Červen 2012

Citáty o přátelství

25. června 2012 v 19:31 | Gabux |  Citáty a motta
Hojky,
pro tentokrát tu pro vás mám pár citátů o přátelství ;))

1) "Získat kamaráda je jako nalézt poklad. Ztratit dobrého kamaráda je jako ztratit kus sebe."

2) "Někteří lidé vstoupí do našeho života a rychle z něj zase odejdou. Někteří v něm nějakou dobu zůstanou a zanechají stopy v našich srdcích. My už pak nikdy nejsme stejní."

3) "Nekráčej přede mnou, možná za Tebou nepůjdu. Nekráčej za mnou, možná Tě nedokážu vést. Kráčej vedle mě a buď můj přítel."

4) "Přítel je člověk, který zná tvoji minulost, věří ve tvou budoucnost a má tě rád takového, jaký jsi dnes."

5) "Přátelství je setkání mezi těmi, kteří se hledali, aniž by o tom věděli, protože jeden druhého potřebovali."

6) "Přítel, to je někdo,kdo zná píseň v Tvém srdci a dokáže Ti ji zazpívat, když jsi Ty sám zapomněl slova."

7) "Přátelé jsou andělé, kteří nám dávají křídla, když ta naše zapomněla, jak létat."

8) "Přijd´ ke mně, když máš problémy a já ti poradím. Jestliže tě budou ostatní ponižovat, zastanu se tě. Když tě všichni opustí, já zůstanu s tebou. Rozveselím tě, když ti bude smutno. Pokud uroníš slzu, začnu plakat. Jestliže tě budou ostatní nenávidět, já tě budu mít rád. Já budu mluvit pravdu, když ostatní budou lhát. Přijď za mnou, jestliže ti okolí nebude rozumět, a já tě pochopím. Navštiv mě v nesnázích a podám ti pomocnou ruku, protože opravdoví přátelé zůstanou vždy spolu a nikdy jeden druhého nezradí..."

9) "Pravý přítel je jako tvé druhé já."

10) "Kamarád tě nikdy neviděl plakat, ale příteli se chvějí ramena, když vidí Tvé slzy."

11) "Nikdy nezapomenu na ten den, kdy jsme se poznali. Úplně obyčejný den, ale pro mě ten nejhezčí v životě."

12) "Nerada vidím, když pláčeš…ale ráda ti slzy utřu…od toho tu jsem…"

13) "Nedokážu si už život bez tebe představit…jsi v mém srdíčku…tak prosím, nechoď ven."

14) "Dobrý přítel tě vytáhne z vězení…ale nejlepší si s tebou sedne do cely a řekne: To jsme to ale podělali co?"

15) "Věř tomu, kdo Tě nezklamal a nezklam toho, kdo Ti věří. Hledej, co miluješ a miluj, co jsi našel. Neříkej vždycky, co víš,ale snaž se vědět, co říkáš. Směj se a celý svět se bude smát s Tebou. Plač, ale jen sám. Měň své radovánky, ale NIDKY své přátele!"

16) "Nepočítej roky, počítej vzpomínky…"

17) "Když se člověk musí loučit, až tehdy si uvědomí, jak moc má rád…"

18) "Když ze svého života vytrhnete někoho, kdo pro vás hodně znamenal, jste to vy kdo prohrál…"

19) "Nemocné tělo potřebuje lékaře, nemocná duše přítele…"

20) "Život se neměří počtem nádechů a výdechů, ale chvílemi, které nám vzaly dech."

21) "Napiš, až ti bude nejhůř a já přijdu a pomůžu ti. Napiš, až budeš chtít plakat a já přijdu a půjčím ti svůj úsměv. Napiš až budeš chtít umřít a já ti vrátím chuť žít…"

22) "Zapomene na to, co si s vámi řekl, ale nikdy nezapomene na to, jak se s vámi cítil…"

23) "Kdybys byl mou slzou, nikdy bych neplakala, abych tě neztratila…"

24) "Účinek úderu nezáleží jak často, jakou silou a kam, ale od koho…"

25) "Řekni mi něco a já to mohu zapomenout. Ukaž mi něco a možná si to nebudu pamatovat. Obejmi mne a já nezapomenu nikdy..."

Líbí se mi všechny, ale ty co se mi nejvíce líbí jsou označeny tučně :)

Statusy II.

25. června 2012 v 13:42 | Gabux |  Statusy
Tak tady máte druhou řadu :))

1) Mám úctu k těm, kteří si to zaslouží ...
Muj úsměv patří těm, kteří mě doprovázejí v každodenním životě...
Moje přatelství je pro ty, kteří mi věří ...
Moje srdce patří těm, kteří mně milují ..
A muj život patří těm, kteří mě nikdy neopusti ♥♥

2) Věnujte pozornost každému objetí, protože pravě ted vám člověk vyjadřuje všechny pocity, které nedokáže vyslovit ;) ♥

3) Možno sa bavím, smejem, užívam si život , ale nikto nemôže vedieť ako sa cítim vo vnútri...

4) Len 5 slov na ♥ mám ... O váš názor sa nestarám :) :*

5) Ten trapný moment , když ti v matice vyjde 258356 a správný výsledek je 3 . ;D

6) Ženy za den namluví, až přes dvacet tisíc slov, kdežto muži stěží zvládnou slabou polovinu.

7) Když ji/ho chcete obejmout, políbit, chytit, nepustit.. ale jediný co můžete, je dívat se na její/ho fotky.

8) Moudrá? S tahákem..
Krásná? Jedině ve tmě..
Milá? Ani ve snu..
Zlatá? Kdepak..
Odvázaná? Pouze v noci..
Závislá? Na kamarádech a čokoládě..
Namyšlená? Když myslíš..
Sobecká? Vždy a všude..
Drzá? Na každého..
Ospalá? Pouze ráno..
Zvládnutelná? Sněte dál..
Poslušná? Nikdo mě nezkrotí..

9) A: Do you speak english ?
B: Čo?
A: Do you speak english ?!
B: Čo?
A: Hovoríš po anglicky ?
B: Yes, yes! :D

10) Dostala som 2 smsky od môjho chalana...
Prvá bola že sa so mnou rozchádza..:(
A druhá že tá prvá nepatrila mne :D

Tak tentokrát jsem ty barvičky více vychytala a zase jsem ztučnila ty co se mi líbí nejvíce :))

DIY IV.

24. června 2012 v 18:25 | Gabux |  DIY

Jak jednoduché a elegantní! Když seženu ty tlustý provazy tak si to vyrobím na 100% Tohle je totiž luxusní! O.o


Tak co říkáte? :)

Statusy I.

24. června 2012 v 17:18 | Gabux |  Statusy
Hojky,
máme tu novou rubriku a to statusy :) Budu Vám sem dávat hlavně statusy z fb, které se mi velmi líbí. Ovšem nemusíte je používat jen na fb, ale třeba i jako dodatky k článkům či úplně někde jinde :)))

1) Těžké najít pravé přátelství,
ve světe plném kurev.
Nikomu nemůžeš věřit,
jenom sobě díky za těch pár vyjímek... ;))

2) Když se dívka dívá na tvá ústa = Polib ji.
Když tě ignoruje = Věnuj jí pozornost.
Když jde pryč = Přitáhni si ji zpět.
Když ji uvidíš začínat plakat = Jen ji drž a mlč.
Když ji vidíš jít = Přibliž se k ní zezadu a obejmi ji.

3) Můžeme zavřít oči a nic nevidět, zacpat si uši a nic neslyšet, ale nemůžeme zavřít srdce a nic necítít :)

4) V životě člověka jsou věci, které se nedají vrátit zpátky. Kámen, který jsme hodili. Slovo, které jsme vyslovili. Příležitost, kterou jsme propásli. Čas, který uplynul.

5) Nikdo mě skutečně nezná. Nikdo neví, kolikrát jsem seděla ve svém pokoji a plakala, kolikrát jsem ztratila naději, kolikrát sem byla zklamaná.
Nikdo neví, kolik času jsem musela zadržovat slzy, kolikrát jsem se cítila na dně. Nikdo neví jaké mám myšlenky, které mi zaplňují hlavu, kdykoli jsem smutná a jak hrozné skutečně jsou.
Nikdo mě nezná . . a to je to, co se mi líbí nejvíc.

6) Hymna života

Život je šance - využij ji
Život je krása - obdivuj ji
Život je blaženost - užívej ji
Život je sen - uskutečni ho
Život je výzva - přijmi ji
Život je povinnost - naplň ji
Život je hra - hrej ji
Život je bohatství - ochraňuj ho
Život je láska - potěš se s ní
Život je záhada - pronikni ji
Život je slib - splň ho
Život je smutek - překonej ho
Život je hymna - zpívej ji
Život je boj - přijmi ho
Život je štěstí - zasluž si ho
Život je život - žij ho.

7) Rozvrh na leto :
Matika: Počítanie peňazí na fľašu, štrand, disco ..
Čeština: Rozprávame sa s kamošmi..
Hudobná: Najebaný : si pospevujeme..
Cudzí Jazyk : Každí hovorí s každým, Ale nikto nič nerozumie..
Zemepis: hladám cestu domov..
Telesná: padám - vstanem , padám - vstanem..

8) Uděláš 1000 dobrých skutků kterých si nikdo nevšimne.
Uděláš 1 chybu a řeší to každý.

9) Mezery mezi prsty jsou na to aby je někdo vypnil :) ♥

10) Dostali sme . . .
- 2 ruky, aby sme mohli držať.
- 2 nohy, aby sme mohli chodiť.
- 2 oči, aby sme mohli vydieť.
- 2 uši, aby sme mohli počuť.
Tak prečo len 1 srdce?
- Pretože to druhé dostal niekto iný, a my ho musíme nájsť ♥

Tak tady máte první desítku :) Tučně jsem vyznačila ty, které se mi líbí nejvíce a musím přiznat, že jich je hodně :D Ale 5 je nejlepší :))) A těch barev si nevšímejte -> Nuda :D

Pruhy

23. června 2012 v 15:48 | Gabux |  Kresby
Hojky,
tak jsem si pět kreslila. Tentokrát takové proužky či jak to nazvat -.- Mně se to upřímně líbí, i když vím, že ve vybarvování nejsme nejlepší. Tentokrát je to kresbička, která je jen a jen z mé hlavy. Ani nevím jak mě to napadlo. Prostě jsem si začala čárat a vzniklo tohle :) A fakt už nevím co bych vám k tomu psala, tudíž jdeme na obrázek.

Na: A4
Čím: Progreskama
Za: Nezdá se to, ale bylo to celkem náročné. Tipuji minimálně hodinku :)
Spokojenost: 95% - To vybarvování -.-


Každý názor mě potěší :))

P.S.- včera navštívilo můj blog neuvěřitelných 95 lidí :) Je to můj rekord, děkuji moc! :)

Kusovka 3.4

20. června 2012 v 12:29 | Gabux |  Kusovky
▣Přátelé jsou jako andělé, kteří tě zdvihnou, když naše křídla zapomenou létat. ▣


Colorka 5

20. června 2012 v 10:19 | Gabux |  Colorky
Jo opět je na ní milion chyb, ale fakt se mi líbí! A to mi nikdo nevezme, možná až se zase zlepším změním názor na tuto colorku, ale do té doby je pro mě dokonalá, i když má své chyby :))


DIY III.

