Únor 2012

Epilog

29. února 2012 v 10:00 | Gabux |  Můj život služky!
A je to tady. Konec povídky. Musím se přiznat, že mi Ellie bude docela chybět.

Probudil mě hluk a ostrá bolest hlavy. S námahou jsem otevřela oči. Ležela jsem na zemi, podle všeho v nějakém stanu a byla noc. Z venku jsem slyšela hlasy, které po sobě něco pořvávaly, ale nemohla jsem rozluštit co. Chtěla jsem rychle zmizet, než někdo přijde, ale byla jsem přivázaná. Cítila jsem, jak se mi provaz zařezává do kůže pokaždé, když jsem se pohnula. Tohle je zlý sen.

" Á, slečna se už probudila. Akorát," ozve se jízlivý hlas. Uviděla jsem proužek světla, když muž odkryl plátno stanu, aby mohl vejít. Ucítila jsem,jak mi rozvazuje provaz okolo noh. Ruce mi nechal svázané. Vytáhl mě na nohy a vystrčil ven ze stanu.

" Pánové, jak jsem vám slíbil večerní zábava..." Stála jsem v roztrhaných šatech u ohniště a vojáci se mi vysmívali do obličeje. Prvně mi jenom hnusně nadávali do šlapky, ale pak se jeden z nich zvedl a chytil mě za vlasy.

" Nudím se, co s tím uděláš?" zeptal se opile. Mile jsem usmála a kopla ho mezi nohy.

" Ještě pořád se nudíš?" ozval nějaký jeho kolega, které seděl u ohně. Ostatní se taky začali smát.

" Ty jedna děvko!" Vrazil mi takovou facku, až jsem slítla na zem. Au.

" Pane," přiběhl nějaký voják k nám.

" Co je?"

" Na jih od tábora byli spatřeni vzbouřenci!"

" Všichni se připravte..." začal hulákat pokyny na svoje podřízený. Díkybohu si mě všichni přestali všímat. Ležela jsem na zemi a dělala mrtvýho brouka. Sem tam o mě někdo zakopl- super, víc už klesnout asi nemůžu. Když všichni, co seděli u ohně odešli, aby si poslechli nové příkazy, tak jsem se zvedla a začala utíkat pryč. Nohy se mi pletli, jako kdybych byla nalitá, ale i přesto si myslím, že jsem trhla svůj osobní rekord v rychlém běhu. Taky jsem měla dobrou motivaci.

" Kde je?"

" Kdo?"

" TA HOLKA? TY IDIOTE!" Rázem jsem zapomněla, že mě brní celý tělo a přidala jsem na tempu. Stačí se někam schovat. No jasně, stačí se někam schovat... ono se to lehce řekne, ale hůř dělá. Ve výsledku běhám po lese jako trefená kačena a snažím se najít místo, kam bych složila svá ubohá křídla. Zakopla jsem o kmen a hodila pěknýho placáka na zem. Au, do vody to bolí míň. Štěstí, ale stálo při mně. Přede mnou byl strom, pod kterým bylo trochu místa, takže jsem zalezla mezi kořeny- nejspíš byla bouřka a strom se málem vyvrátil... Bylo tam akorát místo na to, abych se tam schovala- a taky pěkný puch. Bože, doufám, že tu něco nechcíplo, protože to vypadá, že tu budu muset nějakou dobu pobýt a pokud možno SAMA.

" Kam šla?" ozve se blízko mě. Co nejvíc se přitisknu ke stromu a snažím se o symbiózu. Ani jsem se neodvažovala nadechnout. Jednak jsem se bála, že by mě uslyšeli a pak... to tady vážně smrdělo. Bohužel nemám odvahu se otočit, takže se smiřme s tím, že tato záhada nebude nikdy objasněna.

" Asi šla podél řeky," řekne jeden z mužů. Úlevně si oddychnu. I když slyším, že jdou pryč, tak nikam nejdu, protože každou chvíli se může někdo vrátit. Nejspíš bude nejlepší, když tu pár hodin počkám. Vojáci budou muset ráno odjet a na mě se vykašlou. Doufám.


Když jsem se vzbudila, tak už slunce bylo vysoko na obloze. Určitě už je po obědě. Byla jsem celá zlámaná a nemohla jsem se ani pohnout. Poslouchala jsem, jestli neuslyším hlasy, ale kromě zpívání ptáků jsem nic neslyšela. Potichu jsem vylezla ze své skrýše a poprvý za několik hodin jsem se nadechla. Krásný pocit. Rozhodla jsem se, že se půjdu podívat do našeho tábora. Podle toho, co jsem zaslechla, tak ho vojáci nenašli. Mezitím co jsem se plahočila k táboru mi začalo kručet v břiše. Doufám, že tam bude něco k jídlu nebo sním první poživatelnou věc, kterou uvidím. Do tábora jsem došla ani ne za půl hodiny. Nikdo tam nebyl. Oheň byl už dávno uhašený, takže musí být pryč už nějakou tu hodinu, ne-li den. Sedla jsem si na kamen.

" Oni mě tu nechali," špitla jsem si pro sebe. Bolelo to víc, než jsem si myslela. Vím, že odešli, aby dokončili úkol, ale čekala jsem aspoň nějakou snahu mi pomoci. Nebo kdyby aspoň počkali jeden den! Jeden pitomý den! Arya musí být radostí bez sebe, když se mě zbavila. V zájmu její bezpečnosti by měla doufat, že už ji nikdy nepotkám, protože jestli se mi dostane pod ruku, tak z ní udělám deset malých. A je mi fuk, že je to "princezna". Vztekle jsem chodila okolo ohniště. Když jsem si dávala už devátý kolečko, tak jsem si všimla, že pod jedním kamenem je kousek papíru.

"Vrátím se pro tebe," stálo tam. Jo? Tak to jste teda fakt hodný. Co, ale budu dělat teď? Možná bych mohla začít tím, že si najdu něco k jídlu. Teď by mi přišla vhod nějaká ta Eragonova srnka, co skáče sama do pusy.


Ačkoliv dny ubíhaly pomalu, tak se postupně přehouply v týdny a měsíce. Byla jsem v Dračích horách skoro tři měsíce a nikdo z mých "přátel" se neobjevil. Už mě to ani nepřekvapuje. Hodně krát jsem se už chtěla sbalit a odejít pryč, ale pak jsem se sama sebe zeptala: Kam bych šla? Všechny vesnice mají pod kontrolou vojáci a kdybych se někde ukázala, tak mě zavřou dřív, než si vůbec všimnu, že mám problém. To radši zůstanu tady a budu se živit lovem. Ano, lovem. Krize je hrozná věc, takže mi nezbylo nic jiného, než začít lovit. Luk a šípy jsem dostala od jednoho pocestného výměnou za jídlo. Občas tudy prošli nějací obchodníci, s kterýma jsem obchodovala, jednalo se jenom o nějaký drobnosti, abych na sebe neupoutala pozornost. A takhle jsem nyní žila. Skrytá v horách. Člověka jsem zahlédla jednou za dva týdny. A právě tito lidé, co tu jenom procházeli, aby se ukryli před vojáky, mi čas od času přinesli nějaké nové informace. Většinou se jednalo o postupy vojáků, a které vesnice už obsadili, ale před týdnem jsem dostala zprávu ohledně Vardenů. Jezdci byli prý spatřeni u Surdy. Krve by se ve mě nedořezal. Vrátili se, ale nevrátili se pro mě. A tehdy mi došlo, že už pro mě nikdo nepřijde. Zůstala jsem v horách, protože tohle bylo jedno z mála bezpečných míst. Postupem času sem přišlo dalších pár lidí, kteří se tu se mnou usadili. Žili jsme tu docela pohodovým životem. Čas od času jsme se pohádali, protože žít jenom se sedmi lidmi je psycho. Časem se ze mě stal úplně jiný člověk. Už jsem nebyla ta naivní holka, co před vším utíká. Když jsem začala žít horách,tak jsem si myslela, že je to konec. Ale není to pravda. Proboha, vždyť mi je teprve devatenáct! Celý život mám před sebou. Jedna etapa- etapa služky- skončila a je čas začít novou. Tentokrát budu bojovat a vím, že to nebude lehké, ale jak se říká: Až ti bude úzko otoč se čelem ke slunci, všechny stíny budeš mít za zády. A tady teprve můj příběh začíná...

19. kapitola: špatné rozhodnutí, které mi změnilo život

28. února 2012 v 20:12 | Gabux |  Můj život služky!
Dny ubíhaly, až neuvěřitelně rychle a ve stejném duchu, což mě trochu vytáčelo. Celý den jsme byli na cestě a v noci se utábořili. Čas od času jsme zašli do města pro zásoby. Tím "my" myslím mě a příležitostně i Aryu. Na Eragona a Murtagha byla vypsána odměna, takže na každým metru jste mohli vidět jejich portrét- dost směšný portrét. Ale proč se zmiňuji zrovna o tomto dnu? Dnes se stalo něco, co mi změnilo život. Jestli ta změna byla dobrá nebo ne, ukáže teprve čas. Ale to bychom předbíhali. Vraťme se tedy o den dříve, abych vám mohla říct o "skvělým" Aryině nápadu, který mě stál spoustu bolesti...
Ráno jsem se probudila v Murtaghově náručí. Nebylo to žádný překvapení, protože před týdnem jsme zakopali válečnou sekeru a vycházeli jsme spolu víc než dobře. Od té noci se už o nic nepokusil, ale byl mi pořád na blízku a mě momentální situace vyhovovala. Asi jako jediný. Eragon mohl puknou vzteky, když uviděl, že jeho bratr uspěl a on má na tváři pořád rudý otisk Aryiny dlaně. Aryi náš vztah z nepochopitelných důvodů, taky vadil. Tvrdila, že nás všechny přivedu do hrobu svým neuváženým chováním. Murtagh to už psychicky nevydržel a řekl Aryi, co si o ní myslí. Jop, to byla hádka, že jsem si jednu chvíli myslela, že stromy vyrvou své kořeny ze země a odejdou- udělaly by dobře. Tři dny s námi Arya nepromluvila ani slovo, což mi bylo "hrozně" líto- co si budeme povídat... nejkrásnější dny mého života. Jediný, kdo se snažil o komunikaci byl Eragon- beznadějný případ. Musím mu najít holku. Arya se s ním nebavila, protože nás jednou viděla, jak mu dávám svoji porci masa, protože jsem už nemohla. Eragon se jí zapřísahal, že se masa už nikdy nedotkne, ale Arya to nebrala na vědomí. Stejně si druhý den počkal, až všichni zmizí a začal žadonit, ať se s ním rozdělím o svoji porci, což jsem taky udělala- umí nasadit takový výraz nevinného štěněte, že jsem jednu chvíli měla chuť podrbat ho za uchem.
Čtvrtý den se Arya "umoudřila" na takový míru, že byla schopná s námi komunikovat. Všechno se začalo vracet do starých kolejí. Arya mi konečně našla práci, kterou budu prospěšná. Chodila jsem do měst a sbírala nějaké informace nebo jídlo na cestu. Murtaghovi se to nelíbilo, protože mě nechtěl pouštět samotnou do města, ale Arya ho uchlácholila tím, že tam tedy bude chodit se mnou. Jen tak mezi námi, jen co jsme se dostali za hradby, tak řekla, že se rozdělíme, aby to bylo rychlejší, takže ve výsledku jsem tam sama byla. Na smluvenou hodinu jsem se vrátila k hradbám, kde na mě čekala Arya. Takhle to pokračovalo až do dneška.
" Ty už jsi vzhůru?" zeptal se rozespale Murtagh.
" Jo, nemůžu spát."
" Špatný sen?" zeptá se a políbí mě do vlasů.
" Špatný pocit..."
" Nestraš." Vzbudili jste se někdy a měli jste pocit, že se stane něco špatnýho? Mě se to stalo dvakrát v životě. Poprvé to bylo v den smrti mých rodičů a podruhé je to dnes. Něco tady smrdí a Eragonovi dva dny nemyté nohy to nebudou.
" Jdu na záchod." Vymotala jsem se zpod peřiny a šla do hlouběji do lesa.
" Čau," chytl mě Eragon za rameno
" Sakra, málem jsem natáhla bačkory."
" Promiň." Ještě pořád jsem se držela za srdce. Mám pocit, že jestli tu ruku sundám, tak mi srdce vyskočí z hrudi a zmlátí toho tupce.
" Počkat," řekla jsem, když jsem si všimla, že Eragon má špinavý rukáv od krve.
" Ehm," začne mumlat, když si všimne, že jsem si všimla.
" Nějaká srnka ti omylem spadla na meč a pak do pusy?" hádám.
" Přesně, ta zvěř vůbec neví, co dělá."
" To doufej, protože jestli se tohle dohmátne Arya, tak čistě náhodou padneš do huby medvědovi."
" Echrm, a co tu děláš ty?" odvede pozornost jinam.
" Jdu na záchod."
" Jo, ale jestli ti můžu něco doporučit, tak nechoď támhle," ukáže za sebe.
" Jasný, bacha na srnky, co skáčou sami do pusy."
" Asi nějak tak..." Když jsem se vrátila do tábora, tak už i Arya byla vzhůru. Murtagh seděl u ohně a přikládal a Eragon? Ten poslušně seděl a jedl něco zelenýho nebo si aspoň troufám říci, že to bylo k jídlu.
Po snídani jsme se začali připravovat k odletu. Modlila jsem se, ať Aryu nenapadne jít se podívat do nejbližšího města. Jindy jsem malou vycházku do města uvítala, protože pohybovat se jenom se třemi stejnými lidmi, a dvěma draky, je tak trochu depresivní. Hned mám lepší pocit, když se vyskytuju mezi více lidmi. Tentokrát to bylo, ale jiný. Obvyklé nadšení z nového města zůstalo za horami a vystřídal ho strach.
" A to kvůli tvýmu pocitu máme zůstat bez zásob?" naježila se Arya, když jsem ji řekla, že tam nechci jít.
" Aryo něco je špatně, sice nevím co, ale něco tu nehraje."
" Zásoby nám vydrží. Nepotřebujeme jít do Nardy," zastane se mě Murtagh.
" Opravdu? Máme dost? A co když na ostrově nebude žádná potrava?" hodí po nás významný pohled. Jak já mám vědět, jestli tam bude potrava nebo ne, když mi ani neřekli název toho ostrova?
" Ty se jí chceš dostat jenom pod sukni, proto s ní táhneš za jeden provaz," zasyčí Arya skrz zuby.
" Dost, nebudeme se hádat. Jestli tam opravdu chceš jít Aryo, tak jdeme. Ale varuju tě, jestli se tam něco podělá, tak si mě nepřej."
" Ó, bu bu bu, už se bojím," odfrkne si.
" Jestli nechceš, tak tam nechoď," chytne mě Murtagh za loket.
" Půjdu."
" Dobře, ale budeme na vás dávat pozor, kdyby se něco dělo."
" Tak jo."
" Dávej na sebe pozor."
Dohnala jsem Aryu, která byla už kousek přede mnou. Nasadila jsem si kapuci, stejně jako ona. Sice nemám špičaté uši, ale Arya tvrdí, že na sebe poutám moc pozornosti, kterou nepotřebujeme. Šli jsme mlčky vedle sebe, každá zabraná do svých myšlenek. Arya pravděpodobně přemýšlela nad mojí smrtí, protože se jí na tváři občas rozsvítil radostný úsměv, když se na mě podívala. Počkat úsměv? V hlavě mi proběhla vzpomínka na naši poslední návštěvu ve městě. Byl tam chlap a usmál se na mě. Co na tom, že se usmál? Ten usměv mi byl povědomí, ten chlap mi byl povědomí. Pořád jsem ho nemohla nikam zařadit... Nešťastně jsem se rozhlížela po místnosti. Byl to pokoj vojáků s vyšší šarží. Měly jsme tu posbírat prádlo a odnýst ho do prádelny a pak tenhle proces zopakovat i u ostatních pokojů, včetně pokoje Galbatorixe a Murtoha- to jeho blbý jméno si snad někam napíšu, protože si ho pořád nemůžu zapamatovat. Kdybychom sbírali jenom špinavý prádlo- neříkám, že sbírání použitých trenclí je moje hobby, tak bych to nějak přežila. Ale když jsem uviděla, jak se někteří vojáci váleli ve svých...zvratkách, tak se mi udělalo krapek šoufl.A sakra. Právě mi došlo, kde jsem viděla ten úsměv. Když jsem sloužila první den na hradě, tak jsme šli sbírat prádlo- to už ale všechno víte, takže přeskočím k tomu, jak jsem viděla na podlaze muže, který ležel ve svých zvratkách. Nespal. Zvedl hlavu a nechutně se na mě usmál. A tenhle muž válející se ve svých zvratkách, byl ten samý muž, který nás viděl v Teirmu. Možná, že nejsme tak nenápadní, jak jsme si mysleli.
" Aryo?" zašeptám směrem k elfské princezně. Za okamžik projdeme bránou.
" Co?"
" Je to past."
" Cože? Co to plácáš za nesmysly?"
" Nejsou to nesmysli. Myslím, že jsem v Teirmu viděla jednoho z Galbatorixových vojáků."
" Nesmysl. Galbatorix se soustředí na Vardeny. Myslí si, že jsme s nimi."
" Aryo, vrátíme se," řekla jsem rozhodně a zastavila se před branami.
" Teď není čas na tvoje výmysly. Jsi obyčejná holka, která se na sebe snaží strhnout pozornost!"
" Zajímavý, že to říkáš zrovna ty."
" Já mám na rozdíl od tebe všechno pod kontrolou!" řekne vztekle a vkročí do města. Tohle není dobrý. Byla jsem rozhodnutá vrátit se do tábora a všechno říct Eragonovi a Murtaghovi, ale zastavil mě pocit, že mě někdo pozoruje. U brány stál strážný a divně se na mě díval. Jestli odejdu, tak mě bude sledovat. Stála jsem tam a nevěděla, co dělat.
"Ellie, co se děje?" ozvalo se mi v hlavě.
" Je to past Murtaghu, vzpomněla jsem si na jednoho muže, kterýho jsem viděla v Teirmu a myslím, že je to Galbatorixův voják".
" Kde je Arya?" vecpe se mi do hlavy i Eragon.
" Šla dovnitř." Nastalo ticho. Už jsem necítila Eragona, jenom Murtagha, který mě utěšoval.
" Eragon se s ní nemůže spojit."
" Samozřejmě, protože je to tvrdohlavá kráva. Jdu tam." Cítila jsem Murtaghovu přítomnost. Chtěl jít se mnou, ale to nemůžeme riskovat. Pochybuju, že by nepoznali dračího jezdce. Až tu blbku najdu, tak ji uši zarazím zpátky do hlavy.
Arya mě vždycky štvala tím, že byla snad všude. Vždycky věděla, kdy přijít, aby něco zkazila, ale když ji hledáte, jako by se po ní slehla zem. Šla jsem na tržiště. Arya měla plnou hubu keců, že není jídlo, tak jsem předpokládala, že bude tady. Ale nikde jsem ji nezahlédla. A potom mi došlo, kam šla. Šla zjistit nějaké informace. A kde se to většinou hýří informacemi? Hostinec. Ah! Našla jsem ji hned. Seděla u jednoho ze stolů a před ní ležela sklenice vína.
" Copak? Už jsi přišla na to, že to není past?" usměje se Arya a přiloží se sklenici ke rtům.
" Momentálně mi je jedno, že mnou pohrdáš, i když nevím proč. Prostě si přiznej chybu."
" Já chyby nedělám. Jsem elfka, mám lepší smysly než vy lidé. Dokážu nakouknout lidem do myslí a tím pádem říci, jestli je to tu bezpečné nebo ne. A na nikoho takovýho jsem nenarazila."
" Co když se jenom skrývá? Co když se umí bránit?"
" Nesmysl. Ovládám toto umění dobře."
" Aryo, vzpamatuj se! V týhle době už nic není normální! Nebezpečí je všude." Arya přes svoje ego nevidí situaci, která právě nestala. Nevidí, jak se tři muži, co sedí na baru, po nás otáčejí. Nevidí, že si sundávají pláště, pod kterými je brnění.
" Musíme vypadnout!" zasyčím a vyliju ji zbytek vína do obličeje, což ji dokonale probudí. Právě včas, protože dva vojáci jdu našim směrem.
" Půjdete s námi, ať už po dobrém nebo po zlém." A tehdy jsem viděla na Aryině tváři výraz pochopení a uvědomění si pravdy. Myslím, že právě v tento okamžik ji došlo, jak se chovala. Dokázala to i tím, že mi dala jeden ze svých mečů, abych se mohla bránit, protože ze třech vojáků se stalo deset a vypadalo to, že každou chvíli přijdou další. V hospodě začala pořádná bitka. Ani ne tak mojí zásluhou, jako její. Když už jsme byli u východu z hostince, tak jsem uviděla Murtagha, jak k nám běží a v patách mu byl Eragon. Za všech stran nás obklopili vojáci a odřízli nás od sebe. Aryi se podařilo dostat k Eragonovi. Potom jsem už nikoho neviděla. Okolo mě začali běhat lidé z vesnice. Křičeli hrůzou, protože vojáci začali zapalovat jejich domy. Běhaly tu děti, ženy a starci. Muži z města se snažili ubránit aspoň ten zbytek, co tu zůstal, ale vojáků bylo čím dál tím víc.
" Támhle je ta holka!" zařval jeden z nich. Nebyla jsem blázen. Věděla jsem, že je všechny nepřemůžu, tak jako Arya se svojí silou a mrštností. Utekla jsem mezi domy a snažila se najít Aryu nebo jednoho z jezdců. Chvíli mi připadlo, že je slyším,jak po sobě něco křičí, ale když jsem se podívala za roh, tak tam nikde nebyli.
" Hraješ si na honěnou?" ozvalo se za mnou. Nebylo kam utéct. Stáli v kruhu a se smíchem mě pozorovali. Pevně jsem uchopila meč, připravena se bránit. Rozmáchla jsem se po prvním muži, ale ten můj útok odrazil a srazil mě na kolena.
" Podívejme se malá bojovnice," zasmál se muž a chytil mě za vlasy, čímž mě vytáhl na nohy. Zpříma jsem se na něj podívala a dala mu pořádnou pecku do nosu, až to křuplo. Co se dělo potom, už nevím. Ucítila jsem prudkou ránu do mého zátylku a všechno kolem mě zčernalo.

