Květen 2012

Kresba: Pegas

30. května 2012 v 18:37 | Gabux |  Kresby
Hojky,
to mě jednou popadla kreslící mánie a já si začala hledat nějakou předlohu. Pořádně jsem nevěděla co mám kreslit. Nakonec se mi zalíbil jeden pegas. Bohužel jsem si ho neuložila, takže vám sem nemohu dát předlohu, aby jste je porovnali. A proč pegas? Ani nevím, možná proto že jsem chtěla kreslit nějaké zvíře. Nakonec jsem se rozhodla pro koně, ale obyčejného koníka jsem kreslit nechtěla. Proto pegas. Proč ty barvičky? Ani nevím, ale trochu jsem se inspirovala od předlohy. Jenom chci upozornit, že je to má první kresba pegase xD A jsem s ním celkem spokojená :)

Na: A4, ale kdybych kreslila na A5 vyšlo by to stejně. Nakreslila jsem ho hrozně maličkého ani nevím proč.
Čím: Tužka, Pastelky Progresso
Za: cca 1 hodina a 30 minut
Spokojenost: 100% - Prostě se mi hrozně líbí :D Navíc na první pokus dobré... :) (Možná trochu ten ocas je divnej :D)


A tady z větší blízkosti :)

FOTOčlánek - Vigo + BONUS

27. května 2012 v 19:56 | Gabux |  Zvířátka
Tak opět vás vítám u dalšího fotočlánku :)
Tentokrát jde o psíka plemene Rhodéský ridgeback. Tohle plemeno je úžasné! Je milé, přátelské, hravé, ale musí být pořádně vychováno. Není vhodné pro začátečníky. Jo a abych nezapomněla. Je to příšerně urážlivé plemeno.
A teď k mému ridgebackovi. Jmenuje se Vigo a vzali jsme si ho celkem pozdě. V půl roce myslím. A co jsme s ním už zažily? No hodně! Tak začneme jeho průšvihama. Je příšerně ulítlej na umělou hmotu. Jednou dokonce spořádal vcelku 30 centimetrů dlouhý plast. Jak ho do sebe vcelku dostal, když ani nebyl rozkousaný je záhadou, Samozřejmě musel na veterinu. Později si pochutnal ještě na umělohmotné injekční stříkačky a jednou i amputoval barbíně nohu pod kolenem.
Ovšem jeho sourozenci taky nejsou neviňátka. Jeden z nich je ulítlej na žaluzie, druhý na dřevo, třetí si hrozně rád čte knížky a čtvrtý hrozně rád žere domácí květiny. Ale zpátky k Vigovi. Teď jsme si ukázali jednu špatnou stránku Viga tak teď si ukážeme jednu dobrou. Odchoval těch 5 koťat jak měla Ena. Doopravdy je odchoval. První jsme se hrozně lekli když jsme ho viděli s tím, že měl v tlamě kotě. Sampozřejmě byl vidět jen ocásek a zadní nožičky. Ovšem brzy jsme přišli na to, že se o ně stará. Spával s nimi, nechával je ať po něm lezou a všechno. Byl úžasně trpělivý a nikdy nebyl ani náznak toho, že by jim chtěl ublížit. No ovšem za chvilku ho to začlo štvát. Proto jsme mu dovolily chodit na sedačku (osudová chyba xD), aby si odpočinul. Jenže ty koťata byli hrozně vynalézavá a za chvilku se naučili lézt i na tu sedačku.
Dále byl Vigo i psím tátou. Měl s jednou fenečkou 13 štěňat a na podzim zřejmě bude opět tatínkem.
Tak jdeme k fotečkám ne? :))

Je mi jedno, že má useklou hlavu (je to škoda no...), ale ten výraz je senzační :D

Se urazil! :D

Stále uraženej, ale už se na mě otočil xD

Nechtěl se na mě podívat, zřejmě pro jistotu zavřel i oči :D

Trošku mázlá a tmavá :/ A dokáže vypadat inteligentně že? :D

To krčení nosu xD

Šel zrovna od kytky, kterou počůral (mamka bude nadšená...) :D Jo je to hrozná fotka, ale mě dostává ten jazyk xD

Jo, jeho fotek je málo jelikož se odmítal fotit (já mu nic neudělala! :D) tak tu máte menší bonusek. A to fotky květin :)

Tahle fotka se mi ze všech fotek kytek líbí nejvíce :))

Já nevím co to je za kytku, ale líbí se mi :D

Taková zvláštní :)

Taková vedlejší fotka.

FOTOčlánek- Árčí

27. května 2012 v 12:32 | Gabux |  Zvířátka
Vítám vás tu :)
Je to další fotočlánek. Tentokrát to není o kočce, ale o kocourovi (hroznej rozdíl xD). Opět vám první něco o něm řeknu než přejdu k fotkám. Jak se k nám dostal Árčí? Jak dostal své jméno? A nějaké zajímavosti?
Árčího jsme si adoptovali v roce 2010 z útulku v Praze. Bylo tam mnoho koček a kocourů, ale jelikož nám se stratil náš rezavo bílej kocourek tak máme všichni slabost pro rezavce. Já jsem ho zahlídla první. No, možná jsem ho první uslyšela. Je to totiž hrozně uřvanej kocour. Neustále má potřebu mňoukat. Když jsme vyplnily všechny papíry tak jsem šli k autu. Mezitím jsme zjistily, že byl napaden psem. Je pravda, že měl trochu opelichanej ocas a malinko břicho. Když jsme nasedli do auta začla scéna. Celou cestu mňoukal. Bylo to hrozný! Už v autě jsme se rozhodli jaké jméno mu dáme. Nakonec jsme se shodli na Árčím. Viga (našeho psa) vzal v pohodě. S Enou to bylo horší, ale také se to zvládlo.
Netušíme kolik mu je let, ale nemá většinu zubů. Nevíme jak o ně přišel. xD Ocas už je v pohodě, máma ho již vykrmila a dokonce si sem tam i nechá šáhnout na bříško. Je to hrozně frajerskej a mazlivej kocourek :)) A hlavně je vděčnej a není tak vybíravej jako Ena...
A teď fotky :D

On se prostě hrozně rád válí...

Prostě tam štěkala sousedka (pes!) :)

Koukal jak si Ena hraje s ocasem hada :D

Ležet ho už nebavilo :D

Tato fotka je kouzelná a je mi jedno, že jsme ho usekla :D Šel kontrolovat s čím si Ena hrála :)

Enča je hrozně zajímavá fakt... :D

Pak si šel lehnout sem :P

Kuk!

Začal provádět svoji hygienu :D

A dál...

Ukaž zoubky :D

Dokonalost musí být :D

Tak já se s váma loučím :))

FOTOčlánek - Ena

26. května 2012 v 19:08 | Gabux |  Zvířátka
Vítám vás u dalšího článku :)
Tentokrát Vám chci představit moji číču Enu. Než přejdu k samotný fotkám tak vám chci něco říct. Něco říct o Enušce.
Jak k nám vlastně přišla? Přišla k nám v zimě 30.12. 2006 v podobě malé, chundělaté a černobílé kuličky. Od té doby byla neustále na naší zahradě. Chodily jsme ji tam dávat jídlo a vodu. Máma ji udělala z krabice domeček. Vystlala ji dekama a upřímně vypadala docela útulně. Táta oznámil, že do baráku nepůjde. Snad týden byla Enuška venku na zahradě a pak to táta (!!!) nevydržel a pustil ji dovnitř. V tu dobu jsme ji začali vymýšlet jméno. Nakonec vyhrálo jméno Ena. Sice ji ejdnou táta dovnitř pustil, ale stále bývala většinu času venku a dovnitř jsme ji pouštěli sem tam. Asi po měsíci jsme se rozhodli ji nechávat doma a pouštět ji ven. A takto se k nám dostala. Říkáváme, že si nás adoptovala ona, ne my ji.
Ovšem v roce 2008 měla 6 kotať, které jsme později rozdali. V ten rok, někdy v srpnu jsme ji vezli na veterinu na kastraci. Tam nám ovšem utekla. Ale v roce 2009 nám volali z Kolína z veteriny, že ji našli. My jsme sebrali zbytky naděje a jeli tam. A ano! Byla to ona :) Samozřejmě se vrátila až když jsme její koťata odkojily! :D Víte co to je každý 2 hodiny vstávat, aby jste je nakrmili, promasírovali bříško, počkali až vykonají potřebu, umýt a taktro dokonnala 5x ? :D To bylo tak na hodinu a za hodinu jste mohli znovu. Od té doby už nám nezdrhla a nic. Je to takový náš malý dobrodruh a lovec.
Tak teď jdeme k fotkám :D

Ten výraz :)

Asi ji něco rušilo... :D

Jak jsem později zjistila tak si hrála s ocasem nějakého hada... :D

Pokračovala v činnosti xD

No tak trošku jsem ji štvala :D

Nechci ani myslet na to co ji upoutalo... -> HNUSNEJ pavouk xD

Tadyta fotka se mi hrozně líbí :))

Ona přemýšlela o útěku. Asi jsem ji štvala O:)

Chvilku před tím než mi zdrhla.

Sem mi zdrhla a začala se vyhřívat. Právě tam něco šustilo.

Mně se tato fotka líbí.

Škoda, že je přepálená :/ Blbý sluníčko! :D

Tímto mi naznačila ať vypadnu... :D

Ujíždím... I.

24. května 2012 v 22:51 | Gabux |  Hudba
Hojky,
rozhodla jsem se vám sem dát 4 lidi/skupiny na kterých poslední dobrou ujíždím :D

Killaz
Toho snad zná většina z nás aspoň z vidění. Vlastně od něho sje se dostala k těm ostatním. Zažrala jsem se do něj a doporučuji aspoň zkusit. :D Ovšem ne každému sedne ;)
Dám vám se písničku, kterou mě totálně dostal! :)

Rebell Reprezent
Toho zná asi více lidí a je to druhý člověk na kterém ujíždím. Též nemá všechny texty písniček úplně slušné, ale mě se to líbí :D Stejně jako u Killaze i u něj mám více oblíbených písniček. Dám vám sem, ale tu z které jsem byla úplně unešená, jelikžo úplně sedí na jednu holku od nás :) Ne každému se bude líbit :)


SharkaSs
První holka v tomto seznamu a obávám se, že i poslední :D Jsme prostě vybíravá xD Na její písničky jsem narazila náhodou a jsem za to ráda. Některé písničky jsou ovšem slabší. Dám Vám sem jednu, která se mi neskutečně líbí :D A proč? Snad pochopíte samy :)


Reago
Tak toho snad nejde ani neznat né? :D Býval i v radiu Evropa 2 :P Na něm ujíždím díky písničce Ty a Já :)
Já nevím co k němu říct. Prostě je jeden z těch na kterých ujíždím :D
Dám vám sem ejdnu písničku, u které se vždy zasměju a mám ji ráda :D Navíc je chytlavá :)


Lipo
Též stojí aspoň za pokus. Mně se od něj líbí jen pár písniček, ale za to jsou takřka pro mě dokonalé. Miluji jeho PRAVDIVÉ texty a všechno. Navíc není ani škaredej :D
Na této písničce ujíííždííím :D

Prago Union
Na toho jsme přišla až dneska. Musí se nechat, že sem tam mu nejde rozumět a není zrovna nejlepší, ale stále jsou i horší :D Nejvíce se mi líbí ta písnička, kterou Vám se dám :))


zakázanÝovoce
Na tyhle kluky jsem narazila až dneska a už teď jsou moji drogou xD Mají tolik elánu, nápadů a všeho :D Ty texty jsou výborné jak na zamyšlení tak na rozveselení. Nedovedla jsem si vybrat jednu písničku. Proto vám sem dám jednu písničku + vám připíši 2 názvy dalších, které jsou též skvělé :D
Ty názvy: Alkoholka, Vem si mě
Písnička :D Pornostár (nekoukejte na název :D)

Tak myslím, že to by pro dnešek mohlo stačit. Samozřejmě ujíždím i na jiných a normálnějších kapelách, zpěvácích a zpěvarčkách :D Ovšem to až příště ;))