20. června 2012 v 9:08 | Gabux |  DIY
Totálně primitivní a jak hezké! :) Mně se to hrozně líbí a navíc je to i pro lidi, kteří nejsou moc zruční :P



Až se mi bude chtít tak si to udělám a co vy? :))

6.kapitola

19. června 2012 v 17:58 | Gabux |  Hrátky se životem
Tak máte tu další kapitolku. Jo jsem nemocná a mě to donutilo ji dopsat. :D Nevím kdy bude další kapitolka, jelikož se mi poslední dobou nechce moc psát. Tedy ne že by se mi nechtělo, ale moc mi to nejde :/
Pro ezlu a Sasanku :) Jsem ráda, že to aspoň někdo čte ;))


6.kapitola

Tak a teď kam. Do leva či do prava? Ententýky, dva špalíky, čert vyletěl z eletriky.... Kašlu na to! Jde se vlevo. Když tak jdu tak se porozhlížím kolem sebe. Jsou tu přímo skvostné obrazy se vším možným! To by jste snad ani nevěřili jak staré některé ty obrazy musely být. Když v tom zahlédnu nádherný obraz. Je na něm krajina. Ale ne ledajaká. Je tam krásně zelený kopec a na něm takový prazvláštní strom. Mám pocit, že jsme ho už někde viděla. Ten strom je mohutný, starý a působí na mě jako by byl doopravdy živí. Jako by řídil, chránil, cítil, vnímal, mluvil... Úžasný pocit jsme z něj měla. A to nebe! Bylo nádherně tmavě modré se zářivými hvězdami a měsícem v úplňku. Byl nádherný! Byl... Do háje kdo mě to zase ruší v rozjímání?! Když jsem se otočila nikoho jsem neviděla. Když tu najednou jsem pravým koutkem oka zahlédla pohyb. Velice rychlý pohyb. No do háje! Právě mi došlo na co, respektivě na koho se koukám. Koukám se na velice, ale velice rozzuženého a rychlého upíra. Bude lepší když zůstanu stát nebo když uteču? Tak skusit se má vše no ne? Během chvilky jsem se otočila na podpatku (doslova!) a co nejrychleji utíkala. A do háje! Rozcestí, už zase! Tak kam teď... Není čas na rozhodování tak třeba v pravo. A jéje! To nebylo nejchytřejší rozhodnutí. Ocitla jsem se ve slepé uličce. Chtěla jsem se otočit, ale přímo za mnou byl rozzuřený dementík. Vypadal dost zle! Co jsem provedla tak strašného? Ehm... Radši nic!
"Co-sis-myslela-že-děláš-?" Zeptal se vééééélmi pomalu a nekoukal na mě přívětivě!
"Porozhlížela jsem se kolem!"
"Říkal jsem, abys zůstala v pokoji."
"Stále si tak naivní a myslíš si, že tě poslechnu?"
"Myslel jsem, že se ti dostavil mozek. Jelikož nedáváš mi mco na výběr a musím tě potrestat."
"Já mozek mám! A vždycky jsem měla! A za co bys mě měl trestat?! No? A jen tak mimochodem, jakej trest?" Jako nerada to přiznávám, ale mám z něj celkem nahnáno... Ovšem to mu vyprávět nebudu!
"Mozek radši necháme být. Ještě by ti utekl! Za to, že jsi mě neuposlechla. Můžeš si vybrat. Buď mě tady na místě dobrovolně políbíš a nebo dostaneš tři rány bičem. A když říkám políbíš, myslím polibek ne pusu!"
"A ještě něco chytnu! To radši ty rány bičem." Odfrknu si.
"Sama sis zvolila tak se pak nerozčiluj. Teď půjdeme hezky pokojně na večeři a po večeři tě čeká tvůj trest. Ale abys viděla, že jsem velkorysý bude se na to koukat celý hrad. Včetně služebných. A vybičuje tě Mett."
"Supééér už se těším." Při této odpovědi nahodím velice unuděný a kyselý výraz.
"To jsem rád."
"A co moje krev?" Jetsli mě nechá sežrat tak ho zabiju!
"Uvidíme..."
"Ok." Jen ať si nemyslí, že se tu před ním složím strachem a budu se ho doprošovat!
"Fajn tak vyrazíme..." Spokojeně se usměje a nabídne mi rámě.
No snad si nemyslí, že půjdu až tak blízko vedle něj! Stačí, že musím jít s ním... Proč tu stále stojíme?! "Dotaz. Proč tu stále stojíme?!" No je fakt, že moc trpělivá nejsem. A co jako! Na rozdíl od něj jsem smrtelná!
"Čekám, až přijmeš moje rámě." Řekl naprosto klidně a čekal dál! To jsou všichni upíři tak nechutně trpělivý?! Jestli jo tak mě cvokne!
"To neudělám takže můžeme jít."
"Jak tvrdohlavá." Povzdychl si nějak moc šťastně na můj vkus.
"Zvykneš si!"
"Tak jdeme" Řekl a vyrazil. Na můj vkus až moc rychle. Musela jsem vedle něj klusat, abych mu stačila! Jsem udýchaná jak nevím co! A podle jeho úšklebku o tom ví a dělá to naschvál, ale já mu tu radost, že bych ho prosila o spomalení či o něco jiného neudělám. To ať si milospán trhne nohou!
Najednou se zastavil a já zjsitila, že jsme před nějakými dveřmi. Díky bohu! Už sjem myslela, že se snad ani nedočkám.
"Tak jsme tady!" To by blbej neřekl fakt!
"Hmmm, to vidím."
"Chovej se slušně! Mysli na svůj trest."
"Jo, jo!" Popravdě jsem na něj úplně zapomněla.
"Jo a sedíš vedle mě, jen abys věděla kam si sednout." Mrkl na mě a otevřel ty dveře. Upřímně jsem se zděsila. Tolik upírů jsem nečekala. Bylo jich tu více než v tom sále, kde jsme měli ten "nádherně přívětivý" proslov. A těch služebníků co tu lítalo. Chudáci, že nejsou unavení. A přitom jsou lidé.
A... Možná bych měla jít za tím exotem.... Mám totiž hlad. Ten stůl je tááák dlouhej! Když konečně dojdu na konec tak jsem nadšená. Konečně si můžu sednout! Nádhernej pocit zase jednou sedět.
"Kde je můj nápoj!" Křikne zle ten exot. Málem jsem kvůli němu spadla ze židle!
"Exote..." Já si to nemohla nechat pro sebe. Ta nová přezdívka se mi totiž náramně líbí. A jemu asi ne soudě podle toho jak na mě kouká. No nebudu zkoumat jeho výraz, bduu zkoumat tu přicházející služebničku, které nemůže být více než čtrnáct let. Tváří se velmi vyděšeně a nese velmi, ale velmi velký džbán a zdřejmě plný. Čeho to se mě neptejte!
"Ta-ta-tady pane." Podá mu ten džbán s ukloní se.
"Že ti to trvalo!" Zavrčí na ni a mávnutím ruky ji pošle pryč. Tak rychle utíkat člověka sjem snad neviděla, i když se ji nedivím.
"Byl jsi na ni bezdůvodně hnusnej!" Zpražím ho pohledem.
"Je to jen služebná, která stále žije jen díky mně!"
"Takže si teď hraješ pro změnu na toho kdo rozhoduje o životě a smrti?!" Ten mě tak sere!
"Já si na to nehraju, já o tom doopravdy rozhoduju!" Sykne směrem ke mně a nalévá si tu... krev?! No budiž... Je to upír tak čemu se divím? Zajímalo by mě...
"Co to je za krev?" Jo, já se musela zeptat a doufám, že není lidská... Nevím jetsli by neviděl moje poslední jídlo. Což mi připomíná, že mám hlad!
"Lidská, jaká jiná?" Koukne na mě překvapeně.
"Aha... A kdy tu bude normální lidské jídlo?!" Bylo to složité, ale nepozvracela jsem se. Potlesk prosím!
"Přece tady paní." Odpoví mi místo něho velmi pohledný sluha. Jo uklonil se mi, ale tu paní mu to nevyžehlí.
"Super! Ale nejsem paní. Jen tak pro příště." To super jsem zajásala, to ostatní sjem dodala doufám normálně, nepřiškrceně .
"Omlouvám se pa..." Zkoumavě na mě koukne.
"Alice... prostě Alice."
"Omlouvám se Alice." Ukloní se a zmizí. A já se začnu zajímat o to co přinesl. Voní to nádherně a vypadá snad ještě lépe. Prostě miluji palačinky s čerstvýma jahodama, domácí šlehačkou a polité rozmixovanými jahodami s cukrem! Mňam! Když už, už si chci kousnout začne ten vedle mě na mě nepříjemně koukal.
"Co máš zase za problém?! Mám hlad tak to vyklop ať se můžu najíst!"
"Jak si to představuješ? Sluha tě MUSÍ oslovovat paní a NESMÍ tě oslovovat jménem! Pomátla ses nebo co?! Nechovej se k nim jako k sobě rovným!"
"Jseš blbej nebo co? K nim mám rozhodně blíže než k tobě! A mám je mnohem radši než tebe a jen tak mimochodem je jen na mně jak budu chtít, aby mě oslovovali. Jo a jsou na stejné úrovni jako já! A jen tak pro informaci jsem se nepomátla!" Vyjedu na něj! A teď mám hlad! Vezmu opět tu vidličku do ruky a dám si to úst to senzační sousto! Mňam! Mamka je sice dělá senzační, ale tyto jsou ještě lepší! Během chvilinky sním obě dvě palačinky. Byly fakt skvělé! To se jim musí nechat. Jsme plná... Jééé víno! Vezmu do ruky tu skleničku s vínem a dám si plný doušek... Moment! To není víno, to je krev! Fůůůj! Vyprsknu to co mám v puse a je mi jedno jak to vypadá! To bylo nechutné! Vylítnu ze své židle a běžím směrem jako služebníci. Jo! Trefa! Kuchyně!
"Dáte mi prosím rychle nějaké lidské pití?" Zoufale se jich zeptám. A nějaká hrozně milá paní mi podá sklenici vody. Velmi rychle jsem ji do sebe vyklopila.
"Děkuju" Řeknu a usměju se. No ano, dokáži být i milá.
"Nemáte zač, slečno Alice" Mrkne a usměje se na mě ta paní.
"A vaše jméno je?" Zeptám se mile.
"Vy chcete znát mé jméno? Jméno obyčejné služky?" Upřímně se diví.
"Ale jistě. Proč by ne? Nejsem nic víc než jste vy."
"Jste tak milá slečno. Jmenuji se Margaret a šéfuji tu tady."
"Těší mě. Mám dotaz. Proč si všichni myslíte, že jsem více než vy?"
"Vždyť jste tou nejmocnejší bytostí na světě. Jste už nejmocnější teď, i když se to ještě neprojevilo." Mrkne na mě.
"Ahááá, no mám o tom své mínění, ale tak dobře." Jakmile to dořeknu tak slyším toho exota jak se v té jídelně rozčiluje.
"Asi byste měla jít..." Připomene mi Margaret.
"Asi ano. Jinak by se mohl zbláznit, i když si myslím, že to více nejde. Ufff." Mrknu na Mragaret, která se tváří první překvapeně a pak se začne smát.
"Eh.. tak já půjdu. Mějte se!" Zamávám všem a vyrazím vstříc té obludě!
"No konečně! Co sis myslela, že děláš když jsi šla do kuchyně? Tma enmáš co dělat! To je jen ro služebnictvo."
"A stop! Mě nezajímá co je a co není pro služebnictvo. Šla jsem tam, protože ty jsi mi podstrčil krev a nemysli si, že to nevím!"
"Dobrá... Jak chceš! Všichni nás už čekají na nádvoří, kde provedem tvůj trest."
"Ok." Já an ěnj úplně zapomněla!
"Tak už pojď!" Křikne na mě a já se rozběhnu za ním, i když se mi moc nechce.