18. kapitola: stalo se jednoho rána...

28. února 2012 v 11:57 | Gabux |  Můj život služky!
Ráno mě vzbudila Arya s dost špatnou náladou. Dívala se na mě, jako na nějakou couru, která přefikne všechno, co chodí. Asi si myslela, že mě svým chováním nějak vytočí, ale bohužel jsem ji zařadila do skupiny lidí, který ignoruju, takže se žádný odezvy nedočkala. Když jsem se konečně vyhrabala spod peřiny, tak už všichni byli vzhůru a dělali snídani. Jak už jsem se zmínila, byla ryba. Mám takový tušení, že za naši rybí snídani může Trn nebo Murtagh. A právě v tuto chvíli mezi mnou a Eragonem vznikla "tajná" dohoda. Ona zase tak moc tajná nebyla, protože jak jsem se později dozvěděla, tak o ní všichni věděli... ale to předbíhám. Seděli jsme okolo ohně. Murtagh spokojeně dlabal rybu, Safira odletěla na lov, Trn po mě pokukoval a čekal, jestli tu rybu fakt sním a Arya šla do lesa, aby našla nějakou lepší snídani pro ni a Eragona. Když se Murtagh zvedl s tím, že jde na záchod a Trn odletěl za Safirou, tak jsem si všimla Eragonova zdrcujícího pohledu, který házel na nebožtíka rybu.
" Jestli chceš, tak si ji vezmi. Jsem ochotná sníst ten plevel, co Arya přinese," řekla jsem, když už jsem se nemohla dívat na to, jak jí tu rybu pohledem.
" Zbláznila ses?"
" Říká se to o mě," zauvažuju nahlas.
" Kdyby se Arya dozvěděla, že jím maso, tak mě uškrtí."
" Ryba není maso," mávnu nad tím rukou a cpu mu rybu do ruky. Hlavně, ať už je pryč.
" A co to teda je?"
" No, ryba... je ryba."
" Hm, jak hlubokomyslné," protočí oči Eragon.
" Fajn, když nechceš, tak nežer."
" Kdo říkal, že nechci?"
" Říkal jsi přece, že tě Arya zabije..."
" Jo, ale neříkal jsem, že si ji nevezmu."
" Mluvíme ještě pořád o rybě?" zeptám se, když se všimnu jeho zasněnýho výrazu. Tenhle pohled "jsem za sedmero horami a sedmero řekami" znám moc dobře a nic dobrého to neznamená.
" Samozřejmě, koho jiného bych si měl vzít?"
" To se ptáš mě? To by jsi snad měl vědět ty."
" To narážíš na Aryu?"
" Já na nikoho nenarážím." Nevíte někdo, jak jsem se od ryby dostali k tématu ženění?
" Ale jo..."
" Ježiši! Prostě sežer tu rybu a neprotahuj to!"
" Tak jo." Mezitím, co do sebe cpal rybu, jako kdyby týden nejedl, jsem musela hlídat, protože Eragon měl strach, že se odněkud vynoří Arya. Když dojedl, tak po sobě zametl stopy a nabídl mi jídlo, co mu zbylo od večeře. Výjimečně jsem porušila zásadu "nejez nic, co je zelený" a snědla hromadu zeleného lupení.
" Eragone?"
" No co je?"
" Máš ještě zbytky ryby na obličeji."
" Sakra, jdu se opláchnout," řekne a zmizí pryč. Během dvou minut přilítla Arya s hromadou "něčeho" v ruce. Předpokládám, že to bude snídaně, ale čert ví.
" Kde je Eragon?" vybafne na mě.
" Šel se umýt."
" Aha," sykne a odejde zase pryč. Co to mělo být?
" Arya zase nemá náladu, co?" ozve se z druhý strany. Leknutím jsem trochu nadskočila. Tady to je jako na náměstí za pravýho poledne.
" Ještě jsem nezažila, že by náladu neměla."
" Taky pravda."
" Našel jsem řeku, kde by se dalo vykoupat," začne mumlat Murtagh a u toho se přehrabuje ve svým oblečení.
" Proto jsem byl pryč tak dlouho, hledal jsem něco kde by se dalo vykoupat..." začne znovu, když nijak nereaguju. Prvně jsem se ho chtěla zeptat, kdy byl pryč, že jsem si toho nevšimla, ale nechtěla jsem proti sobě poštvat dalšího člověka, protože uznejme, že v naší malý čtyřčlenný skupině si moc vyskakovat nemůžu.
" Super, tak to ti... blahopřeji," řeknu, když se po mě pořád dívá.
" Ah! Copak ty to nechápeš? Dělám ti tady návrh, jestli nechceš jít se mnou."
" Jo, já vím. Ale ty jsi nejspíš nepochopil, že jsem tvůj návrh zamítla."
" Co?" No, dobrá, takovým tónem jsem to říkat neměla a možná jsem měla volit jiný slova.
" Já jen, že..." Eeh, kde je moje výřečnost, když ji potřebuji? Vší silou se snažím vymyslet konec věty, ale do hlavy se mi cpou myšlenky na okurky. Proboha, jak jsem začala myslet na okurky? Proč zrovna okurky? No jo, jasný... jsou zelený. To bude tou snídaní- ne počkat! Vymýšlím odpověď.
" Ty jen, že co?" zeptá se už trochu popuzeně Murtagh.
" Já jen, že jsem dostala chuť na okurky," řeknu váhavě, až to skoro zní jako otázka. Murtagh se na chvíli přestal šklebit a vypadalo to, že přemýšlí. Najednou se na jeho tváři objevil úsměv. Snažila jsem se dešifrovat, co ten výraz znamená a pak mi to došlo! A sakra, ona věta "mám chuť na okurky" mohla vyznít jako dvojsmysl. A podle jeho úsměvu mi je jasný, jaký význam mým slovům dal-jeho myšlenky se nejspíš točili jenom okolo jedný okurky, ehm. Bože, to je úchylný, jak si mohl myslet, že bych předložila takový návrh?!
" Ne! Já jsem chtěla jenom říci, že..." že, co? Že my myšlenky na okurky vnutil Eragon? To by vyznělo vážně úžasně.
" Že, co?" začal se nebezpečně culit. Sice jsem se neviděla, ale je mi jasný, že jsem byla červená až na prdeli.
" Prostě jsem chtěla říci, že to co se stalo v noci, byl jenom zkrat, jak z mý strany, tak z tvý."
" Hm, to bych neřekl."
" Murtaghu, mluv chvíli vážně!"
" Já nevím, kdo se tu začal bavit o okurkách..." Áaa!
" Víš co? Jdi napřed, já tě potom nějak najdu a promluvíme si." Tohle si totiž musím promyslet.
" Dobře," usměje se.
" Murtaghu,budeme jenom mluvit!"
" Jo, jasně," zavolá ještě přes rameno. Jak dlouho, že jsem vzhůru? Deset minut? Připadá mi to, jako věčnost. Rozhodla jsem se, že se trochu projdu, abych si provětrala hlavu. Přeci jen Murtaghovo chování stojí za přemýšlení. Nic si nenamlouvejme. Je to hajzlík, nebo jsem to o něm aspoň slyšela. Když jsem jednou byla v prádelně, tak si o něm dvě služky povídaly. O něm a jeho praktikám v posteli...a na jiných místech, kde se zrovna v určitou dobu s určitou dívkou nacházel.
" Aryo..." Slyším toho, koho si myslím, že slyším? Že by se Eragon prokecl o tom, že jedl maso. Slyšel jsem tichou odpověď. To nemůže mluvit víc nahlas? Popošla jsem kousek blíž, abych měla dobrý výhled na Eragona s Aryou. Nevím o čem si povídali, ale z ničeho nic se Eragon přitiskl k Aryi a dal jí pusu. Co si budeme povídat, čuměla jsem na to s hubou dokořán. Arya tam chvíli stála, jako zmražená, ale potom Eragonovi dala takovýho facana, že se málem rozstřelil o strom. Nezapomněla po něm hodit zničující pohled a odešla pryč. Nějak jsem zapomněla na to, že tam pořád stojím s otevřenou pusou a vyjeveně koukám na Eragona.
" Tak to bylo hustý," řeknu si spíš pro sebe, ale Eragon to bohužel uslyší.
" Co tady děláš?!" vyjede po mě Eragon.
" Já... jsem šla kolem a zamyslela se," odpovím naschvál provokativně.
" Strašně vtipný," zabrblá a jde pryč.
" Ne, počkej. Já se fakt zamyslela, ale to je fuk. teď vážně... CO-TĚ-TO-PROBOHA-POPADLO?"
" Já jen, že se to Murtaghovi povedlo, tak jsem si myslel, že se to třeba zabere i na Aryu."
" Co se mu povedlo?"
" Jak tě přeci v noci políbil!"
" Jak tohle zase víš?"
" Jeden ptáček mi to vyzvonil."
" Nech mě hádat. Byl ten ptáček nadrženej?"
" Jak se to vezme..."
" Já ho zabiju!"
Celé rozzuřená jsem dorazila na břeh řeky. Co si o sobě vůbec myslí? A proč "to" co se stalo v noci hned vytrubuje, jako kdyby to bylo Bůhvíco?! Nemusela jsem hledat dlouho. Uviděla jsem ho hnedka. Stál po pas v řece a umýval se. Samozřejmě, že jsem zase celá zčervenala, když jsem uviděla, jak je ve vodě nahý. Sice jsem neviděla jeho...vybavení, ale určitě se nešel vykoupat v kalhotách. A tak jsem tam stála, na břehu řeky a koukala se na jeho nahou hruď a u toho střídala všechny stupně červeně. Nakonec jsem zvolila tichý ústup. Počkám, až vyleze a potom mu řeknu, co si o něm myslím! Jenomže, jak na potvoru, pode mnou zapraskala větvička a Murtagh se po mě otočil s ďábelským výrazem. Otočila jsem se a šla pryč dřív, než toho budu litovat. O kousek dál mě doběhl.
" Stalo se něco?" zeptá, když se mu podaří zastavit mě.
" Ne, mělo by?" zeptám se jakoby nic.
" Dobře, v tom případě ti nebude vadit tohle," pokrčí rameny a políbí mě. Znovu. A znovu si to nechám líbit. Ani jsem si neuvědomila, že má na sobě jenom kalhoty. Toho, že nemá tričko jsem si všimla, až když mě přitiskl ke stromu. Dokud jsme se jenom líbali, tak jsem se nebránila, ale potom jsem ucítila, jak se mu ruka vkrádá pod moje šaty.
" Dost, měli bychom brzdit."
" Proč?" zeptá se aniž by přestával.
" Prostě to nechci." Na chvíli se zaseknul, jako by přemýšlel, jestli opravdu myslím vážně. Potom jeho ruka zase začala jezdit po mém stehně.
" Řekla jsem DOST!" A střela jsem mu takovou, že by mi i Arya mohla závidět. Nic neříkal, jenom si promnul tvář a dál se na mě díval. Odstrčila jsem ho pryč a utíkala, co nejdál od něho. Když už jsem nemohla utíkat, tak jsem se svalila na zem a začala plakat, tak jak už jsem dlouho neplakala. Jedna z mých zásad je nebrečet. Naposledy jsem brečela před dvěma lety, když... no to je jedno. Schoulila jsem se do klubíčka a brečela a brečela. Nesnáším chvilkový slabosti! Uslyšela jsem praskání větviček, jak se za mnou někdo "nenápadně" blížil. Snažila jsem se usušit si slzy, ale nešlo to, proto jsem si hlavu schovala mezi kolena a objala je rukama. Slyšela jsem, jak si dřepl vedle mě. Nehodlala jsem ticho přerušit jako první. Tiše jsem seděla a nevydala ze sebe ani hlásku. Slzy mi tiše tekly po tvářích, ale cítila jsem, že brzy to nevydržím a začnu vzlykat. Tak rychle se mi začaly vracet vzpomínky a to jsem si přísahala, že minulost hodím za hlavu.
" Ellie, promiň. Nechtěl jsem ti ublížit."
" A proč jsi to teda udělal?" Poprvý jsem se na něj podívala. Musela jsem vypadat hrozně. Oči mě pálili od pláče a určitě byly červené a opuchlé.
" Měl jsem hroznou radost, když jsi se mnou spolupracovala, tak jsem si myslel, že bys chtěla zajít dál..."
" A co tě k tomu vedlo? To, že jsem řekla dost?"
" Myslel jsem, že je to jenom hra."
" Tak příště nemysli. To si připadáš, tak neodolatelný, že nemůžeš uvěřit tomu, že by tě jiná nechtěla?"
" Ne to ne, myslel jsem, že se ti líbím."
" Víš co nechápu?" zeptá se nabroušeně.
" Co?"
" Proč si každý chlap myslí, že když se za ním ženská otočí, tak ji může ošoustat?" řekla jsem tvrdě.
" Přesně takhle bych to neřekl."
" Já nejsem žádná Joana, která ti nadzvedne sukni, když si řekneš." Byla jsem, tak rozčílená, že bych ho klidně na místě oddělala, kdybych měla tu možnost.
" Já to vím. Jenom jsem zazmatkoval, když jsem si uvědomil, že mi polibky oplácíš."
" Zazmatkoval? Jestli takhle zmatkuješ, tak nechci být u toho, až to budeš mít v hlavě v pořádku."
" A kdo říkal, že jsem se chtěl s tebou vyspat?" zvýšil nebezpečně hlas.
" A co jinýho by jsi chtěl dělat?"
" Co třeba jenom se mazlit?"
" A to ti mám jako věřit?"
" Ellie, nemůžeš se prosím uklidnit?"
" Fajn," řekla jsem, když jsem se dostatečně uklidnila. Přeci jsem dospělá. Měla bych se tak začít chovat.
" Proč tě tak rozrušilo to, co jsem udělal?"
" Mě to nerozrušilo," vystrčila jsem bojovně bradu.
" Opravdu? Mnoho dívek neutíká, když je muž pohladí po stehně. A určitě potom nechodí plakat hluboko do lesa."
" Já jsem nebrečela... jenom se mi potily oči."
" To tady muselo být pořádný vedro," zasmál se potichu. Nechtěně mi taky zacukal koutky.
" No vidíš, takhle ti to sluší víc," řekl a natáhl se po mě.
" Na to zapomeň."
" Chci tě jenom obejmout." I přes moje protesty si mě vstáhl do náručí a opřel se o strom. Seděla jsem křečovitě a pomalu jsem se bála dýchat. Líbilo se mi být v jeho náručí, připadala jsem si v bezpečí, ale na druhou stranu jsem se bála. Ze zkušeností vím, že je to jenom klam. Po nekonečně dlouhým přemýšlení jsem se konečně uvolnila a stulila se mu do náruče. Teď je čas hodit všechny špatný vzpomínky za hlavu a užívat si téhle chvíle.
" Vím, že se ti stalo něco špatnýho, ale nemohla bys na to pro jeden večer zapomenout. Nejspíš ti nějaký muž udělal něco, co jsi nechtěla, ale nech mě dokázat, že všechno, co se týká mužů není špatný," zašeptá mi prosebně do vlasů.
" Nechci to," řeknu skučivě.
" Já nemluvím o milování. Věř mi, prosím." Zarytě jsem odmítala cokoliv, co by se týkalo "sbližování" muže a ženy. Není to nic pěknýho. Jde jenom o tom, aby si muž užil.
" Ne."
" Ukážu ti, že to může být pěkný i pro tebe."
" HEJ? Kde jste? Všude vás hledáme!" zakřičí naštvaně Arya a rozběhne se k nám. Ta holka v hlavě musí mít zabudovaný nějaký radar, či co.
" Skvělý, ty opravdu víš, kdy máš přijít Aryo," řekne Murtagh skrz zuby.
" Je čas odletět. Jsme na jednom místě moc dlouho," s těmito slovy se otočí na podpatku a odejde.
" Tak jdeme." Myslím, že Murtagh Aryu dříve či později zabije.