5.kapitola

21. května 2012 v 20:16 | Gabux |  Smlouva s ďáblem
Po patnácti minutách společně dorazíme do odlehlé části hradu, ve které sem zatím dosud nebyla. Otevře jedny dveře a vtáhne mě dovnitř. Ve vnitř sedí vychrtlá mrňavá blondýna a doslova se chcichtí na holčinu stojící před ní. Když se na mě ta holčina otočí, tak to se mnou málem sekne na místě.
"Dafne" řeknu překvapeně "Co tady děláš"
"Jen co mě našly, tak mě sem šoupli a co to máš na sobě" prohlídla si mě a já jí. Hádejte měla úplně jiné oblečení a normální boty na normálním podpatku "A mimochodem, ta blondýna je strašná K***a, kdybych mohla kouzlit, tak bych jí jak dávno usmažila za živa" zavrčí potichu a šlehne vražedným pohledem po té blondýně, která si toho asi nevšimla.
"Doufám dámy, jak se o ní tak hezky bavíte, že se k ní nebudete takhle hezky i chovat" ozve se vedla nás vládce.
"Teodore, ty brzdo, kde se sakra válíš" vešel do místnosti ten co mě předtím nesl a nemohla sem přijít na to jestli je to upír a nebo démon. Takže se vládce je Teodor.
"Ale no tak Lucasy, vždyť sem ti říkal že se musím postarat o mojí malou služtičku a pak dorazím…..a Blanko netýrej je moc" podívá se na tu blondýnu s vážným výrazem. Při slovech mojí malou služčičku potichu zavrčím a on si toho všimne. Šibalsky se na mě usměje.
"Jistě pane" pokloní se předním Blanka.
"Udělám ti radost, už jdu" dojde ke němu Teodor.
"No konečně, už sem si myslel že tu zapustím kořeny" rýpne si do něj Lucas, než společně odejdou z místnosti. A ještě před tím Teodor hejkl na Blanku, ať se o nás postará. A ta se do toho vážně vžila, doslova nás za úkolovala od mytí nádobí, který vážně byl pořádný humus, když to zezačátku začalo bublat a pak se z toho vyplul knedlík. Dále následovalo vynášení smetí, drhnutí podlahy a na závěr musíme podle mapy donést oběd na tréninkové pole, těm co tam budou cvičit.
Konečně po pár dnech čerství vzduch. Nevím proč nám dávala mapu když vidíme pár kluků jak spolu cvičí boj na blízko proti sobě. To si snad myslí že máme stejné IQ jako ona nebo co, prostě lepe řečeno má trošku více záseky. Ti dva si nás brzo všimnou.
"Kampak jdete……hele nejste vy z toho vězení"
"Vypadáme jako nějaký vězni?"
"Ne, ale určitě chcete utéct"
"Hele podívejte se co máme na sobě a pak posud co jsme" všichni se na sebe zamyšleně podívají a pak na nás dívají jak telata. Slyšela sem kdo čumí jak tele, tak z něho vyroste vůl, nebo že by už volové byli.
"No ta černovlasá vypadá jak služka" řekl jejich řečník, protože do teď jim nikdo jiný nemluví "A ta druhá……určitě není služka, protože má na to moc divné oblečení, takže může být na útěku z vězení a jako rukojmí používá bezbranné služky, jako je tahle" spadne mi brada.
"Na větší voly jsme nemohli narazit" po téhle větě se rozesmějeme.
"Co je tu smíchu" sláva mluví i někdo jiný. Po téhle větě vyprskaném ještě více "Jestli okamžitě nepřestanete mě srát tím vaším smíchem, tak za sebe neručím" zahřmí vztekle jeden z nich.
"Uklidni se, já si to s nima vyřídím, nebo spíše s jednou" objeví se vedle mě Teodor a pak po mě šlehne naštvaným pohledem. Vždyt sem nic zatím neudělala, takže nevím proč se na mě mračí a musím podotknout že i na Dafné, která pokorně skloní hlavu a dívá se do země. Doufám že nečeká že se zachovám úplně stejně, tak to ani omylem.
"Máte zpoždění, už máme hlad a vy nikde………místo toho jste tady a………."
"Hele oni si začaly" hodím po nich hlavou.
"Co kecáš, ty mrňavá"
"Uklidni se!" šlehne po něm pohledem.
"A pro příště jsme až támhle" ukáže nám kopec, který je blízko a stojí už na něm pár osob. Rozeběhl se za námi ten blonďák, jak se jen jmenoval.
"Holky doufám že tu s námi chvíli zůstanete………………AAAAA" při tom běhu nejspíš musel o něco zakopnout, protože se k nám blížil poněkud rychle kutálivým stylem. Ale zůstává záhadou jak se mu to povedlo. Když je to jen trávník a nic tam není "KURŇA POZOOOR" jen tak sem mu uskočila do strany, ale Dafné takové štěstí neměla. Lacás jí v plné rychlosti převálcoval a teď se i s ní kutálel z kopce. Nevím co to do mě vjelo, ale rozeběhla sem se za ni ve snaze se je zastavit. Doběhnou je sice bylo běžet střemhlav dolů, ale povedlo se. Ted je otázka jak je zastavit. Bohužel se zas ukázalo že mozek má opět zpoždění. Popadnu první ruku co uvidím a snažím se to hned na místě zastavit, ale nestalo se tak. Místo toho skončím mezi nima. Ani ne do pěti sekund se prudce na místě a to i ve vzduchu zastavíme. Je to jako by nás zastavila bariera. Zmateně a zároveň překvapeně se podívám před sebe. před námi stojí s nataženou k nám rukou a ukazujíc nám dlaň Teodor. Ruku spustil podél těla a tím nás uvolnil. Spadnu na zem. Ze všech nás dopadla nejhůř Dafne protože na ní přistál plnou vahou Lucas a ke všemu jí málem pomačkal při kotrmelcích. Teodor mě zvednul za paži na nohy a Lucas zvednul bezvládné tělo Dafne. Teodor ji prohlídnul jestli nemá vážná zranění. Naštěstí žádna nemá. Z těch kotoulů se mi pořádně zamotala hlava a následek byl toho že chvíli nepřítomně civím do blba. Párkrát mi luskne před očima, po chvíli si toho konečně všimnu.
"Je ti dobře, byla si bud hodně zamyšlená a nebo si se bouchla pořádně do hlavy" řekl když mě přidržoval na nohou, abych neskončila na zemi.
"Tím chceš říct co?"zavrčím.
"Že si se jen pořádně bouchla do hlavy" on ví čím mě muže v poslední chvíli vytočit.zatnu ruku v pěst a jednu mu vrazím, ale nečekala sem že mi to hned vrátí. Najednou mě něco začalo svírat kolem krku, ale ve skutečnosti tam nic nebylo.
"Tohle už nikdy nedělej" zavrčel mi do ucha. Mám z něho ještě větší strach než před tím a taky je to tím že mi dochází.
"Teodore…..Teodore……TEODORE JESTLI SIS NEVŠIML TAK UŽ NEMUŽE DÝCHAT" zařval na něj Lukáš. Složím se na zem kde zůstanu chvíli ležet, ale pak se zvednu a vražedným pohledem ho provrtám. Právě se s ním baví Lucas a netváří se z něj dvakrát nadšený.
"Vážně?"řekne překvapeně Teodor.
"Ty si takový debil" Teodor se na něj nasupeně podívá.
"To myslíš jako proč?!" nenápadně se snažím od nich odejit dolu z kopečka.
"Chováš se jak totální.......................blbec" zajímalo by mě proč si nechává nadávat, když je to vládce "Ještě jedna věc, podívej se kdo snaží uprchnout" pootočím hlavou jestli myslel mě. Oba dva se na mě dívaly.
"Kam si myslíš že jdeš" hejkne na mě Teodor. Sakra příště musím být více nenápadná a třeba se něčím maskovat. Třeba za keř, ale je tu menší problémek, keře tu nejsou. Otočím se na něj.
"Jdu za tou dementní blondýnou, co na nás čeká, aby nám dala další úkoly" rozejdu se dolu.
"To si jako myslíš že tě pustím" Dolehne na mě jeho křik.
"Přesně" otočím se už rovnou připravená k běhu.
"Myslím že jo, protože ti uteču" ještě se mi nestalo že by mě někdo dohnal, protože většinou doháním já.
"Uklidni se, chce tě jen vyprovokovat a ke všemu je slabší než mi" chytne ho za rameno Lucas.
"To si jen myslíš" zařvu na něj. Teodor trošku ze mě víc vytočený se ke mně rozeběhl. Co nejrychleji se taky rozeběhnu dolu rovnou do hradu, teď by nebylo dobrý aby mě hned chytil. Prorazím za běhu jedny vchodové dveře. Začnu bloudit v tom hradě. Za běhu rozřazuji dveře a ani nevím jak ale sem zase v tom vězení. Při běhu skrz něj nezapomenu pozdravit hlídače a zbylé vězně. Rozrazím dveře a hádejte kde sem, zas v tom skladu. Hned je za sebou zavřu a rovnou k nim natahám bedny. Proběhnu skladem jestli nenajdu nějaké vhodné místo ke schování, protože tuším, že ho ty dveře dlouho neudrží. Při cestě míjím truhly a nakonec si do jedné z nich vlezu a zavřu jí za sebou. Malým otvůrkem vidím ven. Za pět minut se prolomí dveře. Strachy přestanu dýchat, ale ne doslovně, protože bych se udusila. Dírkou uvidím jak do chodbičky vstoupí Teodor a přitom otevírá některé bedny. Najednou se mi něco obtočí kolem nohy a plazí se to po ní víš a víš. Natáhnu se na tu nohu a rukou sklouznu po něčem slizkém a dlouhém.
"AAAAA" zařvu z plna plic a vyskočím z té bedny. Při dopadu nedopadnu na nohy, ale na zadek. Začnu neuvěřitelně ječet, protože se hodně bojím hadů a tohle není ani prcek. Ten had začne nohu pořádně utahovat. Teodorova ruka popadne hadovu hlavu. Hned na to povolí a nechá se odnést Teodorem.
"Hodný chlapeček a teď běž" uloží hada zpátky do bedny. Postavím se na nohy a dám se na útěk, ale stejně rychle skončím připláclá zady na víku bedně " Co takové poděkování holčičko" pokusím se nějak vyhrabat na nohy, ale nedovolí mi to. Tak rezignuju.
"Dě…děkuju, ale holčičko mi neříkej"
"Ale no tak maličká, nechtěj mě rozesmát" uculí se na mě.
"Slez ze mě, ty pošahaný Ďáble" úsměv se mu ještě protáhne.
"Ale Dituško, přece by ses na mě nezlobila" začnu se pod ním kroutit. Ruce mi pomalu natáhne za hlavu a chytne mi je jednou rukou. Volnou rukou sjede od zápěstí k rameni, přejede mi s ní na krk. Nakloní se ke mně ještě blíž.
"Budeš už poslušná a mě poslouchat" zašeptá mi do ucha.
"Co mi uděláš, když řeknu že ne"tentokrát se dotkne čelem toho mého.
"Ne? Jak chceš" vypadá že to očekával a proto vypadá více nadšeně než předtím.
"Co mi chceš udělat" v hlase mi zazní panika a nejspíše to poznal. Zvedl mi hlavu.
"Malí trestík by neušel, že"

