Prosinec 2012

Láska...

26. prosince 2012 v 16:13 | Gabux |  Co se děje kolem mě
Hojky,
láska je zvláštní slovo. Tak krátké, jen s pěti písmenky a přitom vyjadřuje tolik! Tolik pocitů... Ať už hezkých a nebo bolestivých. Je něco krásného, když se to vydaří a mají se rádi oba dva. Je to roztomilé. Ovšem je taky pěkně bolestivé, když miluje jen jeden. A je odmítnut. Sama jsem musela pár kluků odmítnout a myslím, že je to snad horší než být odmítnutá. A víte co je ještě horší než když vás někdo nemiluje? Když vás miluje, ale nemůžete být spolu. To je úplně nejhorší možnost, která může nastat. A když už jsme u té lásky... Někdy mě dostávají názory na gaye a lesbičky. Mně to teda přijde normální a nemám nic proti nim. Dokonce jim to hrozně přeju :) Je hezké vidět, když se takhle dva sejdou a mají se upřímně rádi. Možná vám tento článek nic nedal, ale potřebovala jsem to někam napsat....


Nový vzhled blogu?!

21. prosince 2012 v 18:12 | Gabux |  O blogu
Otřes, otřes, otřes! Jinak to snad ani vyjádřit nejde ;)
Grafika by byla hezká, ale je to nepřehledné, oddělali spoustu užitečných věcí a přidali hrozné kraviny!

http://blog.blog.cz/1212/nova-uvodni-stranka-blog-cz#komentar104932377 -> Tady se k tomu můžeme vyjádřit. Myslím, že je to už slušně negativně okomentováno ;)

Ikonka je výtvorem Koff

Prosím ;)

20. prosince 2012 v 20:46 | Gabux |  Co se děje kolem mě
Ahoj..Podpořte prosím mého spolužáka Martina Fialu v internetovém hlasování ve fotografické soutěži.. Jeho fotografie je číslo 9. Byla bych ráda, kdyby jste mu zahlasovali :) Můžete hlasovat každý den jen jednou do 20. ledna...Na http://www.spsgocar.cz/soutez.php Děkuju moc! :)

Foto Martina:

Sliby, chyby!

20. prosince 2012 v 19:45 | Gabux |  Co se děje kolem mě
Hojky!
Osobně jsem se nikdy neřídila touto velice pravdivou větou. A víte co? Lituji toho a přitom toho nelituju. A víte proč? Nebý těch blbejch slibů co jsem porozdávala tak bych se neodvážila udělat hodně věcí a toho bych určitě litovala. Neříkám, že jsem splnila všechny. To zdaleka ne! Hlavně mám zlozvyk furt někomu něco slibovat a někdy si to ani neuvědomím v té chvíli, ale prostě to slíbím... A slíbila jsem i hrozné kraviny, z některých jsem se vykroutila u některých jsem neměla šanci. A právě teď se musím pochválit! Můj seznam nesplněných slibů se zmenšil o jeden! V pondělí jsem ho splnila a nelituju toho, nevím proč jsem to tak odkládala. Takže už mě čekají jen tři aktivní sliby a u jednoho slibu už mi odtikává čas, který mám na to, abych ho splnila. No co nadělám! Když jsem blbá tak jsem blbá! :D A teť k tomu proč toho i lituji. Kdyby toho nebylo, tak bych se tolik nehádala s těmi lidmi, kterým jsem ten slib neslíbila. Svědomí by mi taky dalo pokoj. A někdy se namočím do pořádného průseru asi jako teď! ;P Jsem vážně neponaučitelná a moje rada pro vás? Vyvarujte se slibům u kterých si nejste jisti, že je splníte. ;)
A ne, já se prostě neponaučím :D !

Tak teď jsem vám prozradila jednu vlastnost, kterou na sobě nesnáším. Časem přibudou další :D Třeba i napíšu vlastnost, kterou mám na sobě ráda... Kdo ví... :)


Colorka 8

18. prosince 2012 v 17:03 | Gabux |  Colorky
Ahojky,
po delší době zase přináším nějakou tu colorku :)
Tahle colorka je asi 2 roky stará, jedna z prvních. Když jsem ji udělala hrozně se mi líbila, teď už se mi líbí víc a vidím na ní i chyby, ale stále se mi líbí což je divné :) Nelíbí se mi barva plěti, vnitřek pusy a zuby :D A ano i ohraničení rtů je příšerné, ale myslím že těchto pár chybiček jde přehlídnout, když se chce :DD


Kusovka 3.9

18. prosince 2012 v 13:43 | Gabux |  Kusovky
Někdy stačí malá chvilka na to, abychom si někoho oblíbili, ale nestačí celý život, abychom na něj zapomněli.


Krásný přívěšek! A ještě hezčí fotka :)

13.kapitola, 2.část

17. prosince 2012 v 22:22 | Gabux |  Opuštěná
"Ššššt, nemluv." Z nějakého nevysvětlitelného důvodu jsem šeptala taky. Něžně jsem ho vzala za ruku a on mi ji slabě stiskl.
"Tak jsem konečně doma. Dokonce jsem to stihl i před tvým Novým počátkem," zachraptěl a u toho se usmál.
"Ano, to jsi stihl. Jsem moc ráda, že tě tam budu mít."
"Snad," řekl neurčitě.
"Jak snad? Budu tě tam mít," bránila jsem se okamžitě. Nechtěla jsem od něj slyšet žádné pesimistické řeči. Bohužel jsem se jim ale nevyhnula.
"Jsem slabý, Marillo. Špatně se mi dýchá."
"Řekni mi, co pro tebe můžu udělat a já to udělám." Slyšela jsem ve svém hlase paniku.
"Dnes ráno tu byla léčitelka…" řekl a odmlčel se.
Chvíli jsem čekala, ale má netrpělivost ho nenechala ani nabrat dost sil, aby mohl pokračovat. "A dál?" naléhala jsme.
Nad mou nedočkavostí se usmál. Zhluboka se nadechl a pokračoval. "Mám otravu krve."
"Tak tě ale určitě vyléčí," řekla jsem přesvědčeně.
"Mám jí už déle…"
Nejspíš chtěl ještě něco dodat, ale já mu rychle skočila do řeči: "To mě nezajímá. Uzdravíš se. Ty mu-síš, víš?"
Možná se mi to zdálo, ale po tváři se mu rozlil pobavený výraz. Lehce přikývl. "Dobře."
Proč jen mě to nijak neuklidnilo?
Periferním viděním jsem zaznamenala, jak zvedá ruku, ale radši jsem se dál soustředila na kapičky po-tu na jeho čele a vlhkým hadříkem jsem mu je stírala.
Něžně mě zatahal za pramínek vlasů. "Usměj se."
"To je jako chtít po květinách aby v tomhle počasí začaly kvést," poznamenala jsem tiše a nepřestávala se soustředit na jeho čelo.
"No tak, sestřičko. Usměj se," zaškemral znovu.
Nijak jsem nereagovala. Do smíchu mi nebylo ani v nejmenším. Spíš jsem měla co dělat s tím, abych udržela slzy, které jsem rozhodně pustit nechtěla.
Znovu mě něžně zatahal za vlasy. "Chci vidět tvůj úsměv. Prosím."
Zavřela jsem oči a párkrát jsem se zhluboka nadechla. Cítila jsem, jak mi vlhnou oči. Levý koutek mi lehce zacukal, jak jsem se snažila o úsměv. Chvíli mi to trvalo, ale nakonec jsem své rty stočila do jakési polohy, která mohla připomínat úsměv. Spíš jsem se ale cítila jako v křeči.
Když jsem znovu otevřela oči, Sailon se tiše rozchechtal. Jeho smích ale rychle přešel v ošklivý kašel, který ale naštěstí brzy pominul.
Unaveně položil hlavu a zavřel oči. Čekala jsem, že ještě něco řekne, ale on mlčel.
"Sailone?" oslovila jsem ho nejistě a trochu jsem mu zatřásla s ramenem, protože jsem začala mít zlé tušení.
"Hm?" zabručel.
"Já jen…napadlo mě jestli…ujišťovala jsem se, že nespíš," vykoktala jsem.
Sailon se znovu usmál, ale nechal oči zavřené. "Neboj, ještě jsem neumřel."
"Sailone," zasténala jsem tiše. Tohle přece nesmí říkat! On nikdy nepřetékal vtipem, tak proč si teď dělá legraci?
Podíval se na mě a v jeho modrých očích se odrážely plamínky z ohniště.
"Pamatuješ, co jsem ti říkal, než jsme odjeli? Že jsem tě chtěl vzít do světa?"
Přikývla jsem. "Ovšem že si to pamatuju. Pořád s tím počítám."
"Hrozně rád bych ti to splnil," zašeptal.
"Tak přestaň být takový pesimista a splň mi to," řekla jsem stejně tiše jako on.
"Marillo, nalijme si čistého vína. Nemám velkou šanci. Cítím se pořád hůř a hůř…"
Rychle jsem mu skočila do řeči: "Ale šance pořád jsou a léčitelka tě třeba uzdraví!"
"Nech mě prosím chvíli mluvit. Jsi na mě až příliš rychlá. Ostatně jako obvykle, ale dnes opravdu ne-mám šanci ti stačit." Když jsem mlčela, pokračoval. "Jak tedy říkáš, je šance, že se uzdravím. Taky se ale může stát, že se neuzdravím. V tom případě chci, abys mi něco slíbila. Slib mi, že za své sny budeš bojo-vat. Poznáš svět. Najdeš svůj způsob, jak pomáhat ostatním. Naučíš se lovit a podobné věci. A hlavně…"
Odmlčel se a zadíval se mi do očí. Vždycky mu stačila jen chvilička a poznal, co si přeju. Znal všech-na má tajná přání a sny. Věděl o nich. A stačil mu jediný pohled.
"A hlavně to buď pořád ty. Nenech nikoho a nic, aby tě změnili. Věř svému instinktu. Vím, že všechno co si přeješ, se ti splní. Stačí jen, když budeš trošku chtít. Slib mi, že za to budeš bojovat."
Cítila jsem, jak se celá třesu. Bylo to, jako by se se mnou navždy loučil. "Slibuju," zašeptala jsem sko-ro neslyšně.
Bratr se spokojeně usmál a znovu vzal mezi prsty můj pramen vlasů.
"Vypadáš jako máma. Aspoň podle toho, co si pamatuju. Byl jsem ještě malý. Každopádně nás umíš všechny hezky srovnat, tak jako ona."
Musela jsem se pousmát. "Vidíš to a ty jsi zase celý otec."
"Konečně ses usmála. To jsem potřeboval. Teď si můžu konečně zase trošku odpočinout."
Přikývla jsem. "Musíš odpočívat. Spi. Potřebuješ nabrat sílu. Ale počkej. Ještě než usneš, se aspoň napiješ čaje."
"Jak si přejete, má paní," zasmál se. V tu chvíli se ale zase ošklivě rozkašlal. Tentokrát to trvalo déle než předtím. Rád se napil. Teplý čaj mu ten krk určitě dokáže zklidnit.
Potom ulehl zpátky do kožešin a zavřel oči. Pořádně jsem ho zachumlala, aby mu nebyla zima, a ne-chala jsem ho spát. Vrátila jsem se zpět ke stolu a pokračovala v loupání brambor. Za chvíli se od krbu začalo ozývat tiché oddechování.