17. kapitola: sliby se mají plnit

27. února 2012 v 22:00 | Gabux |  Můj život služky!
Svět je místo, které se nedá popsat slovy, ale kdybych ho měla popsat, tak bych nejspíš řekla, že není nic rozmanitější než svět. Ať už se rozmanitost projevuje u zvířat, rostlin nebo dokonce lidí. Sice nejsem nijak stará, ale z mého osmnáctiletého výzkumu jsem přišla na to, že existuje i několik druhů lidí. Vzdělaní učenci tomu říkají individualizace, kdy se člověku v určitém věku utváří osobnost. Ale proč to tady všechno říkám? Každý člověk má nějakou "osobnost", některého člověka odhadnete na první pohled a někoho musíte pozorovat déle. Tentokrát jsem se zaměřila na "osobu", která si říká Arya. Došla jsem k závěru, že Arya má jediné štěstí, že je elfská princezna. Protože kdyby nebyla, tak po ní první elf hodí cihlu. Nikdy v životě jsem neviděla namyšlenějšího člověka- a to jsem ve společnosti Murtagha. Ale proč takový monolog hned v úvodu? Jako správný občan Alagaësie jsem šla vzbudit Aryu, když jsem uslyšela divné zvuky. Okamžitě jsem dostala vynadáno, proč budím veleváženou princeznu. Když Arya zvětřila, že je něco špatně, tak mě odstrčila a následovala Murtagha. Eragona jsem už ani budit nemusela, protože Arya po něm cestou hodila svoji láhev s vodou.
" Pst," sykne na mě Arya, jako kdybych chtěla něco říct. Nejradši bych k ní přiskočila a poklepala jí na čelo, jestli je normální. Celá tahle událost se odehrávala pár sekund, ale mě to přišlo jako pár minut. Než jsem se stihla otočit na Murtagh a zeptat se, co se děje, tak se začal ozývat řinkot mečů. Začala jsem hledat aspoň nějaký klacek, kterým bych se v případě nouze mohla bránit, ale jak na potvoru tu žádný nebyl, což je docela ironie, protože se právě nacházím v lese- alespoň jde vidět, že jsem to dříví opravdu pečlivě sbírala, ale to bude asi tím, že se mi nechtělo moc do lesa, tak jsem sbírala klacíky v okolí. Občas bych si za svoji lenost nakopala do zadku. Hlavně, že ta "elfská nádhera" má rovnou dva meče. Uviděla jsem kámen, který se válel kousek od mých věcí. Aspoň něco.
" Kohopak to tady máme?" ozve se za mnou, na můj vkus až moc úchylný hlas. Neváhám a hodím po něm kámen, co držím v ruce. Kámen prolétl okolo úchyla a trefil jeho kolegu, který právě přicházel- tomu se říká štěstí v neštěstí. Není čas na hledání nového kamene a opětovného minutí cíle. Vytáhla jsem z ohniště klacek, který na vrcholu hořel a začala jím nebezpečně mávat, abych svého protivníka vyděsila. Myslím, že mi to šlo dobře, protože jsem byla vyděšená sama ze sebe. Chápejte, já a hořlavé věci nejdeme k sobě.
" Tohohle se mám jako bát?" zasměje se. Dobře možná to až tak moc děsivý není. Ale toho zajíce v křoví jsem vylekala docela slušně. Muž se ke mě začal přibližovat. Přisahám, že jsem viděla, jak slintá. Bože, muži! Nechte je dva dny bez sexu a přefiknou cokoliv- klidně i Joanu. Když už je jenom kousek ode mně, tak se rozmáchnu klackem, ale protivník ho sevře ve své ruce.
" Máš sílu, jako moucha."
" Nekecej." Tentokrát jsem zvolila jinou metodu a kopla ho vší silou mezi nohy. Muž se okamžitě chytl za intimní partie a začal nadávat. Využila jsem příležitosti a běžela jsem najít někoho z těch idiotů, co tu jsou se mnou. Našla jsem je hned. Každý byl zaměstnaný nějakým úchylem. Kousek ode mně jsem konečně našla pořádný klacek, kterým bych někomu mohla urazit hlavu a zároveň ho unesu. Murtagh si mě všiml skoro okamžitě a strachem vytřeštil oči. Nevím, jestli se bál o své zdraví, když viděl, co držím v ruce nebo o ostatní své kolegy. Všimla jsem si, že mezitímco Arya bojuje, tak se k ní zezadu blíží další muž. Nejspíš mi úplně přeskočilo, protože jsem běžela k tomu chlápkovi a klackem ho přetáhla přes hlavu. Právě jsem Aryi ušetřila pěkný zranění, za což si budu chtít za pár minut nakopat prdel, zase. Arya se vylekaně otočila za sebe, připravena k dalšímu úderu, ale když si všimla, že jsem toho chlapíka uzemnila za ni, tak si jenom něco zamručela a šla pomoci ostatním. Když protivníci vycítili, že tady prohrají, tak se začali pomalu stahovat.
" Vezmete tu modroočku! Ať nejdeme s prázdnou," zavolal nějaký hlas ze stínu. Chvíli jsem tam stála a přemýšlela, kdo má modrý oči. Bohužel jsem dospěla k závěru, že to budu já a dala jsem se na útěk, který trval celý čtyři vteřiny, než mě někdo chytil- zlepšuju se. Chytil mě zezadu, takže možnost, že bych ho kopla mezi nohy byla vyloučená. Začala jsem jít po jeho hlavě, ve snaze najít oči. Trochu zákeřný, ale mě jde o život. Konečně jsem našla svůj cíl, ale povedlo se mi škrábnout jenom jedno oko. Muž vztekle zasyčel a sevření povoliv. Vyškubla jsem se a spadla ne zem. Jakmile jsem dopadla, tak po mě začaly šátrat další ruce. Byla jsem připravena k dalšímu útoku, ale tenhle stisk byl pevnější.
" To jsem já," zašeptal mi Murtagh do ucha a mě se ulevilo. Ještě jeden odvážlivec se mě pokosil dostat, ale Murtagh ho srazil k zemi. Potom se všichni rozběhli do lesa a nás nechali na pokoji.
" Už mě můžeš pustit," informovala jsem Murtagha, který mě pořád pevně držel.
" Jo, jasný." Podívala jsem se po ostatních. Všichni byli v pořádku, bohužel i Arya.
" Kdo to byl?" zeptám se, když nikdo nic neříká.
" Nejspíš zloději, kteří číhají v lesích na svoji oběť. Tohle určitě nebyli vojáci."
" Měli bychom vypadnout. Mohli by se vrátit," zavelí Arya.
" Myslíš, že poznali, že jsme jezdci?" zeptá se potichu Eragon Murtagha.
" Ne, byla tma a navíc jsme nepoužívali kouzla a ani neviděli draky." Začali jsme si balit věci a připravovat se k odletu. Dneska se asi už nevyspíme.
Let byl takový jaký jsem předpokládala. Ospalý. Letěla jsem zase s Murtaghem, protože Arya chtěla být za každou cenu s Eragonem, proč to nevím a ani to vědět nechci. Jediná věc, díky který mi na tváři zůstává úsměv je pohled na Eragona, který spí v Aryině náručí a Arya se jako "alfa samec" tyčí nad Eragonem a pevně ho svírá, aby nespadl. Nebyla jsem jediná komu pohled na spícího Eragona, vyvolal na tváři úsměv. Murtagh zadržoval smích pokaždé, když se na něj Arya otočila a Trn raději přidal, abychom jejím pohledům nemuseli čelit až do rána. Po dvou hodinách letu se i mě začaly klížit víčka a byla bych vypadla ze sedla, kdyby mě Murtagh nedržel. Teď musí Trn letět v klidu! Kdyby vyváděl jako ve dne, tak by mi strach nedovolil usnout, ale teď v noci si v klidu plachtí po obloze.
" Klidně spi, ráno tě vzbudím," řekne Murtagh, když si všimne, že usínám, ale za každou cenu se tomu snažím zabránit.
" V pohodě, já mám energie na rozdávání," své slova jsem stvrdila zívnutím.
" Sluší ti to, když lžeš," zašeptá mi Murtagh do ucha a já jako na povel zrudnu, jak rajče. Zrovna jsem chytala stejný odstín jako Trn, když jsem ucítila jak mi zastrkává pramen vlasů za ucho. První moje myšlenka: úchyl! Dělala jsem, že jsem to, co řekl přeslechla, ale Trn se po mě ještě otočil a čekal, co na to řeknu.
" Radši se koukej na cestu," zavrčela jsem směrem k Trnovi. Murtagh se něčemu potichu zasmál. Určitě si povídal s Trnem a mám takový pocit, že vím okolo čeho se jejich konverzace točila. V jednu chvíli jsem se chtěla zeptat, co je tady vtipného, ale nakonec jsem si to rozmyslela, protože by mi mohli odpovědět...
" Co je?" zeptám se Murtagha, když se Trn začne otáčet, aby mohl letět po boku Safiry.
" Arya se chce znovu utábořit, abychom si alespoň na pět hodin odpočinuli."
" Spíš, aby si ona odpočinula od Eragona," dodám potichu pro sebe, ale Murtagh mě slyšel a potichu se zasmál.
" Mě by to nevadilo, kdyby na mě někdo ležel..." Nechá větu nedokončenou a významně se na mě podívá.
" Třeba kdyby na tobě ležel Eragon?" nadzvedla jsem nechápavě jedno obočí, i když jsem věděla na koho narážel.
Arya si nakonec vydupala svou, zase. Nejradši bych jí něčím přetáhla, ale v tom mi brání hned dvě věci. Není čím a Eragon by mě nejspíš zabil. Slezli jsme z draků a začali připravovat ohniště a deky na spaní. Tentokrát měl držet hlídku Eragon, protože Arya došla k názoru, že je nejvíce vyspaný, takže nebude problém, aby hlídkoval. Chudák Eragon nevěděl na co naráží, ale Murtagh mu to s radostí všechno vylíčil, včetně toho jak se válel Aryi po poprsí. Chlapi jsou prasata.
" Jdu pro dřevo, Ellie jdeš se mnou?" zeptá se mě Murtagh, potom co Eragonovi vylíčil jeho výlet na Aryině poprsí.
" Ehm, spíš ne..."
" Ale jo," hodí po mě významný pohled.
" Nechápu, proč se mě vůbec ptáš," prohodím, když okolo něho procházím.
" Je to slušnost," usměje se. Bezmyšlenkovitě jsem začala sbírat větve. Murtagh byl potichu, což mě tak trochu zaráželo. Proč tedy chtěl, abych šla s ním, když tady za mnou chodí jako vycvičený pejsek?
" Jak se máš?" zeptá se z ničeho nic.
" Cože?" otočím se na něho. Slyšela jsem dobře? On se mě TEĎKA ptá jak se mám?
" Ptám se, jak se ti daří?"
" Ujde to, díky za optání," řeknu s podezřívavým tónem.
" Ty se zlobíš?"
" Ne."
" Ale chováš se tak."
" Nevšimla jsem si."
" Už jsem se ti omluvil. Žárlil jsem na mého bratra a nebyl jsem sám..." Poslední část mě velice zaujala a dala jsem se do dlouhého rozjímání o tom, kdo ještě žárlil... Kecám. Na přemýšlení jsem moc unavená, takže jsem se to nenápadně snažila dostat z Murtagha, teda jestli slovem "nenápadně" vezmeme v úvahu větu: A kdo ještě žárlil? Je noc a já odmítám přemýšlet.
" A co za to?" A už je to tady. Důvod pro tuhle celou šaškárnu s dřevem.
" Nezbiju tě?"
" Tak to by byl opravdu krutý trest," řekne ironicky. Protočím oči a pokračuju v hledání. Murtagh jde chvíli potichu za mnou, ale pak začne zase konverzovat. Tentokrát už jsme přešli od fráze "jak se máš?" k frázi "chtělbyjsemseomluvit". Murtagh mi vylíčil, jak přišel na to, že jsem s Eragonem nic neměla. Ukázalo se, že Trn je pěkná keliška a celou naši opileckou scénu pozoroval z povzdálí. Což by vysvětlovalo Trnovi narážky na sumce. Údajně mi u vody nějak hráblo a začala jsem pokřikovat, že z vody vylezou sumci a všechny nás umlátí ploutvemi. Nechápu, proč se mi do podvědomí pořád cpou ryby! Prvně ten sen se štikami a teď sumci? Bože, rybu nechci už nikdy vidět!
" Ale prý se tě Eragon snažil před vetřelci zachránit," smál se dál Murtagh. Já jsem jenom zarytě mlčela a střídavě bledla a červenala se.
" Nakonec jsme se s Trnem shodli, že v takovým stavu byste si s Eragonem na sebe ani nelehli..." Moc dobře jsem věděla, proč nechci znát podrobnosti z té noci a přála bych si, abych je neznala. Čím víc toho vím, tím víc jsem vyděšená. Počkala jsem až se Murtagh dosměje a pak šla zase zpátky do tábora, odnést dřevo a nacpat Trnovi do zadnice rozžhavený klacek. Murtagh mě ale kousek od tábora zastavil.
" Opravdu nechceš vědět, kdo ještě žárlil?"
" Chci."
" Dobře, ale nejprve mi dáš pusu, kterou jsi mi slíbila tehdy u potoka." Tušil jsem, že to vytáhne, ale pořád jsem tajně doufala, že na to zapomene.
" Tak moc to vědět zase nechci." A navíc na to přijdu sama. Když jsem přišla do tábora, tak Arya už spala a Eragon, jako poslušný chlapec, držel hlídku. Lehla jsem si na svoje deky a koukala do ohně. Naproti mě seděl Eragon a sem tam se kouknul na Aryu, jestli doopravdy spí. Plápolající oheň mě začal uspávat a jak to tak bývá, když je člověk v polospánku, začaly se mi v hlavě honit nesmyslné myšlenky. Chvíli jsem myslela na moji rodnou vesnici, pak na hrad, Vardeny, jezdce a nakonec moje ospalá a unavená mysl zabloudili k Aryi. A potom mi to konečně trklo. Tušila jsem, že Eragon je zblázněný do tý dlouho-ušatky, ale že by i naše velevážená výsost měla srdce? Alespoň by to vysvětlovalo náhlý odpor, který se začal projevovat " po té noci". Neříkám, že mě předtím milovala. Někdy si lidé prostě nepadnou do oka a to je přesně případ můj a Aryi. Otočila jsem se na druhý bok a šla se podívat do říše snů, kde už na mě určitě dlouho čekají.
Nebyla bych to já, kdybych se v noci nevzbudila a nedostala infarkt. Cítila jsem, že ležím na něčem tvrdém, nejspíš na kameni, tak jsem se nadzvedla, abych se toho mohla zbavit. Když jsem otevřela oči, tak jsem uviděla Murtagha, který seděl kousek od mně a koukal na mě. Málem mě trefil šlak, protože měl obličej asi pět centimetrů od mého.
" Mám hlídku," informoval mě celkem zbytečně.
" Nepovídej, na to bych nepřišla." Konečně se mi podaří vylovit z pod deky šutr, který mi udělal díru do zad. Znovu jsem se přikryla a snažila se usnout. Opravdu jen snažila. Cítila jsem na sobě Murtaghův pohled, který mě až k smrti vytáčel.
" Můžeš přestat na mě civět?"
" Můžu," kývne hlavou a dál se na mě dívá.
" A uděláš to?"
" Ne." Dobře, tak ať si čumí. Mě to vůbec nevadí. Přikryju si hlavu dekou, aby na mě neviděl, ale ani nestihnu zavřít oči a on stáhne deku níž.
" Neměl bys hlídat? Co kdyby někdo přišel?"
" Tak bych ho slyšel."
" Ellie?" zašeptá, když už nic neříkám.
" Ellie?" Jestli to nepoznal, tak se tady snažím spát. Nechápu, proč jsme měli pauzu na odpočinek, když mi stejně Murtagh nedá pokoj ani ve spánku.
" Ellie?" Schválně kolikrát to ještě řekne. Ležela jsem a poslouchala, jak pořád opakuje "Ellie", ale po dvaceti "Ellie" najednou přestal. Cítila jsem, jak se zvedá. Myslela jsem si, že odešel k ohni, ale za nedlouho jsem ucítila, jak si lehá vedle mě. Teda doufám, že je to on. Eragon je tuhej, jako ten králík, kterýho jsme měli k obědu a Arya by se ke mě přiblížila jedině s klackem v ruce.
" Mu-" chtěla jsem začít protestovat, ale on mi přiložil ukazováček na rty. Tohle se mi vůbec nelíbí.
" Co to děláš?" zašeptala jsem, když jsem setřásla jeho ukazováček.
" Jdu si pro to, co jsi mi slíbila." Chtěla jsem říct něco na svoji obranu, ale jakmile jsem pootevřela rty, tak jsem ucítila jeho rty na mých. Byla jsem v šoku a nevěděla jsem, co mám dělat a hlavně, jak reagovat. Kopnout ho? Oplatit mu to? Vyškrábat mu oči? Nevím, co se přesně událo, ale můj organismus se nějak splašil a začal produkovat určité hormony, který zrovna nepotřebuju. V důsledku zvýšené produkce pohlavních hormonů jsem mu polibek začala opětovat a vůbec jsem si neuvědomovala následky, který tahle situace bude mít. Když si Murtagh všiml, že spolupracuju, tak mě začal líbat víc vášnivěji, předtím jenom zkoumal, jestli mu jednu nevrazím, když to zkusí. Cítila jsem se jako ve snu, když jsem Murtagha objala okolo pasu a druhou rukou mu vjela do vlasů.
" CO TO TADY DĚLÁTE?!" zaječel nad námi pisklavý hlas, jehož vlastníkem je bezpochyby Arya. Ou jé, tady se to začíná pěkně rozjíždět.
" Neměl bys hlídat?" řekne, když se jí podaří více uklidnit.
" Já hlídám Aryo," odpoví v klidu Murtagh.
" Opravdu? Tak co tady v tom případě děláš s touhle..." Zatvářila jsem se nejspíš dost výhružně, protože Arya poslední slovo nedořekla, i když mi je jasným, co chtěla říci. Připomeňte mi, proč jsem ji zachraňovala? Jak se říká: Každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán. A ani já nejsem výjimkou. A aby toho nebylo málo, tak mě ráno čekalo překvapení v podobě rybí snídaně. Fakt, super.