4. kapitola

21. května 2012 v 14:46 | Gabux |  Smlouva s ďáblem
Probudila sem se nádherně odpočatá, tak jako bych spala celé dny a kupodivu si na všechno vzpomenu, a to i na to co bych radši zapomněla. Pomalu odkryju deku a zvednu se z postele. Takže sem zase v jeho pokoji……..hmm když sem tu sama a BEZ něj, tak bych to tu mohla prošmejdit. A první co mě napadne je pracovní stůl. V prvních tři šuflata sou plná papírů a to poslední je zamčené, paráda papíry mě fakt nezajímají. Jako další mi padne do očí skříně. Vím je to osobní, ale stejnak může tam mít schované zbraně. Dojdu k velký skříni, ještě před ní se zastavím a naposledy se rozhlédnu jestli už nejde. Otevřu dveře od skříně a tam na mě vybafnou kabáty. Zkusím další skříň, ve které sou i šuflata a sou tam i mikiny a s kalhotami. V těch šuflatech na mě vybafnou ponožky s trenkami. Zavřu tu skříň a otevřu dveře které byli hned vedle té skříně. Hned na protější stěně za dveřmi je velké zrcadlo, ve kterém se vidím polonahá a že mám na sobě jen kalhotky. Ale to by nebylo to nejhorší, na posteli leží na břiše vládce a mlsně si prohlíží moje pozadí. Rychlostí blesku zavřu dveře a zamknu se. Za chvíli se ozvalo klepání.
"Vylez nebo nastydneš"ozvalo se zpoza dveří.
"To ani náhodou a z čeho bych nastydla chytráku, je tu teplo"
"Výš to jistě že tam není zima" řekl pobaveně. Najednou se začal kolem mě vzduch rychle ochlazovat.
"Dobrá, dobrá jen už přestaň" drkotám zubany "Vylezu jen když odejdeš"
"Podmínky určuji jen já" jestli si udělám seznam koho chci zabít, tak on by byl na prvním místě
"Hele vypadni"zavrčím.
"Mě se teď tu líbí"
"Tohle je nevychované nemyslíš" zvýším hlas.
"Tohle můžu říct i já. Co takové hrabání v cizích věcech" napodobí můj hlas s hyhňáním.
"Ale prosím tě mohl bys konečně vypadnout" doufám že už odprejskne, protože začínám hodně mrznout.
"Tady se nám někdo stydí" tohle neměl. Odemknu dveře a otevřu dveře tak prudce že to smete z cesty i samotného vládce. Rychlím krokem dojdu trošku víc červená do postele a zamotám se do deky. Dívám se jak se zvedá ze země, ani tomu nechci věřit že dostal takovou perdu.
"vidím že je ti už dobře" založí si ruce na prsou, a zvedne bradu co nejvýš, mými slovy se snažil vypadat jak největší king, ale jak se o to snažil, prostě vypadal roztomile.
"Jak dlouho sem spala" zabalená v dece se opřu o čelo postele.
"Málo jen dvě hodiny"
"Jak to že na sobě nemám ani škrábanec" po tom jak mě tamti zmlátili bych měla mít i zlámané kosti v těle, takže to trošku víc nechápu.
"Patřím k nejlepším Léčitelům a vlastně kdo přesně si, protože zřídka kdy potkám tak skvělé lovce natož lovkyně" zeptal se zájmem. Nemůžu mu vyklopit pravdu, to že sem dcera jeho největšího nepřítele. Jak by asi reagoval a co by řekl. Určitě o mě slyšel, že právě já mam na krku spoustu jeho poddaných. Ani bych se nedivila, kdyby tady na mojí hlavu měli vypsanou odměnu.
"Proč bych ti to měla říkat, a navíc proč si myslíš že sem Lovec" vím že je to trapná odpověď, ale určitě sou i skvělí bojovníci a nemusí to být lovci. Přešel k pracovnímu stolu a sehnul se k tomu nejnižšímu šufleti, které odemkl a začal postupně vyndávat moje pistole a další věci.
"Co je teda tohle, kdyby si nebyla Lovcem, tak bys neměla proti nim nejmenší šanci, ale to že si vydržela tak dlouho znamená že nejsi až tak normální lovec, takže se tě ptám na posledy, kdo si?" když vyděl že mu odpovídat asi nebudu, tak se objevil vedle postele "To mám z tebe dostat násilím" zavrčel vztekle, asi není zvyklej aby mu někdo odporoval.
"Já ti to říct nemůžu" s radostí bych mu to možná i řekla, časem. Ale vážně se bojím jeho reakce. Asi by mě zabil na místě.
"proč ne?" zeptá se takovým jemnějším tonem, který sem u něj ještě neslyšela. Chytil mě pod bradou a zvednul mi jí abych se mu dívala do očí, ale místo toho se dívám do země "Dívej se mi do očí když s tebou mluvím" řekl podrážděně. Zvedla sem oči a podívala se mu do tváře a hned pochopím proč to chtěl. Ucítím tlak na mozku, který stále sílí a nejhorší že od něho nemůžu odtrhnout pohled, jako by i ten pohled něco drželo. Během okamžiků je to už nesnesitelný, je to jako by se mi zasekávalo tisíce jehel do hlavy a nebo kdyby mi měla bouchnout. Z očí mi vytrysknou slzy, doufám aby přestal.Během okamžiků přestal.
"Tak co řekneš mi to a nebo mám pokračovat"
"Jen jestli budeš klidný a nic mi neuděláš"
"Vždyť sem klidný" vyštěkl.
"To vidím" zhluboka se nadechl.
"Ted sem klidný"
"Určitě znáš Kelvina od lovců"
"jo znám proč?……………doufám, že nejsi jeho….." nedořekl
"jo sem" zhnuseně se na mě podíval.
" Cože! Zůstaň tady a radím ti ani se nehni" prudce se zvedl a beze slova odešel.
Ani ne do půl hodiny se vrátil. Sbohem můj krásný krátký živote, podle jeho výrazu se moc za tu dobu nezklidnil a když vidím ten nůž co svírá v ruce soudím že mě přišel asi podříznout. Ale zajímá mě co má v ty krabici kterou drží v druhé ruce. Tu krabici postaví na stůl.
"Rozhodl sem se co s tebou, jelikož je na tvojí hlavu vypsaná odměna" no neříkala sem to "Tak by si měla být popravená, ale jako vládce ti mohu dát milost, ale jak určitě čekáš nebude to zadarmo"přejde ke mně.
"Co za to budeš chtít, co je v té krabici" ukážu na tu krabici.
"To tě teď nemusí zajímat, určitě tě už napadlo že tě jen tak nemůžeme pustit, takže bys mi sloužila"
"Něco jako služka?" bezva co je lepší smrt a nebo být služka tohohle magora, nemá tady někdo korunu, pana by byla smrt a orel by byla služka. No korunu tu asi hned nenajdu takže si asi zvolím služku. Stejnak za to nic nedám.
"tak co, jak ses rozhodla" vytrhne mě z přemýšlení.
"Počkej musím vstřebávat informace a pak se teprve rozmyslím" vyštěknu na něj.
"Radím ti přemýšlej rychle, nebo to pro bude poslední" najednou seděl obkročmo na mě s nožem pod krkem. Celá se napnu, když mi nožem udělal rýhu na krku, ze které začala vytékat krev.
"No jak chceš, tak zemřeš a s tebou tvá rodina i přátele" rozpřáhl se s nožem a pak s ním vystřelil proti mně. V ten moment se mi zúží zorničky.
"Dobrá beru" vytřeštěně se dívám na zastavený nůž mezi očima. S vítězným úsměvem se na mě podívá.
"Hodná holka, vidíš jak ti to jde. Tady bych tě nezabil, jenom sem tě chtěl postrašit" pohladí mě po vlasech, a sleze ze mě. Dojde ke stolu ze kterého vezme tu krabici, a vrátí se ke mně "Pasuju tě na mou neoblíbenější služebnou a rovnou si obleč tohle"strčí mi do ruky tu krabici. Rozbalím to, a vytáhnu červené korzetové šaty, které sou ještě krátké, no to je děs.
"Vážně musím" zkusím.
"Jo až se oblečeš, pak ti představím další služky"
"Mohl Bys na chvíli odejít, abych se mohla v klidu převléct" jen se na mě zazubí.
"Sem tvým pánem a sem ve svém pokoji, takže si můžu dělat co chci. Jestli se přede mnou stydíš tak se můžeš převléct v koupelně" ukáže směr ke koupelně. Zvednu se i s dekou obmotanou kolem mého těla z postele. Popadnu krabici ještě než za sebou zavřu dveře od koupelny, tak na něj hodím zuřiví pohled. Ale to už stál za mnou "Tu deku mi necháš" kdybych nebyla pod ní polonahá tak si jí za prvé ani nevšimne a za druhé mě tím začíná pořád štvát. Pan, to si snad myslí že sem snad negramot, když mi to pořád opakuje do kola. Zady k němu si sundám deku.
"Aby si nezmrzl" mrštím jí po něm. Se smíchem jí chytne. Zamknu za sebou dveře. Z krabice vytáhnu MŮJ nový ohos. Na dně si všimnu botiček. To nemyslí vážně, to mě chce zabít, tou nejkrutější smrtí. Navlíknu se do těch…….šatiček. zhnuseně se podívám na ty botičky. Tak to ne! Popadnu ty botičky. Dojdu ke dveřím a odemknu je. Vyjdu z pokoje a jen co si všimnu MÉHO pana jak je rozvaleném po posteli tak po něm hodím ty boty.
"Tohle nosit nebudu……….protože bych se na nich zabila" poslední větu sem si řekla spíše pro sebe a to potichounku, ale samozřejmě mu to neuniklo. S povzdechem se zvedl z postele s botičkami v ruce. A při cestě ke mně si mě mlsně prohlídne.
"Halo, já sem tady a ne níž" zamávám mu těsně před obličejem, když mi přes minutu dívá do výstřihu.
"Co?....trošku sem se zadíval" řekne laškovně "Ještě ti něco chybí" zabimbá mi botičkami před nosem.
"Já je nechci" na to se mě neptal popadl mě a přenesl mě na jeho pracovní stůl na který mě posadil, než stihnu zamrkat tak mám jednu už na noze a takže než mozek vyšle signál obrana, tak je mám na nohách obě. Napřímil se, chytil mě za jednu ruku a stáhl mě ze stolu. Při dopadu mi to podjede a už se vidím jak ležím na zemi, ale tohle se nestalo. Místo toho mě chytil a zase postavil na nohy "skvělí já se na tom vážně zabiju…………….Hele já to zvládnu, tohle byla taková rozcvička" odstrčím jeho ruce když mě chtěl pomoct.
"Jak myslíš" rozejde se tím svým rychlím tempem ke dveří kde na mě počká. Pomalu se k němu došourám. Ještě za námi zavřu ty dveře, ale to mezitím se on zas dal do pohybu a než se naděju, tak zahnul za roh. Něco mi říká že by nebylo právě dobré ho ztratit. Co neopatrněji se za ním rozeběhnu, spíše je to takové cupitaní, když zabočuju za ten roh, tak mi to po podklouzne a skončím hned na zemi.
"Sotva se od tebe vzdálím tak se málem přizabiješ" ozve se nade mnou.
"Hele nech toho, víš jak se v tom blbě běhá" zavrčím, zase uslyším ten jeho sametoví smích.
"To nevím, ale asi tě tam budu muset dotáhnou, nebo by ses ještě více pomlátila.
"Varuju tě, neštvi mě"další vlna jeho smíchu. Zvedl mě ze země.
"Ale no tak" rýpne si.