P.S.- omlouvám se za všechny chyby a překlepy ;))

♥ Návštěvnost ♥

18. června 2012 v 19:59 | Gabux |  O blogu
Hojky,
opět jsem si dala tu práci a zapisovala každý den návštěvnost :)
Příjemně jste mě překvapily a jsem za vás velmi ráda! :*
Tak jdem an to ne? :P

Po- 86
Út- 81
St- 75
Čt- 64
- 57
So- 70
Ne- 66

Dohromady neuvěřitelných: ♥ 499 ♥

Děkuji moc :) Je to můj rekord! :))

Upozornění :D

18. června 2012 v 19:54 | Gabux |  O blogu
Hojky,
jelikož jsem nachlazená tudíž nechodím do školy budu možná až přehnaně aktivní.
A co můžete ode dneška do čtvrtka ještě čekat? :D
1) Na 100% několik věcí ze starých časopisů co jsem na Nový rok vytřídila tak jsem si z ěnkterých z nich vystříhala nějaké zajímavosti atd. :D
2) Colorky
3) Kusovky
4) DIY
5) Jinou grafiku
6) MOŽNÁ další kapitolku Hrátek
7) Kresby :D

Tak ymslím, že se máte celkem na co těšit :D

Colorka 4

18. června 2012 v 13:24 | Gabux |  Colorky
Tak s touhle colorkou jsem velmi spokojená, i když má své chyby. To srdíčko na zeleném korálku jsem si tam přidělala já, nebylo tam :) Fakt se mi líbí a podle mě je to zatím moje nejpovedenější a nejobtížnější colorka co jsem zatím dělala :))


Adopce

18. června 2012 v 10:52 | Gabux |  Ostatní
Hojky,
tak sem taky propadla tomu bláznovství adopcí těch divných věcí co z toho vyroste bůh ví co :D
Tak vás chci poprosit, aby jste mi klikli na ty moje příšerky. Klidně každej den, najdete je vlevo pod mojí klikací ikonkou ;)
Díky moc :* :D


klikni =)



























DIY II.

18. června 2012 v 10:12 | Gabux |  DIY

Stačí sehnat ty provázky či co to je a jdu do toho :))

Já nvm jak vám, ale mně se to velmi líbí a přijde mi to příjemně originální :)

10. kapitola

14. června 2012 v 19:19 | Gabux |  Smlouva s ďáblem
Vrátím se do postele a spokojeně se do peřiny zavrtám. Ať se klidně vyřádí na těch dveří, hlavně, že budu mít od něho klid.
"Cože???"lomcuje s klikou a ono nic.Sama pro sebe se musím usmát "Tys zamknula??? Okamžitě mě pust nebo uvidíš"vyhrožuje mi.
"Copak mi uděláš když ti neotevřu, hmmm……."rozesměji se tak že to i on určitě musel slyšet.
"Chceš to opravdu vědět????" laškuje a přitom to řekne takovým tonem že mi přeběhne mráz po zadech.
"Co bys mi udělal?" řeknu tu s přiškrceným tonem, teď se zas pro změnu rozesmál on.
"To ještě nevím, ale něco vždycky se najde" nasucho polknu.
"Pustím tě, jen když mi nic neuděláš" zvednu se a dojdu ke dveřím, ale ještě před dveřmi mě zarazí jeho odpověď.
"To ti nezaručím"ruku kterou sem měla téměř na klice, svěsím podél těla, ale za chvíli jí zatnu do pěsti.
"COŽE, jak tě mám sakra pustit, když mi něco uděláš" začnu na něj ječet.
"Jak to vypadá, tak ti nezbývá nic jiného než mi věřit a doufat že se nad tebou smiluji, nebo doufat, že se k tobě hold nedostanu" řekne posměšně "Tak jak ses rozhodla"
"No nechci riskovat, tak ti radši……neotevřu, rozumíme si" tiše se rozesmál.
"Myslíš, že potřebuju abys mi otevřela" najednou ty dveře zmodraly a utvořil se na nich takoví povrch jako je hladina. Vynořila se z nich ruka, která se blížila ke mně. Rychle se vzdálím na bezpečnou vzdálenost, což je za postel k otevřenému oknu. Do místností za tou rukou vklouzl celý Teodor, vykulím na něj oči. Jen se na mě usmál, a pak se ke mně rozejde. Vyskočím na rám okna, když je už docela nebezpečně blízko.
"Ještě krok a já skočím" řeknu odvážně a na důkaz svých slov stoupnu si na samí okraj.
"Jak chceš, tak si klidně skákej, holek můžu mít kolik chci, ale bude to…….pěkně dlouhý let" došel k posteli na kterou se rozvalil. Nevěřícně na něj vyvalím oči. Jak tohle mohl jen říct, tak co to tady celou dobu hraje za divadlo "Nebylo by lepší kdyby sis ušetřila ten let, a vrátila ke mně" pokyne mi rukou abych šla k němu.
"Tak na to zapomeň debile, když je jich tolika, tak mě přestaň štvát a běž obskakovat jiné, když jich máš jak říkáš hodně" syčím na něj vztekle. Přitom se pustím rukama, které momentálně svírám v pěst. Pode mnou praskne parapet
"Pozor!!!"společně s kusy parapetu padám dolu musím podotknout že pode mnou je pár pater jen vzduchu. Hned se v okně objevil Teodor, ale to už sem byla na cestě k zemi. Hned z něho vyskočí a letí ke mně, musím podotknout že doslova mě dohnal. Natáhl ke mně ruku.
"Chytni se…….dělej" když vidí, že jeho ruku doslova ignoruji, tak se ještě více natáhne ke mně tak, že mě doopravdy chytne. Párkrát se semnou přetočí než dopadne na zem.
"Si se snad zbláznila ne, víš že ses mohla zabít"vzteká se. Otevřu oči, překvapivě mě opět drží v náručí.
"Nepovídej že by ses o mě bál, vždyť by si mě mohl nahradit za jinou, určitě jich máš mraky" řeknu znechuceným tonem. Nevěřícně zamrkal a jen si povzdechl. Otočil se čelem k hradu.
"To máš pravdu mohl bych tě nahradit jinou, třeba nějakou upírkou, nebo démonkou, ale………." Odrazil se z podřepu a skočil docela vysoko, ale je to stale málo, takže se ještě odrazil než skončil u svého pokoje "Ale asi jen těžko bych narazil na někoho jako si ty" překvapeně se na něj podívám, mlčky mě donese k posteli na kterou mě položí a aby toho nebylo málo, tak mně ještě přikryje dekou. Prostě Luxus na poslední chvíli.prolomí ticho až když vleze ke mně do postele "Skoro všechny démonky a upírky po mě šílí, sou sice hezké a půvabné. Ale po čase je to hodně poznat, že šílí jen kvůli mému postavení, kolikrát sem je pak našel jak chrápou s někým jiným…………"
"Co si s nimi udělal" šeptnu.
"Bud sem je vyhnal a nebo dal popravit, což bylo častěji……..ale o to teď nejde, ještě si je tu neviděla, protože mají většina mise a nebo se to ještě nedozvěděli……..takže jestli chceš být živá a zdravá tak se drž blízko mě, protože se tě budou chtít zbavit"
"Paráda takže po mě půjde dav šílených holek, jestli dobře chápu"
"Jo to s uhodla" mírně se otřesu "Neboj já tě jim nenechám" nečekaně mě rychle obemkne pažemi a než se zorientuji co se děje, tal sem přišpendlená k Teodorovi, který mě hrdinsky objímá, což já můžu zas na oplátku explodovat vzteky.
"TEODORE" zavrčím.
"Co pak je"
"PUSŤ MĚ" převalí se semnou na bok.
"Ne-e" rozesměje se.
"Dito?.........až půjdu pro tu košilku, nechceš něco vzkázat, nebo vyřídit"
"Ty s nimi budeš mluvit" řeknu dost překvapeným tonem.
"Jo, když je potkám"
"Pozdravuj je ode mě a vyřiť jim že je mám rada" řeknu sklesle, stíská se mi po nich.
"Ještě něco"
"Jo….Ještě nikoho při cestě nezabij" zatváří se dotčeně, ale pak se na mě usměje.
"Dobrá přežijí to všichni"
"Diky"šeptnu. Začne mi nějakou melodii pobrukovat do ucha. Nevědomě se k němu schoulím a usnu.
Probudí mě, jak se mnou někdo třepe a přitom mluví "Vstávej, Vstávej" už se chystám na Teodora vychrlit proč mě budí a že chci ještě spát, ale hned na začátku mě přišlo divný proč slyším ženský hlas a ne ten Teodorův. Přetočím se čelem za zdrojem hlasu. Koho to vidím je Blanka s tácem v ruce, který položí přede mně se slovy že jí to nařídil Vladce. Jasně je na ní vidět, že místo toho aby ho položila přede mě, tak by ho radši hodila do obličeje. beze slova odešla a nechala mě tu. Prohlídnu si snídani, jestli není otrávená. Nedivte se, dělala to Blanka, takže bych se nedivila kdyby tam něco přihodila. Když sem se ujistila a doufala že tam nic nehodila tak sem začala snídat a pít. Zrovna sem pila když se otevřeli dveře a nakoukla na mě vytlemená hlava Teodora.
"Dobře ráno jak ses vyspala" zazubí se.
"Dobře dokud si nepřišel" začnu zase pít. Na čele mu naběhne červený křížek.
"Nepovídej a já si myslel že se těšíš na dárek" pravda vidím jen jeho hlavu zbytek není v dohledu. Zostřeně se na něj podívám.
"Vážně a co si mi přines, sem zvědavá jak blecha" řeknu bez zajmu.
"Měla bys být zvědavá, protožeeeeee……….."vstoupí do pokoje přesně před postel, tak abych na něj dokonale viděla "Sem ti přinesl noční košilku" zakuckám se tou limonádou co právě házím do sebe a obsah co sem měla právě v hubě skončí na rozzářeném Teodorovy,který přestane hned zářit. Okamžitě začnu kašlat, neboli dusit se na vlastní limonádě. Hned ke mně přiskočí a jednu mí vrazí do zad. Dal mi takovou ránu že se mi vyrazil dech. Což mělo za následek že se ještě více splašil. Když už normálně dýchám tak přede mě hodí dvě tašky. Nechápavě se na něj podívám a pak do těch tašek.
"Přinesl sem ti toho více jak vidíš, aby ses mohla převléct" v jedné tašce je černá mikina a dvoje kalhoty, par triček. A v té druhé jsou dvě sukně, ta noční košilka a samozřejmě nemůžu vynechat čeho je nejvíce a to jsou podprsenky, kalhotky převážně tanga a jen jedny ponožky. Nevím co si myslí že si budu strkat na nohy a jedny boty na vysokém podpatku a ještě jedny tenisky. Víte proč chlapi vynalezli boty na podpatku? Myslíte si že kvůli tomu, že když jsme menší abychom je dorostli, nebo že jsme v nich elegantnější. To jste na velikém omylu. Je to proto abychom jim v tom neutekli, běhá se v nich hodně blbě, protože se musíte soustředit abychom se udrželi na nohou a neletěli šipku. Zvednu se a odpochoduji do koupelny i s těma taškami.
"Kam to jdeš?" zeptá se mě.
"Převléct" zavřu za sebou a hned zamknu. Přemýšlím co si vezmu na sebe, ale na konec to vyhraje černá sukně, která je mi po stehna a červené tričko. Nazuji se do tenisek a vylezu z koupelny. V náručí držím oblečení, které sem si půjčila na spaní.skládalo se to z vínových tepláků a černého trička. Asi bych ho měla vrátit té uklízečce, od které sem si to půjčila. Podívám se na Teodora, který muže na mě oči nechat.
"Narazil si u nás na někoho" zeptám se ho když na mě už pěknou dobu civí..
"To víš že jo………….potkal sem Megan,Teda si ji opravdu podobná a taky Kelvina,takže sem je od tebe pozdravoval. Teda nebyli nadšený že si u nás, teda u mně. Rovnou sem přidal že dokud budeš u nás tak na ně nezaútočím, a nechám je být" ještě si mě projede chtivým pohledem "Dneska bude úžasný trénink" Utrousí pro sebe, ale slyšela sem to.
"Co budeme dělat při tom tréninku"
"Bojovat"
"Budou už ty díky"
"Dnes ti nechám na vybranou, co si budeš chtít vzít" usměje se.
"Vážně?" rozzářím se.
"Jo" chytil mě za ruku táhl mě za sebou svižným krokem.
"Přinesla ti ráno Služebná snídani" zeptal se mě když přišel k jedním velkým dveřím, které otevřel. V místnosti byla tma jak v pytli. Zvednul ruku a položil ji na výčnělek u zdi, něco nesrozumitelně zašeptal a z ruky mu vyšlehl malí pramínek, který se rychle rozšiřoval podél zdi, tak že osvítil celou místnost.
"No ty vole" vydám ze sebe tak krátkou větu a očima sjíždím celou místnost. Tolika dýk různé velikosti, meče různých rozměru a to tu byly i takoví mackové které byli větší než já a to taky v průměru. Kladiva, sekery "Máte tu hodně zbraní" žasnu.
"Tak vybrala sis" zeptal se mě když si dobrých pět minut procházím a prohlížím si zbraně.
"Umím jen s těma dýkami" povzdechnu si.
"Tak tě naučím i s něčím jiným, hmmm….." mrkne.
"Vážně?"
"Jasně s čím bys chtěla" opře se o zeď. Bez myšlení se rozejdu k strašně hubenému a dlouhému meči.
"Asi tohle" vytáhnu ten meč "Tenhle meč se mi líbí"
"To není jen obyčejný meč, to je katana" opraví mě "Vybrala sis dobře, protože k tobě katana pasuje a navíc tě budu trénovat právě já, moje hlavní zbraní je katana"
"Hmmm…to je zajímaví, ale teď mě zajímá kde budeme cvičit"
"Dneska to bude jiný trénink než včera,protože se vrátíme až zítra po obědě a nebo až večer" řekne tajemně.
"Hmm zní to zajímavě, a co po tu celou dobu budeme dělat"
"Krom toho že tě budu učit s katanou, tak budeme jen mi DVA spolu někde v přírodě…………nezní to úžasně" při pohledu na mě se mu zaleskne v očích.
"Víš že ani ne"
"Neboj bude se ti to líbit" chytne mě kolem ramene a pak i kolem pasa. Zpražím ho pohledem.
"Co tím myslíš že se mi to bude líbit? Jestli myslíš, to co si myslím já, že si myslíš tak na to rovnou zapomeň"
"Jak víš co si myslíš?" zazubí se na mě.
"Protože si děsně zvrhlej"
"To si myslíš že spaní pod hvězdami, cvičení a obstarávaní si jídla je zvrhlí.
"Tak sem se trošku spletla" prohodím rukama.
"Ale jestli chceš tak na to vlítneme hned VEČER" dodá na důležitosti na slově večer a přitom se na mně Ďábelsky usměje.
"Dobrá beru to zpátky si děsně zvrhlej"
"ještě něco" provokativně se na mě usměje.
"Jo si ještě prase" zavrčím.