16. kapitola: V oblacích

27. února 2012 v 20:00 | Gabux |  Můj život služky!
Konečně nastal den D, nebo se to tak aspoň říká, když nastane TA chvíle. Mě to vůbec nepřipadá nějak úžasný. Spíš bych ho přejmenovala na den NH- na hovno. Už když jsem vstávala, tak mi bylo jasný, že dnešek nebude vůbec pěkný den. A to nepočítám to, že jsem byla vyhnána do exilu! Murtagh konečně pronikl z toho alkoholového oparu a večer měl šílenou kocovinu, takže mi "slušně" naznačil, že mám jít tam, kam slunce nesvítí. V mém případě to byl Angelin stan. Nevím, jak mě napadlo zrovna tohle, ale jeden z mých mistrovských nápadů, to teda nebyl. Víte, že Angela si v noci předříkává názvy různých bylin? Prvně jsem si myslela, že si ze mě utahuje, ale po bližším prozkoumání jsem zjistila, že doopravdy spí. Další záhadou mi je to, jak v tom mohl Solembum usnout, když mu recitovala přímo do ucha? Jinak jsem se dozvěděla, že kočky chrápou, a to o takové intenzitě, že chudák Gertruda je nula. Ráno mě probudil odporný zápach. Angela chytala nějakou "zázračnou" mast, která podle mě měla usmrtit každého, kdo by okolo prošel, ale podle ní to je na bolení v krku. No co, mrtvého v krku nebolí. Nebo se to aspoň říká.
Takže z výše zmíněných důvodů jsem se rozhodla, že půjdu dřív a příležitostně si schrupnu na domluveném místě. Jenomže to jsem nedomyslela pár detailů. Třeba to, že neodcházíme jenom my, ale i ostatní Vardenové, kteří momentálně začínají bourat stany. Zjistila jsem to v momentu, kdy na mě padlo plátno stanu a já si myslela, že mě hodili do pytle a unesli. Ne, že bych byla tak retardovaná, ale byla jsem v polospánku, takže si moje mysl nějaký drobnosti domyslela. Naštěstí mě z toho "vězení" osvobodili, tak jsem mohla dostat infarkt v klidu na čerstvým vzduchu. Jen co jsem rozdýchala srdeční zástavu, přiřítil se Murtagh. Vypadal víc naštvaný, než včera a odmítal se mnou komunikovat. Když si vzpomenu, že jsem včera měla blbý keci kvůli jeho náladě, tak nevím co říci dneska. Myslím, že včera jsem ho zastihla v nejlepší možné náladě. No co, třeba se mi ještě někdy poštěstí a budu s ním moci prohodit pár rozumných vět.
" Kde je Eragon?" zeptá se Murtagh po nekonečně dlouhým trapným tichu. Pokud si dobře pamatuju, tak tohle byla nejdelší doba v mém životě, kdy jsem byla zticha. I jako novorozenec jsem toho namluvila víc.
" Jak to mám vědět? Ty jsi jeho bratr,"pokrčím lhostejně rameny. Kde se ostatní flákají? Nejsme tady na výletě, tak ať pohnou tou svojí vznešenou prdelí, nebo za sebe opravdu neručím. Murtagh se tady naparuje, jako vládce světa a nemá ani tušení, že jestli z té své urozené tlamičky vypustí ještě nějakou hovadinu, tak se na svět bude dívat z jiné perspektivy. Hezky ze země, pokud možno tak s pár metráky hlíny nad sebou. Na vršek nějakou okrasnou kytičku, aby se neřeklo, když to je ten jezdec.
" Možná, že jsem jeho NEVLASTNÍ bratr, ale podle všeho ho znáš lépe než já." Á, tak odtud vítr fouká. Pán se uráčil vystřízlivět a zjistit, co se dělo. Stejně nechápu, co je mu do toho. Nevím, kdo se tam oblizoval snad s každým kdo okolo prošel.
" Hele já jsem s ním nic neměla a i kdyby, tak co je ti do toho? Dělám ti snad já přednášku kvůli tomu, že ses s někým oblizoval?"
" Copak vadí ti to?" zašklebil se.
" Ne."
" Tak jak to, že to víš? Záviděla jsi, proto jsi se dívala?"
" Myslím, že se díval každý, kdo měl výhled na stůl, na kterým jste stáli."
" My-" Co dělali, jsem se už nedozvěděla, protože konečně přišli Eragon a Arya. Nikdy bych neřekla, že je ráda uvidím, ale je to tak. Jde to se mnou z kopce.
" Co se to tu děje?" zeptá se podezřívavě Arya. Nemohl mi uniknout její podráždění tón. Ou, tady někdo má špatnou náladu. To bude zase cesta.
" Ale, jenom jsem se ptal Ellie, jak se vyspala," řekl ironicky. Myslím, že nám všem došlo, na co naráží, ale v zájmu Alagaësie jsem všichni byli zticha. Protože kdyby jsme se do sebe pustili, tak by přežil jen jeden. A když se tak dívám na Aryu, tak mi je jasný, kdo by to byl. Říkám vám, ta holka je psychopat.
" Není čas na řečičky, měli bychom vyrazit," řekne rázně Arya a nikoho nenapadne odporovat.
Mysleli jste si, že všechny problémy jsou vyřešeny? Kdepak. Teprve přichází. Došlo nám to v okamžiku, když jsme si uvědomili, že budeme muset všichni letět na dracích. To znamená, že s Aryou si musíme vybrat s kým poletíme. Byla jsem, tak fascinovaná nastalou situací, že jsem zapomněla na to, že se bojím výšek. Tento fakt jsem si uvědomila, až v okamžiku, kdy se Eragon s Aryou málem pozabíjeli, kvůli uspořádání. Nakonec si Arya vydupala svoji variantu, překvapivě.
Můžu s pýchou konstatovat, že jsem se při startu nepozvracela. Z toho jsem měla největší strach. Eragon se mým obavám smál, až málem ze Safiry spadl. Smích ho ale přešel v okamžiku, když jsem obsah svýho žaludku vyklopila při prudkém manévru, který Safira z ničeho nic předvedla. Na to už tolik pyšná nejsem. Stejně nechápu, co tady nacvičovala. Ale berme věci pozitivně. Aspoň se Eragon nebude večer nudit, až bude Safiře čistit sedlo. Zbytek cesty proběhl docela v klidu. S Eragonem jsme si povídali o různých blbostech a když jsem vycítila slabou chvilku, tak jsem se z něho snažila něco dostat o téhle "misi". Jednou se překec a plácl něco o nějakých dračích srdcích a vejci.
V poledne byla přestávka na oběd, za což jsem byla vděčná, protože každou chvíli hrozilo, že můj žaludek sní sám sebe. Potom, co jsme přistáli na zem a zhodnotila jsem situaci, tak mi myšlenka na pozření vlastního žaludku nepřišla, tak špatná. Jednoduše řečeno, láskou bychom se všichni nejradši "snědli". Murtagh vypadal, že žvýká citrón a Arya nejspíš nacvičovala ten svůj bojový výraz "zkus to a píchnu ti prst do oka". Jde jí to.
" Jdu něco ulovit," konstatuje Murtagh a opouští scénu.
" Já se jdu podívat, jestli tu někdo není," vymluví se Arya a hodí po Eragonovi jeden ze svých zničujících pohledů.
" Jdu pro vodu," vyhrkne rychle Eragon a než byste se nadáli, tak jsem tady stála sama uprostřed lesa.
" Jdu pro dříví," řekla jsem si spíš pro sebe. Jestli celý tenhle "výlet" bude probíhat v takový náladě, tak to bude hrozná "zábava".
Zároveň se mnou přišla do tábora i Arya, která nám podala zprávu, že v okolí nikdo není. Nevím, jestli se mám radovat nebo bečet. Kdyby se Arya rozhodla, že mě zabije, tak tu není nikdo, kdo by se mě zastal. Murtagh by mezitím skočil ještě pro lopatu, ať mě mají kam zahrabat a Eragon by to v klidu prospal- nebo dělal, že spí.
" Já zajíce jíst nebudu," založí si Arya vzdorovitě ruce na prsou. A jé, to bude scéna.
" No, jo. Elfové..." Plácne se rukou do čela Murtagh, ale dál připravuje zajíce.
" Jak no, jo? Máš něco proti elfům?" Tohle bude ještě zajímavý. Eragon se snažil propadnout do země, ale minulo se to účinkem.
" Ty mu nic neřekneš? ty nás snad chápeš! A navíc bys maso také jíst neměl!" Všichni se otočíme na Eragona a čekáme, co z něho vypadne. To bude zase nějaký moudro typu "šel jsem okolo a zamyslel se".
" Ehm, samozřejmě, že to chápu, ale-"
" Ha, vidíš!" zvolá triumfálně Murtagh.
"Nic nevidím."
" Tak slyšíš?"
" Eragone teď není pravý čas na tu tvoji rebelii!" Dávám tomu pět minut a půjdou do sebe pěstmi. Vsadím se o všechno, co mám, že Arya Eragona sundá do pěti vteřin.
" Aryo, to je irelevantní!" Irelevantní? Hm, Eragon začíná používat cizí slova, aby nás ohromil. Ano, víme, že umí číst, ale nemusí se tady vytahovat. Abyste věděli, tak jsem taky docela sečtělá. Přestala jsem si všímat jejich hádky a snažila vymyslet, taky něco chytrého.
" Myslím, že tato slovní potyčka bude kulminovat smrtí jednoho z jezdců," prohlásím triumfálně a všichni se po mě otočí, jako po nějakým magorovi.
" Co je?" zeptám se po minutě trapného ticha.
" Ty víš, co je to kulminovat?" Myslím, že mi hlava za chvíli pukne vzteky. Co si o sobě, ta dlouho-ušatka myslí? Že když je z vyšší vrstvy společnosti, tak je Bůhví co? Eragon nejspíš vycítil krizovou situaci a zakryl mi pusu dřív, než jsem Aryi stihla říct, jaká je to kráva.
" Hej, to by stačilo! Já si dám zajíce a vy si pro mě za mě snězte veverčí bobky," ukončí tuhle hádku Murtagh a mlsně se dívá na zajíce.
Oběd proběhl, překvapivě, v tichu. Hlavně potom, co nás nechali s Aryou chvíli samotnou a my se do sebe pustili, jako malý děti- tím myslím slovně. Takže jsem se dozvěděla, že jsem jenom nějaká bezvýznamná holka z vesnice, která umí kupodivu číst a nestojí nikomu ani za pohled. Tuhle poznámku jsem byla ještě ochotna přejít mlčením, ale když mi řekla, že jsem děvka, která přefikne všechno, co chodí, tak jsem po ní skočila a chtěla ji uškrtit. Naneštěstí tam přišel Murtagh a odlepil nás od sebe. Po obědě jsme se zase vydali na cestu, tentokrát v jiném složení. Eragon, jako správný podpantoflák, nejedl maso a tím si u Aryi získal malé plus. Na rozdíl od Murtagha, který sežral toho zajíce skoro celýho. Každopádně to stačilo na to, aby se Arya rozmyslela a letěla s Eragonem. Prý si musí ještě něco vyříkat. Přitom slovu "vyříkat" na mě hodila významný pohled, jako kdyby mě to zajímalo. Nezajímalo. A taky jsem jí to dala vědět. Určitě si umíte představit, jak nadšeně jsem se tvářila na to, že poletím z Murtaghem.
" Tak co? Jsi připravena na let?" ozve se mi v hlavě Trnův radostný smích. A sakra. Hodím poslední zoufalý pohled na Eragona, ale ten mi nevěnuje žádnou pozornost, protože čumí Aryi na zadek. Prase.
" On si jenom dělá legraci. Kdyby jsi náhodou spadla, tak tě chytíme. Možná..." promluví na mě poprvé Murtagh. Byla bych radši, kdyby zůstal zticha. Prý pomluvy nezabíjí, to určitě. Stačí, aby nějaký ignorant rozhlásil, že jsem spala s jezdcem a druhý den "omylem" spadnu z draka. Už to vidím, jak ostatním vysvětluje "bohužel se už nedalo nic dělat". Naposledy se rozhlédnu kolem sebe. Možná je to, to poslední, co vidím.
" Zastávka bude až u jezera Dras- Leona," informuje nás Eragon. Jak pro koho. V mém případě to bude spíše zastávka v jezeře Dras- Leona.
" Tak jdeš?"
" Hm," zahučím si pod nos. Jestli mě zabije, tak ho potom zabiju. Kupodivu mi galantně pomohl do sedla, kde jsem seděla, jak přikovaná a odmítala jsem se Trna pustit. Murtagh si sedl za mě. Odlet nebyl, tak hrozný. Na druhou stranu let byl horší. Safira měla aspoň to srdce a neházela, tak sebou. Za to Trn se rozhodl, že bude létat sem tam. Jednou jsem měla vážné obavy, že narazí do Safiry. Naštěstí Safira včas uhnula. Murtagh samozřejmě vysmátý ze své podoby. Fakt, hrozná sranda.
" Nemusíš to sedlo držet, tak pevně." Bla, bla, bla. Ignorovala jsem Murtagh a dál pevně svírala sedlo. Murtaghovi nejspíš došla trpělivost a začal mi sundávat ruce ze sedla. Trn to vzal jako výzvu a chystal se k dalšímu přemetu.
" Trne, jestli uděláš ještě jeden přemet, tak ti přísahám, že ti ohodím záda." Z ničeho nic zpomalil a letěl stejně plynule jako Safira. Díkybohu, už jsem viděla toho zajíce na jeho hřbetě. A potom bych zase měla hlad.
" Ehm," odkašlal si Murtagh. Čekala jsem, že něco řekne, ale nic. Dál svíral moje ruce a koukal do dálky.
" Ech," další odkašlání.
" Uhm," připojím se k němu, aby se necítil, tak trapně.
" Cože?" zeptá se, jako kdyby se právě probudil.
" Nic, jenom si říkám, proč tady "ocháš" a "echáš". "
" Uh, no..." Tohle bude hodně dlouhý let.
"... já semsechtělomluvit."
" Cože?" Teď jsem to byla já, kdo se smál. Samozřejmě, že jsem mu rozuměla, ale musím ho nechat chvíli podusit.
" Omlouvám se," řekl tentokrát dost hlasitě.
" A za co?" Zatnu ruce v pěst, ale nejspíš zapomněl, že drží ty moje.
" Chceš mi rozdrtit ruce?"
" Oh, jo promiň." Okamžitě mi pustil ruce a já se opět chytla sedla.
Večer jsme všichni živý a zdravý přistáli u jezera. Tajně jsem doufala, že Arya po cestě spadne, ale tý se vyhýbá i smůla. Není divu. Murtagh se mi během cesty omluvil a vypadalo to, že to myslí vážně. Neříkám, že jsem tu scénu, co předvedl, plně odpustila, ale už se na něj tak nezlobím. Arya během cesty taky vychladla, takže se už normálně baví s Murtaghem. Mě se takové pocty nedostalo, což mi hrozně "trhá" srdce.
" Večeře," zavolá na nás Murtagh, když se vrátí z lovu.
" Zajíc?" zeptám se otráveně. To tady budu žrát jenom zajíce. Dávám tomu dva dny a přejdu na stejnou stravu, jako Arya.
" To neumíš chytit nic jiného?"
" Nějaký problém?" otočí se na mě Murtagh s výhružkou v očích. Zakroutila jsem hlavou.
Po večeři byla překvapivě hádka. Tentokrát se hádali o tom, kdo bude hlídat jako první. Arya samozřejmě tvrdila, že to vydrží celou noc. To se nelíbilo ani jednomu z jezdců. Nechápu, proč se hádají o takový hovadině. Není to přece jedno? Stejně se přes noc vystřídáme všichni.
" Víte, co? První budu hlídat já. Ještě se mi spát nechce. Po mě bude hlídat Murtagh, potom Arya a nakonec Eragon," ukončím tuhle nesmyslnou debatu.
" A na to si přišla jak?" zavrčí vztekle Arya.
" Podle hodinových ručiček."
" Dobře, to by šlo," souhlasí oba zastánci opačného pohlaví. Jenom Arya se na mě podezřívavě dívá. Nakonec si lehne na svoji deku a otočí se ke mě zády.
Po třech hodinách koukání do ohně a přikládání, jsem něco uslyšela. Potichu jsem přešla k Murtaghovi a zatřepala s ním.
" Co, už?" Naznačila jsem mu, že má být zticha. Na nic jsem nečekala a šla vzbudit ostatní...