3. kapitola

20. května 2012 v 21:00 | Gabux |  Smlouva s ďáblem
"Ty rozhodně nejsi můj pán a nikdy ani nebudeš" vyštěknu na něj. Asi mu moje odpověď přišla vtipná, protože se začal smát.
"Ale sem. Hned když si přejela hranice a dostala ses do vězení, ses stala mým vězněm a tudíž sem tvým pánem" řekne s takovým šklebkem, že se mi to přestane líbit. Vzdorovitě se mu podívám do očí, v jeho očích na chvíli spatřím překvapení, které se hnedka vytratilo, a nahradilo to ten jeho škleb.
" Ty nikdy" šlehnu po něm vražedný pohledem.
"Ale jo a hned ti ukážu proč" pustil mi vlasy, ale pro tentokrát mě chytil pod bradou a zvednul mi jí, tak abych se mu dívala do očí. zadívá se mi do nich, najednou jakoby mě mé tělo přestala poslouchat, si kleknu před něj, chystám se mu sdělit ať jde s tím do prdele, ale i hlas mě zradil a místo toho ho nazvu panem, což vůbec nechápu, protože tohle sem nechtěla vůbec říct.
"No, vidíš, jak ti to krásně jde" řekne pobaveně.
"Tohle není fér, tohle bych ti za nic neřekla" řeknu když mě uvolní. Začnu po něm ohánět pěstím. Ale k mé smůle a jeho štěstí sem na něj nedosáhla. Zase se mi začal smát a rukama mě držel na kolenou.
"Přiznej, že sem tvůj pán"
"Na to ti nikdy nepřistoupím" pokusím se zas postavit na nohy, ale marně.
"ani pod podmínkou že bych tě dal popravit" sice se u toho pořád smál, ale v hlase je slyšet že to myslí vážně.
"To už si mohl udělat dávno, hned jak sem přejela hranice a stala se tvým vězněm, ale ty nikoli mým pánem" předříkala sem tu jeho verzi, ale trochu sem jí pozměnila.
"Co není může být……….STRÁŽE" zakřičel nahlas a v ten moment vtrhli do místnosti dvě gorily a oba před ním poklekli "Svojí šanci si právě promarnila. Odveďte jí do žaláře, zítra po poledni bude poprava" nařídil ostře. Nemůžu uvěřit vlastním uším. Poprava? Tomu sem teda dala a zároveň sem to i posrala teď rodinu a přátele už nezachráním, ani se nebráním a nechám se odvést.
Cestou sem si prohlížela vězně, po pravdě je to převážně pánská společnost. Jak se na mě všichni hladově dívali a pořád měli na mě narážky, běhal mi z toho mráz po zádech. Nechci říct že sem srab, ale začínám hodně toho litovat že sem nevzala tu jeho nabídku. Žalářník mi otevřel dveře do mé jak to jen nazvat. Klece? To by tomuhle odpovídalo. Vešla sem dovnitř. Zaslechnu za sebou cvaknutí dveří a pak jen vzdalující kroky.
Sednu si do kouta a teprve teď se tu pořádně rozhlédnu. V koutě se rýsuje drobný obrys, který se zvedne, pomalu a váhavě se rozejde ke mně. Vyjde ze stínu asi ve stejném věku černovlasá dívka.
"Ahoj jsem Dafne" váhavě mi podá ruku, když dojde až ke mně.
"Dita" stisknu tu její a usměju se na ní.
"Jak si tu dlouho?" odpoví mi že je tu něco přes měsíc, dále se od ní dozvím proč tu je a hromadu dalších věcí a že je čarodějka, ale zablokovali jí sílu tak teď nemůže používat což ji hodně štve. O sobě sem jí řekla, že sem lovkyně a odkud a proč sem se sem přišla a další věci.
Po pár hodinách se z ničeho nic spustil alarm. Ze všech stran se ozývaly mužské hlasy a výkřiky ochranky co se je snažily zastavit, ale celé se to hroutilo, když se začaly vězňové vylamovat dveře. Dafne se začala strachy třást, podívám se na ní. Zvednu se na nohy ji taky zvednu.
"Co se děje"zeptám se jí.
"Nějaký z vězňů vyhodil jistič, aby byly dveře zamčené, teď se tu můžou vězni volně pohybovat a neovládají se, chápeš" zavzlykala.
"Jestli tu budeme na ně čekat tak určitě přijdou, pojď dostanu nás od sut" v ten moment se rozrazí naše dveře a dovnitř vtrhne jeden vězen.
"No teda chlapi je tu nová kočička, dnes si pořádně užijeme" začal se smát.
"Jen abych si neužila až vám natrhnu zadky" na chvíli nastalo ticho, které bylo přerušeno jak se všichni na ráz rozesmáli.
"Hele ona si myslí že je silnější"otočil se na ty co už stály za ním a pak zas na mě "Podívej se kolik je nás a vy jste dvě….prostě nemáte šanci" vysmíval se mi přímo do obličeje.
"Budeš se za mnou držet rozumíš" zašeptala sem ji. Váhavě přikývla. Otočím se zpátky na ně a zvednu ruku s dlaní vzhůru a ukazováčkem jim naznačím aby šli ke mně. Až když sou u mě vytáhnu jehlice. Jednomu je zapíchnu do hrudníku, kde je srdce a dalšímu je zabodnu do ramene. Ten s tím srdcem padne na zem už mrtví, ale ten druhý se začne po mě sápat a nadávat mě do k***v. Kopnu ho do břicha, vytáhnu mu jehlice z ramene a zabodnu mu je do srdce. Popadnu vykulenou Dafne a táhnu ji za sebou. Běžím ani nevím kam, jen od sebe odstrkuji nadržené vězně. Podle toho zajmu o nás soudím že ženskou neměli v posteli už pěknou dobu. Na konci chodby uvidím dveře. Rychle k nim doběhnu a vběhnu za ně, ale než za ně zaběhnu, tak si všimnu cedulky nad nimi "SKLAD" rychle je za sebou zatarasím a rozhlédnu se kolem sebe. U těch dveří soudím že nevydrží takový nápor vězňů. Kupodivu je sklad obrovský že by se tu šlo i schovat, ale usoudím že asi schovám jen Dafne. Sou tu doslova hromady beden, že sou i mezi nimi i cestičky. V jednom rohu najdu truhlu. Otevřu víko a naznačím jí aby si tam vlezla.
"Kam se schováš ty?" zeptá se mě když se krčí v bedně. V ten moment hlasitě prolomí dveře vězňové a Dafne se na mě se strachy v očích podívá.
"Neboj a hlavně zůstaň tady" věnuji jí povzbudiví usměv než zavřu víko nad ní.
Jedna věc mi hraje do karet a to je že sou tu hromady krabic a beden a mezi nimi sou cestičky, které sou i široké dva metry. Rozejdu se jednou cestičkou, ani ne do minuty narazím na první vězně. Vůbec se s nimi nemazlím a rovnou je zabíjím. Ale už u šestého nastala drobná komplikace a to v podobě že už nešel sám, ale měl už společnost a než sem je zabila tak se na mě z každé strany zbíhaly další a další vězni, už šlo do tuha a měli už na vrh. Ani ne do pěti minut sem ležela na zemi zmlácená jak hromádka neštěstí na zemi a při tom nade mnou stály už jen poslední tři vězni, ale ze všech byly nejsilnější. jeden z nich mě kopancem přetočil na záda a pravě on mi i dal nejvíce do těla. Sehne se ke mně a v očích je mu vidět co právě chce a co i udělá. Ale než na mě hrábl tak ho něco vyrušilo. Kolem nás se objevilo pět postav v čele s vládcem, který se na ně mračil jak čert, těm vězňům se podlomí kolena a s bolestivým výrazem se sesunou na zem, kde se začnou v bolestech zmítat. vládce ke mně přejde sehne se ke mně. Přejede mi prstáka po ruce, pak i po té druhé. Sleduju každý jeho pohyb, ale jak mile mi přeje od podbřišku výš, mi přeběhne chlad po zádech. Celá se napnu a znervózním. Pomalu se zvedne a podívá se na blonďatého kluka co stál u něho. U kterého se nemůžu rozhodnou zda je to upír a nebo démon, ale za to u těch ostatních to vím přesně jestli sou to upíři, nebo démoni.
"Odnes jí do mého pokoje" nakáže mu. V hlavě se mi stvoří dost nechutná scéna jak to sním dělám.
"Neeee, nech mně já nechci" začnu ječet jak smyslu zbavená. Ale na prudké pohyby se ani nezmohu, každý pohyb mi dělá neskutečná muka. Ten blonďák se zmateně podívá na vládce, který k nám přistoupil. Zvedl mě za bradu a donutil mě se mu podívat do očí. Hned na to na mě spadla taková únava, že jen co sem zavřela oči, tak už nešli otevřít a usnula sem.

2. kapitola

20. května 2012 v 14:44 | Gabux |  Smlouva s ďáblem
Srdce se mi svírá strachy, když projíždím kolem rozpadnutých domů, kde ještě kdysi žili lidi, ale to je teď pryč místo toho, je teď tohle, chátrající ulice do které už léta nevešla lidská noha, nade mnou se stahují mraky k bouřce. Hranice sou téměř přede mnou a určuje to starý kostel s hřbitovem, který je za nim. Zastavím hned vedle kostela. Prohlídnu si ho a nakouknu i na hřbitov. Pociťuji narůstající touhu se otočit a jet zpátky domů, ale když sem se sem konečně dokopala, tak to jen tak nevzdám. Zavřu oči a zhluboka se nadechnu, ve stejný okamžik když otevřu oči a vydechnu, tak dupnu na plyn. Vystřelím rychle do předu, hranice nechám za sebou jako minulost na svojí rodinu a přátele, teď je ve vzduchu jedna zásadní otázka, jak ho jen najdu, asi tu nebude cedule velká jak kráva, tudy k vládci a nebo bych se mohla zeptat upíra nebo démona co právě půjde kolem na cestu. Už tu vidím jak by to dopadlo a určitě by to takhle vypadalo. Upíre kudy k vašemu vládci, zeptala bych se ho a on by mi určitě odpověděl, že půjdu rovně, pak doprava, doleva, pak zas rovně a zas doprava, doleva a budu tam a ještě by mi popřál šťastnou cestu abych se neztratila. To určitě ne, ale z mého dumáni kudy dál mě vyruší hlas někde za mnou.
"Hej ty, stůj" podle toho funění typiku že asi běží za mnou. Ted mě jen napadá, že bych se ho mohla zeptat na cestu "Sakra, zastav už" ozvalo se přede mnou. Leknutím dupnu na brzdu, což sem neměla dělat. Motorka se semnou postavila na přední, přelítnu přes řidítka a udělám i s motorkou pár kotrmelců po kamenité cestě.
Pomalu otevřu oči, kolem mě je pustá tma. Pomalu pootočím hlavou, ale hned mi na to vystřelí prudká a nesmírná bolest od páteře, přes krk až do hlavy. Začnu přemýšlet, kde to sem a co to tu dělám, chvíli mi to trvá než si vzpomenu na to, jak sem psala dopis, odjížděla z organizace, kostel a projití hranic a pak on. Prudce se posadím a začnu se rozhlížet do všech stran jako bych něco viděla, ale nic, jen tmu. Najednou na mě dolehlo světlo z otevřených dveří. V ten moment před sebou mezi dveřmi uvidím chlapa jako hora. Nejspíše je to žalářník, protože tohle je vězení. Rychle dám ruku k pásku na kterém by měly být pistole, ale nejsou tam. Nemám u sebe vůbec nic ani díku a kolík. Všechny zbraně mi sebrali, ale chránič na ruce mi nechali a možná……ano sou tam jehlice, ale teď je používat nebudu, nechám si je na dýl. Ten žalářník mě popadne za paži a zvedne mě na nohy.
"Kdo si a co tu chceš"docela velký stisk.
"Jsem Dita a chci mluvit s vaším vládcem"řeknu rychle a po pravdě, taky proč hned lhát.
"S vládcem? O čem s ním chceš mluvit a navíc tu teď není"jestli mě hned nepustí a nebo alespoň nezmírní stisk tak mi ta ruka asi odumře.
"Kde je"
"Na lovu" lovu? Doufám že nedělá co si myslím "O čem s ním chceš mluvit"
"Chce na nás zaútočit, tak se sním chci domluvit a co vlastně loví"
"Co asi, doufám že si to užívá" řekl tajemně "Až se vrátí, tak se tu pro tebe stavím" konečně mě pustil a odešel z místnosti. Zaslechnu ještě cvaknutí zámku a pak jen hrobové ticho.
Už usínám, když ucítím šťouchnutí a pak další. Otráveně otevřu oči a chystám se toho dotyčného seřvat, ale jakmile spatřím tu gorilu, tak mě to přejde.
"To si ty" překvapeně na mě zamrká.
"Koho si čekala santu"
"byl by příjemnější, než ty" sednu si a protáhnu si moje zlámané tělo, když v tom mi křupne v krku při protahování "To už se vrátil" zívnu si.
"Jo a poslal mě pro tebe"temně se zašklebil a popadl mě za paži. Au. Zrovna za tu co mě předtím držel. Vytáhl mě z vězení a táhl mě chodbami.
Po pěti minutách dojdeme k velkým dveřím. S ty bolesti se snad i poseru. Celou cestu mu říkám, že zvládnu jít bez jeho pomoci, ale on je tak natvrdlí a nebo hluchý že mě dál vláčel za sebou jak prapor.
"je pravda to co se o něm povídá" zeptám se než ještě zaklepe na ty obr dveře.
"Ne….je mnohem, mnohem horší" zaklepe a vyčkává. Po pěti minutách se konečně ozvalo dále. To je snad taky natvrdlej bo co. Ten žalářník mi otevřel dveře a vtáhl mě za ním dovnitř.
Pár metrů ode dveří poklekl a volnou ruku přiložil k srdci. Jak se koukám tak se koukám v místnosti ho prostě nikde nevidím a to je to tu vážně pěkné, i když na mě je to tu trošku tmaví a to bude tím že jediné světlo pochází z krbu před kterým je křeslo a v něm někdo sedí. Ale ta obří postel s nebesy se mi vážně zamlouvá. Spatřím další dveře kousek od nás, jen by mě zajímalo kam vedou. Vrátím se pohledem k tomu křeslu co je zády ke mně, takže na něj ani nevidím.
"Nech nás o samotě" promluvil, jeho hlas byl ďábelský, drsný, ale zároveň byl nádherný. Žalářník se zvedl a odešel, ale ještě za sebou zavřel.
"takže se chceš se mnou domluvit? Ale proč si myslíš že budu nad tím vůbec přemýšlet, přece máte druhou možnost a to je že odejdete, to je ještě ode mně šlechetné"
"Ale mohl bys nad tím popřemýšlet"
"Proč bych měl"zvednul se z křesla, ale neotočil se ke mně, ale došel k tomu krbu a přihodil do něho poleno. Docela chci aby se otočil ke mně, protože když házel ten kus toho dřeva do ohně tak se ohnul a mě se naskytl pohled na jeho ďábelské pozadí a po pravdě má ho hezké. Teď nemám čas rozebírat jeho pozadí, ale musím ho přemluvit.
"prosím" řeknu prosebním tonem.
"To si myslíte že když pošlete….hezkou holku, tak mě přemluvíte" maličko se zarazil, když se otočil a se zájem si mě prohlídl, ale to samé i já jeho. Má nádherné vypracované tělo a kde sou ty povídačky jak má vypadat. Jeho havraní vlasy mu spadají až k ramenům, ale nejvíce mě zaujaly jeho havraní oči, které mě spalovaly. Odtrhnu od něho pohled, ale zas pro změnu teď cítím já jeho na sobě, se zájme si mě prohlíží, ale pak jen zakroutí hlavou "Vrať se domu a buď rada že dnes mám dobrou náladu" ukáže mi dveře.
"Ne, ne, ne přišla sem abych tě přemluvila, takže teď se nevrátím" založím si ruce na prsou.
"Si tvrdohlavá" povzdechne si.
"JÁ NEJSEM TVRDOHLAVÁ" zařvu na něj, hned se na mě zamračil.
"Neřvi na mě" zahřmí. Je na něm vidět že se jen tak drží aby mi jednu nevrazil, protože se mu cuká ruka.
"Nebo co"měla bych ho vážně přestat srát, ale nikdo mi nikdy nerozkazoval co mám a nemám dělat a do budoucna žádné změny v tomhle ohledu nechci.
"Dej si pozor na jazyk" řekne rozčíleně.
"Co mi prosímtě uděláš" nezapomenu na provokativní úšklebek. Přišel ke mně tak blízko, že sem cítila na tváři jeho dech. Chytl mě za vlasy ze zadu a zaklonil mi tak hlavu do zadu, že mě to hodně bolelo. Hned se tu ruku pokusím setřást, ale nešlo to. Najednou se nakloní k mému uchu.
"Protože sem tvůj pán, takže se laskavě zklidni, nebo to s tebou blbě skončí" zasyčí do něj vztekle.