DIY IX.

17. prosince 2012 v 14:40 | Gabux |  DIY
Hojky,
tak tenhle návod je senzační! Je lehkej a přitom tak hezkej :) Určitě až si na to najdu čas tak si to udělám... Stojí to za to :) Navíc nevedu záložky :DDD


Tak co, vyrobíte si to? :)

13.kapitola, 1.část

17. prosince 2012 v 13:13 | Gabux |  Opuštěná
Když jsem se probudila, venku foukal silní vítr a sněžilo. Kvůli zatažené obloze jsem nebyla schopná odhadnout, kolik je asi hodin. Zůstala jsem ještě chvíli ležet a prohlížela jsem si Tárovo znamení na mé ruce. Kde asi může být? Proč se nevrátil s ostatními muži? Vím sice, že stále dýchá, jen doufám, že nikde netrpí. Snad není zajatý nebo něco podobného.
Teď, když jsou naši muži zpátky, už nejspíš nebude Amil potřebovat, abychom s Elen cestovaly. To je dobré znamení. Počkám, až se bratr uzdraví, a potom osedlám svou Calwen a vyrazím Tára hledat. Jeho i Alcarma. Nemůžu dovolit, abych ztratila ještě někoho jiného kromě otce.
Při vzpomínce na něj se mi oči zalily slzami. Ale ne, v žádném případě jsem je už nepustila. Setřela jsem si jedinou, která mi stekla po tváři a zhluboka jsem se nadechla. Pláč mi ho nevrátí a nikomu nepo-může. Musím být rozumná a musím se postarat o Sailona.
Ano, to tedy musím. Rychle jsem vstala, převlékla se do nějakých jiných šatů a pořádně jsem se zaba-lila do jedné kožešiny, aby mi nebyla zima.
Musím ale připustit, že vzduch v pokoji byl teplejší, než obvykle. Normálně je každé ráno chladno, protože nikdo nepřidává dříví do ohně. Teď se ale zdálo, že vedle někdo musí topit.
A skutečně. Když jsem vyšla z pokoje, uviděla jsem Hérakla, jak zrovna zavazuje Sailonovi ránu.
Hned, jak uslyšel kroky, zvedl hlavu a usmál se. "Mára rë," pozdravil.
"Dobrý den? Snad dobré ráno, ne?" zeptala jsem se místo pozdravu a chtěla jsem jít dát vařit vodu na čaj. Hotový čaj však už stál přichystaný na stole.
"Je skoro poledne," vysvětlil Hérakles.
"Poledne?" překvapeně jsem se na něj otočila. "Duchové, proč jste mě nevzbudil?!"
"K čemu by to bylo dobré? Potřebovala jste si odpočinout. Já se o vašeho bratra dokážu postarat, ne-bojte."
"O tom nepochybuji, ale není dobré, abych vyspávala až do oběda."
"Co je na tom špatného?"
Na tuhle otázku jsem mu zrovna teď nedokázala odpovědět, tak jsem jen pokrčila rameny a šla chystat oběd. Sice by mě napadlo pár věcí, jako že se nestarám o oheň ani o bratra ani o něj, který byl u nás zrov-na něco jako host, ale bylo mi jasné, že by mi to hned vyvracel a já neměla sílu se zrovna teď o něčem dohadovat.
Než jsem si však stihla cokoliv připravit, ozvalo se zaklepání na dveře a hned v další vteřině vklouzl dovnitř Titton s vlasy plnými sněhu.
Hned jak si mě všiml, nejistě se usmál. "Ahoj Mar, jak se cítíš?"
"Odpočatá," odpověděla jsem neurčitě a vrátila se k loupání brambor.
"To je dobře. Hele, něco jsem vám přinesl."
Znovu jsem se k němu otočila a zjistila, že v ruce drží za uši dva zastřelené králíky.
Překvapeně jsem vyvalila oči. "To v téhle vánici dokážeš najít nějaké králíky?"
"Čekal jsem na ně už od svítání, ale vyplatilo se. Na, jednoho si vezmi," řekl a natáhl ke mně ruku s jedním ušákem, kterého jsem hned převzala.
"Páni, tak děkuju. Už jsem myslela, že budu muset Héraklovi nabídnout jen brambory s trochou más-la."
"Ani tím bych nepohrdnul, ale nějaké maso by se opravdu hodilo," poznamenal Hérakles a přešel k nám. "Ukažte, já ho stáhnu z kůže a vyvrhnu, ať vám ulehčím trochu práce."
"Dobrá. Já zatím připravím ty brambory," pokývala jsem hlavou a králíka předala bojovníkovi. Radši jsem se rychle vrátila k bramborám.
Celý ten kraťoučký rozhovor mi přišel takový divný a upjatý. Titton skoro nic neříkal, protože se pravděpodobně bál, jak bych mohla reagovat. Já jsem pro změnu nic neříkala, protože jsem neměla sebe-menší náladu s kýmkoliv komunikovat. Obzvláště tedy s ním, protože jsem se za svůj včerejší ubrečený večer v hlouby duše strašně styděla.
Moje hra na silnou duši se rozbila na kousíčky hned po tom, co jsem se mu svalila do náruče. Vím, že to chápal, v tu chvíli jsem nebyla schopna jiné reakce, ale já se za to stydím. Stydím se kvůli otci. Tolik prolitých slz a promrhané celé ráno - to by se mu nelíbilo. Jsem si tím jistá. Navíc já sama jsem se vždyc-
ky snažila být silná a statečná a jak jsem nakonec dopadla. Na truchlení bude čas jindy, teď mám na sta-rost důležitější věci. Jak už jsem jednou řekla - pláč mi ho nevrátí.
Slyšela jsem, jak se na chvíli otevřely dveře a zvenčí dovnitř zafoukal studený vítr. Dveře se ale zase rychle zavřely. Ohlédla jsem se a zjistila, že neodešel pouze Titton, ale i Hérakles. Pravděpodobně šel připravit králíka ven, aby uvnitř nenadělal nepořádek.
Nechala jsem brambory bramborami a šla jsem se posadit k Sailonovi. Tváře měl rudé a čelo celé oro-sené. Bylo ale vidět, jak se i přes očividnou vysokou teplotu celý třese. Upravila jsem mu kožešiny a čelo mu začala otírat mokrým hadrem, který jsem našla ve džberu s vodou, který stál vedle jeho provizorního lůžka.
Po chvíli se pokusil trochu převalit, ale evidentně ho ten pohyb zabolel, protože se trochu zamračil a pak pomalu otevřel oči. Spěšně se rozhlédl po místnosti, jako by zjišťoval, kde je, a potom se jeho pohled střetl s mým.
Slabě se usmál. "Sestřičko," zašeptal. Jeho hlas byl tak slabý, že ho bylo sotva slyšet.