15. kapitola: Eragone, ty kanče!

27. února 2012 v 18:00 | Gabux |  Můj život služky!
Ráno mě probudilo šílený dusno a paprsky slunce, který se občas dotkly mé tváře, což je divný, protože bych měla spát ve stanu. Unaveně jsem otevřela oči a zjistila, že mi v hlavě tančí stádo slonů. Co to pro-
" Ježiši Kriste," zamumlala jsem potichu, protože jakýkoliv větší hluk by mi způsobil prasknutí hlavy. Když jsem otočila hlavu, abych zjistila, co se to tu děje, tak můj pohled zaostřil na osobu, která ležela vedle mě. A teď otázka za všechny prachy. Jak jsem se, proboha, dostala do tohohle stanu a s Eragonem? Usilovně jsem se snažila vzpomenout, co se dělo v noci, ale jediný, co si pamatuju je to, jak jsem se šla podívat ven a tam byla oslava. Narazila jsem na Murtagha s nějakou slečnou- oba značně přiopilí- a potom na Aryu. To je všechno. Kde jsem narazila na Eragona? Proč jsem v jeho stanu? A proč je ten stan z jedný strany protrhlý? Chtěla jsem se od něho odtáhnout, ale jakmile jsme se o to pokusila, tak si mě přitáhl zase k sobě. Hm, takže plán "nenápadně se vypařit" asi fungovat nebude. A potom mi to trklo. Co když jsem se s ním...no to! Podívala jsem se pod peřinu. Měla jsem na sobě jenom spodní prádlo. Tak to snad ne...ne? To bych byla nahá...nebo jsem se potom oblíkla? Mezitím, co mě Eragon málem udusil ve svým objetí, tak jsem vymýšlela ty nejhorší scénáře, co se mohlo v noci dít.
" Eragone," drcla jsem do něj. Jenom něco zažvatlal a spal dál.
" Eragone." Zkusila jsem to znovu. Ohnal se po mě, jako po mouše a bohužel se trefil. Ublíženě jsem se chytla za nos. Tak tohle teda ne. Zacpala jsem mu nos a čekala na reakci, která se dostavila okamžitě.
" Co to do- AU" chytil se za hlavu. Asi nebudu jediná, kdo bude mít kocovinu.
" Ahoj Ellie... Ellie?!" vyjekl, když zkontroloval situaci.
" Jak? Co? A do prdele. My jsme spolu to..."
" No, to je dobrá otázka. Právě jsem se chtěla zeptat na to samý."
" Ty si nic nepamatuješ?" zeptá se zmateně.
" Ty snad jo?"
" Ehm, já si pamatuju jenom nějaký útržky." Na chvíli jsem se zamyslela. Já mám okno, i když někde v zadu tuším, že jsem v noci byla za Joanou.
" A zrovna tenhle útržek si nepamatuješ?"
" Bohužel." Nastalo trapný ticho, kdy jsme se navzájem prohlíželi.
" Nečum a radši se pojď obléct. Nechci, aby moc lidí vidělo, jak odcházím z tvýho stanu," řekla jsem po další minutě ticha.
" Z mýho? My nejsme v tvým?" zeptá se trochu vystrašeně. Vyděšeně se po něm podívám. Tohle tu vážně scházelo.
" Když nejsme v tvým stanu, tak kde jsme?" řeknu si spíš pro sebe.
" Nevím, ale nebudu čekat na to, až sem někdo přijde a řekne nám to." S nadšením jsem souhlasila, ale vloudila se chybička. Neviděl jste někdo moje oblečení? Podívala jsem se na Eragona, jestli má podobný problém jako já a s "uspokojením" jsem zjistila, že řeší to samý.
" Cítím problém," zamumlal potichu.
" Problém? Spíš pořádný průser!"
" Nevíš proč je ten stan roztrhlý?" zeptá se, když si všimne trhliny v látce.
" Vypadám na to?... A nekoukej mi na prsa!" Stáli jsme tam naproti sobě jenom ve spodním prádle a to prase mi čumí do výstřihu! Teď máme závažnější problémy.
" Promiň, nějak jsem se zamyslel."
" Očividně nad špatnou věcí." Možná se mi to jenom zdálo, ale připadalo mi, že se začervenal. Zrovna, když chtěl něco říct, tak se za námi ozval křik. S leknutím jsme nadskočili. V průchodu do stanu stála Katrina. Prvně jsem si myslela, že jí praskla voda, ale naštěstí jenom upustila sklenici s vodou. Huf, chvíli jsem si myslela, že její potomek chce už na svět. A tohle zrovna není nejlepší příležitost.
" Ech," začal inteligentně Eragon- tentokrát už byl červený až na prdeli. I když já na tom byla podobně. Když Katrina rozeznala neznámý vetřelce, tak se trochu uklidnila. O mě se pokoušel infarkt.
" No my jsme..." začala jsem s vysvětlováním, ale brzy mi došlo, že nevím, co říct.
"... šli kolem a zamysleli se," dořekl to za mě Eragon. Co to je za hovadinu?
" Zamysleli jo? A to musíte přemýšlet nazí?" zasmála se Katrina, kterou už mezitím ten šok přešel- aspoň někoho, já to budu rozdýchávat ještě příští rok.
" Nejsme nazí!" začal se bránit Eragon. Chytla jsem se za hlavu. Myslím, že jsem společensky unavená na několik let dopředu. Situace se přiostřila, když do stanu vešel Roran. Bože, zabij mě!
" Ho ho, bratránku, ty jsi ale kanec!"
" My jsme spolu nespali, myslím," vysvětlím to těm dvěma hrdličkám, kterým to, nevím proč, připadalo vtipný. Možná se tomu za pár let budu smát taky- ale spíš ne.
" Myslím, že je načase tuhle sešlost rozpustit," zamumlá rozpačitě Eragon.
" Proč máme roztrhlý stan?" zamračí se Roran. Zabalila jsem se do deky a zdekovala se dřív, než po mě někdo bude chtít vysvětlení. Proběhla jsem tou dírou ve stanu a nechala tam Eragona s jeho bratránkem. Přeci jen je to rodinná záležitost.
Potom, co jsem utekla ze stanu, jsem se šla opláchnout a hlavně se obléct do svých šatů. Cestou zpátky jsem potkala Eragona, který se šel taky umýt. Řekl mi, že se s Roranem a Katrinou dohodl, že to nikomu neřeknou. Chvíli jsem byla, tak naivní, že jsem si myslela, že se to nikdo nedozví, ale když jsem potakala Angelu a ta se smála až se za břicho popadala, tak mi bylo jasný, že je to v loji. Samozřejmě, že do půl hodiny to věděl celý tábor a já se už nemohla dočkat, až odjedeme na tu cestu. Sice jsem nevěděla, jaký je důvod téhle cesty, ale to mi bylo fuk! Hlavně, že vypadnu. Nevím, jak se mi to podařilo, ale došla jsem ke stanu s jídlem. Bohužel jsem na jídlo neměla ani pomyšlení, takže jsem si řekla o vodu. Svoje unavené tělo jsem složila na lavici a dělala mrtvou. Vydrželo mi to celých deset minut, než za mnou přišel Solembum. Bože, za co mě trestáš?
" Tak jak je?" začal konverzovat.
" Hm."
" Včera v noci jsem tě viděl," zahihňal se. A je to tady.
" Měla jsi v ruce nůžky a utíkala přes celý tábor. Eragon ti byl v patách," ušklíbl se a čekal na moji reakci, která se nedostavila. Unaveně jsem zvedla hlavu a podívala se na něj.
" To toho víš víc, než já," zmohla jsem se na jednu větu.
" Jestli toho chceš vědět víc, tak jdi za Angelou." S tím seskočil z lavičky a už ho nebylo. Nevím, jestli chci vědět, co jsem dělala v noci. Podle toho, jak se Angela smála, když mě viděla, to nic pěknýho nebylo.
Umírat mě bavilo ještě další tři hodiny, potom jsem se polomrtvá zvedla a šla najít Angelu. Přemohla mě zvědavost. Koho by taky nepřemohla, když každý druhý, co okolo vás prošel, se málem udusil smíchy. Vzala jsem to oklikou, abych si trochu pročistila hlavu. Konečně už můžu racionálně uvažovat. Šla jsem okolo potoka, když v tom na mě málem spadla bota. Uskočila jsem stranou a hledala příčinu toho náhlého atentátu. Na stromě seděl Eragon a v ruce držel svoje kalhoty a košili.
" Sušíš prádlo?" zašklebím se. Eragon skočí na zem vedle mě.
" Ne, jenom jsem konečně našel svoje oblečení." Tázavě jsem nadzvedla obočí.
" Jestli hledáš svoje, tak bych svoji pozornost zaměřil někam támhle," ukáže směrem k protějšímu břehu. Prvně jsem nic neviděla, ale když jsem se podívala trochu víš, tak jsem uviděla svoje šaty, viset na jedné z větví. Sakra.
" Pomůžeš mi?" vykouzlím na tváři úsměv.
" Počkej, nech mě přemýšlet. NE!"
" Cože?"
" Řekl jsem ne."
" A proč ne?"
" Proč jo?" Očividně ho tohle dohadování baví.
" Protože, jestli ne, tak se všichni dozví, že jsi špatnej milenec!"
" CO? Vždyť to není pravda!"
" Ale to oni neví..."
" To bys neudělala."
" A navíc jsi při sexu byl v ponožkách, to ženy nemají rády!"
" Já nebývám při sexu v ponožkách!"
" Opakuji, ale to oni neví."
" To je vydírání."
" Já bych to tak nenazvala. Řekněme, že ti pouze předkládám návrhy."
" Tak pojď," povzdechne si. Kousek od nás byla přivázaná malá loďka, takže jsem do ni naskočili a vyrazili pro moje oblečení. Eragon se jako správný gentleman ujal pádlování. Neměla jsem nic proti. Jen ať chlapeček maká. Každopádně o tři minuty později mi došlo, proč se do toho, tak hrnul. Ten prevít mě vyklopil a pádloval dál. Já jsem tam mezitím chlemtala vodu a div jsem nespolkla rybu, která vedle mě zrovna plavala.
" Já ti dám, že nosím při sexu ponožky!" slyším ho křičet z dálky. Až ho chytím, tak ho roztrhám na deset malých! Začala jsem plavat ke břehu. Šaty mi moje úsilí docela ztěžovaly. Když jsem se konečně rozplácla na břehu, tak jsem uviděla Eragona, jak sedí na stromě a vesele točí s mými šaty. Počkej, ty smrade, pověsím tě za ty tvý ušiska do průvanu.
" Přeháňka?" zasměje se.
" Slez dolu, ať si to z tebou můžu vyřídit. Srabe!" Při oslovení "srab" se naježil a seskočil dolů.
" Hm, víš jak jsi mluvila o tom sušení prádla?" zeptal se Eragon a z nějakýho důvodu mi zmrzl smích na rtech. Eragon ke mě přistoupil, vzal mě do náruče a vyskočil. Fakt, nekecám. Normálně vyskočil a přistáli jsme na větvi.
" Jak jsi to udělal?" zeptám se ohromeně.
" Kouzlo," pokrčí rameny.
" Ale teď, jestli mě omluvíš, musím ještě něco zařídit ohledně našeho odjezdu," a s tím seskočil dolů.
" A co já?"
" Co by? Až uschneš, dej vědět."
" Vrať se, ty blbečku! Slyšíš?!" Neslyší. Nebo spíš nechce slyšet. Podívám se dolů na zem a zvažuju varianty. Dolů neslezu- jedině kdybych se proměnila ve veverku a slezla po kmenu. Dolů skákat nebudu, protože by ze mě zbyl mastný flek. Něco mi říká, že to bude dlouhý odpoledne.
Nakonec osoba, kterou jsem hledala si našla mě. Angela šla zrovna k potoku, když si všimla, že sedím na stromě. Počkala jsem, až ji přejde smích.
" Pomůžeš mi, prosím," zeptala jsem se, když se konečně přestala smát.
" Já bych ráda, ale nevím jak," culila se.
" Skoč pro Eragona. On už bude vědět."
" O tom nepochybuji," zasmála se tajemně.
" Ne, ono to není, tak jak to vypadá."
" A jak to vypadá?"
" Eh, to je fuk! Já si stejně nic nepamatuju."
" Ani se ti nedivím. Včera jsi nejspíš usoudila, že moje léky proti bolesti nejsou dost silné, tak sis pomohla sama." Na bolest ruky jsem opravdu zapomněla. Měla jsem důležitější věci na práci.
" Ty pro Eragona neskočíš, co?" povzdechla jsem si. Zakroutí hlavou. Super, jeden magor vedle druhýho. Aspoň, že já jsem relativně normální.
" Tak mi aspoň pověz, co jsem včera dělala."
" Kromě přiopilých průpovídek, který jsem si jen tak mimochodem zapsala, protože byly fakt dobrý, tak jsi ostříhala Joanu do hola, nabarvila nějakou kočku na modro a přitom vykřikovala něco o Solembumovi a pak jsi někam zmizela. Ale o půl hodiny později jsem tady na tebe narazila s Eragonem. Byli jste jenom ve spodním prádle, zbytek byl poházený na stromě, nevím, jak se tam dostalo a chtěli jste se jít vykoupat. To jsem vám rozmluvila, protože jinak byste se utopili. Pak jste mi někam zase zdrhli."
" Bože," zamumlám. Díkybohu, že si to nepamatuju.
" Ale slyšela jsem, že jste se ráno probudili ve stanu Rorana."
" Jak tohle zase víš?" Prý, že to nikomu neřeknou. Houby.
" Šla okolo jedna z mých známých a viděla tě utíkat dírou ve stanu, obmotanou dekou." Dobrá, tak to moc nenápadný nebylo. Poučení pro příště- i když doufám, že další příště už nebude.
Eragon se o hodinu později smiloval a sundal mě dolů ze stromu. Uzavřeli jsme totiž dohodu, že já nebudu nic vykládat o jeho sexuálním životě a on mě na oplátku už nikdy nenechá na stromě. Sice jsem nevěděla, co všechno jsem v noci dělala, ale ty útržky, který mi řekla Angela mi bohatě stačily. Přišla jsem totiž na to, že nevědomost je krásná věc. Až na tu věc s Eragonem. Ale podle všeho jsme byli v takovým stavu, že by si nebyl schopný sundat ani trenýrky, takže jsem o poznání klidnější. Jinak jsem už potkala Joanu. Myslím, že ji nový sestřih sluší a že Galbatorix bude mít určitě radost. Prostě dokonalý pár. Budou, jako dvě zamilovaný vajíčka, který se budou navzájem oslňovat paprsky slunce, který se budou odrážet od jejich "husté kštice".
Večer jsem se já, Eragon, Murtagh a Arya sešli u Nasuady, abychom probrali záležitosti našeho odjezdu. Nikdo se moc šťastně netvářil. Murtagh vypadal, že byl v lihu naložený ještě dneska ráno a Arya se tvářila jako nájemný zabiják. Jediná Nasuada zářila štěstím a povzbuzovala nás v naší misi, o který vím kulový, protože se ostatní rozhodli, že v zájmu bezpečnosti mi neřeknou o co jde. Kdyby mě někdo chytil, tak by pomocí myšlenek ze mě dostal, co potřebuje. Naštěstí mi to nevadí. Hlavně, že odtud vypadnu. Na můj vkus jsem tu moc dlouho. Tohle prostředí má na mě špatný vliv.