Kusovka 3.2

19. května 2012 v 18:39 | Gabux |  Kusovky
☀ Aby ti probodli srdce, je ti třeba nepřítel i přítel: ten první, aby tě pomluvit, a ten druhý, aby ti to přišel říci ☀


Mně se líbí xD Ale hrozně, ten výraz je úžasnej <3

Hokej

19. května 2012 v 14:22 | Gabux |  Co se děje kolem mě
Hojky,
tenhle článek je hlavně o tom co se děje kvůli tomu že Češi hrají dnes proti Slonesku :P A nečekejte něco dlouhého :D Jen to chci někam napsat :D

Všimli jste si taky jak se na fb navzájem urážíme? Jako by jsme si enbyli blízcí?
Všimli jste si, že obě strany to už i přehání? Slováci se vytahují s Tatrami, Češi říkaj že Tatry jsou už trapný apod. A k čemu to je proboha dobrý? :D
Já myslím, že jsme si docela jako dva státy blízcí a zajímáme se o sebe navzájem. Máme se svým způsobem rádi :) A dobrý to není k ničemu (pro ty co to nepochopili :D)
Snad jsme byli i jeden stát. Československo. A není to tak dávno, aby nám to dovolilo zapomenout. Tak proč jsem na sebe hnusní kvůli sportu? Vždyť je to JEN sport. (Neukamenujte mě prosím) Není snad důvod si nadávat, posílat se někam, povyšovat se apod. Nebo je? Jelikžo já si to nemyslím.
Dále. Slováci řekli, že Češi měli zatím jen štěstí. A oni měli jako co? A co měli ostatní národy co vyhrávají? Ono to není jen o tom, jak ten hokej umíte, dokonce ani o tom kolik ze srdce do toho dáte (to je, ale také důležité), ale i o tom štěstíčku ;)
A furt lepší, aby vyhráli Češi nebo Slováci než třeba Němci nebo Norové ne? (Nic proti nim nemám xD)

A nakonec něco co jsem také našla na fb a hrozně se mi to líbí:

Baví se na zimním stadionu dva fanoušci:
"Víš, proč se nemůže Česká republika znovu sjednotit se Slovenskem v jeden společný stát?"
"Ne, proč?"
"Nikdo jiný by pak neměl v hokeji šanci! ":)
.
.
Lidi nebuďte dementi.. nenadávejme si :) je to jenom sport u kterého se mají všichni bavit.. Všude akorát vidím nanávist. Když Slovensko porazí Česko, tak si podají ruce a poděkujou si za hru. to samé platí naopak. Není důvod k vulgaritě.


Jinak, článku si moc nevšímejte, jen jsem se chtěla vypsat ;)

10.kapitola, 3.část

16. května 2012 v 20:20 | Gabux |  Opuštěná
Jen letmo jsem na to stavení pohlédla a hned zase upřela svou pozornost k němu. "Tohle mi přeci nemůžete udělat. Poslední dobou se začíná konečně něco dít, začínám poznávat zajímavé lidi. A jak to dopadá? Všichni se o sobě rozpovídají, a když mě pořádně naladí na zvědavou vlnu, utnou to s tím, že mi to dopoví jindy."

Mezi tím, co jsem si tam hudrovala, vystoupal po pár schůdcích ke dveřím a otevřel mi je. "Tebe není moc těžké naladit na zvědavou vlnu," prohodil s trošku posměšným úsměvem. "Věřím, že se ještě najde čas, abych tvou zvědavost ukojil. Teď na to ale není nejlepší chvíle." Pokynul mi k otevřeným dveřím.

S naoko nazlobeným výrazem jsem vešla do hostince a na něj jsem se schválně ani nepodívala. Teď, když nad tím tak zpětně přemýšlím, mi to přijde opravdu dětinské, ale to bych asi jinak nebyla já.

Uvnitř to vypadalo opravdu krásně. Stěny byly obkládané dřevem a sem tam někde visely jelení parohy, nebo jiná lovecká výzdoba. Stolů tu bylo přibližně deset a u každého bylo čtyři až šest židlí. Naproti dveřím, přesně na druhé straně té velké místnosti, byl pult a za ním stála Elfka, která právě utírala džbán do bílého hadru. Prakticky hned, jak jsme vešli, se usmála.

"Ale, ale, Doriane. Ty už jsi zase tady?"

"Potřebuji mluvit s tvým manželem, Theo," řekl s malým zachechtáním Dorian.

"Ten tu ale není, vrátí se až zítra. Co od něj potřebuješ?"

Přišli jsme až k pultu, za kterým stála. Trochu jsem si jí prohlédla. Byla opravdu pěkná, měla krátké černé vlasy a tmavě hnědé oči. Kontrastem tomu byly velmi jemné rysy jejího obličeje a její znamení na čele, které vypadalo jako mořská pěna. Mezi tím, co jsem si jí prohlížela, se Dorian pustil do vysvětlování.

Je od něj opravdu milé, že se nám to snaží zařídit, ale já byla tak uchvácena novým prostředím, že jsem vůbec nebyla schopna je vnímat.

Moc přítomných tu nebylo. U okna seděli dvě Elfky a jedly. U stolu o kus dál bylo pět dětí, které na sebe pokřikovali nějaké hádanky a každou chvíli se smáli. V rohu seděli dva lidé. Docela mě zaujali - místo jídla měli na stole rozložené mapy a jiné papíry a o něčem zaujatě diskutovali. A potom ještě asi dva metry od místa, kde jsme se zastavili, seděl u pultu někdo s kápí na hlavě. Měl skloněnou hlavu a v rukou držel pohár s nějakým pitím.

"…Marillo," šťouchl do mě Dorian.

"Ano?" začala jsem mu zase věnovat pozornost.

" Dáte si tu s Elen i večeři?"

"No, ano, to by bylo skvělé."

"Tak je to domluvené," usmála se Thea. "Kam máte vlastně namířeno?"

"Jedeme do Yestarrë. Potřebujeme tam prodat zbytek zboží, které máme, a nakoupit nějaké zásoby," odpověděla jsem spěšně.

"A odkud pocházíš?"

"Z Hwarin Palúrë."

Osoba vedle nás se zakuckala pitím a my se k ní hned otočili. Měla jsem trochu strach, jestli je v pořádku, ale ona si hned otřela pod kápí pusu hřbetem ruky a trochu si odkašlala. Pravděpodobně bylo všechno v pořádku.

"Hwarin Palúrë, říkáš? Krásné místo. Jste hezky schovaní pod horami a máte kolem sebe husté lesy, že?" pokračovala Thea.

"Ano, to je pravda," přikývla jsem.

"Zrovna včera se mě tu jakýsi muž ptal na cestu do vaší vesnice. Pravděpodobně budete mít brzy nějakého návštěvníka," pronesla s úsměvem.

Osoba vedle nás hlučně odsunula stoličku, na které seděla, postavila se, vytáhla z kapsy kovovou minci a hodila jí na pult. Potom si těsněji přitáhla plášť, který měla na sobě, a s hlučným dupáním zablácených těžkých bot odpochodovala z hostince.

"Chodí ti sem pěkní podivíni, to ti tedy povím," poznamenal Dorian směrem k Thee.

"S tím naprosto souhlasím, ale hosty si hold nevyberu.

Ještě chvíli jsme si s Theou povídali a potom už jsme se vrátili za Elen. Celé odpoledne jsme strávili na náměstí a podařilo se nám prodat nebo vyměnit většinu našeho zboží. Večer jsme se najedli v hostinci a skoro do půlnoci jsme si povídali s Dorianem a Theou. Zbytek noci jsme strávili v měkkých postelích u Doriana v pokoji.

10.kapitola, 2.část

16. května 2012 v 14:16 | Gabux |  Opuštěná
Bála jsem se, jestli se opravdu nezbláznil. Ale naštěstí se na mě zase za chvíli zahleděl a zamrkal. "Jak se mají bratři? A tvůj otec?"

"Včera ráno odešli do války."

"Takže jsi zůstala sama? Co tu vůbec děláš?"

"Nezůstala jsem sama, mám svého ochránce a jsem tu s Alcarmovou dívkou."

"Počkej, počkej. To mi musíš vysvětlit. Tvůj ochránce přeci taky musel do války, pokud šli i tví bratři. A jak to, že jsi tady?"

"No, můj první ochránce, Táro, musel do války. Ale já mám ještě druhého. Ten se jmenuje Titton. Jestli znáte mou matku a pamatujete si mne jako dítě, musíte znát i jeho. Je jen o pár měsíců starší než já. A co tu dělám? Ve vesnici jsme si rozdělovali činnosti, které budeme vykonávat, než se naši muži vrátí. Já jsem si vybrala cestování. Amil se to moc nelíbilo, ale když se ke mně přidala Elen, souhlasila."

"Elen i Tittona si pamatuju. Jak se jmenují dnes? A jaká jména mají tví bratři?"

Zamračila jsem se. "Hm, Alcarmo je Hélios a jeho dívka, Elen, je Alkyoné. Sailon se nyní jmenuje Morfeus a Titton je Perseus. Já jim tak ale neříkám." Poslední slovo jsem zdůraznila.

Dorian se zasmál. "Jistě že ne. Jsi své matce až příliš podobná. Musíš být stejná i v tomhle. A ty tvé oči, stejně zvláštně hnědé. A vlasy stejně husté, stejně vlnité, máš snad i stejný odstín, jako mívala ona."

"Znal jste jí hodně dobře?"

"Ano, znal jsem jí od doby, co mi bylo dvacet."

"A teď je vám kolik?"

Opět se hrdelně zasmál. Nemůžu si pomoct, ale jeho hlas je mi tak příjemný a smích jakbysmet. Opravdu mám pocit, jako bych je už někdy slyšela.

"Já už jsem starý, brzy mi bude jednačtyřicet."

Překvapeně jsem otevřela pusu. "Jednačtyřicet? Počkejte, to je nějaké divné. Nepřepočítal jste se? Já bych vám tipla něco okolo osmi, devíti set."

Pobaveně zavrtěl hlavou. "My, lidé, stárneme rychleji, než Elfové. Kolik je tvému otci? Okolo tří seti padesáti? A vypadá stále mladší než já, že? Tvá matka byla na světě už dvě století, když mě poznala. Pro dospělé Elfy se za šestnáct let skoro nic nezměnilo, ale ze mě se pomalu stává stařec."

Než jsem mu stačila položit další hloupou otázku, přišla Elen.

"Takže to máme zařízené," najednou si všimla Doriana a trochu se zarazila. "Buďte zdráv."

"Elen! Propána! Ty jsi ale vyrostla," zasmál se a podal jí ruku. "Jsem Dorian. Byl jsem ve vaší vesnici, když ti bylo nějakých pět let."

"Já si vás pamatuju. Ráda vás zase vidím."

"To já tebe taky, děvenko."

"No, omlouvám se, ale máme teď nějakou práci, takže Marillo, pojď prosím."

"Já vám pomůžu," nabídl se matčin starý známý. "Kde máte místo?"

"Přímo támhle." Elen ukázala na volné místo kousek od nás a hned tam zamířila.

Dorian nám pomohl postavit stánek a naskládat tam zboží. Vlastně to skoro všechno udělal sám, protože nechtěl, abychom se tahaly s těžkými věcmi. Trvalo nám to jen chvíli.

Opravdu mě překvapilo, když se ke stánku hned začaly hrnout davy kupujících.

Elen mě poslala sehnat nám místo na přespání, že prý to tam zvládne sama. Docela se mi to hodilo - chci vědět, co je ten Dorian zač. Je pro mě tak zajímavý!

Řekl, že on sám je ubytovaný v místním hostinci, a že bychom mohli tu noc přespat u něj. Ptáte se proč taková zvláštní nabídka? Odpověď je snadná - my u sebe totiž neměly žádné peníze. Tedy měly jsme jich pár, ale ty Elen utratila za místo na náměstí. A když nám Dorian nabídl, že bychom mohly přespat u něj, že se to jen musí domluvit s majitelem hostince, tak jsme samozřejmě souhlasily.

"Odkud pocházejí lidé?" zeptala jsem se, jen co jsme zahnuly do jedné poklidnější uličky, ve které nebyl takový rámus.

"My máme vlastní království."

"Opravdu? Kde?"

"Vlastně všude možně. Na sever, na východ i na jih od vašeho království. My nemáme jen jedno, lidé totiž nejsou schopni držet pohromadě jako Elfové. Vám stačí jen jeden vládce, ale my se pořád o něco přetahujeme. Navíc je nás podstatně víc než vás a jsme na velkém území, proto je také zapotřebí více vládců, kteří se o to postarají. Je ale škoda, že si spolu ti vládci nerozumí a pořád mezi sebou válčí. Jednou je to o území, potom o různé nerosty, pak zase kvůli něčemu jinému. Je to unavující."

"To jsem vůbec nevěděla."

"Vaše vesnice je v nejjižnější části celého království. Pod vámi jsou jen hory. Hory, které se mi, lidé, bojíme překročit kvůli jejich výšce a rozlehlosti. Proto jste na nejchráněnějším místě. Ale jste taky nejdál od vašeho hlavního města. A čím dál, tím méně informací se tam dostává."

"Vy toho o nás tolik víte, to je úplně neskutečné."

"Mám Elfy mnohem raději, než lidi," řekl na vysvětlenou.

"No a odkud znáte mou matku?" vyzvídala jsem dál.