12.kapitola, 3.část

16. prosince 2012 v 22:22 | Gabux |  Opuštěná
Byla už noc, když se ozvalo tiché zaklepání u našich dveří. S tichým zaskřípěním se pootevřely a ob-jevila se v nich rozcuchaná zasněžená hlava mého ochránce.
"Ještě nespíš?" zeptal se, ale nezněl u toho nijak překvapeně. Rychle se protáhl dovnitř a zavřel dveře, aby se do domečku nedostalo moc zimy.
"Nemůžu ho nechat bez dohledu," povzdechla jsem si.
"Musíš si taky odpočinout," posadil se vedle mě ke krbu.
"Má horečku," špitla jsem. Pořád jsem bratrovi omývala čelo vlhkým hadříkem. Pořád a pořád. Už ně-kolik hodin.
"Do té rány se mu dostala infekce, viď?"
"Podle té horečky asi ano. Nedívala jsem se, jak to vypadá. Stejně tomu nerozumím," povzdechla jsem si. "Přijde sem Amil nebo nějaká léčitelka?"
"Hérakles za chvíli dorazí."
"Hérakles? No, aspoň někdo."
Jistě že jsem z toho nebyla moc nadšená, ale pořád tomu rozuměl víc než já.
Titton mě objal kolem ramen. Nic neříkal. Žádné utěšování, žádné ujišťování, že bude všechno dobré - nic. Byla jsem za to ráda. Oba jsme moc dobře věděli, že je tohle velice vážné, a oba jsme tušili, že naděje jsou malé. Byly by to jen plané lži a ty teď nikdo nepotřeboval. Stačila mi jeho přítomnost, pocit, že nej-sem sama. A nebudu, ať se stane cokoliv.
Ne! Na co to zase myslím?! Jistě že se Sailon uzdraví. Nesmím si vůbec připustit, že by to mohlo do-padnout nějak jinak! Všechno bude v pořádku, prostě musí být!
Kam se podělá má bezstarostnost a optimismus? Pohřbil je snad sníh, nebo odvála vichřice, která ven-ku řádila? Co se to se mnou děje? Taková jsem nikdy nebyla. Nelíbila se mi změna, kterou jsem u sebe pozorovala.
Ozvalo se další tiché zaklepání a hned po něm dovnitř rychle vklouzl Hérakles.
"Mára undómë," pozdravil nás.
"Dobrý večer i vám. Dáte si čaj?" zeptala jsem se, a aniž bych čekala na odpověď, šla jsem dát vařit vodu. "Tittone ty taky?"
"Moc rád," odpověděl Hérakles a posadil se na zem vedle Sailona. Titton jen němě přikývl.
"Jak se mu daří?" zeptal se po chvíli ticha bojovník.
"Moc dobře ne. Pořád celý hoří."
"Musíme mu srazit tu horečku."
"Jak to chcete udělat?" zeptala jsem se nechápavě.
"Persee, pomůžete mi?" otočil se Hérakles na Tittona. "Vezmeme ho ven."
"Cože? Ven? Vždyť tam mrzne!" zděsila jsem se.
"A o to přeci jde, Marillo. Musíme mu srazit horečku. Na chvíli ho položíme do sněhu," vysvětlil mi.
"Ach jo. Můžu vám nějak pomoct?"
"Stačí, kdy nám přidržíte dveře. Jinak zůstaňte v teple, my se hned vrátíme."
Společně s Tittonem zvedli Sailona a vynesli ho ven. Skutečně nebyly venku dlouho. Akorát jsem do-dělala čaj, když se začali dobývat dovnitř. Šla jsem jim opět přidržet dveře, aby mohli co nejsnáze projít. Bratra znovu uložili na místo před krb a Hérakles ho zabalil do kožešin. Potom se oba posadili ke stolu, kde už byl připravený čaj.
Sailon se třásl a zároveň se potil. Vypadal hrozně. Při dýchání nepěkně chrčel a občas se mu dech za-sekával. Jeho rudé tváře byly v jasném kontrastu se zbytkem jeho kůže, která byla bílá jako ten sníh.
"Marillo," oslovil mě po chvíli Hérakles. Zvedla jsem k němu oči. "Měla byste si jít odpočinout. Můžu tu zůstat a několik hodin Morfea hlídat. Potom mě může Perseus vystřídat."
"Nemám na spaní pomyšlení. Když se mi zrovna chvíli daří nemyslet na Sailona, myslím na zbytek své rodiny a na svého staršího ochránce. Kdo ví, kde je jim konec." Na konci věty se mi trochu zlomil hlas, protože pomyšlení na to, že nemám sebemenší ponětí, co s mým bratrem, otcem a Tárem může být, bylo opravdu mučivé.
"Váš starší ochránce je přeci na živu," řekl Hérakles, jako by nic.
"Co prosím?" překvapeně jsem se na něj podívala.
"Říkám, že váš starší ochránce žije," zopakoval.
"Jak to víte? Dorazil? Je ve vesnici?"
Okamžitě ve mně vzplanula naděje.
"Není," zavrtěl hlavou a trochu zmateně se na mě zahleděl. "Cožpak nevíte, k čemu všemu jsou dobrá naše znamení?"
Nechápavě jsem na něj zírala a snažila se pochopit, proč zrovna teď začal mluvit o našich znameních.
"Má pravdu, Marillo," ozval se najednou Titton. "Naše znamení! Je-li znamení červené, jeho vlastník je mrtev. Je-li ale černé, je v pořádku. Tedy - minimálně je na živu. Podívej se na svou ruku."
Zadívala jsem se na své pravé předloktí. Kromě Tittonovi černé kovadliny tu byly i Tárovi váhy a by-ly… černé! Skutečně! Znovu ve mně vzplála naděje.
"On žije! Duchové, on je skutečně živý!" vyskočila jsem na nohy a samou radostí se zatočila dokola. "A co můj otec a bratr?"
Pustila jsem kožešinu, kterou jsem měla přehozenou přes záda, na zem, a přiskočila jsem blíž k Tittonovi. Shrnula jsem si vlasy stranou a spustila jedno ramínko svých šatů, abych mu odhalila svá záda.
Mlčel.
To ticho nevěstilo nic dobrého. Dostala jsem strach.
"Tittone?" oslovila jsem ho po chvíli.
"Bratr je živý," oznámil tiše.
"A otec?" zeptala jsem se, i když byla ta otázka naprosto zbytečná. Kdyby byl v pořádku, řekl by mi to přece rovnou.
"Váš otec je mrtvý, Marillo," řekl místo něj Hérakles. Jeho hlas zněl tak něžně a zároveň ztrápeně.
Zalapala jsem po dechu. Slyšet tu krutou pravdu bylo strašné. Roztřásla se mi kolena a já se radši rych-le posadila na zem.
"Marillo," vyjekl Titton a rychle ke mně přiskočil.
Cítila jsem, jak mi po tváři stekla první slza.
Tohle přeci nemůže být pravda. Jak může být můj otec mrtvý? Kdo se o nás postará, když ne on? Co když je to nějaký omyl?
"Víte to jistě?" zeptala jsem se. Můj vlastní hlas mě vyděsil. Zněl velmi slabě a třásl se.
Cítila jsem, jak mi někdo přes záda opět přehodil kožešinu.
"Je rudé, Marillo," řekl tiše Titton a objal mě kolem ramen.
"Cožpak jste to necítila, když se to stalo?" podivil se Hérakles.
"Jak to myslíte?" zeptala jsem se ho nechápavě.
"Když váš blízký zemře, cítíte to. Taková ostrá bolest. Nikdy to netrvá dlouho, ale je to velmi nepří-jemné. Jako by vám do místa toho znamení někdo zabodl dýku."
V tu chvíli mi to došlo. Ona noc na cestách, kdy mě vzbudila nepříjemná bolest zad. Myslela jsem, že jsem si lehla na nějaký kámen nebo něco podobného. Jak já byla hloupá. Jak jsem na něco takového moh-la zapomenout? Už jsem o tom slyšela. Dokonce sám otec mi to vyprávěl.
Teď byl pryč. Už mi nedá žádnou radu, nevynadá mi, nepochválí mě, neusměje se na mě. Už nikdy neuvidím jeho oči, které mají barvu letní oblohy.
Propukla jsem v hlasitý pláč. Schovala jsem tvář do dlaní a opřela se o Tittona, který stále seděl vedle mě. Přepadl mě obrovský smutek a pocit prázdnoty.
Můj ochránce u mě zůstal nějakou dobu sedět a snažil se mě utěšit. Když se mu to nedařilo, odnesl mě do postele a na radu Hérakla mě nechal o samotě.
Tu noc jsem usnula až k ránu, až když jsem se tím nepřetržitým pláčem připravila i o poslední zbytky sil.