3.kapitola

27. února 2012 v 17:58 | Gabux |  Hrátky se životem
No to by jste nevěřili! Já tu 3. kapitolu dopsala i dneska! No fakt že jo xD Takže po dlouhé době tu máte další kapitolu mé povídky Hrátky se životem. Doufám, že se bude líbit a myslím, že zezačátku by jste se mohli i zasmát a ke konci to bude už spíše vážnější ;) V příští kapitolce se více projeví vlastnosti Alice! Takže se máte na co těšit Smějící se
Tak já už to nebudu okecávat, nemám to ve zvyku a jde se na 3.kapitolku :)) (Dnešní kapitolka je nějaká delší než normálně xD)

3.kapitola
Probudím se totálně vyčerpaná a vůbec mi nepřipadá že bych spala! Jsem stejně unavená jako před tím než jsem šla spát! Taky není divu, když jsem spala tak málo a furt mi někdo lezl do pokoje! To mi připomíná, že jsem se chtěla na něco zeptat mamky. Ale na co? Jo už vím! Jestli o tom bláznovství ví!  Kouknu se na mobil a vidím hrozný čas! Kterej blázen by vstával o velkých prázdninách v 7:05?! Já, správně, ale ne úmyslně! Jenže teď už bohužel neusnu. No nic, nemá to cenu jdu dolů. Jdu potichu jako myška (nebo se o to aspoň snažím). Když dojdu dolů, uvidím úplně strhanou matku jak sedí za kuchyňským stolem a nevědomky si míchá kafe. Obrácenou lžičkou! (jak se to má držet, tak tu část má v kafi... pro blbý jako já :D) Tak to vypadá vážně. Jako by máma celou noc nespala! Pomalu k ní jdu a dávám si pozor abych ji nějak nevyděsila. Sednu si k ní a pomalu se dotknu její ruky. Ucukne a vylekaně se na mě podívá. Když zjistí, že jsem to jenom já tak se zklidní. Chvíli čekám, jestli z ní něco vypadne nebo se musím vyptávat, ale zatím nic. Když najednou.. "Neptej se mě Alice, o tom blázinci všechno vím..." Smutně se na mě podívá a hned pokračuje. "Dneska mi Lex s Luisem oznámili vše co víš i ty a mě to nedá spát. Lex mi i oznámil, že mě možná Luis unese aby tebe získal na svoji stranu zla. Je mi to tak líto, holčičko moje!" Rozbrečí se a obejme mě. Mně to chvíli šrotuje než mi dojde kdo je kdo. No jasně! Lex je ten roztomilej dobrá a Luis ten kretén. Ježiši já jsem, ale hlavička.
"Neplakej, nějak to zvládneme! Slibuji." Slíbím mamce a pohladím ji po vlasech.
"Já vím holčičko, ty to zvládneš, ale já asi nezvládnu psychycky ztrátu dalšího a posledního člena rodiny." Vzlyká a já nevím co mám dělat tak ji jen objímám a šeptám ty utěšující slovíčka.
"Víš mami, že mám v sobě asi 99% zla a jen 1% dobra?" zvědavě se na ní kouknu.
"Ano vím, tvůj táta byl jen na straně zla, bratr to měl v sobě půl na půl a já byla vždy oddaná dobru. Tvého tátu jsem si nevzala z vlastní vůle. A navíc jsem bývala Vílou, než mě tvůj táta kousl a proměnil v člověka. Víš, je tu takové pravidlo, že když vílu kousne upír, tak s tím upírem musí být až do konce života. Ani nevíš jak moc to bylo strašné a jak jsem byla ráda, že můj synek si vybral dobro. Vím, že asi nemáš moc na vybranou a budeš na straně zla, ale já tě budu mít vždycky ráda na to pamatuj." dořekne a usměje se na mě.
"Ale já na straně zla nebudu a nebudu a nebudu!" vztekle si stoupnu a ke každému nebudu si dupnu jako malá holka. "To ti tady přísahám! Možná to bude těžké, ale já to zvládnu!" usměju se na mamču. Ta jen kývne, usměje se a vstane.
"Jdu nám připravit snídani... možná je naše poslední společná. Nevím jak dlouho bude trvat než tebe nebo mě unesou..." mrkne na mě zvesela a odkráčí. A já jsem pak nenormální jo?! My se tu bavíme o únosech, upírech apod. A ona se klidně dál usmívá. To není normální, no řekněte! Zakroutím nad ní pobaveně hlavou a sednu si ke stolu. Zrak mi padne na ten její hrníček. Ta tekutina nebude kafe, vypadá to dosti divně. Přemýšlím a pomalu si k tomu čuchnu (jsem takovej fetišista xD). Fůůůj, smrdí to ještě hůř než to vypadá. Skusíme to ochutnat. Zvedám hrníček k ústům když mě zastaví mámin křik. "Nepij to! Zabilo by tě to!" Křičí a beží ke mně. Eh?! Vyskočí mi na mysli tato inteligentní reakce ikdyž se musí uznat, že jsem ten hrníček položila!
"A proč to tady jako je? A proč jsi to míchala částí lžičky, která se má správně držet?"
"Protože jsem myslela, že než se produdíš tak tu už Luis bude, a že ybch mu to mohla nabídnout. A míchala jsem to tak, aby ses při použití té lžičky nezabila nebo tak něco."
"No dobře mami, ale vždyť to hrozně smrdí!"
"Elis, ono to ještě není tak úplně hotové." usměje se na mě mamča jako bych byla snad debil nebo tak něco! A to teda nejsem! Nejsi? Ozve se někde ve mně otravný hlásek. Nejsem! Odseknu sama sobě.... Připadám si jako největší debil světa. Si tu povídám sama pro sebe. Musím nad sebou zakroutit hlavou. Fakt že jo! Semnou to jde s kopce...
"Alice! Posloucháš mě vůbec?!" potutelně se usmívá a kouká na mě
"Ehm, jo." Odpovím ne moc přesvědčivě.
"Aha, no ve zkratce jsem ti říkala ať si dáš pozor a nikam nechodíš sama. A už vůbec ne do lesů, temných uliček (proč se na mě hrozně přísně koukla když říkala temných uliček?! :D), osamělých míst a dalších." Upozorňuje mě dosti přísně mamča.
"A jak mám jít k Hance?! Vždyť to jde jen přes temný uličky nebo lesy!" Zdá se mi to nebo zaslýchávám ve svém hlasu dosti velkou histerii?!
"To přežijete. A mněla by jsi Hance zavolat, aby si dala taky pozor. S ní mají také nějaké plány. Hlavně Luis!" Řekne mi a dost smutně se kouká
"Jojo, už ji jdu zavolat!"
Si teď u toho telefonu tak krásně stojím a asi vystojím ďůlek. Nějak se mi nechce volat. Mám dost zlé tušení a blbý pocit! No, zhluboka nadechnout a jde se na to... Dodávám si odvahy, zvedám sluchátko a vytáčím číslo. Tút, tút, tút, tút,.... a ten blbej telefon tútá snad nekonečně dlouho, než to konečně Hanka zvedne.
"No konečně Hani, už jsem měla strach!" vyhrknu hned a už, už chci pokračovat, když v tu chvíli se z druhé strany ozve dost nevítaný hlas.
"Květinko, taky tě tak rád slyším. Jestli chceš tu čubku ještě někdy vidět živou tak se do hodinky dostaň do lesa na Mýtinku Duchů, víš kde to je ne?!" Hnusně, ale vážně hnusně se zasměje.
"Co jsi Hance udělal? Nech ji na pokoji!" Řvu do toho telefonu jak divá
"Neřvi nebo ji okamžitě zabiju!" Zasyčí do telefonu a vzadu slyším Hanku plakat.
"Přijdeš teda na tu mýtinku nebo ji mám zabít?"
"J-já příjdu" Zlomeně šeptnu..
"Budu se těšit puso!" Jen ještě slyším jak mi posílá pusu, okřikuje Hanku a už položil telefon.
Celá roztřesená jsem položila sluchátko a koukala do blba. Proč na Mýtinku Duchů?! Proč?! To je jediné místo, kterému se všichni vyhýbají i za denního světla jako je teď. A tam mám jít pro Hanku? Ne, nikdy! Ale, zase ji tam nemůžu nechat u něj. Prostě nemůžu! Hanka by pro mě taky šla. Určitě! Ale jak se tam mám asi tak dostat přes mamku?! A i kdybych se nějakou náhodou dostala přes mamku tak ani neznám cestu jak se tam dostanu. To je ztracené! Usoudímv duchu a jdu si sendou na schody. Když si tak sedím tak se přijde nás líný kocour. Když tak vzpomínám tak toho kocoura jendou přitáhla máma. Úplně nadšená mi ukazovala černé a opelichané klubko co se tvářilo jako kocour. Postupem času pod máminou péčí se z něj stal dosti hezký kocour. Asi po měsíci mu totiž znovu narostla srst a zahojily rány. Po dalším týdnu začal přibírat a po měsíci už byl tlustej jak bečka jako je teď. Ikdyž se to nezdá tak ho mám ráda stejně jako mamka. Náše Štístko nás nejvíce rozesmívalo když nám bylo nejhůř. Bylo to naše osobní sluníčko. Když jsem se ze vzpomínek vrátila do reality tak jsem se nachytala jak vzklykám Štístkovi do kožíšku. Radši jse Štístka pustila než mi vyškrábe oči. Jako že by se to mohlo stát, o tom nepochybuju! Můj pohled utkvěl na hodinách. No to si ze mě děláte prdel?! Já tu už půl hodiny vzpomínám a brečím?! No tak te´d se fakt divím Štístkovi, že mi jednu neťafl! Měla bych pohnout zadkem nebo to nestihnu.
Fajn tak teď ještě musím přijít na to jak proklouznout kolem mamky do lesa. Hm, první bych vlastně mohla zjistit kde mamka je a co dělá. První se juknu do obýváku a kuchyně. Nic. Tak asi bude nahoře. Projdu koupelnu, můj pokoj a posilovnu. Tak tam není. Už zbývá jen ložnice. Kddyž pomalounku otevírám dveře tak uvidím mamku sedět na posteli.
"Alice, jdi zachránit Hanku, ale dej na sebe pozor! Chápu tvoje rozhodnutí a udělala bych to samé." Zaskočí mě hned na začátku touhle větou a pousměje se. Ovšem její oči se nesmějou. Jen rty se zvlnily.
"Mami, přísahám, že na sebe dám pozor. Vrátím se ti! Za každou cenu se ti vrátím. Ale ty mi taky slib, že na sebe dáš pozor." Vrhnu se mamce do náruče a přitulím se jako by mi bylo zase jen pět let.
"Já... víš je tu Lex a ten mě odvede k nim. Až utečeš nebo se prostě nějak dostaneš od Luise tak se vydej tam. Jen tam budeme v bezpečí. Povede tě srdce nemusíš znát cestu. Ovšem, pokud budeš na straně zla tak pokud ti něco ze srdce zůstane tak tě nikam nedovede. Nedostaneš se za mnou. Holčičko ještě než odejdeš tak ti dám jednu radu a tou se řiď moc tě prosím. A poslouchej pozorně. Víckrát to vyslovit nesmím." Smutně a zároveň hrdě se na mě koukne a spustí nějakou říkanku nebo co to spustí.
"Když nepomůže srdce ani rozum na cestě tvé,
poslechni pak tyto rady mé.
Intuice hodně zmůže,
spoléhej se na ni.
Sílu použít taky můžeš,
ovšem nespoléhej na ni.
Kouzla jsou sice mocná,
ovšem záleží jestli zlá nebo dobrá.
Nikdy ovšem neodmítej co už je v tobě,
protože už bys nebyla tak mocná a nebyla bys to ty.
Své tajemství můžeš svěřit vodě.
Bez ohně bys to nebyla ty.
Vzduch tvoji povahu hodně ovlivňuje.
A zemi hodně bytostí důvěřuje."