"Odešel jsem z naší země sem, do Livirieny, se snem, že jí celou procestuji. Během prvního roku jsem navštívil většinu měst a vesnic na jihu. Na jaře před dvaceti lety jsem se dostal do vaší vesnice a tvoje matka mě okouzlila na první pohled." Nevesele se zasmál a zahleděl se do země. "Ano, zamiloval jsem se do ní jako malý kluk. Ale ona už dávno měla tvého otce a s ním tvé bratry. Byla pro mě alespoň úžasnou přítelkyní, velmi jsme si rozuměli. Časem jsem jí bral pomalu jako sestru. Můj chtíč po cestování se rozplynul a já se rozhodl usadit ve vaší vesnici. Bohužel se ke mně po necelých pěti letech donesla zpráva, že můj otec onemocněl. Musel jsem se vrátit a postarat se o rodinu."

"Povídejte dál," pobídla jsem ho. Tak moc jsem ho chtěla poznat a vědět o něm co nejvíce věcí, že jsem možná svými otázkami začínala být až otravná.

"Co bys dál chtěla slyšet?" zeptal se s úsměvem.

"Co bylo dál? Cestoval jste potom ještě? Chci slyšet celý váš příběh."

"Otec po roce zemřel. Můj starší bratr si vzal pod svá ochranná křídla matku a má mladší sestřička se dobře provdala. Všichni byli zabezpečení, takže jsem mohl zase odejít."

Odmlčel se a podíval se na mě. Má dychtivá zvědavost mu asi přišla vtipná. Znovu se zasmál, dal mi ruku kolem ramen a naklonil se ke mně blíž: "Pokračování příště."

"Co?" překvapeně jsem vyhrkla. "To nemyslíte vážně! Teď jen tak přestanete?"

"Ano, jsme už u hostince," ukázal na bílou budovu před námi s velkým nápisem nad vchodem.

10. kapitola, 1.část

16. května 2012 v 8:47 | Gabux |  Opuštěná
Říká se, že Carnë Nallë patří mezi menší vesničky, stejně, jako ta naše, ale tohle místo se nedalo s mým domovem vůbec srovnávat. Ve středu naší vesničky je kruhové náměstí, okolo kterého jsou v kruhu postavené nějaké domky nebo například kovárna a podobné dílny. Ve druhém, okrajovém kruhu, jsou další domky a stáje a podobná stavení. Naše vesnice je prostě jedno velké kolo.

Kdežto Carnë Nallë? Duchové, tohle jsem nikdy neviděla! Ano, slýchala jsem o tom, že jsou jiné vesnice, a hlavně pak velká města, organizovány jinak, než do kruhu, ale nikdy jsem si to nedokázala představit.

Od první chvíle, co jsme do Carnë Nallë vjely, jsme potkávaly samé rovné cesty (Elen mi řekla, že se tomu říká ulice, a že ve větších městech jsou dokonce pojmenované). Byly na sebe i kolmé, různě se propojovaly. Pro mě to bylo něco neskutečného!

Po hlavní ulici jsme se dostaly až na náměstí a Elen zastavila vůz u kraje.

"Půjdu nám teď zařídit místo."

"Cože?" nechápavě jsem se na ní podívala.

"Tady se musí za prodejní místo na náměstí platit," vysvětlila. "Amil mi řekla všechno, co musím udělat, tak to skočím zařídit a ty tu na mě počkej." Usmála se a zmizela v jedné z postraních uliček.

Rozhlédla jsem se po náměstí. Všude byla spousta Elfů a skoro všichni byli nádherně oblečení. Takové krásné, zdobené šaty u nás nemáme. Stánků tam byla velká spousta, prodávající křičeli na kolemjdoucí své nízké ceny, nebo požadavky na výměnu.

Byla jsem z toho fascinovaná. Takového hemžení všude kolem. Vždyť jsou od nás vzdálení jen den cesty, jak to, že je tu vidět takový rozdíl?

Zadívala jsem se na hlouček dětí, které tu pobíhaly kolem a přetahovaly se o nějakého vyřezávaného koníka. Aspoň tohle je všude stejné.

Najednou mi někdo položil ruku na rameno a promluvil hlubokým hlasem. "Cassandro?"

Rychle jsem se otočila. Úplně mě to vyvedlo z rovnováhy. Zaprvé jsem se vyděsila, protože na mě někdo úplně cizí sáhl. Zadruhé můj šok vyvolal i fakt, že na mě promluvil. A zatřetí mě opravdu vykolejilo jméno mojí maminky.

"Co prosím?" zeptala jsem se překvapeně vysokého vousatého - chtěla jsem říct Elfa, ale, pro Duchy naše Veliké, on neměl ani stopy po uších, jako máme my!

Nevěděla jsem v tu chvíli, co si myslet. Přišel o ně třeba v boji? Nebo je to nějaký zvláštní druh?

S otevřenou pusou jsem mu zírala na uši.

"Propána, ta podoba," vylezlo z něj.

Jeho hlas mě donutil podívat se mu do obličeje. Pravou tvář měl trochu zjizvenou a i pod vousy to bylo viditelné. Nedokážu odhadnout, kolik mu mohlo být let, ale vypadal poměrně staře. Určitě o hodně starší, než můj otec. A ty jeho oči? Byly zelené! Takovou barvu očí jsem ještě nikdy neviděla.

Zírala jsem na něj asi hodně zvláštně, protože když zase promluvil, trochu se zakoktal.

"Ehm, já," zavrtěl hlavou a promnul si čelo. "Já jsem Dorian. Omlouvám se, že jsem vás vyděsil. S někým jsem si vás spletl." Pořád si mě ohromeně prohlížel.

"Já jsem Marilla. Co máte s ušima?" Je mi jasné, že to bylo nadmíru neslušné, ale nemohla jsem si pomoct.

K mému překvapení se zasmál. "Já nejsem Elf. Jsem člověk."

"Člověk?" zírala jsem na něj, jako na nějaký neobvyklý přírodní úkaz. "Slyšela jsem o lidech, ale nevěděla jsem, že jsou skuteční," špitla jsem.

"Jsme, jak vidíte. Koukám, že jste ještě dítě. Kde máte rodiče?"

"Ti tu se mnou nejsou. Proč jste mě oslovil jménem mé matky?" vyhrkla jsem rychle.

"Vaše matka…" zastavil se vprostřed věty a zase se na mě upřeně zahleděl. "Marilla," šeptl, položil mi ruce na ramena a sehnul se ke mně, až měl svůj obličej těsně před mým. "No jistě! Jsem to ale hlupák! Ta podoba!"

Nechápavě jsem na něj zírala. Nevěděla jsem, co říct. Neměla jsem ani ponětí, o čem to tu mluví.

Chvíli mi zase prohlížel obličej a potom vítězně zvolal. "Ty jsi Marilla!"

Oh Duchové! Kde je Elen? Tenhle člověk je zjevně blázen a já z něj opravdu nemám dobrý pocit.

Hrdelně se zasmál a objal mě. Přitiskl mě k sobě a pohladil mě po vlasech.

Jen co jsem se z toho vzpamatovala, jsem ho od sebe odstrčila. "Co to děláte?"

"Ach, omlouvám se ti. Znám tě. Znám i tvou matku. Jsem její přítel. Byl jsem i u toho, když ses narodila."

"Cože?" vyvalila jsem na něj oči.

"Jak se má, Cassandra? Neviděl jsem jí už dobrých šestnáct let."

"Ona před patnácti lety zemřela." Nedůvěřivě jsem si ho při tom prohlížela.

V okamžiku, kdy jsem řekla slovo "zemřela", jako by zamrzl. Ve tváři měl prázdný výraz a jeho zelené oči se zaleskly. Nechápavě jsem dala hlavu na stranu.

"To není možné," šeptl. "Zrovna jsem byl na cestě za ní, chtěl jsem jí navštívit."

Vypadal, že omdlí, trochu se zapotácel a chytil se za hlavu.

"Pojďte, posaďte se." Pomohla jsem mu usadit se na náš vůz, podala jsem mu něco k pití a pozorovala ho.

"Děkuju ti, Marillo." Chvíli zůstal sedět a koukat do prázdna.

9. kapitola, 3.část

15. května 2012 v 23:23 | Gabux |  Opuštěná
"Všechno tohle má vlastně na svědomí Salmóneus. Když jsem byla malá, byla jsem jako ty. Chtěla jsem cestovat, být jiná než ostatní, mít vlastní pravidla. Dokonce jsem všechny oslovovala jejich pravými jmény. Ale Salmóneovi se to nelíbilo, tak si mě, jednoduše řečeno, vycvičil přesně tak, jak chtěl. Navykla jsem si na způsob života, jaký uznával. Co mi také zbývalo? Nejsem moc emancipovaná a mám sklon k podřizování se.

Takže jsem se okolo patnáctého roku zklidnila. Přestala jsem dělat hlouposti, už jsem netrávila tolik času sama v lesích a všechny jsem začala oslovovat jejich získanými jmény. Cítila jsem se sice jako v kleci, ale Salmónea respektuju, proto tohle všechno.

Dřív jsem opravdu plánovala, jak odsud odjedu, budu cestovat a tak, ale jak vidíš, nic z toho se nestalo." Na chvilku se odmlčela a podívala se na mě. "Vždycky jsem ti trochu záviděla. Tu tvou nespoutanost a dětskost a lehkomyslnost. Neber to nijak špatně, ale taková opravdu jsi. A já taková chtěla být.

Od té doby, co jsem s Héliem, tě chci poznat blíže. Problém byl v tom, že jsme před Salmóneem tajili, že spolu máme vztah, proto nebylo moc bezpečné se stýkat s tebou, protože, jak tvůj bratr říká, jsi hodně všímavá a navíc získáš vždycky to, co chceš. Kdyby tě někdy náhodou napadlo, že se máme rádi a chtěla bys po nás odpověď, tak bys určitě nepřestala, dokud bys ji nedostala. Nemám pravdu?"

Překvapeně jsem jí musela dát zapravdu. "Ano, přesně tak. Kdybych dostala podezření, asi bych byla trochu otravná," zasmála jsem se a Elen se mnou.

"Jsem ráda, že ses přihlásila o tuhle práci. Sama bych si to nedovolila, ani když u mě Salmóneus není. Síla zvyku."

"To je ale chyba. A víš, co je taky chyba? Je to Mi-ri-mo!" jeho jméno jsem hodně zdůraznila.

Elen se zasmála a pokývala hlavou. "Máš úplnou pravdu. Vzpomínám tu na to, jak jsem všechny ráda oslovovala pravým jménem a jak jsem špatně nesla, že jsem s tím musela přestat a teď, když mám možnost se vrátit do starých kolejí, se tomu nepochopitelně vyhýbám. Takže ode dneška s tím končím. Kdykoliv to řeknu špatně, hezky mě na to upozorni."

"Tak na to se můžeš spolehnout. Budu otravná, dokud se to zase nenaučíš používat." Společně jsme se znovu zasmály. Duchové, tak holka je skvělá!

"A co Alcarmo? Jsi s ním šťastná?" zeptala jsem se po chvíli mlčení.

Její úsměv mluvil za vše. "Ano, jsem. Je to zlatíčko. Dělá pro mě první poslední. Nevím, co bych bez něj dělala. Díky němu se zase směju."

Tahle poslední informace mě opravdu překvapila. "Cože? On se s tebou směje?" zeptala jsem se překvapeně.

"No, ano. Co je na tom divného?"

"Alcarmo se skoro vůbec nesměje. Je snad nejvážnější z celé mé rodiny. On mě napomíná víc než otec."

Elen se tomu zasmála. "Já vím. On mi to říkal. Divila by ses, co všechno mi řekl. Vyprávěl mi, jak moc jsi je všechny změnila, jak jsi je zase naučila smát. Ale on je muž, Marillo, proto se před tebou snaží chovat vážně. On se stydí za to, že jsi ho změnila. Navíc si před tebou chce zachovat autoritu, proto se chová tak dospěle. Ale se mnou se stále směje a vtipkuje - je to nepopsatelné!"

"Autoritu u mě nikdy neměl, takže nevím, o co se to snaží," zasmála jsem se. "Ale asi na tebe začnu žárlit, protože chci svého veselého bratříčka s ďolíčky ve tvářích. Ne toho brumlu, na kterého se musím každý den koukat. Pořád nad něčím hudruje, jako nějaký stařec, kterému se špatně vstává z postele."

Po tváři jí opět přeběhl úsměv. "Až se vrátí, tak mu řekneš, že ho chceš veselého a s tím vším vtipem. A já mu to budu každý den připomínat. A potom musím napravit i Salm- Mirima," opravila se rychle, "protože on je také hrozný morous. Ale věřím, že se mi to podaří, když mi s tím pomůžeš."

"Spolehni se. Na kažení bratrů a ochránců jsem opravdu expert," ujistila jsem ji.


Pořád jsme si povídaly, když se začalo stmívat. Bylo až neuvěřitelné, jak rychle nám ta cesta utekla.

Utábořily jsme se u cesty a daly si něco malého k večeři. Opět jsme si povídaly - mohla být půlnoc, když jsme se rozhodly, že půjdeme spát. Elen řekla, že bude lepší, aby jedna z nás zůstala vzhůru a hlídala. Nebylo by dobré, kdyby nám někdo něco ukradl. Musela jsem s ní souhlasit.