Kusovka 3.8

16. prosince 2012 v 21:21 | Gabux |  Kusovky
Samota může být dobrá. Je snadné najít mír, když je člověk sám. Ale někdy... někdy se podobá smrti.


12.kapitola, 2.část

16. prosince 2012 v 18:18 | Gabux |  Opuštěná
Ve spěchu jsem ze sebe shodila všechny přikrývky, čaj jsem na stůl postavila tak nešikovně, že se vy-lil, ale v tuhle chvíli mě to nezajímalo. Vyběhla jsem ven a rozhlédla se po náměstí. Nad vesnicí se vzná-šel obrovský mrak. Tedy tak se mi to zdálo na první pohled. Ve skutečnosti šlo o nějaké obrovské okříd-lené tvory. Nikdy jsem podobná zvířata neviděla.
Po chvíli jsem si uvědomila, že každé z těch zvířat má několik jezdců. Stála jsem tam jako opařená a zírala na nebe, jak se ti obrovští tvorové pomalu snášejí k zemi. Okolo se ozývaly zděšené výkřiky a vo-lání. Evidentně ani ostatní moc nevěděli, co se děje.
Na náměstí přistál první tvor. Měl hlavu a křídla orla, tělo ale nebylo ptačí. Měl čtyři nohy, z toho ty přední jako ptačí vypadaly, ale ty zadní ne, a měl dlouhý ocas, na konci chlupatý. Vůbec jsem nevěděla, k čemu to přirovnat. Když jsem se konečně dostala pohledem k jeho jezdci, spadl mi kámen ze srdce. Byl to Hérakles. Postupně se začala snášet i ostatní zvířata a já v těch jezdcích poznala naše muže.
"Rychle sežeňte léčitelky a nějaké kožešiny. Také bude potřeba spousta obvazů!" zavolal Hérakles, který právě seskočil z toho podivného tvora. Všimla jsem si, že má v rameni zabodnutý šíp. Nebo alespoň to, co z něj zbylo.
Úleva, která se dostavila po tom, co jsem uviděla naše muže, mě najednou opustila. Oni byli zranění. Teď jsem to už i viděla. Z hřbetů těch tvorů sundávali bezvládná a krvácející těla. Někteří byli v pořádku, alespoň více méně, ale někteří na tom byli skutečně zle.
Celý ten obrovský šrumec, který mě vytáhl z tepla domova, se začal dít nanovo. Všichni začali zběsile běhat sem a tam, do domů a zpět. Nosili pití, jídlo, kožešiny, obvazy, léčivé medicíny a byliny.
Hérakles začal rozmlouvat s Amil a já se začala shánět po mé rodině. Nikde jsem je ale neviděla.
"Marillo, pojď sem," uslyšela jsem najednou Tittona, chytil mě za ruku a strhl stranou z toho obrov-ského chumlu plného spěchu. "Našel jsem tvého bratra."
"Kterého? Rychle za ním!"
Ani mi neodpověděl. Rychle se mnou oběhl celý ten dav a dovedl mě k zadní části, která byla na dru-hém konci náměstí. U těch podivných zvířat s obrovským, nebezpečně vyhlížejícím zobákem stálo a leže-lo pár mužů. Svého bratra jsem zatím neviděla.
Najednou se Titton zastavil, tak jsem se na něj nechápavě podívala a zjistila, že kouká dolů. Sklonila jsem hlavu a v tu chvíli jsem měla pocit, že snad omdlím. Až do teď by mě ani ve snu nenapadlo, že ně-kdo z členů mé rodiny nedojde po svých. Až do teď pro mě bylo naprostou samozřejmostí, že jsou všich-ni v pořádku.
Padla jsem do sněhu na kolena vedle ležícího těla, které bylo přikryté jen kouskem nějaké látky, ještě ke všemu celé promáčené a zakrvácené. Byl to ten mladší z mých bratrů.
"Oh Duchové! Sailone, propána Sailone!" trochu jsem s ním zatřásla, a tak pomalu a ztěžka otevřel oči a zamračil se. Tvář se mu ale rozjasnila, když mě uviděl.
"Marillo? My už jsme doma?"
"Ano, ano jste doma! Sailone, co se ti to stalo? Duchové to je hrůza! Jak…co…?" nevěděla jsem na co se ptát dřív, nevěděla jsem co dělat jako první. Popadla jsem cíp svých šatů a setřela mu z obličeje lehký poprašek sněhu.
"Je mi zima, Marillo," zašeptal. Hlas se mu třásl a byl velice tichý. Koukla jsem zoufale na Tittona, který pořád stál vedle mě.
"Můj otec je v pořádku, už je u matky. Pojď, vezmeme ho rychle do tepla." Sehnul se a bez větších ob-tíží vzal mého bratra do náruče. "Sežeň co nejvíce přikrývek a ustel mu před krbem, je promrzlý na kost. Já ho tam donesu."
Okamžitě jsem ho poslechla. Rozeběhla jsem se domů, kde jsem popadla všechny přikrývky, co mi přišly pod ruku a rychle je vyskládala na místo před krbem. Titton vlezl dovnitř a když viděl, že mám hotovo, uložil Sailona do přikrývek.
Chtěla jsem ho do nich i zabalit, ale Titton mě chytil za ruku. "Počkej Marillo, myslím, že bude potře-bovat nejdřív ošetřit."
Nadzvedl látku, kterou byl bratr přikrytý. Měl ovázaný bok, ale látka, která měla sloužit jako obvaz, byla celá zakrvácená.
"Má zraněnou i nohu," řekl mi Titton. "Marillo, slyšel jsem otce, jak říká, že je zázrak, že někteří zra-nění přežili cestu domů. Prý na těch tvorech letěli pár hodin a prý je tam nahoře neskutečná zima. Všichni dostali jen základní ošetření, spousta jich po cestě zemřela."
"Cože? Kde je můj otec? A Alcarmo? A Táro?"
Titton pokrčil rameny a zatvářil se dost bezmocně. "Já opravdu nevím, Mar. Venku je velký shon a ni-kde jsem je tam neviděl. Podívej, teď je tu ale Sailon a potřebuje ošetřit, musíme začít něco dělat. Pokus se mu zatím nějak vyčistit ránu, já seženu někoho dospělého." S těmi slovy odešel z domu.
Podívala jsem se do tváře svého bratra. Měl ji zkřivenou bolestí a měl zavřené oči. Měla jsem co dělat, abych udržela slzy. Jak se mu mohlo něco takového stát? Byl tak silný a šikovný!
Rychle jsem ale z hlavy vytěsnila všechny otázky i strach. Musela jsem se postarat o bratrovu ránu. Přinesla jsem teplou vodu a dala nad oheň ohřívat další. Jeho zranění bylo ošklivé a hluboké a měla jsem pocit, že se do něj dává i nějaká infekce. V životě jsem neošetřovala nic než pár škrábanců, a to většinou jen na sobě. Vůbec jsem nevěděla, co dělat.
Jak já jsem se v tu chvíli nenáviděla. Celý život se snažím být svá a dělat si, cokoliv mě napadne. Sna-žím se být jako oni - muži. Kdybych já hloupá dala na rady svého otce a začala se věnovat léčitelství! Teď bych mu dokázala pomoci a nebyla bych tak zoufale bezmocná.
Chvíli po tom, co jsem mu ránu aspoň očistila vlažnou vodou, se rozrazily dveře a v nich stál Hérakles.
"Potřebujete pomoct s bratrem?" S těmito slovy se k němu sehnul a začal si prohlížet ránu. Sám měl ruku v místech, kde mu z ní předtím koukal šíp, jen ledabyle zavázanou.
Chviličku po něm vešel Titton. "Hérakles nám pomůže. Žádná léčitelka teď není volná."
"Jak nám ale může pomoct?" zanaříkala jsem a zvědavě se na něj zadívala.
Bojovník se pousmál. "Má babička byla léčitelka. Jako malý jsem s ní trávil spoustu času, hlavně po tom, co mí rodiče zemřeli. Hodně mě toho naučila, i když jako žena bych to umění uplatnil lépe. K ničemu to ale nebylo, teď můžu aspoň trochu pomoci." Rozhlédl se po domečku a pohledem se zastavil na mé skromné kuchyňce, hlavně na mých sušených bylinách. "Dokázala byste sehnat nať kontryhelu obecného? Budu potřebovat asi i další věci, ale tahle je teď nejdůležitější, musím mu vyčistit tu ránu, má ji hodně špinavou."
"Tady to nemám, ale určitě seženu ve skladu," přikývla jsem a rychle vyběhla ven.
U skladu byl docela nával, ale podařilo se mi potřebnou bylinu sehnat docela rychle. Když jsem se vrá-tila zpět, řekl mi Hérakles jak uvařit jednoduchý odvar na pročištění ran.
Většinu času jsem tam ale jen stála a vyděšeně pozorovala, jak bojovník mému bratrovi čistí ránu nebo fixuje zraněnou nohu. Hérakles mě potom poslal ještě pro pár bylin a nakonec Sailonovi ránu zavázal.
"Půjdu teď pomoct dalším, pak se na Sailona zase přijdu podívat, nebo sem někoho pošlu," řekl spěšně a odešel.
Sedla jsem si ke svému bratrovi a hřbetem ruky si utřela uslzené oči. Kde jsou sakra ostatní?! Kdyby byli mezi ostatními a byli v pořádku, už by přišli. A kdyby byli zranění, někdo by mi dal určitě vědět. Navíc je Titton venku hledal, ale nenašel ani jednoho.
Můj mladší ochránce za chvíli taky odešel, šel totiž pomáhat tam, kde to bylo potřeba. Já jsem zůstala u Sailona a omývala mu čelo studeným hadrem. Měl horečku.

