mi tě úplně celou."zdůraznila slovo úplně. Vykulila jsem na ní oči a jen doufala, že mě našel Emmett v šatech. Podívala jsem se na sebe. Mé oblečení bylo značně potrhané.
"Jen klid to byl vtip."neuvěřitelně jsem si oddychla. To jsou blbý vtípky.
"Zlato, ale co to máš na sobě. Je to roztrhané a zabahněné. Měla pravdu nevím, jak moc jsem se prala s Jamesem, ale si hodně. Z mích oblíbených džínů byli kraťasy! A z trička toho taky moc nezůstalo. Do pokoje vešel další blonďák.
"Carlisle. Esme chce vědět, jestli se probrala." Zpozoroval mě a začal na mě zírat s otevřenou pusou.
"A do háje."vydechl. "Není ti třeba zima?"vykoktal.
"Ne, není."odpověděla jsem s úsměvem.
"Jaspere!"okřikla ho Alice. "Promiň, lásko, byl to nezvyklý oděv."
"Já vím Jazzi. Pojď, půjdeme Esme říct o tom, že se probudila."
"Jo, a Amando, těší mě, jsem Jasper Cullen." Jasper měl stejný prsten, jako Emmett.
"Miláčku, proč nenosíš podobné modely."zeptal se Jazz Alice, když odcházeli.
"Jazzi!"Alice ho praštila po rameni. Bylo divně, že jsem je slyšela. Carlisle také odešel.
"Měla bych jít za matkou. Musím se navíc převléknout."
"Ne."Chytil mě Emmett za paži. "Nemůžeš."
"Proč?"
"Zaprvé, jsi novorozená, můžeš jí ublížit. Zadruhé, ví o tobě, můžeš jí zavolat v rozumnou hodinu, ne ve dvě ráno a zatřetí, vážně si myslíš, že tě takhle někam pustím?"Sedla jsem si na postel a zkřížila si ruce na prsou, takže jí zavolám.
"Jak víš, že se jmenuji Amanda?"
"Měla jsi u sebe peněženku s občankou a mobil. Je to na stole."
"Dobře, nečetl sis smsky, že ne?"
"Jasně, že ne."Bránil se.
"Dobrá."
"Proč bych to dělal?"
"To nevím, nevidím ti do hlavy."
"Měla bych zavolat svýmu klukovi."
"Máš přítele?"
"Neříkala bych mu tak."usmála jsem se.
"Takže s ním nechodíš?"
"Tu noc, co jsi mě našel, jsem na něj čekala. Chtěla jsem se s ním rozejít."
"Zanedbával tě snad?"usmála jsem se.
"Spíš mě začínal chtít jenom jako doprovod na párty a na to jedno."
"No, to je asi blbý."Asi.
"Pro většinu holek ne, divil by ses, kolik by si jich to se mnou vyměnilo, ale já nejsem coura. Nevyhovuje mi, když mě má kluk jenom na to, aby měl s kým spát."rozčilovala jsem se a teprve teď mi došlo, že nemluvím se svou kamarádkou, ale klukem, který mi zachránil život.
"Musím zavolat Lencovi, že je konec."vstala jsem z postele a začala vytáčet jeho číslo.
"Nechám tě tu." Také vstal a tou podivnou upíří rychlostí běžel z pokoje, být člověk, vidím jen šmouhu.
"A Amy,"zastavil se ve dveřích.
"Zasloužíš si někoho lepšího, neděláš chybu."
"Děkuji."
"Je to pravda, i když tě znám sotva týden." Zavřel za sebou dveře. Emmette Cullene, z nás by mohli být přátelé.