Přemluvila jsem jí, aby si šla lehnout a první hlídku nechala na mě. Přibližně po třech hodinách jsem jí vzbudila a vystřídaly jsme se.

Zdál se mi krásný sen - byla v něm Elen s Alcarmem, Sailon a můj otec, Táro i Titton. Všichni jsme byli doma, v naší vesničce a všechno bylo nadmíru skvělé. Popíjeli jsme mátový čaj a uzobávali lesní plody. Typická rodinná pohodička. Už se na takové časy těším!

Elen mě vzbudila asi v šest ráno, když už bylo docela světlo. Sbalily jsme přikrývky a znovu se vydaly na cestu.

Není potřeba popisovat, co se dělo, protože jsme si jen povídaly o ní a Alcarmovi. Bylo to dlouhé, ale opravdu jsme si dobře rozuměly.

Okolo poledne jsme vyjely z lesa a před námi se objevila brána Carnë Nallë.

Další informace o mně

15. května 2012 v 14:26 | Gabux |  Co se děje kolem mě
Hojky,
našla jsem to na blogu mé SB Baruš :))

1.Celé jméno: Gabriela Hudečková :D
2. Přezdívky: Gabux, Gabča, Gábi, gabcahu, afrodiza, Huhu, Hudíny, Gábulík, zlato, láska, ovečka, květinka, kočička, holčička, Gábinka, Inka
3. Narozeniny: 26.10.
4. Místo narození: Přerov :D
5. Znamení: Štír :P (a kecy o tom, že štíři jsou nejvíce sexuálně založeným znamením si nechte :P )
6. Pohlaví: Žena
7. Třída: 8
8. Škola: Základní
9. Funkce: žákyně :D
10. Město: Kouřim :D
11. Celé nick jméno: Gabux
12. Barva vlasů: tmavě hnědá
13. Délka vlasů: po lopatky
14. Barva očí: světle hnědá až tmavě hnědá - podle počasí a nálady
15. Hlavní rys: dlouhatánský krk?! :D
16. Výška: 168/169
17. Jizvy: ruce, kolena, nohy, lokty, rameno, čelo, prsty,... :D
18. Brýle: mám :D do dálky :P
19. Piercing: V nose :)
20. Tetování: nemám, chci nad zadek nějaký ten vzor... snad chápete ;)
21. Pravák nebo levák: Pravák
MOJE POPRVÉ
22. Můj první nejlepší kamarád: Naty :))
23....ta tam chyběla :D
24. První sport kterému jsem se věnovala: plavání
25. První domácí zvíře: psík :))
26. První dovolená: když jsem byla malá tak s babičkou do Chorvatska
27. První koncert: ve škole :D
28. První láska: Ondra :)
OBLÍBENÉ
29. Film: těch je moc :D (Harry Potter, Twilight a tak dál xD prostě fantasy, sci-fi :D )
30...ta tam taky chyběla :D
31. Barvy: modrá, fialová, zelená
32. Rapper: těch je xD
33. Skupina: Nemám jednu :))
34. Písnička: není jedna, ale většina mých obl. písniček jsou česká nebo slovenská :D
35. Přítel/kyně: Není ;)
36. Sladkost: Lízátka, žvejkačky :P
37. Sport: Kolo, tenis, badbinton,...
38. Restaurace: Není jedna xD
39. Oblečení: Není jedno určité :P
40. Obchod: nejsem zrovna moc na určité značky nebo tak něco, takže bez komentáře...
41. Předmět ve škole: Výtvarka, matika, chemie :P
42. Zvíře: kočky, pes, tygři,...
43. Knížka: těch je moc :/ :D
44. Časopis: BG, TOP dívka, Bravo,... většinou kvůli dárkům a taky se u toho dobře směje :D
45. Boty: Tenisky
PRÁVĚ TEĎ
46. Pocit: přemýšlivej a ulejváckej :D
47. Potřeba: Něco dělat... nevím co :D a umět věci na zítřek... :D
48...tak ta tam taky chyběla :))
49. Jím: ne
50. Piju: vodu
51. Dělám: píšu tohle
52. Online: na blogu, fb, howrse, email, ufo :D
53. Poslouchám: televizi :D
54. Myslím na: Na to jak je super se ulejt v pondělí ze školy xD
55. Chci: Toho je moc :D Momentálně chci zahnat nudu :D
56. Koukám na: obrazovku notebooku?!
57. Mám na sobě: podrobně ? :D Vezmu to hopem, triko s Micky mausem, mikinu, džíny :D
BUDOUCNOST
58. Děti: chci tak 2 ♥
59. Svatba: snad bude :))
60. Místo, kde chci žít: rodinný domek se zahradou v malém městečku :)
61. Auto: Luxusní a nesmí to být žádné malinké autíčko :D
MŮJ VYSNĚNÝ KLUK
Já nemám vysněného kluka, ale skusím to xD
62. Barva vlasů: asi hnědá, ale jě mi to fuk :D
63. Délka vlasů: přiměřená
64. Barva očí: nejraději hnědá či černá, ale může být i modrá či zelená :D
65. Výška: Musí být vyšší než já :D
66. Roztomilý nebo sexy: oboje
67. Líbat nebo dívat: oboje :D Ale hlavně líbat :P
68. Objímat nebo líbat: oboje! :))
69. Oblečení: To je mi fuk xD
70. Hravý nebo vážný: hlavně ať je hravej :D Ovšem někdy je ttřeba i ta vážnost ;)
71. Romantický nebo přirozený: určitě oboje :D ♥
72. Tlustý nebo hubený: něco mezi tím :P
73. Něžný nebo vášnivý: 50 na 50 ♥
74. Přelétavý nebo snadno se vázající: ani jedno :D
75. Zábavný nebo nudný: zábavný! :P
76. "Dělač problémů" nebo "Pan Tichý": když už mám odpovědět, tak dělač problémů :)) Aby byla sranda xD Ale nějak přiměřenej dělač problémů! :D
UŽ JSI...
77. Políbila cizího člověka: Jo, kvůli sázce :D Ale byl hezkej tak co... a vyhrála jsem 400 Kč... :D
78. Pila alkohol: Jo xD
79. Kouřila: Vyzkoušela jsem to párkrát :P
80. Utekla z domu: Ne :)
81. Něco si zlomila: ruku, když jsme jako malá skákala ze skříně v ponožkách a představovala jsem si, že skáču do bazénu :D
82. Chodila s klukem: jo :)
83. Zlomila někomu srdce: jo :((
84. Pohádala se s někým: a jak!! :(
85...chyběla :D
86. Plakala ve škole: jo když jsem byla na prvním stupni tak kvůli blbým známkám xD
87. Někoho zabila: mouchu, pavouka, hovado, komára,... :D
88. Zamilovala se: Jo :))
VĚŘÍM V...
89. Bůh: Přesně v něj ne... ale nahoře určo něco je :P
90. Zázraky: JO :)
91. Láska na první pohled: ano
92. Duchové: jo :)
93. Mimozemšťani: nvm :)
94. Druhé já: asi ne.. :D
95. Nebe: já nvm :)
6. Peklo: nvm xD
97. Andělé: Na 100% :))
98. Polibek na prvním rande: ale jo :D
99. Horoskopy: Většinou...
100. Je tu někdo, koho bys chtěla, ale víš, že ho mít nemůžeš: Jo :)
Takže kopírujte, ať se to rozšíří :))

9. kapitola, 2.část

15. května 2012 v 14:13 | Gabux |  Opuštěná
"Tady vás mám, děvčata," přišla k nám Amil. Obě jsme se na ní podívaly. "Pojďte se mnou, vysvětlím vám pár věcí ohledně povinnosti, kterou jste si vybraly, a pomohu vám se vypravit. Je potřeba, abyste se ještě dnes daly na cestu."

Dovedla nás ke skladu a zastavila se přede dveřmi. "Už jsem požádala pár chlapců, připraví vám vůz s věcmi, které vezmete s sebou.

Vaším úkolem bude zajet do vesnice Carnë Nallë - je to nejbližší vesnice v okolí, vzdálená asi padesát mil. Pokud se do hodiny vydáte na cestu, mohly byste tam dorazit zítra okolo poledne. Část věcí směňte za medovinu a část za látku. Možná jste o tom neslyšely, ale v Carnë Nallë mají nejkvalitnější látku v celé zemi.

Doporučuji vám zítra přespat ve vesnici. Pozítří ráno se vydejte dále na sever do prvního většího města, Yestarrë. Tam prodejte látku i medovinu za mince, co vám zbude, přivezte nazpět. Za vydělané mince je třeba nakoupit mouku.

Tušíte aspoň, jak se dostanete do Carnë Nallë?"

Vybalila to na nás tak rychle, že jsem si nestíhala zapamatovat, co po nás chce.

Naštěstí byla Elen v pohotovosti a rychle odpověděla. "Já jen tuším, že je to na severozápad."

"Ano," přikývla Amil. "Vydáte se po cestě za severní branou. Nikde neodbočujte, do Carnë Nallë vede přímá cesta. A na cestu do Yestarrë se poptejte až na místě."

"Dobrá, tohle bude hračka," řekla s úsměvem Elen.

"Doufám, že ano," přikývla Amil. "Ale pamatujte - nikdy nejezděte v noci. Jak se začne stmívat, někde se utábořte. Nikdy nevíte, koho můžete v noci potkat," podívala se na nás takovým prapodivně tajemným pohledem, až mě z něj zamrazilo, "navíc teď, v časech války. Buďte opatrné."

"To nemusíte říkat dvakrát, samozřejmě, že budeme opatrné," ujistila jsem ji.

"Dobrá tedy. Bylo by vhodné, kdybyste si šly zabalit, chlapci vám mezitím zapřáhnou koně."

Už jsme chtěly odejít, ale Amil nás najednou zastavila. "Počkejte ještě." Otevřela dveře do skladu a vešla dovnitř. Chvíli tam něco hledala a potom vyšla s dýkou a lukem. "Vezměte si to. Budu mít klidnější spaní. Je lepší být připravený na všechno."

Beze slova jsem od ní převzala luk. Opravdu může být cestování tak nebezpečné?


Zanedlouho jsme se my tři opět sešly u skladu. Já a Elen už jsme měly všechny zabalené věci naložené na voze.

"Jste připravené vyrazit?" zeptala se nás Amil.

"Ano, nemůžu se dočkat," odpověděla jsem s neskrývaným nadšením.

Amil se zasmála a položila mi ruku na rameno. "Hlavně buď opatrné, dítě."

Vážně jsem přikývla.

"Ty se se mnou ani nerozloučíš?" ozvalo se za mnou.

S úsměvem jsem se otočila a přišla k Tittonovi blíže. "Nevěděla jsem, jestli pro tebe nebude moc těžké se loučit."

"Myslím, že to zvládnu. Za pár dní totiž budeš zpět."

"Jistě, že budu. Co bychom samy v tom zlém světě s Elen dělaly?" zasmála jsem se.

"Máš z toho opravdu radost, viď? Že můžeš jet."

Přikývla jsem a vzala ho za ruce. "Titte? Prosím neboj se o mě. Aspoň ty. Já to všechno zvládnu."

Na okamžik zavřel oči a svraštil čelo. Zhluboka vydechl, jako by přesvědčoval sám sebe o tom, že je to pravda. "Já vím."

S úsměvem jsem ho objala a dala pusu na tvář. "Tak tu buď hodný, nezlob a dělej, co ti Amil řekne." Tuhle přidrzlou poznámku jsem si prostě nemohla odpustit.

"Hele," zasmál se a pořádně mě rozcuchal. "Neprovokuj, slečinko."

Ještě jednou jsem se na něj usmála a šla se posadit vedle Elen na vůz.

"Nai tielyer nauvar laiquë ar hwesta aldamolyanna," popřála nám Amil. V překladu to znamená něco jako "šťastnou cestu".

Zamávaly jsme jim na rozloučenou a Elen pobídla koně k chůzi. Titton se za námi díval, dokud jsme nezmizely mezi stromy.

"Připravená na dobrodružství?" zeptala se vesele Elen.

"Samozřejmě. Na takovou příležitost jsem čekala."

"Když se to tak vezme, já vlastně taky."

Překvapeně jsem se na ní podívala. "Cože? Ty jsi chtěla pryč?"

"Ano, už jako dítě jsem odtud chtěla pryč. Ale kdo myslíš, že mi v tom bránil?"

"Mirimo." No jistě. Její ochránce, to je klasika.

"Ano, Salmóneovi se to nikdy nelíbilo."

"No tak, Elen. I ty? Nemůžeš jim říkat jejich pravým jménem?"

Zasmála se. "Normálně bych ti řekla, že k tomuhle se váže dlouhý příběh, ale vzhledem k tomu, že teď máme hodně času, můžu ti to celé převyprávět."

"Přesně tak, takže povídej," pobídla jsem jí.

9. kapitola, 1.část

15. května 2012 v 9:34 | Gabux |  Opuštěná
"Marillo," pronesl Titton a upřeně se na mě díval.