Den druhý

16. prosince 2012 v 15:11 | Gabux |  Deset dní
Den druhý- devět faktů o tobě

1. Miluju život se vším všudy + miluji barvy! :)
2. Jsem hrozně žravá! Neustále bych jedla :D
3. Vždy se směju jinak a někdy to zní příšerně! A přitom já se tak ráda směju! :)
4. Jsem noční tvor co nesnáší vstávání.
5. Jsem v některých věcech nepoučitelná!
6. Hrozně ráda se sázím a rozčiluju se, když prohrávám! :D
7. Jsem hroznej srábek. Bojím se nových věcí, zkušeností,...
8. Jsem ukecaná a hrozně ráda se seznamuji s novými lidmi.
9. Jsem drzá, náladová, zlá, protivná. Ano i takováhle jsem...

Ano, vzala jsem to celkem rychle, ale mají to být fakta a ne slohovky :)

12.kapitola,1.část

16. prosince 2012 v 13:13 | Gabux |  Opuštěná
Je jedna věc (docela důležitá), kterou jsem mohla prozradit už dřív, ale nechala jsem si ji až na teď. Také hlavně proto, že je velice radostná a do vyprávění o našem přepadení se nehodila.
Už během podzimních měsíců se ukázalo, že Alcarmova láska k Elen byla tak veliká, že vedla ke stvoření nového života. Ano, u nás Elfů není moc časté, že jednadvacetiletá dívka čeká dítě (většina Elfek mívá první dítě i o století později), ale u Elen tomu bylo jinak. Prozradila mi, že o tom malém, který uvnitř ní vyrůstal, ví od prvního dne, že to prostě dívka vycítí. Nechtěla to ale nikomu říkat, aby jí nezakázali se mnou cestovat. Nechtěla to říct ani mně, protože ví, jak prořízlou pusu můžu mít, když si nedám dost velký pozor.
Že čeká děťátko, se jako první ve vesnici dozvěděla Amil někdy na začátku zimy. Vlastně ani nevím, jak k té informaci přišla, protože já jí nic neřekla a je mi jasné, že Elen o tom určitě také mlčela. Vidět to na ní nemohla, protože Elen neměla moc veliké břicho, navíc kvůli zimě nosila i spoustu vrchních vrstev, díky kterým své bříško dokonale zakryla. Amil má ale spoustu vlastností a schopností, díky kterým to pravděpodobně vycítila.
Naštěstí se ale Elen podařilo prosadit, aby se mnou i nadále jezdila. Musela samozřejmě slíbit, že bude nanejvýš opatrná a já musela slíbit, že se o ní postarám, kdyby se cokoliv stalo, ale to byla tak jako tak samozřejmost.

Teď konečně navážu na naši zaslouženou pauzu někdy v půlce ledna. Seděla jsem v našem domečku zachumlaná v teplých kožešinách a ruce jsem si hřála o pohárek s mátovým čajem. V krbu praskal oheň a za okny padal sníh, který opět zahaloval naši vesnici do bílého pláště.
Zvenčí byly slyšet hlasy pracujících žen a hrajících si dětí. Jak já byla ráda, že zrovna teď můžu sedět v teple domova. Amil totiž nechtěla, abychom s Elen pracovaly, vzhledem k tomu, že za pár dní budeme muset zase odjet.
Teď bych navíc stejně moc užitečná nebyla. Všechny práce, které jsou potřeba dělat, dělají ty, které tomu rozumí. Já bych akorát překážela. A kdybych si chtěla jít třeba hrát s ostatními dětmi? Nepřichází v úvahu! Titton by mě hnal. Že nastydnu, že se zraním, že z nebe spadne příliš velká vločka a praští mě do hlavy. Hlupák! Elfové nebývají nemocní ze zimy. Museli bychom být hodně oslabení - nemocní býva-jí většinou staří Elfové. Ale to by přeci nebyl Titton, kdyby mu pořád něco nevadilo.
Zdá se mi, že čím víc se blíží můj Nový počátek, který bude mimochodem už za měsíc, tím víc je pře-citlivělý. V tomhle ho ale docela chápu. Mám na dospělost zvláštní názory a on se bojí, co budu dělat nebo jak budu reagovat, až se ze mě stane dospělý Elf. Byl by nejraději, kdybych tu už měla rodinu a ona se o mě postarala, ohlídala mě. Nikdo ale nemá nejmenší tušení, kdy se nám muži vrátí.
Zrovna teď by se mi tu tak moc hodil Alcarmo. Vždycky jen stačilo, abych se k němu v zimě trochu přitiskla a najednou mi bylo teplo. Jeho dokonalá schopnost ovládat teplotu je záviděníhodná. Nevím, proč mu ji Duchové dali. Nevím, k čemu se mu může jako muži hodit, ale pro mě byla jeho schopnost za chladných nocí nebo zimních dní více než užitečná.
Napadlo mě, jestli musí bojovat i teď, když venku mrzne a padá sníh. Zajímalo mě, jestli mají dost tep-lého oblečení a dostatek jídla. Zase jsem si o ně začala dělat starosti. A s každým přibývajícím dnem byly ty starosti a obavy větší a větší.
Tolik jsem si přála, aby se všichni vrátili ještě před mým Novým počátkem. Nepřiznávám to ráda, ale začala jsem uvnitř sebe pociťovat jakousi změnu. Náznak zodpovědnosti a vážnosti. Nelíbilo se mi to, ale moc jsem to nemohla ovládat. Co bylo ale důvodem? Opravdu za to mohl přibližující se Nový počátek, nebo byl na vinně můj strach o zbytek mé rodiny? Nevím, ale ten pocit dospělosti se mi nezamlouval.
Navíc jsem se nemohla dočkat, až se tu objeví Alcarmo a uvidí svou milou v tak radostném očekávání. Teď už se totiž její bříško nedalo skrýt ani pod vrstvami teplého oblečení.
Také bych chtěla vidět výraz svého otce, až se dozví, že jeho nejstarší syn se také stane otcem. Teď už by to jen chtělo, aby se Alcarmo a Elen vzali, a byli bychom jedna obrovská a šťastná rodina. A taky že jednou budeme. Další na řadě by byl Sailon a Táro a pak Titton…
Hm. Nedokázala jsem si představit, že by mi Tára a Tittona okouzlila nějaká ochechule (v překladu pravděpodobně nějaká moje známá z vesnice). Znamenalo by to, že bych o ně přišla? Určitě ne. Vlastně
ano, ale ne. Chci tím říct, že bychom se bavili i nadále a oni by se o mně starali jako doposud, ale zároveň by na mě neměli tolik času a asi už bych je tolik nezajímala.
Na jednu stranu by se mi docela zamlouvalo, nemít je pořád za zadkem. Na druhou stranu si to ale ne-dokážu představit. Pravda, teď mi křídla přistřihuje jen Titton a ten na to ještě ke všemu nemá tolik času, ale pořád se stará. Kdyby tu byli všichni a všichni měli nějakou partnerku a věnovali se jí, kdo by se vě-noval mně?
Štve mě, že mě pořád někdo hlídá a komanduje, ale jaké by to bylo, kdyby mě nikdo nehlídal a neko-mandoval? Nikdy, přísahám nikdy, bych tohle nahlas neřekla, ale jestli mě přestanou za všechno pesko-vat, bude mi to strašně moc chybět. Teď mi to chybí. Vždyť to je můj život, to věčné napomínání. Jsem na to zvyklá prakticky od narození.
Takže kdyby mi nějaká odvedla i Tára s Tittonem, asi určitě bych z toho vůbec nebyla nadšená. Chy-běli by mi. Moc. A navíc všechny dívky nejsou tak skvělé, jako Elen.
Z tohohle přemítání a uvažování mě najednou vytrhly hlasité výkřiky a volání z venku.