"Prosím zapamatuj si to holčičko moje, nemohu ti to znovu přeříkat, ale pomůže ti to na tvé cestě ať už bude jakákoliv" Naléhavě na mě mamka kouká.
"Já si to pamatuju. Já tu básničku znám!" Udiveně zjišťuji.
"To je dobře, ale teď už se musíme rozloučit. Na otázky není čas. Máš už jen čtvrt hodiny na záchranu Hanky tak je nepromrhej." Mrkne na mě, dá mi pusu do vlasů a popostrkuje ke dveřím.
"Mami, mám tě ráda!" Řeknu a už pospíchám ze schodů dolů.
Když vyrazím z baráku tak hned zamířím do lesa, který máme (díky bohu!) jen pár kroků od baráku. Na začátku lesa narazím na cestičku, která tam dříve nebyla, ale řešit to momentálně fakt nehodlám. Básnička říkala ať věřím své intuici ne?! Tak ta intuice mi radí jít po cestičce.
Už se po té pitomé cestičce trmácím snad 10 minut a mám toho plné kecky! Neustále zakopávám za nějakej kořen! Na zemi jsem už ležela minimálně třikrát. Jednou jsem uklouzla, podruhé mi nafackovala větev a shodila mě na zem a potřetí jsem zakopla za kořen! Už mě to nebaví! Rozbíjím si tu hubu pro nic za nic. Žádnou mýtinku nevidím a už mám jen pět minut! Grrr! Štve mě to. Když tak koukám pod nohy tak vidím zeleň. Normální trávu jak bývá na loukách! Buď mi šibe nebo jsem na Mýtince! Jupí! Konečně! Když vzhlédnu tak vidím obraz, který mě dosti šokuje! Co dosti, megavelmihodněmoc mě šokuje! Pletou se mé oči nebo tam vážně je tolik....

14. kapitola: neuvěřitelný

27. února 2012 v 16:00 | Gabux |  Můj život služky!
Dnešní den, by se dal shrnout jedním slovem. Chaos. Když jsem ráno vstávala a představovala si, jak strávím dnešní "klidný" den, tak takhle to rozhodně nevypadalo. Měla jsem se v klidu najíst, dvěma narážkami urazit Murtagha a třema Eragona- už jsem vypracovala přesný rozvrh, v jakých intervalech je můžu urážet, aby mezitím vychladly. Potom jsem to viděla na dopoledního šlofíka, oběd, další várku urážek, zakončenou tím, že bych na Solambuma vylila kýbl hnědé barvy, který se válel u jednoho stanu. Ta kočka, nebo jak si to říká, mě vážně vytáčí. Na mluvících zvířatech neshledávám nic zábavnýho a nedejbože zajímavýho. Stačí, že na mě mluví lidi. Ráda bych tady rozvinula svoji hypotézu o mluvících zvířatech, ale nemám čas ani náladu. Protože zrovna jedna taková mluvící potvora mě pronásleduje. Co si to o mě myslí? Že nedodržím slovo? Když jsem Angele řekla, že ze zásobovacího stanu přinesu nové obvazy, tak to taky udělám. Vůbec nezáleží na tom, že mě k tomu vydíráním přinutila, a že se za mnou vleče Solembum. No, nejspíš bych při první příležitosti vzala roha a věci bych předala jiný náležitě poučený osobě, ale to jsou jenom spekulace, takže zůstaneme u tý verze, že držím slovo.
" No, konečně!" přivítá mě "zdvořile" Angela.
" Promiň, ale tady Solembum zdržoval." Solembum se okamžitě naježil, ale Angela ho okřikla. Ha, ha. Využila jsem chvilkové nepozornosti, nebo jsme si to aspoň myslela, a nenápadně začala opouštět stan.
" Počkej! Skočíš ještě prosím pro vodu?"
" Jak jinak," zamručím.
" Tak támhle jsou vědra." Obrátila jsem svoji pozornost na vědra stojící u vchodu. Dobrá, ale tohle je poslední věc, kterou dneska dělám. Když jsem vědra zvedala ze země, tak jsem nezapomněla "omylem" vrazit do Solembuma, který to jen taktak ustál. S hrdě vztyčenou hlavou jsem vyšla ven ze stanu a do někoho vrazila. Ani jsem nestihla zařvat leknutím a už se do mě ta druhá osoba pustila. Nemusela jsem ani zvedat hlavu, abych poznala Joanu, který od pusy skoro lítaly sliny, jak byla v ráži. To je dneska zase den.
"... a vůbec! Co si o sobě myslíš?!"
" Skončila jsi?" Joana jenom naprázdno polkla. Nečekala jsem na další přílivovou vlnu, v podobě narážek a šla radši pro tu vodu. On to možná není, tak špatný nápad. Aspoň se projdu.
" Co to bylo?" dostal ze sebe překvapeně Solembum, když ho přešel prvopočáteční šok z Joany- jak já říkám, na tu holku je třeba se psychicky připravit.
" Nevím, ale myslím, že je jediná svého druhu. Ostatní buď vymřeli, nebo je normální lidi zabili."
" Hele, jdu si ulovit něco k jídlu. Tak se po cestě někde nezabij."
" Ježiš, vždyť je to jenom čtyřicet metrů odtud! Co by se mi mohlo na takovým kousku stát?"
" Když se tak na tebe dívám. Cokoliv."
" Ha, ha, ha."
Kdybych věděla, co mě čeká o deset minut později, tak bych se tak blbě nesmála. Možná byste se divili, jaký všemožný nástrahy člověka čekají, na tak malém úseku. Například můžete zakopnout o kamen, větev, nebo nějakou jinou věc, kterou tu někdo odhodil. Starší lidi můžou dostat infarkt, děti naopak zatouží po dobrodružství a sejdou z cesty, a nebo za vámi jde jiný člověk s kudlou v ruce. Kdyby jste se mě zeptali, co je u mě nejpravděpodobnější, tak bych řekla, že zakopnu a pěkně si nabiju. Ale určitě by mě nenapadla taková verze, v který vystupuje Joana, jako hlavní "hrdinka", s lukem v ruce. Teď, co řeknu bude znít neuvěřitelně. Když jsem zrovna nabírala vodu, tak jsem za sebou něco uslyšela. Otočila jsem se a spatřila Joanu, jak naproti mě stojí s lukem v ruce a míří na mě. Než jsem na ni stihla zakřičet: "Pozor ať si nevypíchneš oko", tak se stala ta nejneuvěřitelnější věc, jakou jsem kdy viděla! Natáhla tětivu luku a vystřelila. Ale to není nijak neuvěřitelný. Neuvěřitelný je to, že se trefila! Zasáhla mě do levý ruky a já jsem s úžasem v očích na ni čuměla. Periferním viděním jsem zpozorovala, jak se Eragon objevil v křoví. Počáteční překvapení vystřídal vztek. Byla jsem na tu k***u, tak naštvaná, že jsem ani necítila bolest. Konečně jsem upustila vědro, který jsem doteď třímala v pravý ruce a rozběhla se k Joaně. Joana byla nejspíš taky v šoku, protože se prvně vůbec nehýbala, až když jsem na ni skočila a dala jí pěstí, tak se vzpamatovala. Ale to se už bohužel vzpamatoval i Eragon a rozběhl se k nám. Odlepil mě od Joany a Joanu pevně sevřel. Jenomže já se nespokojím jenom s tím, že dostala jednu ránu. Jakmile jsem si trochu vydechla, tak jsem se do ní chtěla pustit znovu, ale to už tady byl i Murtagh a Arya. Eragon Murtagha nejspíš kontaktoval pomocí myšlenek. Sakra.
" Co se to tu děje?" vydechla překvapeně Arya, když si všimla šípu, který mi trčí z ruky. Na chvíli jsem přestala myslet na Joanu, což byla chyba, protože jsem ucítila bolest. Kdyby se tu tak blbě neobjevil Eragon, tak bych si ten šíp vytáhla a vrazila ho Joaně do oka!
" Tahle holka na ni z ničeho nic vystřelila," ozval se jako první Eragon.
" Je to zrádce! Zradila krále!" začne vřískat na svoji obhajobu Joana, ale nejspíš jí nedošlo, že tady se svým "úžasným" králem moc nepochodí.
" Mlč!" okřikla ji Arya. Jenomže Joana se nechtěla jen tak vzdát a pokračovala s nadávkami na mou osobu. To už Eragon nevydržel a pomocí kouzla ji uspal.
" Jsi v pořádku?" přiběhl ke mě Murtagh.
" Jestli jsem v pořádku? V pořádku budu, až ta mrcha bude pod drnem!"
" Jo, je v pořádku," ujistil ostatní Murtagh.
" Nejsi v šoku?" zeptala se mě pro změnu Arya mezitím, co jsme šli směrem k ošetřovatelskýmu stanu. Luskla mi před očima a ptala se mě na ptákoviny typu: Kolik ti je? Víš kde jsi?
" To si piš, že jsem. Jak se mohla trefit? No, věřili byste tomu?" Možná, že má v hlavě totálně vymeteno, ale střílet teda umí. Bohužel. Škoda, že to není naopak.
" Nechceš vzít?," zeptá se mě Murtagh.
" Střelila mě do ruky, ne do nohy."
" Nevím, tak třeba je ti špatně z tý krve..." Teprve teď jsem si všimla, že za mnou zůstala rudá skvrna.
" Až budu mít v plánu omdlít nebo vykrvácet, tak se to dozvíš jako první."
Když jsme došli ke stanu, tak jako první vyběhla Angela. Prvně na mě spustila, kde mám vědra a až potom si všimla, že mi z ruky trčí šíp.
" Co se stalo?" zeptala se zamračeně.
" Vědra se domluvily a spáchaly na mě atentát," řekla jsem ironicky.
" Vidím, že tvůj psychický stav je zcela v pořádku."
Angela mi ošetřila zranění a nařídila klid na lůžku, který trval celých deset minut, než jsem se vzala nohy na ramena. Před stanem jsem narazila na Solambuma, který se nejspíš vracel z lovu. Zajímalo by mě, co asi tak může taková potvora jíst. Kupodivu nic neříkal, ale díval se po mě tím svým vševědoucím pohledem typu " já jsem to říkal". Nečekala jsem na to, až bude mít proslov, protože každou chvíli se může vrátit Angela, která šla pro ty vědra. Jelikož jsem nestihla oběd, tak jsem se rozhodla, že si půjdu dát odpolední svačinku. Suveréně jsem vešla do stanu a automaticky šla ke svému stolu. Poučení pro příště: příště se pořádně rozhlédnout, jestli tady není někdo, kdo by vás vidět neměl. Třeba taková Angela, která se zrovna cpala rohlíkem, když mě viděla. A prý šla pro vědra! Nacpávat se šla! Bohužel jsem nebyla dostatečně rychlá na to, abych zmizela. Angela ke mě přiskočila a naštvaně na mě ukázala rohlíkem.
" Co tady děláš? Máš ležet!"
" Měla jsem hlad a navíc mě už ruka nebolí."
" To proto, že jsem ti to natřela mastí. Za chvíli její účinky pominou a bude to potřebovat natřít znovu."
" Tak já potom přijdu." Angela nakonec kývla a i s napůl snězeným rohlíkem vyšla ze stanu. Huf, chvíli jsem si myslela, že mě vynese v zubech.
Zdál se mi opravdu divný sen. Všechno začalo nevině. Byla jsem v lese a blížila se k nějakému paloučku, kde ležel koloušek a vyhříval se na sluníčku. Nechtěla jsem ho vyděsit, takže jsem se k němu přibližovala opravdu opatrně, abych si ho mohla prohlédnout z blízka. Zakřupala pode mnou větvička. Koloušek vystrašeně zvedl hlavu a tázavě se na mě podíval. Postavil se a... najednou místo kolouška vedle mě stála Joana s dýkou v ruce. Začala blábolit něco o tulipánech, což jsem vůbec nepochopila. Když skončil její proslov o tom, jak jsou tulipány důležitý pro lidstvo, tak se tam z ničeho nic objevila Angela s vědrem v ruce a chtěla po mě, abych šla pro vodu. Chtěla jsem namítnout, že nemůžu, protože mám zraněnou ruku, ale když jsem se podívala na své ruce, tak jsem uviděla jenom dvě obří pampelišky! Začala jsem zmateně pobíhat po louce a všechno čeho jsem se dotkala, jsem zbarvila na žluto. Ve výsledku vypadaly Joana s Angelou jako vietnamky ( Pozn. Au.: není myšleno rasisticky). Joana se na mě rozzuřeně podívala a začala nadávat ve jménu všech tulipánů. Potom se spustila hrozná hádka mezi Angelou a Joanou. Kdy Joana zastávala tulipány a Angela opozici narcisek. Všechno to nakonec vyústilo ve rvačku mezi oběma zastánkyněmi plevele. Naštěstí přiběhla obří štika, která je od sebe odtrhla. Teda ona se spíš po tý zemi válela a plácala.
" Ellie! Zavolej oliheň, jinak to tu nezvládnu!" vyjeveně jsem pozorovala štiku, která na mě koulila ty svoje oči.
" Ellie!"
" Hej, no tak Ellie!" S trhnutím jsem se probudila. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, kde to jsem a kdo mě to vzbudil. Eragon a Arya stáli nade mnou a smáli se, až se za břicho popadali. Ucítila jsem něco na pravý straně mý tváře. Už jsme si myslela, že mi štika jednu vrazila, ale když jsem si z tváře sundala chleba, tak mi to došlo. Usnula jsem v jídelním stanu a jako polštářek jsem použila chleba, který jsem si předtím namazala s máslem a marmeládou. Eragon mi chtěl něco říct, ale přes salvu smíchu mu nešlo nic rozumět.
" Všude tě hledáme. Nasuada tě volá."
" J-jo. Jenom si půjdu ještě umýt obličej." Pořád jsem byla tak trochu v šoku z toho snu. Takový psycho jsem snad ještě nezažila. Pro jistotu jsem se podívala na svoje ruce. Jsou tam, kde mají být a pampelišky jsem potkala jenom cestou k Nasuadinýmu stanu.
" Jsem ráda, že jsi v pořádku. Měli jsme strach, že se ti neco stalo," uvítala mě Nasuada a pokynula mi, abych si sedla.
" Spala jsem." Eragon, který si sednul vedle mě, se potichu zasmál. Hodila jsem po něm jeden ze svých vražedných pohledů, který je podle názoru ostatních lidí roztomilý- nejspíš se na mě dívali ze špatnýho úhlu.
" Za dva dny se tento tábor bude stěhovat. Vardenové se přemístí na výhodnější místo a jezdci odletí pryč, protože mají nějaký úkol. Chci se tě zeptat, jestli tady chceš zůstat s místními obyvateli nebo odjet s Vardeny."
" Ani jedno," odpovím po chvíli přemýšlení.
" Prosím?"
" Říkám, že ani jedno. Odjedu s jezdci."
" Cože?" ozve se čtyřhlasně. teprve teď jsem zaregistrovala přítomnost Murtagha, který seděl rozvalený na židli v rohu místnosti.
" Ale to nejde. Bude to nebezpečné!"
" Prosím," začnu dělat psí oči.
" Nebudu na obtíž. Můžu jim po cestě vařit, prát nebo co bude zrovna potřeba."
" Ne," zakroutí Nasuada hlavou a všichni ostatní souhlasně přikyvují.
" Prosím, prosím, prosím...."
O půl hodiny a dvoutisících prosím později, Nasuada konečně povolila a dovolila mi s nimi odjet. Myslím, že ji to ustavičné "prosím", který jsem na neustále chrlila ji psychicky vydeptalo. Takže za dva dny oba jezdci, Arya a já, vyrážíme na cestu. Arya nebyla moc nadšená z toho, že jedu taky. Prý na mě budou muset dávat pořád pozor, aby se mi nic nestalo. Eragonovi a jeho staršímu bratrovi to nijak nevadilo. Nejspíš jsem Aryi zkazila plány. Třeba chtěla mít s oběma bratry nějaký to intimčo. Nasuada nás se zmučeným výrazem propustila s tím, že na podrobnostech se domluvíme zítra. Byla jsem už moc unavená to, abych vydržela s někým ve společnosti a u toho neusnula, takže jsem se rozhodla, že se půjdu pořádně vyspat. Zítra totiž musím najít Joanu a vyškrábat jí oči.
Tak jinak. Myslela jsem si, že půjdu spát, ale neustávající hluk mi napověděl, že spíš ne. Takže ležím na Murthagovi posteli a převaluju se z jednoho boku na druhý- připadám si jako ta štika ze snu. Už mám všeho dost. Kdo se v tomhle blázinci má vyspat? Půjdu se podívat, co se venku děje.