9. kapitolla

14. června 2012 v 14:57 | Gabux |  Smlouva s ďáblem
***Z pohledu Dity***
Probudila mě prudká rána do boku. Trhnutím otevřu oči, ale to už sem přimáčkla ke kovovím mřížím. Leknutím vyjeknu, ale hned mám něčí dlaň na puse. Vůbec nechápu co se to tu děje a co tu dělám? Začnu panikařit, když mi něčí ruce začnou bloudit po těle. Najednou se přede mnou něco mihlo a stal přede mnou Teodor. Chytil mě za ruku a vytrhl mě jim, tak prudce že za ním spadnu na zem hned, co mě pustil. Stojí ke mně zady a to jen v trenkách. Takže po zhodnocení jeho postavy, musím uznat, že má docela pěknou postavu. Kdyby byl na nějaké střední škole, jistě by po něm holky šílely. Odcouvám kousek do zadu, což nebyl dobrý nápad, pač mě popadli další ruce a zas jsem se nemohla hýbat. Začnu ječet. Jedem mi začne šeptat samé nechuťárny do ucha. Teodor se s hněvem v očích otočil na nás, začnu se ho i v ten moment bát.rychlostí blesku se objevil strašně blízko mě, na ráz se ozvalo křupnutí a pak bylo slyšet, jak něco jen dopadlo na zem. Ti co mě drželi mě zas rychle pustili. Chtěla sem se otočit, ale Teodor mi to nedovolil, místo toho mě zvedl a přitiskl mě k sobě. To co teď začnu slyšet je dost nechutný a odporný, ale ti hajzlové si to jen zaslouží, ale jejich kňouraní mi vážně rve uši. Asi je stejnak nějak drží potichu, pač je to takové tlumené. Když to všechno přešlo a bylo ticho, tak povolil sevření, tak že sem mohla od něho odstoupit. Rozhlídnu se kolem sebe a pak můj zrak padne na ty mrtvoly.
"Půjdeme odsaď"chytil mě kolem ramen, jen sem přikývla a mlčky mě odvedl do jeho pokoje. Dovedl mě k posteli, lehnu si na mojí půlce a hned si vezmu deku a zabalím se do ní. Lehne si na druhou stranu. Jelikož že sem k němu zady tak si nevšimnu, že se ke mně potichounku přibližuje. Začne škemrat a tahat za deku, že chce po deku a že mu je zima. To ani omylem.
"Tak na to zapomeň, víc se obleč" zabručím.
"Ale no tak" řekne laškovně.
"Ne"
"Alespoň maličko"
"Ne"
"Růžek"
"Ne"
"Tři prstíčky" škemrá.
"Jo a pak celu ruka a nakonec celý, tak na to zapomeň" přece vím, co se stalo v té pohádce, sice teď si nevzpomenu na název, ale určitě to byli sudičky, a hlavně to byla jen pohádka, nevím, co udělá on.
"Ale já tady umrznu" zakňourá kňouraví hlasem. Radši po něm hodím tu deku, jako nehodlám zítra těm jeho démonům, upírům a co tu ještě má vysvětlovat že během noci jim umrzl jejich milovaný vládce. No neví, jestli by mi věřili. Z mého přemýšlení o tom co bude zítra, mě vytrhne Teodorova ruka, co mě obemkne kolem pasu a zatáhne mě do středu postele. Začnu se kroutit a házet se sebou, dobrých deset minut, pač mě to strašně rychle unaví a hlavně když to nemá žádný účinek, tak proč ho tím bavit. Zůstanu nehybně ležet. Třeba ho to přestane bavit anebo ne.
"Býváš často náměsíčná" Zeptal se mě po chvilce ticha.
"Proč se ptáš"
"Chci to vědět do předu, jestli tohle bude často jako dneska, dnes si měla štěstí, že sem byl u tebe, takže se ti nic nestalo, ale příště….." nechal to tak vyznít že sem přesně věděla, na co naráží a to, že dneska mě zachránil, ale příště to tak vyjít nemusí. Povzdechnu si, zrovna o tomhle se mi špatně povídá, pač, vím, že se mi nejspíše bude za to smát. Ale zas to před ním nějak nebudu skrývat, vážně dneska mám dost. A pomyšlení, že dneska sem v tom vězení……..nebudu komentovat. Přetočím se na záda, cítím na sobě jeho pohled.
"Někdy při úplňku, a to hlavně okolo půlnoci, dneska je úplněk, že" řeknu maličko sklesle. Někdy je to opravdu o život.
"Jo a to i doma si byla náměsíčná?" zeptal se okamžitě a to bez rozmyšlení.
"Jo, ale rodiče si na to už zvykli a vždycky mě dovedou do postele, a pak prý sem v klidu" jo už to vidím ten si ze mě bude dělat prdel pěkně dlouho, ale počkej, taky si na tebe něco najdu, to ti přísahám.
"Počkat byla si náměsíčná i venku" přisahám v očích ses mu zalesklo.
"Jo rodiče taky na to někdy zapomněly" jeho usměv se ještě více zkřivil, do takového ho že opravdu nevím co od něho čekat. Když v tom se začal nehorázně hyhňat.
"Čemu se směješ" zavrčím na něj a nadzvednu jedno obočí.
"No dalo by se říct, že jsme se dřív už potkaly" Spadne mi pusa. Cože, kdy to bych si ho pamatovala anebo, ne to snad ne, ale podle toho jeho výrazu soudím, že ano.
"Jak to myslíš" vykoktám. Temně se na mě pousměje. Nad něčím přemýšlí, strašně mě to deptá a to nehorázně.
"No vyděl sem tě, určitě si to byla ty, pač si mi odněkud trošku někoho připomněla"řekl zvesela, ale mě do vesela nebylo.
"Já to určitě nebyla!" jestli sem to byla já, tak budu zatloukat a zatloukat.
"Ne jo, měla si takovou bylou košilku" a do háje.
"Výš kolik běhá po noci holek, s bílou košilkou……"nedopovím pač mě on přeběhne.
"Málo" Usmívá se od ucha uchu a já cítím, jak rudnu i na prdeli, no paráda.
"Hodně"zavrčím
"Málo……nějak se červenáš" culí se na mě.
"Se NEČERVENÁM!!!!!" řeknu vztekle.
"Ale já bych řekl, že trošičku jo" tiše se řehtal.
"NE!!!"
"Ne?? Ale ta košilka ti strašlivě slušela"
"Neslušela!!"odpovím ihned a ostře.
"No vidíš, jak si se krásně prořekla" zazubil se na mě.
"Ty jeden" přetočím se na bok a to zady k němu.
"Copak"řekne posměšně.
"jdu spát dobrou" zabručela sem.
"Vždyť si spala, to ti nestačilo" zapřel se vedle mé hlavy loktem, tak že měl na mě lepší výhled.
"To mi teda nestačilo, pač ten trénink mi dal opravdu zabrat a potom to vězení, vážně chci spát" zavřu oči. Lehl si zase na bok.
"Dobra dneska ti tě ještě nechám"zašeptal mi do ucha musím se sama pro sebe pousmát.
"To by bylo opravdu super" zívnu si a zavrtím se. Ani nevím, jak ale opravdu sem do pěti minut zabrala a spala.
Nevím v kolik sem se probudila, ale potřebovala sem dost akutně na hajz, který je naštěstí hned na chodbě naproti, takže je to blízko, ale nastal drobný problém a to že si mě doslova Teodor drží. Pokusím se, abych ho neprobudila ze sebe nějak dostat jeho ruce, což by nebylo tak těžký, kdyby sem ho neprobudila, když sem se zvedala z postele.
"Kam jdeš" řekne rozespale. Otočím se, abych mu řekla, kam i vládcové musí po svých, ale rozesmálo mě to roští, co měl na hlavě a říká tomu vlasy "Čemu se jako tlumíš" oboří se pobouřeně. Ukážu mu na hlavu.
"Tak se pro změnu podívej na sebe" Ted se pro změnu směje on. Dojdu do koupelny a podívám se na sebe do zrcadla, ani se mu nedivím, že se mi smál. Vlasy mi trčí do všech stran, takže vypadám vážně velmi skvěle. Vylezu z koupelny a zarazí mě Teodorův rengenovými pohled na mě.
"Co je?" vyhrknu. Když se na mě podivně kření
"Musím ti sehnat tu košilku, byla si v ní ták rozkošná, asi vtrhnu do tvého pokoje a prohledám ho, dokavad jí nenajdu" zazubí se ještě více.
"To stejnak neuděláš" rozejdu se ke dveřím a zajdu za ně. Přejdu do dveří hned naproti, kde je záchod. Při návratu do pokoje se zarazím při pohledu na Teodora, který se na mě ďábelsky s vyceněnými zoubkami usmívá.
"Myslíš.....alespoň bych se podíval do ty vaší organizace" založím si ruce na prsou a vzdorovitě se na něj podívám.
"Jak se tam dostaneš" mihnutí stál přede mnou.
"To bude ten nejmenší problém.......teď už mi zbývá vědět, kde máš pokoj, abych jí našel"
"Jo a ty si myslíš, že ti to rovnou řeknu, tak na to rovnou zapomeň" ušklíbl se.
"Ne, ty mi to přímo ukážeš" chytil mě za bradu a zvednul mi jí tak, že sem se mu dívala do očí.
"Co to........" ucítím tlak na mozku, kupodivu se dokážu proti tomu bránit. Představila jsem si pomyslnou cihlovou zeď. V očích mu spatřím překvapení. Ale pak se jen ušklíbl, zatlačil ještě více na mou mysl. Začnou se my motat nohy. Druhou rukou mě chytne kolem pasu a přitáhne si mě k sobě, ale s tlakem nepovolí. Ono to není až tak bolestiví jak se m si to zezačátku myslela, ale bere mi to strašně energii a hlavně nechci, aby se mi někdo hrabal v hlavě. Za chvíli mi ta pomyslná zeď začne praskat a pak se úplně rozpadne. Vlezl mi do mozku, před očima se mi objeví chodba z organizace, a jak v ní bloudím. Procházím chodbami dívám se i do nějakých místností, ale je to takoví nereálný, takový jako kdybych byla stále ve snu. Nic neslyším, nikoho nepotkávám. Najednou stojím před dveřmi mého pokoje, zatlačím do nich a oni se s vrzáním otevřou. Vejdu dovnitř a rozhlídnu se po mém starým pokoji. Pak se ten pokoj rozplynul a viděla sem Teodora. Dostanu takoví na něj vztek, že se mi hrabal v hlavě, zvednu ruku v úmyslu mu jednu vrazit, ale místo toho se my podlomí kolena a skončím tak že mě musel držet.
"Ty hajzle, jak to že si dovoluješ hrabat se mi v hlavě"zvedl mě do náruče a mlčky mě donesl na postel.
"Počkej, až budu mít zase energii, tak ti zmaluji frňák" vyštěknu na něj zlostně, jen se na mě šibalsky usměje.
"Za pár hodin při tréninku budeš mít šanci" zazubil se na mě. Zatnu ruku v pěst.
"TY SI Z TOHO DĚLÁŠ JEŠTĚ PRDEL!!!!!............" začnu na něj štěkat.
"Ale to bych si k tobě nedovolil" zase se na mě ušklíbne, což mě vede k zuřivosti.
"Ty jeden, počkej až se mi dostaneš do rukou tak............." musím přemýšlet. Po chvilce ticha se ozve on.
"Taaak"
"Nechvátej na mě, musím přemýšlet" zavrčím.
"Tak jo, až se vrátím tak ať to máš vymyšlený" zvedl se z postele a šel ke dveřím.
"Kam jdeš" zeptám se, taková snad urážlivka není, nebo jo.
"Jdu na hajz, tak sem za chvíli tady" zabouchli se za ním dveře. Napadla mě, že bych se mohla zamknout. Nemotorně se zvednu a došourám se ke dveřím. Kupodivu byli v nich klíče, takže jen otočím klíčem a je to. Vrátím se do postele a spokojeně se zavrtám do peřiny, ať se klidně vyřádí za dveřmi, mě bude stačit, že od něho budu mít klid.