11.kapitola, 3.část

16. prosince 2012 v 6:00 | Gabux |  Opuštěná
Leželo tam několik mrtvých těl, u našeho vozu sedělo pár zraněných a pár mužů vázalo několika na-šim zajatcům pouta na ruce. Dorian na všechno dohlížel. Teprve až když si nás všiml, spustil z ostatních oči.
"Jste v pořádku?" zeptal se nás starostlivě.
"Jsme," přikývla Elen.
"Ten muž," kývl Dorian hlavou k jejich vůdci, "se jmenuje Piers. Je to jeden ze stoupenců krále Hecto-ra - odporného krutovládce, který se snaží podrobit si všechny Elfy. A kdyby jen Elfy, nejraději by si podrobil celý svět. Moc dobře ale ví, že vy, Elfové, nejste snadná kořist. Proto si chce dokázat, že je ne-porazitelný a chce si podrobit nejdříve vás. Muži z vaší vesnice právě nejspíš bojují s jeho vojsky," vy-světlil nám.
"Cože? A proč zajali zrovna nás? Prošli snad celou naši zem a potkali jistě spoustu Elfů. Proč zajali zrovna mě s Marillou? A proč měli namířeno do naší vesnice?" zeptala se překvapeně Elen.
"Nemám tušení. Teď ho společně s jeho muži dopravíme k vašemu vládci a on už určí, co dál."
"Pojedete do hlavního města? Můžeme jet s vámi?" začala jsem se hned zajímat.
"Marillo, ne," zastavila mě rychle Elen. "My teď vezmeme náš vůz a pojedeme rychle do Yestarrë. Musíme splnit náš úkol a co nejdříve se vrátit do Hwarin Palúrë. Už teď budeme mít víc jak den zpoždě-ní. Co myslíš, že na to asi poví Perseus? Tedy chci říct Titton. Ten bude umírat strachy, Marillo."
Povzdechla jsem si. "Máš pravdu. Hned za úsvitu musíme vyrazit, ať jsme co nejdříve doma."
Dorian přikývl. "To je dobrý nápad. My přes Yestarrë pojedeme taky, takže tam vás doprovodíme, zpátky to ale budete muset zvládnout samy."
"My už si nějak poradíme," ujistila ho Elen.
"Jak jste nás vlastně našli?" zeptala jsem se zvědavě.
"Zahlédl jsem ve městě jednoho Piersova muže. Bylo mi to divné, proto jsme se s mými muži raději drželi ve střehu a cestovali jsme spíše přes noc, než přes den. Chtěli jsme se dostat do vaší vesnice, dát Amil zprávu, že jste obě dvě v pořádku a nabídnout menší pomoc. Narazili jsme ale na tuhle bandu a na vás."
"A jak to, že máš tolik mužů? Myslela jsem, že cestuješ sám?"
"No, ve skutečnosti už dlouho necestuji sám, to je ale dlouhý příběh, povyprávím ti ho někdy jindy. Teď si hlavně musíme všichni odpočinout a vyrazit opravdu za úsvitu."
Dorian nám dal nějaké přikrývky a ukázal nám, kam si máme lehnout, potom začal rozdávat rozkazy svým mužům. Nevím, jestli šel pak spát nebo hlídat, ale už jsem ho neviděla. Navíc jsem byla poměrně vyčerpaná a usnula jsem docela rychle.
Další den nám muži pomohli všechno pouklízet a vydali se společně s námi do Yestarrë. Byla to dlou-há cesta a já doufala, že si při ní budu moci promluvit s Dorianem a dozvědět se víc, bohužel se celou cestu staral o zajatce a na mě si čas neudělal. Věřím ale, že to není naposledy, co ho vidím.
Ve městě jsme se rozloučili. Dorian se svou družinou pokračoval dál do hlavního města a já s Elen jsme se věnovaly obchodu. Když jsme splnily vše, co jsme měly, vydaly jsme se na cestu domů.

Do Hwarin Palúrë jsme dorazily s dvoudenním zpožděním. Když jsme vjely do vesnice, začali se oko-lo nás zbíhat snad všichni, kdo byli zrovna přítomni. Vítali nás a děkovali Duchům, že jsme se domů do-staly živé a zdravé.
"Měly jsme o vás strach," řekla nám Amil. Přitom se ale usmívala.
"Omlouváme se, měly jsme na cestě malé nedorozumění s nějakými lidmi," vysvětlila Elen.
"Ano, ale potkali jsme také Doriana, matčina starého známého, a ten nám pomohl," doplnila jsem.
"Doriana?" zamyslela se Amil. "Ach ano, vzpomínám si. Moc milý to člověk. Kéž by jich bylo víc ta-kových."
"Věřím, že je jich víc," řekla jsem.
"Ano, to já také, ale ti, se kterými jsme se na cestě setkaly, moc milí nebyli," připomněla mi Elen.
"Marillo," ozvalo se za mnou.
"Tittone," s úsměvem jsem se k němu otočila.
Byl bílý jak stěna a vypadal i docela vystrašeně. "Kde jste byly tak dlouho?"
"Tys tu do teď nebyl? Právě jsme o tom všem říkaly…" začala jsem hned trochu nabručeně, protože se mi nechtělo vysvětlovat to znovu. Ještě ke všemu jemu - on pro to nebude mít pochopení. Nestihla jsem ale říct skoro nic, protože mě objal. Stiskl mě tak pevně, že jsem skoro nemohla dýchat, natož mluvit.
"Měl jsem strach, Marillo. Tohle mi už nikdy - nikdy - nedělej, rozumíš?"
"Neudělám, slibuju." V jeho hlase bylo tolik upřímnosti, že jsem úplně roztála. Choval s totiž jako můj otec, věčně úzkoprsý a starostlivý - chtěla jsem mu trošku znepříjemnit život aspoň kousavým tónem. Totálně mě ale odzbrojil, nemohla jsem nic dělat. Byla jsem jen ráda, že ho vidím.

Byly jsme doma sotva dva dny a už jsme zase musely na cesty. Tentokrát jsme jely ještě dál, než je Yestarrë. Mě ani Elen to ale nevadilo. Obě dvě jsme se těšily na nové zážitky.
Ve vesnici jsme potom netrávily opravdu víc jak den. Když teď byli muži pryč, bylo nás málo, proto nás nikdo nemohl střídat. Vždy jsme sotva dorazily a už nám nakládali nové zboží a posílali nás s tím do světa. Byla jsem z toho opravdu nadšená.
Je pravdou, že jsme se trochu obávaly, co nás zase může nějakou noc potkat, ale měly jsme štěstí - už nikdy se nám nic nestalo. Jen jednou v noci mě probudila bolest zad, to ale nemohl způsobit nikdo. Prostě mě jen nevysvětlitelně bolela záda. To mám asi z toho, že tolik spím na zemi a na tvrdém kamení a koře-nech. Zase taková tragédie to ale nebyla, do rána bolest ustoupila a já mohla opět normálně fungovat.
S Elen jsme cestovaly už několik měsíců. Léto vystřídal podzim a potom přišla i zima. Cesty byly ob-tížnější, ale pořád nás to bavilo.
Jednoho lednového dne jsme se po dlouhé cestě dostaly konečně domů. Amil pro nás měla milé pře-kvapené - všeho jsme měli dost a proto jsem si mohly dát s Elen po pětiměsíční práci pár dní skutečného volna.