"Co?" zeptala jsem se, ale při pohledu na něj mi bylo jasné, co chce říct, tak jsem rychle pokračovala. "Ne, nevzdám se toho! Chci cestovat a chci být nějak užitečná! Víš kolik je ve vesnici dětí? Víš, kolik dětí bude sbírat lesní plody a obstarávat pole?"

"To mě ale nezajímá, Mar! Ty máš být tady, v bezpečí a se mnou!"

"Hele, Persee, neboj se," vložila se mezi nás Elen. "Jak už jsem řekla, já se o ni postarám. Přece mi můžeš věřit."

"Ale já ti věřím! Ale nelíbí se mi to." Sjel mě pohledem, až mě zamrazilo na zádech. Tenhle pohled u něj neznám.

Trochu jsem se ošila. Byl to takový zvláštní pocit. Nejistě jsem se na něj podívala. Elen nás zatím sledovala.

Titton asi pochopil, proč se tvářím tak zmateně, tak dodal: "Jsem tvůj ochránce, Marillo. Ty si to neuvědomuješ ani trošku, ale pro mě se toho s mým Novým počátkem hodně změnilo. Nemyslím dospělost - myslím vztah k tobě, právě proto, že jsi má svěřenka."

Stále jsem na něj nechápavě zírala. Táro o tom přede mnou nikdy nemluvil. Myslela jsem, že je to prostě kamarádství, jen pevnější.

"Mám divný pocit, když nejsem u tebe, chápeš? Mám potřebu tě chránit, mít přehled o tom, co děláš," vysvětlil mi.

"Aha," pípla jsem tiše. Nevěděla jsem, že je to pro ně takové. Nikdo o tom přede mnou nikdy nemluvil.

Elen nás pozorně poslouchala a tvářila se trochu zmateně. "To je opravdu zvláštní," pronesla tiše. "Nevěděla jsem, že to tak máte."

"Já taky ne," řekla jsem tiše.

"Jo, taky jsem nevěděl, že to tak ochránci mají," řekl Titton. "Ale teď už to vím. Naprosto chápu, proč se s tebou dnes Táro nerozloučil."

"Cože?" vykulila jsem oči.

"Hrozně mu na tobě záleží a bojí se o tebe. Je pro něj strašně těžké tě opouštět. I když chodili jen trénovat, tak to špatně nesl. Musel tě tu teď nechat a odejít. Určitě cítí jakousi prázdnotu a něco ho hrozně táhne zpátky do vesnice. Ne něco, ty.

Těžko se to vysvětluje, ale je to tak. Všichni muži, co odešli, a jsou ochránci, se teď ani tolik nebojí o své životy, bojí se o své svěřenky, protože neví, co s nimi je, co dělají, kde jsou, jak se mají. Je to pro nás strašně důležité," na chvíli se odmlčel a podíval se na nás. Já i Elen jsme na něj fascinovaně zíraly a čekaly, co nám k tomu ještě poví.

Nevesele se usmál a pokračoval. "Víš, když jsi někde poblíž, vždycky to poznám. Prostě vycítím tvou přítomnost. Naopak když jsi někde pryč, dokážu tě podle té zvláštní intuice najít."

Podívala jsem se na Elen a ta se tvářila stejně překvapeně, jako já.

"Salmóneus mi o tom opravdu nikdy neřekl ani slovo a to je mým ochráncem celý můj život," řekla napůl zmateně, napůl fascinovaně.

"Taky jsem o tom nikdy neslyšela," souhlasila jsem s ní.

"Není divu. Tohle totiž není věc, kterou bychom se chlubili. Jsme muži, máme vás chránit, máme být silní a neohrožení. Místo toho máme obrovskou slabinu - a tou jste vy. A nemusí se vám ani nic dít. Naprosto stačí, když o vás nemáme zprávy. To je pro nás dostatečně nepříjemné."

Nevěděla jsem, co mu na to říct. Po chvíli ze mě vypadlo tiché: "Slibuju, že budu nadmíru opatrná."

Titton přikývl a podíval se někam za mě. "Půjdu za Erósem, musím se s ním na něčem domluvit," oznámil, prošel kolem mě a zmizel mezi lidmi.

Podívala jsem se na Elen. Pořád se tvářila mírně překvapeně a vyděšeně.

"Tohle by nám měli říkat," poznamenala.

"Ano, to by tedy měli!" přitakala jsem.

"Ale jsem ráda, že to vím aspoň teď. Vysvětluje to spoustu věcí, co Salmóneus říká, nebo dělá."

"To samé s Tárem. A teď i s Tittonem. Dřív jsem tomu opravdu nerozuměla. Myslela jsem si, že jsou jen paranoidní, že za to může ta jejich 'dospělost', ale oni to mají kvůli tomu, že jsou ochránci."

"Je to zvláštní věc. Další poslání, které jim dávají Duchové. Zatraceně mě mrzí, že jsme tak malá vesnice tak daleko od hlavního města a ostatní civilizace. Nemáme tu skoro žádné knihy. Respektive žádné. Kromě toho spousta z nás ani neumí číst, ale to je vedlejší věc. Chtěla jsem říct, že kdybychom měli větší přístup ke knihám a ke vzdělání celkově, možná bychom to věděli."

Zamyslela jsem se nad tím, co právě řekla. Ano, měla pravdu. Nikdy jsem nad tím takhle nepřemýšlela, ale byla to pravda. Elfové u nás ve vesnici nejsou žádní myslitelé, protože k tomu nemají přístup. Spoustu toho nevíme právě proto, že nemáme možnost, se to dozvědět.

"Ani pořádně elfsky už neumíme. Spousta z nás zná sotva pozdrav, tím to končí," pokračovala Elen. "Je to trochu smutné. Jsme Elfové, jako každý jiný v této zemi, ale přitom se tolik lišíme. V hlavním městě prý slyšíš skoro jen elfštinu. Víc jak polovina naší vesnice, by se tam nedomluvila. Ani já pořádně elfsky neumím. Jak se vlastně řekne elfsky 'ochránce'?"

Zamyslela jsem se nad tím. "To nevím," přiznala jsem. Ano, je to smutné, moc toho neumím. Otec nás elfsky učí, ale třeba tohle slovo nám nikdy neřekl. Je to opravdu ironie, že? Jsme Elfové, co neumí elfsky. Ani nevím, jak se nazývá jazyk, kterým hovoříme. To cestování potřebuju jako pole vodu! Potřebuji poznávat nové a učit se neznámé!

8.kapitola, 3.část

14. května 2012 v 16:08 | Gabux |  Opuštěná
Nevím, jak dlouho jsem ležela a zírala do protější zdi, ale tuhle mojí otupělost narušily hlasy, které ke mně doléhaly z venku. Vstala jsem a přešla k oknu, ze kterého jsem se vyklonila a podívala se na oblohu. Ano, slunce bylo již velmi vysoko, čili bylo poledne a pro mě to znamenalo odebrání se na náměstí.

Moc Elfů tam ještě nebylo, ale nevadí, chvíli si počkám. Rozhlížela jsem se kolem, jestli neuvidím Tittona.

Přišel jen chviličku před tím, než začala Amil mluvit, takže jsem mu nestihla nic říct, pouze jsem se k němu přidala.

"Takže, vezmeme to rychle, ať můžeme normálně fungovat. Zůstali nám tu dva dospělí muži, Perseus a Erós. Chlapci, vám dám tu nejdůležitější úlohu - budete obstarávat lov pro vesnici. Oba víte, jak to chodí a co je všechno potřeba. Věřím, že to zvládnete. Také nám ale občas budete muset pomoci s nějakými ostatními věcmi, ale to vám dám vždy včas vědět."

Titton vedle mě přikývl.

"Další důležitou činností, kterou dříve obstarávali muži, je rybolov. Tím bych pověřila chlapce od třinácti let výše. Erumaxo, Cermo a Almáreon. Vy tři jste nejstarší, vezmete si ostatní na povel."

Tři kluci kousek ode mě nadšeně přikývli. Jsou to dobří kamarádi a někdy jsou až moc akční, řekla bych. Ale myslím, že to svěřila těm pravým. Myslím, že se o to dokážou postarat.

"Sběr lesních plodů a částečné pomáhání na polích budou dělat všichni ostatní děti. A teď už věci týkající se dospělých. Tyhle práce budou samozřejmě dobrovolné, ale musíme si je nějak rozdělit. Je tu někdo, kdo by se mohl postarat o kovárnu? Předpokládám, že to nebude moc namáhavé, ale přeci jen bude občas potřeba okovat koně."

"Já se o to klidně postarám," přihlásila se Sardë, neboli Nomia. Její muž je dobrým přítelem mého otce. Oba se u nás občas zastaví na čaj, nebo i na skleničku, ale to jen výjimečně. Je to matka Tauriona (Eróse). "Můj muž je kovář, takže myslím, že to zvládnu."

"Skvělé, Nomio, děkuji. Další důležitou věcí je dovoz. Jak jistě víte, spolupracujeme s vedlejšími vesnicemi. Jedná se nejčastěji o výměnný obchod. Kdo by si to vzal na starost?"

Několik dobrovolnic se pomalu přihlásilo. Páni. Dovážení zboží do okolních vesnic, to by znamenalo cestování!

"Já," vypadlo ze mě. "Já se o to postarám!"

Všichni se ke mně otočili.

"Marillo neblázni!" šťouchl do mě Titton.

"Já si vezmu na starosti dovoz," zopakovala jsem.

"Ty, Marillo?" Amil si mě prohlížela. "Jsi ale ještě dítě, nemůžeme tě pověřit…"

Skočila jsem jí do řeči: "Já to zvládnu, dokážu se o to postarat!"

Chvíli bylo ticho. Pár Elfů zase pohlédlo na Amil a čekali na její rozhodnutí.

"Jsi dítě," zopakovala naše Matka.

"Ale zvládnu to," řekla jsem znovu přesvědčeně.

"Marillo přestaň!" zasyčel na mě Titton, ale já jsem si ho nevšímala.

"Prosím." Sledovala jsem při tom Amil a doufala, že bude souhlasit.

Naše Matka chvíli přemýšlela a potom se váhavě zeptala: "Byl by někdo ochotný dohlížet na Marillu?"

Ajaj. Rozhlédla jsem se po ostatních a bylo mi vcelku jasné, že se k tomu nikdo mít nebude.

"Já se o ni postarám," ozvalo se za mnou. Překvapeně jsem se otočila a zjistila, že za mnou stojí usmívající se Elen.

"Dobrá tedy, tak dovoz necháme na Marille a na Alkyoné," usoudila Amil. "A teď…" pokračovala v rozdělování funkcí.

"Děkuju," usmála jsem se na Elen.

"Nemáš za co. Aspoň na sebe budeme mít trochu víc času, co říkáš?"

"To máš pravdu."

"Zbláznily jste se?" utrhl se na nás tiše Titton, aby nerušil poradu. "Marilla má být doma a v bezpečí! Mám jí hlídat!"

"Ale no tak, Persee. Jsem starší než ty, dokážu se o ní postarat. Navíc ty budeš zaměstnaný až příliš, takže bys jí stejně neuhlídal. Nech to na mě, nic se jí nestane."

"Tohle se jejímu otci líbit nebude."

"No tak se nečerti. Nevěříš mi snad? Hlídala jsem už spoustu dětí a Marilla není zas tak malá."

Ta holka se mi začíná líbit.

Titton si jen povzdechl a vzdal to. "Fajn," zabručel.

Spokojeně jsem se usmála a dál se snažila vnímat, co Amil říká.

Takže já budu cestovat! To je úžasné! Moje nálada nabrala úplný obrat. Má depresivní chvíle se vyměnila za nadšení a nedočkavost. Dostala jsem možnost nemyslet na Tára a na to, jak mi chybí (ano, už teď mi chybí, jako by tu nebyl roky). Dostala jsem možnost zažít něco nového. Poznat neznámé. Veškeré své soustředění jsem upírala pouze k této myšlence.

Ještě před pár minutami by mě vůbec nenapadlo, že se budu moci cítit dobře, zatímco tu muži nebudou. Ale teď? Všechno trápení ze mě opadlo. Nevím, jak dlouho mi to vydrží, ale doufám, že co nejdéle, protože tenhle pocit byl mnohem lepší než ten, ve kterém jsem se topila celé dopoledne.

"Tak to bychom měli," řekla Amil a já se jí zase pokusila vnímat. "Jsem moc ráda, že jsme si to rozdělili tak rychle.

Každý máme rodinu, o kterou se pečlivě staráme a ostatním jsme nápomocni, jak je potřeba. Ode dneška se z naší vesnice stává jedna velká rodina a všichni musíme pomáhat všem. Musíme se spojit, abychom to tu bez našich mužů zvládli." Na chvíli se odmlčela a přelétla nás pohledem. Poté se usmála "Děkuji vám, můžete jít domů."

Colorka 2

14. května 2012 v 15:41 | Gabux |  Colorky
Hoj,
tak přináším moji 2. colorku :D Resp. druhou colorku co uveřejňuji na blogu :)


S touhle jsem už spokojená více :) Tady se mi jen nelíbí ty zuby, jinak je dle mého vše dokonalé :D