8. kapitolaa

14. června 2012 v 6:07 | Gabux |  Smlouva s ďáblem
Začnu se kolem sebe rozhlížet, co bych tu asi mohla dělat, krom lenošení v posteli. Ležet se mi ještě nechce, na to budu mít zbytek tohohle dne a to i noci, ale jestli si myslí hošánek že budu spát v jeho posteli a to s NÍM, tak to je na omylu, jedině mu vlezu do postele, když on v ní nebude a tak to i bude. Přesunu se k velkému masivnímu křeslu, kde sem poprvé uviděla Teodora sedět a co teď, to určitě neuhodnete, si do toho sednu. Dojdu k němu, ještě zvažuji jestli je to dobrý si do něho sednou, ale zas toho bych litovala, že sem si do toho měkoučkého křesla nesedla. Sednu si do něj. No ne, to je tak měkký. To se mi libý, asi až se vrátí tak ho sem nepustím. Zadívám se do krbu před sebou, ve kterém plápolá oheň. Najednou ten oheň nabere tmavší barvu. Chytnu se za opěradlo a nakloním se k tomu ohni, ale ne zas tak aby mi hořeli vlasy. V tom ohni se začala ztvárňovat hlava a později i rysy, které připomínali kluka o něco málo staršího jak já. Zaujatě si mě prohlíží, když najednou nabral ještě tmavší barvu, a vystřelil po mě jako by mě chtěl kousnout. Rychle se odtáhnu a co nejvíc se namáčknu do křesla. Začalo se to smát na celé kolo.
"No maličká ty si mě dostala, neříkej mi že se mě až tak bojíš" smál se mi.
"Já…..Já se tě nebojím, jen sem se tě lekla" vyštěknu na něj.
"Vážně…….BAF" vyjeknu.
"Nestraš jí!!" ozvalo se těsně vedle mě, v ten moment ještě větší šok.
"AAAAAA" zaječím. Začnu očima splašeně těkat mezi tou ohnivou hlavou a Teodorem. Oba dva se při mém výrazu tlemý.
"No dovol, vždyt si jí taky vylekal" rozvíří se ta hlava do ještě většího plamene. Zase se namáčknu do toho křesla, ne kvůli tomu ohni, ale kvůli tomu že ti dva na sebe začali tak štěkat. Jen čekám kdy jeden z nich pořádně nevybuchne.
"Ale ty více" Teodor si založí na prsou ruce a tváří se jak praví King.
"Ne,ne to ty"kroutí hlavou ten oheň.
"To že tady sedí takhle vystrašená, za to můžeš ty" zavrčel Teodor, kterému už jiskřili z očí blesky.
"No tak jo, ale maličko. Jdu ti vzkázat že za dva dny přijedu a to i se s vím mistrem, to aby ses nevztekal že si zas nebyl informován o našem příjezdu, jo a kdo je ta kočka" šibalsky se na něj usměje a sjede mě chtivým pohledem.
"Nech si zajít chuť a proč sem zase jedete, jako by nestačilo že sem jezdíte několikrát do roka"
"Je na tobě zas vidět že se na nás zas ohromě těšíš" zubí se na Teodora ta hlava.
"Hmm to si uhodl, jak tu dlouho budete, bude bohatě stačit když se stavíte jen na čaj"
"Nedělej si z toho srandu, budeme tu celí týden" vyprskne vztekle.
"AAAAA, COŽE" Teodor šel do kolen a držel si oběma rukama hlavu. Při tom se snažil vydýchat první šok. Při tom dělal takový divný zvuk, jako by mu něco uvízlo v krku což mělo za následek že nejen já, ale i ta hlava na něj zkoumavě hleděla. Po deseti minutách ten šok konečně vydýchal.
"Konečně si se uklidnil" rýpne si do něj
"Vždyť sem klidnej"
"Teď jo, ale předtím…….mistr mě zas vola, tak musím pa kočičko……... Jak se vlastně jmenuješ"podíval se na mě.
"Taky už bylo na čase a teď padej" zahřmí Teodor.
"Taky že jdu, jak se teda jmenuješ" mrkl na mě.
"Rrrrrrrrr" začal na něj nebezpečně vrčet, stiskl ruku do pěsti a máchl do té hlavy, která se rozplynula.Viditelně si oddychl. Podívá se na mě a tváří se jako by nad něčím přemýšlel. Najednou zbystřil a rozešel se ke stolu. Sjíždím ho nechápavým pohledem, jak jde k tomu stolu. Až když vezme do ruky ty předměty, tak se my zasvítí v hlavě. Knihy? Přinesl mi knihy, ale neviděla sem tam jen knihy, ale i čistý papír a něco zabalený v hadru, což nevím co opravdu je. Všechno to z toho stolu sebere a dojde ke mně. Všechno mi to vysype do klína, párkrát na to zamrkám a pak zmateně se podívám na Teodora.
"Je toho málo??" podivně se na mě podíval.
"Naopak je toho hodně, ale ne všechno čtu, ale tohle by mohlo být zajímavé" zvednu knížku s nadpisem. Romeo a Julie po upírsky. Ale sou tu i další pěkné knihy Démon k zulíbaní, Ďáblova dcera, Poslední svého druhu. A další knihy. Moje zvědavost se přesune k té věci co je zabalená v tom hadru."Co to je" vezmu to do ruky. Je to překvapivě lehký.
"Tak se podívej" pobídne mě. Netrpělivě jako malá holka to rozbalím. Jen co to rozbalím tak na mě vykouknou tužky, guma a pár pastelek.
"Počkej kde si zjistil, že rada kreslím" zeptám se ho zvědavě, o tom že rada kreslím vědí jen zasvěcení a to je rodina, přesněji jen rodiče a ještě par lovců.
"Jen mě to napadlo, že možná rada kreslíš" potulně se na mě usmál "Už je na čase, tak večer" odešel.
Takže do čeho bych se asi teď hned pustila. Rozhodnu se pro tu Romeo a Julie po upírsky. S knihou si sednu do křesla a začnu si číst. Sice sem četla Romeo a Julii od Shakespeare. Hned na začátku sem poznala že to bude daleko akčnější a možná to bude i krvák, ale jak to vypadá, i dokonce ta romantika. Taky děj je trošku víc jiný, protože obě hlavní postavy nejsou lidi, ale upíři. To bylo tak napínaví že sem v půlce knihy si hodila šlofíka.
***Z pohledu Teodora***
Zase schůze, jak já je nemám rád, pořád se něco řeší a když konečně vytáhnu pěkný nápad tak se začnou štěkat. Že to není dobrý, ale podle nich není NIC co vymyslím já dobry. Nejradši bych je všechny vykopal ať si jdou těma svýma chytrýma kecema krmit někoho jiného. Z téhle schůze si toho bohužel moc nepamatuji, pač sem usnul a probudil mě až Lucas, že moc chrápu nahlas. Lucase tam mám, protože bych se z těch dědku málem několikrát zbláznil a nebo bych jim utrhl hlavy a nebojte, to se už stalo. Když mě opravdu hodně jeden dědek nasral, když posílal moje skvělé nápady někam doprdele, tak sem se už vzteky neudržel a skočil sem po něm a během sekundy už neměl hlavu na svém místě. Od té doby si všichni dávají pozor na hubu, aby mě příliš nenasraly.
Konečně i tahle schůze skončila, a teď pro dnešek mám volno, takže bych se mohl jít natáhnout a dospat to co sem nedospal při té schůzi.
Za par minut dorazím do svého pokoje, teď si právě vzpomenu na to že tam je Dita, možná právě bude spát, protože je docela už pozdě. Opatrně abych neudělal žádný zvuk vlezu do pokoje. Rozhlídnu se po pokoji, ale nikde jí nevidím. Pohled mi zaujme rozevřená kniha ležící na zemi vedle křesla. Dojdu k ní a zvednu jí ze země, byla rozevřena v půlce. Podívám se do křesla kde spí Dita. Párkrát ji lusknu před očima jestli skutečně spí, spala. Opatrně jí podeberu a přenesu jí v náruči k postely, na kterou jí položím. Přikriju jí dekou, pač jí většinou ani nepotřebou, a když mi bude zima tak ji si od ní prostě vezmu, nebo to lepší přifařím se k ní pod deku a druhý den uvidím jak bude vyvádět. Nad tou myšlenkou se musím pousmát. Lehnu si vedle ní na bok čelem k ní na necelí metr. Chvíli pozoruju jak poklidně oddechuje. Pak se přetočím na záda a dívám se na strop. Přemýšlím co udělám až přijede, bratranec se svým mistrem. Zase bude po klidu a nejhorší je na tom že budu muset nějak držet Ditu od jeho mistra, pač je to strašný děvkař a ochlasta. Takže v první řadě, budu je držet od Dity a v ty druhý musím doufat že tu máme dostatek chlastu, aby tu zas neřval jako posledně. Jen by mě zajímalo, jak to mají doma. Mají asi plný sklep vina, jak to vypadá.