11.kapitola, 2.část

15. prosince 2012 v 23:08 | Gabux |  Opuštěná
Někdo se mnou hrubě zatřásl, a když jsem otevřela oči, oslepilo mě vycházející slunce.

"Vstávat, slečinko," zabručel nějaký zakuklenec a vytáhl mě na nohy. To samé udělal nějaký druhý i Elen.

"Naložte je na vůz. Rychle!" zavelel ten z hostince.

"Co s námi chcete dělat?" zeptala se ho poměrně vyděšeně Elen.

"Do toho ti nic není," obořil se na ni a odešel někam ke koním.

Se svázanýma rukama nás naložili na náš vůz, rychle zabalili všechny své věci a dali koním povel k chůzi směrem, kterým jsme včera přijely. S Elen jsme nebyly schopné slova, jen jsme po sobě nervózně pokukovaly.

Jak by se v mé situaci zachoval takový Táro? Hm, Táro by se do takové situace nikdy nedostal. Ale ne, takhle nesmím přemýšlet. Co kdyby byl na mém místě? Svázaný a obklopený nebezpečnými cizími muži?

Nevím. Nemám ponětí, co by dělal skutečný bojovník. Jsem jen malé hloupé dítě, co mělo sedět doma na zadku a poslouchat svého ochránce. Ale já ne, já si prostě musela dělat všechno po svém. Teď tu díky tomu sedím svázaná na voze a vůbec netuším, co se mnou bude.

Ne! Dost! Musím přestat s tak negativními myšlenkami. Vždycky je nějaká možnost. Duchové nám nějak pomohou. Dají nám nějaké znamení, nebo aspoň připraví nějakou příležitost. Musím být jen dost pozorná a všímat si maličkostí.

Menší nepozornost toho muže, co sedí s námi na voze, by byla určitě dobrá příležitost. Vidím, že má u pasu dýku. A my máme svázané ruce vpředu. Kdyby nedával pozor, mohla bych ho té dýky zbavit. Nejsem si jistá, jestli by nám to pomohlo uniknout, ale za pokus by to určitě stálo.

Celý den jsme nikoho nepotkali a ti muži nás pořád pozorně hlídali. Neměly jsme sebemenší šanci. Když začalo slunce zapadat, byly jsme obě už pořádně hladové. Za celý den nám nedali vůbec nic k snědku, jen kolem poledne nám dali napít.

S Elen jsme mezi sebou neprohodily jediné slovo, pouze jsme na sebe vrhaly zoufalé pohledy. Zajímalo by mě, na co celý den myslela. Já pořád přemýšlela o tom, jak uniknout. Žádný uskutečnitelný plán mě ale nenapadl.

Než jsme se dostatečně přiblížili ke Carnë Nallë, uhnuli jsme z té hlavní cesty na nějakou boční. Byla to pro nás hrozně ponurá cesta. Tedy pro mě a pro Elen - ti muži se pořád bavili a něčemu se hlučně smáli. Nevnímala jsem je.

Na večer jsme se zase utábořili a stejně jsme s Elen nedostaly nic k jídlu. V žaludcích nám kručelo a pozorovat ty muže, jak se cpou masem, pro nás bylo docela utrpení. To nás chtějí opravdu nechat vyhladovět?

Noc jsme strávily každá u jiného stromu, docela daleko od sebe. Obě bez přikrývky. Opravdu jsem si začínala myslet, že je to náš konec. Začínala jsem se proklínat. Kdybych poslouchala Tittona…! Ale ne, musím mít prostě svou hlavu.

Dnešní noc mě opět probudil křik. Chvíli jsem se zmateně rozhlížela kolem, ale rychle jsem rozpoznala hemžící se tmavé postavy, které mezi sebou bojovaly. Cožpak ti blázni dočista zešíleli, že se začali prát mezi sebou?

Řinčení zbraní a bojové výkřiky byly ohlušující. Vůbec jsem nechápala, co se to kolem mě děje.

Najednou jsem ucítila, jak mi někdo povoluje za stromem provaz od mých pout. Když jsem měla ruce volné, rychle jsem vstala a poodstoupila od stromu. K mému překvapení ze stínu vystoupil Dorian.

"Doriane?" vydechla jsem úlevou. "Co tady děláš?"

"Zachraňuju vám krk. Běž pomoct Elen, mám tu něco na práci." S těmi slovy vytáhl z pochvy svůj meč a rozeběhl se k muži, který se k nám přibližoval.

Rychle jsem přiskočila k Elen a začala jí rozvazovat ruce.

"Duchové stojí při nás, věděla jsem, že to nemůže dopadnout tak špatně," šeptala, zatímco jsem se potýkala s provazem.

"Já jsem popravdě už přestala doufat," špitla jsem nazpět a zbavila jí pout.

"Naděje umírá poslední, Marrilo. To si pamatuj," napomenula mě. Potom mě chytla za ruku a odtáhla kus stranou. "Pojď, musíme se skrýt, nechceš se přece mezi ně přimotat."

Doběhly jsme k nejbližšímu keři a za něj se skryly. Z povzdálí jsme sledovaly, jak se ty tmavé stíny vrhají jeden na druhého a jak každou chvíli jeden z nich padne k zemi.

Boj netrval dlouho, ale zdálo se nám, že to trvá celou věčnost. Obě jsme měly strach, ale nikdo si nás nevšiml, všechny souboje se odehrávaly daleko od nás.

"Marillo, Elen!" uslyšela jsem volání, když se řinčení zbraní utišilo. Volal nás Dorian, proto jsme po krátkém zaváhání vylezly z našeho úkrytu a vrátily se na místo, na kterém jsme nocovaly.

11.kapitola, 1.část

15. prosince 2012 v 21:53 | Gabux |  Opuštěná
Ještě za svítání jsme vyrazily na cestu. Podle Doriana bychom měly do Yestarrë dorazit příštího dne večer. Nám to ale nevadilo, měly jsme spoustu témat na probírání a taková dlouhá cesta nám umožňovala probrat aspoň zlomek.
Asi hodinu před západem slunce jsme se utábořily na kraji jednoho lesa a daly si něco k snědku.
Elen si stála za tím, že dnes bude první hlídat ona. Bez většího odmlouvání jsem si šla lehnout. Bylo to sice nepochopitelné a směšné, ale já jsem z toho celodenního sezení byla naprosto vyčerpaná.
Nevím, kolik mohlo být hodin, když mě vzbudil šílený jekot.
Rychle jsem se posadila a rozhlédla se kolem. Všude byla spousta hemžících se černých stínů v kápích.
Najednou mě jeden z nich uchopil za rameno, vytáhl na nohy a hlubokým hlasem zavolal na ostatní: "Je tu ještě jedna."
Bez přemýšlení jsem se začala vzpírat a křičet jako Elen. Při mém chabém pokusu o nějaký boj jsem svému zajatci stáhla z obličeje kápi. Byl to člověk. Pro mě byly jediným poznávacím znamením uši a ty byly po stažení látky z obličeje naprosto zřejmé.
"Co chcete?" zahulákala jsem na něj.
Vycenil na mě zuby ve zkaženém úsměvu a začal mě strkat směrem k Elen a ostatním jeho kumpánům.
"Svaž je," poručil mu jeden, který k nám zrovna přišel a stáhl si kápi z obličeje. "Rád tě zase vidím, maličká. Marilla, že?"
Ten, co mě vzbudil, mi začal vázat ruce za zády, ale já se pozorně zadívala do obličeje toho, co mě oslovil. "Odkud znáte mé jméno?"
"Včera jsme se neoficiálně setkali v hostinci. Ani nevíš, jak jsi mi usnadnila práci, když sis tam s tou Theou tak pěkně povídala."
"O čem to mluví?" vložila se do toho Elen.
"Já nevím," řekla jsem popravdě.
On se drsně zasmál a naklonil se ke mně. "Vám do toho nic není, jste jen jako pěšáci, kteří nám usnadňují práci."
Pár těch zakuklenců se nám prohrabávalo ve voze a další hrstka tiše prolézala nejbližší okolí a pravděpodobně kontrolovala, jestli tam není ještě někdo.
Opravdu jsem nevěděla, co dělat. Občas jsem zoufale koukla po Elen a bohužel jsem zjistila, že její výraz je stejně beznadějný, jako ten můj.
"Opravdu je to dobrý nápad?" slyšela jsem, jak se jeden z těch zakuklenců ptal toho, který znal mé jméno.
No jistě! Všechno mi to došlo. Ten divný cizinec v hostinci, který měl celou dobu zakrytý obličej a choval se tak divně. To je tenhle podivín. U našich Duchů, dostaly jsme se do pěkných problémů. Kdo ví, co je zač.
Něco si tam chvíli šuškali a ten z hostince potom vydal rozkaz, ať nás přiváží ke stromu a jdou si odpočinout.
"Jsme v loji," zašeptala mi ustaraně Elen, když to kolem trochu utichlo.
"Zajímalo by mě, co mají v plánu," zašeptala jsem nazpět.
"Marillo, to teď není vůbec důležité. Hlavní je, abychom se odsud dostaly živé."
"Jak to chceš udělat?"
"Nevím. Co navrhuješ?"
"Můžeme se snažit to nějak rozvázat a nepozorované utéct, ale to je asi víc než nemožné. Potom zbývá jen čekat, co bude ráno."
"Máš pravdu, zavázali nás moc pevně. Počkáme do rána. Vyspi se pořádně, stejně nic jiného dělat nemůžeme a nemá cenu celou noc probdít, nic se dít nebude. Kdyby se mělo něco dít, nešli by všichni spát."
"Taky si myslím. Uvidíme ráno."
Potom už žádná z nás nepromluvila. Oběma se nám podařilo po chvíli usnout, protože jsme byly unavené.
Neměla jsem ale žádné tvrdé spaní. Každou chvíli mě budilo křupnutí větvičky, hlasité zachrápání nějakého z těch mužů nebo něco podobného. A předpokládám, že ani Elen neměla klidné spaní. Dost jsem se obávala toho, co přijde ráno. Nic jsem s tím ale nemohla dělat. Rozhodně ne v tuto chvíli.