Už sem pomalu usínal, když mi něco přistalo na obličeji a musím podotknout, že to nepřistalo jemně, ale že to bolelo. Trhnutím otevřu oči a rychle si sednu. Chytnu se za postižené místo což byl právě nos. Nechápavým pohledem se podívám na Ditu, která spala. Najednou se s hyhňáním odkutálela a spadla z postele na zem. Po kolenouch se doplazím ke kraji postele a podívám se dolu na Ditu, která kupodivu dál spala. Najednou se nemotorně postavila a chvíli stala se zavřenýma očima.
"Dito???" lusknul sem ji před očima. Žádná na to reakce. Dokonce sem jí i chytil za ruku "Si náměsíčná?!?" neodpovídala. Najednou se rozešla po pokoji, chvíli se po něm procházela, ale pak si to namířila k oknu. Vytřeštím na ní oči když se ho snaží otevřít což by se jí taky povedlo, kdybych jí nechytl kolem ramen a neotočil jí zpátky a poslal k posteli. Pomocí kouzla sem uzamkl okno, tak aby nic nemohlo dovnitř a hlavně nic ven. Spokojeně si oddychnu když sem dodělal to kouzlo. Když v tom se za mnou zabouchli dveře. Rychle se otočím a projíždím celí pokoj. Ještě že vidím dobře ve tmě, protože bych tu vůbec nic neviděl. Ale i přes můj dobry noční zrak ji tu prostě nevidím. Doběhnu ke dveřím a hned nakouknu na chodbu. Právě zabočila za roh. Rozeběhnu se tím směrem. Doběhnu za roh a zas ona taky zašla za další. Ta holka je i aktivní večer, no to mě poser jestli tohle budu zažívat každý večer. Jen by mě zajímalo kam to asi má ve spaní namířeno, ach škoda že nevidím do jejich snu, třeba se ji právě něco podobného zdá. Rozhodnu se že jí zatím budu sledovat. Schody ji kupodivu nedělaly potíže sice ze začátku se na nich vymázla, ale jde dal. Pani ta holka má tak tvrdé spaní a nebo se ji něco moc pěkného zda. Po deseti minutách otevřela železné dveře a vešla dovnitř. Nechápu proč zrovna má namířeno do věznice, že by se jí tu zalíbilo, o tom silně pochybuju. Jde nebezpečně blízko u mříží a samozřejmě že to vězňům neušlo. Jeden ji chytil za ruku a přitáhl si jí hrubě ke mřížím, což jí konečně probudila. A druhý ji hned chytil kolem krku a zacpal pusu.
"AAAAA" ale to nestačilo aby s vím křikem nezbudila celé vězení, paráda takže teď tu ještě budou ke všemu žvanit i vězni. A taky že jo. Rychle přiskočím k těm vězňům co ji drželi a odtrhnu jí od nich, šoupnu jí za sebe tak že spadla na zem. Už se je chystám pomocí očí skoro k smrti umučit, když v tom uslyším jak zase křičí. Trhnutím se otočí. Ti parchanti jí zase drží a osahávají, tak to teda ne. Jestli jim dneska zůstane hlava na svém místě, tak budou mít obrovské štěstí. Zrovna toho co jí něco šeptal, vážně něco hnusného šeptal do ucha sem mu rychlým pěstím urazil hlavu. Ti ostatní ji ze strachu pustily a odplazily se na druhou stranu své klece. Teď se budou bát? Já jim teprve ukážu proč mít ze mě strach. Zvednu Ditu ze země a přitisknu jí k sobě, tohle vážně nemusí vidět, natož aby se mi podívala do očí a schytala by stejnou dávku jako oni, ani omylem. Oči mi naberou krvavou barvu, hned co se jejich oči střetnou s těma mýma se jejich osudy zpečetí, v mučivých křečích na zemi, pomocí mé síly jim nedovolím ani otevřít pusu aby mohli bolestí křičet, teď jen potichu kňourají, některý se už přestaly sebou cloumat. Ti už byly mrtví. Těch posledních pár nechám naživu, protože z tohohle budou mít následky až do konce života. Povolím sevření tak aby mohla ode mne odstoupit. Vystrašeně se rozhlídne. Ani se jí nedivím, mít takoví budíček a být vůči tomu bezmocný, taky bych byl vystrašený. Neměl sem ji tak daleko pouštět a nebo alespoň sem ne.
"Půjdeme odsaď" chytil sem ji kolem ramen a mlčky jsme se rozešli.
Společně dojdeme do pokoje, dovedu jí k posteli. lehne si na ní hned zabaví deku a zavrtá se do ní. Lehnu si na druhou stranu postele a nenápadně se k ní stále přibližuji, za par sekund se dostanu až k ní. A začnu hrát hru že mi je zima, že chci pod deku.
"Tak na to zapomeň, víc se obleč" zabručí když se snažím k ní dostat. Trencle mi bohatě stačí, do pyžama si nevlezu.
"Ale no tak"
"Ne"
"Alespoň maličko"
"Ne"
"Růžek"
"Ne"
"Tři prstíčky"
"Jo a pak celu ruka a nakonec celý, tak na to zapomeň" Chytrá holka pomyslím si.
"Ale já tady umrznu" zakňourám kňouravém hlasem. Najednou na mě přistane deka a krásně vyhřátá, to si nechám líbit. Ted zas mrzne ona. Narovnám si deku na sobě a přitáhnu si Ditu k sobě , která sebou začne zběsile házet. Ta se vážně nedá, alespoň bude sranda, teda doufám že nemá v plánu sebou házet, celou noc. Naštěstí jí to po deseti minutách omrzelo a zůstala v klidu ležet.
"Býváš často náměsíčná" zeptám se ji.
"Proč se ptáš"
"chci to vědět do předu, jestli tohle bude často jako dneska, dnes si měla štěstí že sem byl u tebe, takže se ti nic nestalo, ale příště….." nechám to schválně vyznít do ztracena. Přetočí se na záda a dívá se na strop.
"Někdy při úplňku, a to hlavně okolo půlnoci, dneska je úplněk,že"
"Jo a to i doma si byla náměsíčná?" nedalo se mě zeptat.
"Jo, ale rodiče si na to už zvykli a vždycky mě dovedou do postele, a pak prý sem v klidu"
"Počkat byla si náměsíčná i venku" vzpomněl sem si na dobrou jednu vzpomínku, jak jednu holčinu, asi tak před dvěma lety naháněly lovci venku. Zrovna šla naproti nám a za chůze spala se zavřenýma očima. Mě to přišlo docela komický jít v noci v noční košilce která ji děsně slušela a v pantoflích po městě, kde sou samí noční tvorové co mají rádi lidskou krev. Tenkrát sem šel s Lucasem a ještě s jedním upírem po městě. Ten upír si ji chtěl dát jako večeři, přece mu nebudu v tom bránit, tak už si pro ní šel, když v tom se ozvalo kvílení pneumatik a zpoza rohu k nám vyrazilo auto. Které zastavilo hned vedle ty holky. Otevřely se zádní dveře a i přední u spolujezdce. Z těch předních vyskočila děsně Rychlá ženská, která dostrkala tu holčinu k těm zadním dveří, kde ji popadl další par rukou a vtáhlo jí to dovnitř. Ta ženská rychle vlezla dopředu vedle řidiče. Řidič co byl chlap dupl na plyn a rychle odjeli pryč.
"Jo rodiče taky na to někdy zapomněly" a je to tady, takže to byla ona. Začal sem se tiše hyhňat.
"Čemu se směješ" nadzvedla jedno obočí.
"No dalo by se říct že jsme se dřív už potkaly" otevřela pusu.
"Jak to myslíš" vykoktala, temně sem se usmál, mám jí to hned říct a nebo ne? Zapřemýšlel sem.

7. kappitola

13. června 2012 v 20:20 | Gabux |  Smlouva s ďáblem
Začnu se probouzet, když mě něco začne šimrat po tváři. Po které přejedu rukou v domnění, že je to jen otravný hmyz, který odletí. Ale nestalo se tak, místo toho to zase začne šimrat. Převalím se na druhý bok a spokoje ně spínkám dál. Ted mě to začalo lechtat na krku. Schoulím se do klubíčka a hned na to zaslechnu hyhňání. Prudce se posadím a otevřu oči. Očima sjedu vytlemeného Teodora.
"Co je tady k smíchu?!?" zavrčím, zvedl ruku a mezi ukazováčkem a prostředníčkem měl bílé pírko.
"Si lechtivá?" řekl s úšklebkem.
"To víš že nejsem, jak tě to napadlo" pokřiveně se usměju. To víte že sem lechtivá a to dost.
"Opravdu?" přejede mi po krku pírkem, div že z toho nevyletím z kůže. Trošku se zkroutím a odkutálím se od něho. Teď si všimnu že neležím u toho stromu v lese u té mýtiny, ale nýbrž u stromu na louce u hradu.
"Mě se to ani nezdá" přiblížil se i s tím pírkem zas ke mně. Začnu se od něho odsunovat. Přetočím se na břicho a zvednu se na nohy. Otočím se čelem k Teodorovy, který už taky stojí tváří ke mně. Začnu před ním couvat, když ke mně vykročí. Zarazím se když mi náhle zmizí před očima. Rozhlížím se kolem sebe, kde je?
"Hele s tímhle jdi někam!........Tohle není fér" zaječím.
"Co není fér" ucítím závan větru za sebou. Cuknu sebou a pomalu se otočím. Těsně za mnou stojí, hned od něho odskočím, ale ne moc daleko, protože mě chytil a začne si mě přitahovat.
"Přesně tohle" Vykopnu proti němu a trefím se mu do slabin. Hned mě pustí a chytne si za svého malého, co je podstatně níž. Kopnu ještě pro jistotu jednou do něj, ale tentokrát do břicha. Skácel se k zemi jak pytel. Poprvé za den sem ho porazila, a nebo alespoň dostala na zem.
"Joooooo, porazila sem samotného velkého vládce" začnu jásat. Najednou mi takovou silou podkosí, pozor něčím podkosí nohy. Udělám několik přemetů ve vzduchu, než dopadnu na zem. chytnu se za bolavou nohu. Tohle vážně hodně bolelo.
"Dám ti radu, nikdy se předem neraduj z výhry" usměje se na mě.
"To si budu pamatovat" dodám přiškrceným hlasem. Natáhl ke mně ruku aby mě vytáhl na nohy. Samozřejmě že jí nepřijmu, přece to zvládnu ještě sama. Zvednu se, noha mě sice ještě bolí, ale dá se to. Hned na to vystřelím po něm pěstím. Já vím že si říkám, ale za tu nohu chci odvetu. K mé smůle ho netrefím. Kousek ode mně odskočí.
"Tebe to ještě nepřešlo" řekl laškovně, ale zároveň takovým tonem, po kterém se slabě ošiju. Něco má asi v plánu. Najednou se mi mihnul před očima. Začnu se kolem sebe rozhlížet, zahlídnu na každé straně kam se jen podívám spatřím rychlé, velmi rychle šmouhy, ale nejde to jedním směrem, ale běhá to více směry. Hraje si se mnou, asi si myslí že mě tím snad může zastrašit, nebo co. na zemi u stromu uvidím.......no to se mi snad jenom zdá. Sou to vrhací dýky. Rychle k němu doběhnu a už se je chystám sebrat když v tom mě srazí k zemi. Na zlomek sekundy ucítím na sobě jeho váhu a pak jen ležím rozpláclá na břiše. Podívám se na to místo kde by měli být ty oné dýky, ale nejsou tam. S vrčením se postavím na nohy a zady se opřu o kmen stromu. Najednou spatřím záblesk, a pak se těsně vedle mé hlavy zabodne jedna vrhací dýka. Leknutím nadskočím a vyjeknu. V další moment se z druhé strany hlavy zabodne další dýka. vyjeknu podruhé a podívám se před sebe. Deset metrů ode mně stojí Teodor s dlaněmi v ve výšce ramen. U jeho rukou doslova ve vzduchu stojí na místě ty dýky ostřím namířeným na mě. Najednou ty ruce rozpažil, dlaněmi a prsty namířil na mě.
"Radím ti ani pohyb"ty dýky se kousínek vrátili k němu, ale v ten moment před sebou ruce spojil a dýky po mě vyletěly. Namáčknu se na strom. Nejradši bych utekla. jen kdyby se chtělo nohám, které momentálně stávkovali. Zavřu oči. Kolem mě se začnou zabodávat dýky, ale ani jedna se do mě netrefila. Konečně to přestalo, ale oči ještě nechám zavřené. Donutí mi je otevřít, až dotek na ruce. splašeně otevřu oči a pohled mi padne na Teodora, který mě momentálně odtrhl od stromu a přitáhl si mě k sobě trošku blíž. zamyšleně se dívá do mích očí. Nad něčím uvažoval, ale pak jen zakroutil hlavou, ale nepustil mě. Zatlačím do něj dlaněmi, ale s ním to prostě ani nehne. Sem proti němu slabší. Najednou si mně trošku nadhodí, tak že sem už nestála na zemi, ale držel si mě jednou rukou pod zadkem a tu druhou měl obtočenou kolem mích zad.
"Dej mě okamžitě na zem!!!" zahřmím a zapřu se do něj dlaněmi. Když to nezabírá, tak začnu do něj mlátit jak vzteklá gorila a nadávat jak vzteklá saň "Až se mi dostaneš do rukou tak tě vlastnoručně zabiju" zaječím na něj mezi ránami.
"Na to se mooooc těším" zazubil se na mne. Rozejde se k hradu.
Za pár minut dorazíme až do toho hradu a hned u hlavního vchodu narazíme na Dafne s Lucasem jak si vesele povídají a oba se u toho i smějí. Jakmile si nás Lucas všimne, tak se k nám společně s Dafné rozejde. Nevím proč se mi to zdá, ale ti dva se máji nějak k sobě, nebo se mi to vážně jen zdá.
"Teodore nešlo by zase vrátit Dafné její kouzlení" zeptal se ho jakmile k sobě dorazili.
"Jo šlo by to, ale je to složitější a hlavně není jisté jestli by se to podařilo" zastavili se. Už mě to bušení a nadávání dávno přešlo, protože mě to hrozně unavuje a za druhé to nemá žádný účinek. Tak proč bych měla patlat mojí drahocennou energii na někom jako je on, když jí budu potřebovat až déle "Ale za zkoušku nic nedáme, jestli to vyjde, tak nejspíše se budeš muset všechno učit od znova" řekl k Dafne. I tak se jí zalesklo v očích "Ale jestli začne kouzlit, tak ji budeš mít na starost"ale dokončil to u Lucase. Prosebně se podíval na oba dva, ale hlavně na Lucase.
"S tím počítám" jen co to řekl, tak se rozzářila, jak sluníčko.
"Děkuju" špitla vesele a div by mu neskočila radostí kolem krku. Usměv jí oplatil. Teodor se zase rozešel a vešel se mnou do hradu, ani sem nemusela přemýšlet, abych poznala kam mě to nese, je mi to jasné. Nepochybně do jeho pokoje.
Za pár minut otevřel dveře od svého pokoje a přešel k jeho posteli na kterou mě položil. Hned si sednu a začnu se posouvat před ním do zadu, když si vlezl na postel a po kolenou lezl za mnou. Zady narazím do čela postele. Když byl už u mě, tak popadnu do každé ruky jeden polštář a začnu ho s nimi mlátit. Začne se řehtat jak pominutý. Popadne taky dva polštáře a pustí se do mě, ale s malými ranami. Vylezu z postele a zahájím ostrý polštářoví útok, ale za chvíli mi ho začne oplácet tak silně, že mi nezbývá nic jiného, než couvat. Nohama narazím do kraje postele, sotva udržím rovnováhu. Najednou na mě přilítne takovou perdou polštář. Svalím se na záda. A hned na to na mě přistane celou vahou Teodor. Hned mi přirazil ruce na postel a lehl si na mě tak, že se nemůžu ani hnout. Culí se na mě, jak malí rošťák, a při tom na mě nezapomene vycenit zoubky, které sou o něco širší než ty upíří.
"Si v šachu co teď uděláš" vyčkává. Musím přemýšlet, protože sem v blbé situaci na blbém místě. Kdyby na mě alespoň neležel, tak by to bylo něco jiného, ale takhle sem v pr…háji, sakra co teď. Musím myslet "A nebo můžeš prohlásit že si prohrála a……..vzdala ses mi" přiblížil se ještě blíž k mému obličeji, tak že se už dotýkal čelem mého čela. Rozechvěju se pod ním a začnu přerývaně dýchat, taky něco váží a právě mě zalehl. Poprvé životě se cítím tak zalehnutá, a musím podotknout že to nic příjemného není. Obzvlášť když vás to začne vydírat. Začnu se pod ním házet a jak ryba no souši, ale on se ještě na mě více namáčkne.
"No tak řekni to" zazubí se. Zavrtím hlavou, ale za chvíli.
"Dobrá, přiznávám vyhrál si"už sem čekala, že se zvedne, ale moje prosby nebyli vyslyšeny.
"A" řekl sladce a přitom nedočkavě. Mlčím nechce se mi to říkat, ale jinak by mě asi opravdu rozdrtil.
"Vzdávám se ti" po tváři se mu rozlil oslňující úsměv. Naklonil se mi ke krku a přejel mi po něm jazykem. Tohle přesně dělají upíři, když jdou se napít…. z nás. Ale Ďáblové nepijí krev jako upíři, nebo snad ano. Znejistím.
"To mě chceš vypít"
"Ne něco jiného"to co mi udělal bolelo daleko míň, ale nasrat mě to dokáže pořádně "Máš to na památku"
"Tys mi udělal CUCFLEK!!!!!!!" zaječím. Odskočí ode mě na druhou stranu pokoje.
"Jo a pořádný" vystřelím po něm jak torpédo. Tentokrát se brání proti mým ranám daleko více. U toho se ďábelsky usmívá. Ani bych netušila, jak sem silná když mě popadne zuřivost. Teď pro změnu ustupuje zas on. Zady narazí do zdi. Docela dost mě vytáčí, když v jednu chvíli vykrývá moje útoky jen jednou rukou, ale pak jí zase zapojil. Vystřelím rychle a co největší silou, pěstí po jeho hlavě, ale on se skrčil a oné pěstí skončilo na zdi. Křup. Asi sem si něco zlomila.
"AAAAAAAAAA…………….NO DO P***…….AUUUUUUUU………….K****, DO PR****" nelekněte se jak sem někdy sprostá, ne nadarmo mi doma říkaly, že mluvím jak dlaždič. Chytnu se za postiženou ruku "Ty….Magore jeden víš, co si…." Nedopovím větu. Pač mě ze zadu chytil, a dlaní mi ucpal pusu. Co je vyšlo v podobě kňouraní a huhňáni, takže tomu ani nerozuměl. Druhou ruku měl kolem mého pasu. Dotáhl mě k posteli na kterou se i se mnou posadil.
"Radim ti dobře, uklidni se" Tohle myslel smrtelně vážně, radši se trošku zklidním. Uvolnil sevření a sundal dlaň z pusy. Najednou mi popadl tu bolavou ruku a položil mi ji dlaní na je dlaň. Nechápavě se na něj podívám, když položil i tu druhou na mojí ruku a zavřel oči "Neboj se" řekl klidně. Něco tiše zamumlal a jeho ruce zchladli. Sála z nich taková energie, kterou sem před tím ještě nezažila. Bolest začala postupně mizet a ke všemu cítím jak se i kosti narovnávaly. Když bolest úplně ustoupila, tak sem tu ruku mohla vytáhnout a nic. Ve vzduchu sem jí párkrát stiskla a taky nic. Je to jako by se to nikdy nestalo. To je úžasný, nikdy předtím sem nic takového neviděla.
"Víš ty co, zatím si tu odpočin, mezitím skočím za tou čarodějkou, kvůli obnovení magie a ještě si skočím něco vyřídit, takže se vrátím déle" zvedl se.
"Nemáš tu nějakou knihu, abych si mohla číst" zeptám se.
"Tady ne, ale něco ti přinesu z knihovny" souhlasně přikývnu a on odešel.