Den první

14. prosince 2012 v 21:51 | Gabux |  Deset dní
Den první - Deset věcí, které byste v tuto chvíli chtěli říct deseti různým lidem.

1) Terezko, ty jsi ta která tu je vždy pro mě a nikdy mě nezklame. Mám tě ráda i když jsem na tebe někdy protivná. A vím, že ty mě chápeš. Ty mě za nic nikdy neodsuzuješ. Věci, které dělám s tebou si s nikým jiným nerisknu udělat. Jsi hodná a někdy až moc. Vždycky koukáš na to jestli něco neublíží někomu jinému a nehledíš moc na sebe! Jedna rada: Začni se rozmazlovat a dělej si co chceš! :) A jak říkáš ty mně: Dělej ty věci, které chceš. Pak bys mohla litovat, že jsi je neudělala.

2) Naty, tebe jsem poznala ve 3. třídě když jsem přišla. A víš co? Byla jsi první kdo mi padl do oka a jsem hrozně ráda, že jsem si sedla zrovna vedle tebe. Do 5. třídy ty naše "lásky" :D Od 6. třídy jsme se více začaly bavit o klukách a více jsme začaly poznávat se navzájem. To jak jsme vždycky posraný z čehokoliv? To jak se chvíli bavíme o něčem a pak bez nějaké souvislosti přeskočíme na jinou věc? A ano! Vždycky víme, co chceme říct našimi zkratkami! Víš co mě jen poslední dobou mrzí? Že jsi na mě někdy protivná! (Neříkám, že já na tebe ne! :D )

3) Bráško, tebe bych za nic na světě nevyměnila! Někdy mám 100 chutí tě zabít, ale vždy si nějak šplhneš. A víš co? Miluju tě! Tobě nikdo nebude ubližovat! Ty víš, že tě vždy ochráním a že tě mám ráda, i když ti nadávám! Ty naše rvačky? Nejlepší! Naše hádky? Nikdy neskončí! Ale vždy se za sebe postavíme a dokážeme se i utěšit. A víš co mě mrzí? Že ti někdy zapomenu něco koupit a ty na mě přitom nikdy nezapomeneš! Mám tě ráda :))

4) Ondro, spletla jsem se když jsem si myslela, že už tě neberu jako nejlepšího kamaráda. Beru tě tak a snad jsem nikdy nepřestala. Jen s tebou dokážu telefonovat 2 hodiny. Jen s tebou jsem klidně vzhůru do 3 do rána. Jen s tebou se bavím úplně o všem o čem můžu a vždy ti vše vyklopím. A ano, nejsem k tobě vždy fér a ano neplním sliby, které ti dávám. A někdy mě to fakt mrzí, že nedokážu v sobě najít odvahu. Hele a víš co? Mám tě fakt hooooodně ráda! Takhle ráda nemám žádného kluka a žádnému klukovi tak nevěřím jako tobě ;)*

5) Petře, jak ti mám sakra vysvětlit, že už nestojím o to aby jsi mi psal?! Ty jsi na mě vždycky hnusnej a pak čekáš že ti vždy odpustím. Když jsem hnusná já, tak jsem ta nejhorší a blablabla! Ne fakt už tě nemám ráda a fakt už asi nestojím o to, aby jsme se bavili. Nemám tě už ráda! Fakt, že nemám! -.- Přestaň mi psát buď tak laskav! Zklamal jsi mě a to pořádně. Už NIKDY si to nevyžehlíš!

6) Lucinko B., ty by jsi furt ....., ale na jiné věci říkáš fuj! :D S tebou nejlepší "pomlouvání" i pomlouvání lidí a věcí kolem nás! Ty naše někdy nadržený, někdy zábavný, někdy vážný a někdy o úplných kravinách rozhovory jsou prostě nezapomenutelný! A víš co jsme? Blbky! Však ty víš proč ;) Lucko, v jednu chvíli jsi mě podržela a pomohla a za to jsem ti nejvíce vděčná! Co bych bez tebe dělala to fakt nevím! Nezapomeň na to, že jsem tu vždy pro tebe... ;)

7) Tomášku, hrozně moc se ti omlouvám za to, že jsem ti tolik ubližovala/ubližuju. Tohle jsme nikdy nechtěla, fakt že ne! Jsme vděčná za ty chvíle s tebou. Za ty chvíle kdy jsme se bavili o čemkoliv jsme chtěli a za ty chvíle co jsme si nejvíce věřili a říkali všechny problémy. Vše jsme vždy spolu řešili a vždy jsme našli řešení. Jsme ti za to vděčná a je mi líto, že se to takhle zvrtlo. Promiň! :/

8) Milá rodino, jsem ráda, že jsem se narodila zrovna do této rodiny. Neměnila bych! :) Mám tu snad vše co potřebuji a nic mi tu vlastně nechybí. Mnohým z vás jsem ublížila, ale také jsem mnohé z vás něčím potešila či rozveselila. Vím, že i když s evšichni obrátí proti mně, tak vy nikdy! A navíc mě máte rádi se všemi mými chybami. Stejně jako já vás! A někdy ty naše rozhovory ? Umírám! :P Miluju vás!

9) Verunko, ty moje milá tetičko (nebij mě! :D ) mám tě nehorázně ráda! A ne nejsem nemocná, když vstanu dtříve než v 10 a ne nedostávám tolik špatných známek jak si "myslíš" ! Naše večerní rozhovory, naše témata, naše výlety, naše nákupy, naše návštěvy kina, naše sportovní výlety,.... :) Mám v tobě oporu a vím, že se na tebe mohu spolehnout. Také vím, že se za mě klidně kdykoliv postavíš a jsem ti vděčná! Mám tě hrozně ráda :))

10) Gabrielo Hudečková! (Ať žije samomluva!) Zapomeň někdy na ten podělanej strach a jdi do všeho do čeho jít chceš! PŘESTAŇ SE BÁT! PŘESTAŇ NAD VŠÍM TAK PŘEMÝŠLET! A začni kurva něco dělat! ;)




DIY VIII.

14. prosince 2012 v 21:12 | Gabux |  DIY
Hojky,
myslím, že někdo kdo nemá ještě dárek pro někoho a chce ho vyrobit tak tady je jednoduchý návod a myslím, že ho zvládne každý :))) I já bych ho zvládla a to je co říct :D !



Kusovka 3.7

12. prosince 2012 v 17:56 | Gabux |  Kusovky
Mezí tím, kdo se opíjí láskou a kdo alkoholem, je jediný rozdíl. Alkoholik zůstává věrný své značce.


Dala bych si! <3