6. kapitolla

13. června 2012 v 19:06 | Gabux |  Smlouva s ďáblem
"Trestík?!?"přiškrceně ze sebe vydrmolím.
"Ano"řekne vesele. Na sucho polknu.
"Jaký"
"No nevím co v tobě všechno je, vážně chtěl bych to vědět………takže tě budu trénovat, co ty na to" spadne mi brada.
"S tebou…já…NIKDY" poslední slovo řeknu zvýšeným tonem.
"A to si myslíš že máš na vybranou" opět na něj zírám s hubou do kořán.
"JO, protože ty mě NIKDY trénovat nebudeš" zavrčím na něj a pokusím se vyhrabat opět na nohy, ale marně.
"Ale jo, protože hned dneska začneme" zvedl mě na nohy "Teď se běž najíst protože si určitě hladová a budeš to potřebovat, za chvíli se tam za tebou stavím" během okamžiku zmizel.
Pomalím krokem dorazím do kuchyně a doufám že nenarazím na Blanku, k mé smůle tam už na mě celá rudá vzteky čekala. Vůbec nemám chuť na ty její řečičky tak se rovnou vydám ke stolu s koblihami.
"Děvenko tohle jste přehnaly, kde jste tak dlouho byli" řekne vztekle.
"Teodor mě zdržel" sednu si ke stolu a začnu si hladově vybírat koblihu.
"Říká se mu jen vládce, takže si to laskavě zapamatuj" konečně, našla sem tu co sem hledala…..jedinou čokoládovou koblihu.
"Aby ses neposrala" zabručím. V ten moment zrudne ještě víc, div že se z ní ještě nezačne kouřit.
"Jak to se mnou mluvíš služko, si jen malá hloupá služka, která měla být ještě ve vězení….."teď mě zas nasrala ona.
"Hele já se do tebe nenavážím, takže si běž léčit ty svoje mindráky na někoho jiného a sklapni" vyštěknu na ní a stoupnu si čelem k ní s koblihou v ruce. Doufám že už laskavě sklapne protože bych se chtěla za klidu pustit do té jediné čokoládové koblihy co tu byla.
"Ty asi nevíš kdo sem, že" zavrčí.
"No to nevím a co mi prosím tě uděláš" zasměju se. Objevila se jí žilka na čele. Vytrhla mi tu koblihu a jednou rukou jí rozmáčkla. Mojí čokoládovou koblihu……….Já miluju čokoládové koblihy.
"Rozmáčkneš mi koblihu?!?......to mě dokáže nasrat, ale na druhou stranu si můžu oddechnout že to byla kobliha a ne já" ještě více to v ní začne bublat. Najednou mi takovou natáhla že sem si z toho sedla na zadek. Chytnu si za postižené místo na tváři. Popadla mě za vlasy a začala za ně tahat.
"Auuuu" vyjeknu bolestí.
"Ty malá…….."v tom jí někdo přerušil.
"OKAMŽITĚ JÍ PUST" zahřměl vedle nás mě známí hlas. Blanka mě hned pustila.
"Omlouvám se pane, už se to nebude opakovat" poklonila se před ním. Nenapadl mě nikdo jiný než Teodor.
"To taky doufám, protože tohle je to moje žáčka a do ní si nebude nikdo mlátit, rozumíš. Maximálně jen já" popadl mě za paži a zvedl mě.
"Najedla si se" zeptal se mě, zakroutila sem hlavou. Dotáhl mě ke stolu a posadil mě na židli, šoupl přede mně mísu s těma koblihami. Chvíli na ní civím a pohledem hledám jestli by tam byla alespoň nějaká ta čokoládová kobliha. Není.
"Proč nejíš, na ten trénink to budeš hodně potřebovat"
"Chci nějakou čokoládovou a ne samí marmeládoví koblihy" zabručím.
"No to máš problém, protože ty čokoládoví mám taky rád a mám jich pro sebe par schovaných" uchechtne se.
"Nedal bys mi jednu" udělám na něj psí očka.
"Ne"
"Proč ne, tyhle jíst nebudu" založím si ruce na prsou.
"Měla bys" řekne s povzdechem.
"Hele nikdo mi nebude rozkazovat, kdy budu jíst a kdy ne" vyštěknu na něj.
"Dobrá, takže jdeme rovnou" popadl mě za paži a už mě táhl ke dveřím. Během mžiku se natáhnu pro koblihy a chtěla sem si vzít, alespoň dvě sem si chtěla vzít, ale nějak se mi to nepovedlo, takže sem vyšla z toho s prázdnou.
"Já si přece jen rozmyslela" řeknu prosebně Teodorovi, sice mě ze začátku nechtěl pustit, ale na konec pustil. Dojdu ke stolu a z mísy si vezmu tři koblihy "Můžu si vzít na ten trénink jiné oblečení, v tomhle se vážně blbě běhá" naštěstí přikývne a já se pustím spokojeněji do těch koblih.
Společně dojdeme k jeho pokoji, kde mě dokonce nechá na chvíli o samotě a čeká za dveřmi. Předtím než mě pustil dovnitř, řekl mi kde mám to moje oblečení, prý je v krabici na skříni. Opravdu tam byla, ale je tu malý problémek, Teodor je trošku více větší jak já a na tu krabici hold nedosáhnu. Rozhlídnu se kolem sebe jestli nenajdu něco na co bych mohla vylézt. Najednou se ozvalo zaťukání a hned na to se dveře pootevřeli a dovnitř nakoukla Teodorova hlava.
"Můžu" řekl laškovně, ale když viděl že sem pořád stejně oblečena tak je otevřel do kořán "Ted mě napadá, že vlastně na ní nedosáhneš, tak ti jí sundám" došel ke skříni a sundal mi jí.
"Hmm….diky" vezmu od něho tu krabici a pošlu ho z pokoje ven. Oblíknu se do svého starého černého oblečení.Vylezu z pokoje.
"Tak jdem" odlepil se od stěny.
"To jako budeme proti sobě bojovat?" zeptám se, když dojdu k němu.
"Něco na způsob toho, ty budeš utočit a já se bránit a pak možná po tobě i zaútočím"jdeme vedle sebe.
"Aha" to mě snad podceňuje, já mu ještě ukážu.
Dovedl mě někam jinam, než sem ho odpoledne našla. Ale tohle nevypadá jako cvičiště, je to vysoký les, ale tamto byla louka.
"Proč jsme v lese a ne na cvičišti"zeptám se, podívá se na mě, ale de stále dál.
"Ty snad chceš před někým bojovat. Jak je znám dělaly by si z tebe prdel, že ti to nejde"uculí se na mě.
"Ale já umím bojovat" vyštěknu na něj.
"To teď poznám, jsme tu" vstoupil na maličký palouček, někde uprostřed lesa a uprostřed se s ním zastavím.
"Takže co teď?............vystartuju proti tobě a pokusím se tě nějak sejmout" založím si ruce na prsou a podívám se na něj.
"To přesně chci"
"Sou zbraně?"to by mě zajímalo, protože chci něco do ruky.
"Ne" řekl s klidem, zato to u mě vře. Alespoň kdyby byla dýka.
"Proč ne, já chci, alespoň dýku"
"Ne nic nebude"
"Prosím"nahodím smutná očíčka, tohle vždycky zabíralo a už to i vypadá že by mi jí klidně dá.
"Nepros, mě stejnak nepřemluvíš, radši začneme" stoupnu si do bojového postoje a čekám co udělá. Stojí zcela klidně dál.
"Přece sem ti už říkal že, že se budu jen bránit, tak na co čekáš" a jo to vlastně říkal. Vyběhnu proti němu s úmyslem mu vrazit jednu do tlamy, ale rychle se mi uhnul do strany. Oženu se po něm nohou v úrovni od pasu víš, hned se mi skrčil na což sem čekala a hned sem mu chtěla podkosit nohy, ale v rychlosti vyskočil do výšky. Hned jak dopadl na zem se začnu po něm ohánět pěstím většinou se jim vyhne a vykryje, ale taky se párkrát trefím.takhle snad bojujeme asi hodinu a vážně sem už hodně vyčerpaná a hlavně hladová. Ke všemu si snad usmyslel že si zahrajeme snad na schovávanou a on se schoval, protože dobrých deset minut ho nemůžu najít. Tak se na chvíli uvelebím na palouku, než se uráčí vylézt. A popravdě jestli se neukáže tak usnu únavou.
"Co pak to tu vidím" ozvalo se na de mnou když sem už usínala.
"snaží se spát, kdes byl" zívnu si a dál ležím se zavřenýma očima. Najednou mi začne studeného téct za krkem. Hned vystřelím do sedu a vražedným pohledem sjedu Teodora, ale jakmile uvidím tu flašku s pitím co má v ruce, tak změním pohled na prosiví, aby mi dal napít.
"Můžu se napít" žíznivě hypnotizuji to flašku.
"Ne ještě budeme tak půl hodiny cvičit a pak ti dám napít" rychle vyskočím na nohy a on ode mě. Se slovy dej mi tu flašku, se do něho tvrdě pustím pěstím a kopancema, ani nevím kde se to ve mně bere. Najednou zmizel chvíli ho zuřivě hledám, protože si myslím že se někde válí a vychlastá to, když v tom uvidím u stromu ležet košík, z kterého trčí ta flaška. Udýchaně se kolem sebe rozhlédnu a až pak se rozeběhnu k tomu, což byla chyba.protože těsně před tím košíkem sem o něco zavadila nohou a hned na to se mi kolem nohy udělala smyčka, která mě vytáhla za tu nohu do výšky.
"Sakra" snažím sem se z toho hned nějak vymotat, ale vůbec to nejde.
"ale copak, copak. Že by úlovek" ozvalo se za mnou.
"Okamžitě mě dej dolu, nebo mi z toho bouchne hlava" zaječím na něj.
"Proč bych měl" řekne Šibalsky.
"Prosím vážně je to hrozny"
"Tak dobrá, že si to ty" z toho košíku vezme nůž a přeřeže ten provaz, ale ještě než dopadnu hlavou na zem mě chytil, tak že sem na konec neskončila na té zemi. Posadí mě na zem a sám si sedne vedle mě "Pro dnešek ti to jak vidím stačilo" souhlasně přikývnu. Natáhl se pro ten košík a podal mi pití "Myslím že si pro tohle skočila do pasti" podal mi tu láhev, žíznivě se napiju "Tak co si dáš" očima vjedu do košíku a hned mi spadne brada když vidím kolik toho tam je a jaké samé dobré věci.
"Není toho hodně" řeknu překvapeně.
"Ani ne, si na tréninku a se mnou takže si zvykej že mi dávají tolik jídla" ušklíbne se.
"To sníš tolik, ale když si můžu vybrat tak si dám….." prohlídnu si obsah "Asi to kuře" podal mi kus kuřete a k tomu chleba.
"Až tak tolik ne"usměje se na mě a vezme si zbytek toho kuřete. Krom toho kuřete tam je ještě ovoce a drobné zákusky. Takže bylo docela i na výběr. Opřu se o strom.
"Si unavená………chceš spát vit" zeptal se mě, přikývnu. položí mě na zem, tak aby se mi alespoň dobře leželo. najednou začal něco broukat a mě se sami začaly zavírat oči a brzo na to usnu.

Ostatní- rozcestník

13. června 2012 v 18:50 | Gabux |  Ostatní povídky