13. kapitola: Ničeho se nebojím!

27. února 2012 v 14:00 | Gabux |  Můj život služky!
Pokud jste si mysleli, že situace je vyřešena, tak jste se spletli. V stanu se rozpoutala nová hádka. Ráda bych vám poreferovala, o čem byla, ale z ničeho nic všichni začali mluvit jiným jazykem a já jenom čuměla, jako chleba z batohu. Rozhodla jsem se, že tady nikomu nebudu dělat blbce a šla jsem ven. U východu jsem si vzpomněla, proč jsem sem přišla, ale Nasuada byla moc zabraná do "tichého" rozhovoru s Eragonem. Takže jsem se odebrala zpátky do ošetřovatelského stanu, kde jsem si vzala polštář a deku. Nejsem magor, abych spala v jednom stanu s Joanou- za darmo ani mě nehrabe. Rozestlala jsem si kousek za jedním ze stanů. Aspoň se budu moct koukat na hvězdy, až budu usínat.
Už jsem byla v polospánku, když o mě někdo zakopl. Au, zítra se nepohnu.
" Ó, promiň, nevšiml jsem si tě," zamumlal nade mnou nějaký hlas. Byla jsem moc ospalá, abych zaregistrovala, kdo to o mě zakopl-
" Jsem tak rozčilený! Co si o sobě vůbec myslí?!" Teprve teď mi došlo, kdo tu nade mnou stojí a vzteká se. Eragon nejspíš ze svého nevlastního bratra není moc nadšený.
" Hm," zamumlám potichu a otočím se na druhý bok. Nemůžeme si o tom promluvit, až ráno? Nevidí, že se tady snažím spát?
" AU!" zavřískám už po druhý. Tady je to horší, než na náměstí za bílého dne! Nechce tu třeba projet ještě někdo na koni?
" Promiň, neviděl jsem tě," ozve se nade mnou druhý jezdec. Díkybohu, že jich není víc!
" Copak jsi slepý?!" otočí se naštvaně Eragon na svého bratra, který se mezitím zvedá ze země. Nejspíš zapomněl na to, že před chvíli o mě zakopl i on. A než byste se nadáli, tak tu byla další hádka. Chvíli mě je bavilo poslouchat, ale potom mě to začalo nudit. Jedno jsem ale pochopila. V přítomnosti jezdců existují jenom dvě pravidla. První: dračí jezdec má vždy pravdu a pravidlo druhý: pokud ji nemá, tak platí první pravidlo. S tímto zjištěním jsem se znovu zabublala do peřinky. Mé usínání doprovázely rozzuřené hlasy, ale brzy se i tyto hlasy vytratily, když jsem propadla do říše snů.
Vzbudilo mě, až když se mnou začal někdo lomcovat. Někdy si říkám, jaký to je se vyspat. To musí být pocit.
" Co se tady, prosím tě, stalo?!" zamává mi před očima Nasuada- pravděpodobně, v tý tmě vidím kulový.
" Jak to mám vědět. Spala jsem." S tím jsem se otočila na druhý bok a snažila se znovu usnout.
" Eragon s Murtaghem se tady prý poprali."
" Hm, možný to je. Když jsem usínala, tak se moc přátelsky netvářili."
" A to jsi jen tak usnula?"
" Ano, kdyby to nevadilo, tak bych zase ráda spala." Už to vypadalo, že se Nasuada odporoučí někam daleko ode mě, ale to by nesměla přiběhnout ta bláznivá ženská.
" To teda vadilo. Eragon s Murtaghem leží ve stanu a potřebují ošetřit."
" To ta rvačka byla, tak hustá?" zeptám se překvapeně.
" Jak se to vezme, proč?" nechápe Nasuada.
"No, podle všeho jim ruce zůstali, tak se snad ošetří sami." Už jsem se chytala vlézt pod peřinu, ale Angela mi ji vzala a druhou rukou mě chytila za loket a táhla do stanu. Sláva demokracii! S povzdechem jsem vlezla do stanu. Moje, i tak špatná nálada klesla hluboko pod bod mrazu, když jsem si všimla Joany, jak vystrašeně poskakuje okolo Murtagha. Eragon seděl naštvaný o kus dál a zamračeně je pozoroval. Joana nejspíš vycítila jeho pohled, tak se každou chvilku na něj otáčela a mrkala na chudáka Eragona, kterýho nenapadlo nic jinýho, než se červenat. Bože.
" Umíráte někdo?" zeptám se, když se po mě všichni otočí.
" Ne," zakroutí oba hlavami.
" Dobře, kdybyste měl někdo v plánu vykrvácet, tak mě zavolejte, budu spát za stanem. Dobrou noc." Ještě jsem jim mávla na rozloučenou a šla se utábořit kousek za stan. Do svítání zbývají dvě hodiny, tak doufám, že mě nikdo už nevzbudí.
Vzbudilo mě, až lehké pohupování. Unaveně jsem otevřela oči a snažila jsem se zaměřit na dění kolem sebe. Jako první jsem zaregistrovala déšť, který mě už úplně promáčel. Ježíš, jak jsem v tomhle mohla spát? Když jsem se vzpamatovala z prvního šoku, tak jsem svoji pozornost zaměřila na Murtagha, který mě nesl v náručí.
" Venku začalo pršet, tak tě nesu někam kde je teplo a sucho," řekl potichu, když si všimnul, že jsem konečně vzhůru. Místo odpovědi jsem zívla a opřela se o jeho hruď. Byla jsem moc unavená na to, abych se zabývala tím, že se tulím k Murtaghovi a vůbec mi to nevadí. Najednou na mě přestaly dopadat dešťové kapky. Pootevřela jsem oči, abych zkontrolovala situaci. Už jsme byli ve stanu. Ve stanu byla jenom postel a stůl, za kterým byla zasunutá židle.
" Nasuada mi přidělila stan. Když jsem si šel lehnout, tak jsem na tebe narazil venku," pokračoval ve vysvětlování. Vymanila jsem se z jeho sevření a nechala ho, ať mě postaví na zem. Musela jsem vypadat, jako chodící mrtvola, když jsem tam, tak stála a tupě zírala na plátno stanu.
" Jsi mokrá, nechceš se převléct?"
" Obvykle u sebe nosím desatery náhradní šaty, ale dneska jsem je zapomněla," protočím oči.
" Počkej tu chvíli," zamumlal a zmizel ze stanu. Sedla jsem si na židli a hlavu položila na stůl. Slunce už bude vyházet a já se pořád ještě neprospala. Zvedla jsem hlavu, když jsem uslyšela zašustění plátna. Do stanu se vrátil Murtagh, ale nebyl sám. Za ním vešla ještě Nasuada a před stanem jsem slyšela Eragona. Nasuada ke mně přišla a podala mi nějakou složenou látku. Nejspíš šaty.
" Promiň, že jsem ti neudělila nějaký stan. V tom chaosu jsem byla nějak mimo."
" To je dobrý. Já to chápu." Nasuada se na mě usmála a ještě jednou se omluvila. Mezitím strčil hlavu do stanu Eragon. Chvíli se na sebe s Murtaghem dívali a pak se stalo něco neuvěřitelného! Normálně na sebe kývli a řekli si, že se uvidí na snídani, kde se potom domluví. Byla jsem, tak v šoku, že jsem málem zapomněla na to, že se mi chce spát. Že by se konečně už usmířili? No vidíte a stačilo si dát jenom přes držku. Nasuada s Eragonem opustila stan a já jsem tady osiřela s Murtaghem.
" Měla by ses převléct," ukázal na poskládanou látku v mých rukách.
" Tak jdi ven." Nebudu se převlíkat před ním. Jestli chce striptýz, tak Joana sedí v ošetřovatelským stanu a je připravena na všechno. Doslova.
" Copak si to o mně myslíš? Jsem gentleman, otočím se."
" Prosím tě, tomu nevěříš ani ty."
" Čestný slovo. Stejně se musím taky převléct." Dobrá no, ale jestli se otočím a přistihnu ho, jak se na mě dívá a ruku má v kalhotách, tak s ním už nikdy nepromluvím! Každý jsme přešel do jednoho rohu stanu a začali se převlékat. Překvapilo mě, že mi Nasuada nepřinesla jenom šaty,ale také noční košilku, do který jsem se převlíkla- košilka měla tenký ramínka a sahala mi nad kolena. Oblíkala jsem se rychle, aby Murtagh nebyl tolik v pokušení se otočit. Když jsem byla převlečená, tak jsem se otočila a uviděla Murtagha, který už ležel na posteli. A kde mám spát já? Nemám tu žádnou deku, na kterou bych si lehla. Vidíte, jak klesám? Ze začátku jsem měla postel, potom deku a teď spím na holí zemi. Co mě čeká příště?
" Na co čekáš?" zasmál se Murtagh.
" Až mi dáš nějakou deku, na kterou bych si mohla lehnout." Murtagh prvně nechápal, o čem to tady mluvím, ale pak mu to nejspíš došlo a mě bohužel taky. Vylezl z postele a přešel ke mně. Měl na sobě jenom černý kalhoty.
" Pojď do postele. Je tam místa dost," zašeptal potichu, až mi přej mráz po zádech.
" To je dobrý. Mně stačí zem, jsem zvyklá. Stačí, když mu dáš deku."
" Stydíš se?" zasmál se. Celá tahle situace mě natolik rozhodila, že jsem zapomněla na svůj spánkový deficit.
" Samozřejmě, že ne!" Samozřejmě, že ano, ale nejsem takový blázen, abych mu to řekla. Nikdy jsem se žádným mužem nespala v jedný posteli- teda dobrovolně, ale nad tím, co se stalo v minulosti, teď opravdu přemýšlet nechci.
" Takže se bojíš?"
" Ne, prostě jenom nechci," založím si vzdorovitě ruce.
" Ale ano bojíš, jde ti to vidět na očích." Ať jdou všichni s těma mýma očima do háje!
" V tom případě nevíš, co vidíš."
" Čeho se bojíš?"
" Ničeho." Samozřejmě, že Murtagh mým řečem neuvěřil a začal se mě vyptávat na minulost. Nechtěla jsem mu nic říkat, takže jsem rezignovala a šla si lehnout do jeho postele.
" Jestli na mě šáhneš, tak si mě nepřej." Murtagh se na mě překvapeně podíval. Pravděpodobně nečekal, že se nechám přemluvit, tak rychle. Nic nenamítal a lehnul si za mnou. Otočila jsem se na druhou stranu a snažila se usnout. Jenomže to nebylo, tak lehký. Co bych teď dala za to, kdyby do stanu vtrhla Angela a chtěla s něčím pomoct. No co, dospat se můžu i zítra ne?
Nevím, jak se mi to podařilo, ale nakonec jsem usnula. Vzbudila mě, až zima. Otočila jsem se po příčině mýho problému a uviděla Murtagha, který je zabalený v peřině a spokojeně spí. Taky mi mohl kousek nechat. Vzala jsem kousek peřiny a snažila se jí přikrýt, ale Murtagh nejspíš na druhým konci ležel, takže moje snažení bylo k ničemu. Trhla jsem tedy trochu víc a Murtagh se překulil na záda. Konečně jsem měla kousek peřiny, pod který jsem si ihned lehla. Pod peřinou bylo hezky teploučko, ale jelikož jsem docela hamoun, tak mi takový kousek nestačil a chtěla jsem víc. Začala jsem znovu tahat za peřinu, ale to jsem neměla dělat, protože Murtagh začal něco ze spaní brblat a lehnul si na bok, směrem ke mně, takže mě skoro zalehnul. Aspoň, že díky tomu se uvolnila víc peřina. Spokojeně jsem si zase lehla na svoji stranu a užívala si to ticho, který se neslo táborem. Po včerejším boji jsou všichni unavení, takže počítám s tím, že do oběda tu nikdo rušit nebude. Málem jsem vylétla z kůže, když mi Murtagh položil ruku okolo pasu a přitáhl k sobě. Prvně jsem si myslela, že už je vzhůru, ale když jsem se pootočila, tak jsem zjistila, že ještě spí. Bojovala jsem s myšlenkou se od něho odtáhnout, ale pak jsem se uklidnila a znovu položila hlavu na polštář. Přeci se nebudu bát druhýho pohlaví až do smrti!
Tentokrát jsem se probudila sama do sebe. Ve stanu začínalo být až moc velký teplo a když jsem se otočila, tak jsem zjistila, že Murtagh už je pryč. Ještě chvíli jsem se povalovala, ale potom jsem se převlékla a šla se podívat ven. Půjdu se podívat, co se děje v táboře a potom se skočím vykoupat. Nejdřív jsem zamířila do stanu s jídlem. Po náročné noci jsem padala hlady. Ve stanu jsem nikoho známého neviděla, takže jsem si naložila jídlo a šla si sednout k jednomu ze stolů.
" Ahoj, ty už jsi vzhůru?" Málem mi zaskočilo, jak jsem se lekla. Vedle mě stála nějaká holka a mile se usmívala.
" Jo, ve stanu se nedalo dýchat."
" To mi povídej. Můžu si sednout?"
" Jo, jasně."
" Promiň, ještě jsem se nepředstavila. Jsem Katrina."
" Ellie." Podali jsme si ruce a já si všimla jejího vystouplého bříška.
" Já vím, tady se informace šíří velice rychle." Katrina se mi líbí. I když jsem byla už po jídle, tak jsem s ní zůstala ještě ve stanu a povídala jsme si. Katrina je snoubenka Rorana, Eragonova bratrance.
Katrina mi ještě ukázala, kde se můžu umýt, ale pak jsme se museli rozloučit, protože Katrina musela jít něco zařídit. Když jsem se po koupeli oblékala, tak se odněkud zjevil Eragon a rozpačitě na mě zůstal civět. Aby taky ne, když jsem na sobě měla jenom spodní prádlo. Hned jsem se zakryla šaty, abych aspoň trochu zakryla svoje tělo.
" Ehm, pomiň. Šel jsem se jenom vykoupat."
" Tak jdi ještě na chvíli pryč, až se obleču, tak můžeš jít." Eragon jenom tupě přikývl a zmizel pryč. Na nic jsme nečekala a začala se soukat do šatů- v obličeji jsem byla stále rudá. Na Eragona jsem jenom kývla, že už může jít a byla jsem mu neskutečně vděčná, že si odpustil všechny poznámky. Rozhodla jsem se, že si užiju poslední klidný den, protože mám takový pocit, že tohle je na dlouhou dobu poslední. A taky, že jsem měla pravdu.

Kusovka 2.7

27. února 2012 v 13:23 | Gabux |  Kusovky
ღ Svět v temných, ale skutečných barvách má větší cenu, než svět v barvách růžových, ale falešných. ღ


Ta je úžasná no ne?! :D <3

12. kapitola: Bratři, jak se patří

27. února 2012 v 12:00 | Gabux |  Můj život služky!
Konec bitvy? Vyhodila jsem misku s obvazy do vzduchu a pádila ven ze stanu. Angelin rozkaz jsem plně ignorovala a byla jsem rozhodnutá ho ignorovat i nadále. Před stanem jsem natrefila na nějakou dívku, tak jsem ji poslala do stanu připravit postele. Jak já říkám: Správný vůdce umí rozdělit práci tak, aby na něj žádná nezbyla. Motto dnešního dne. Snažila jsem se dostat přes příval raněných k ohnisku děje. Marně. Všichni se tam už nacpali a na něco koukali. Klekla jsem tedy na všechny čtyři a jako pejsek cupitala pod nohama ostatních lidí. Konečně jsem se dostala ke kraji a mohla vidět, co se děje. Uprostřed náměstí stál Eragon a vedle něho Murtagh! Obou dvou tekla z nosu krev. Nejspíš si moc do oka nepadli, nebo mám spíš říct do nosu? Eragon se nenávistně na Murtagha díval a Murtagh vypadl znuděně. Rodinná idylka. Najednou se Eragon otočil a začal řvát na Murtagha. Ten se samozřejmě nenechal a pustil se do Eragona. Kohoutí zápasy v přímým přenosu. Škoda, že jsem si nevzala něco k jídlu. Mohl to být krásný podvečer.
" Au," zavyla jsem bolestně. Někdo mi šlápnul na ruku. Ublíženě jsem se podívala nahoru, kdo to po mě šlape a spatřila jsem šklebící se Angelu. Třeba si mě ještě nevšimla...
" Co tu děláš? Máš připravovat postele!"
" Já tady ve skutečnosti nejsem. Tohle je jenom můj hologram. Mé skutečné tělo je ve stanu a tvrdě pracuje."
" Tohle vykládej někomu jinýmu. Jdi ty postele připravit, ať si mají ranění kam lehnout."
" Už jsem zaúkolovala nějakou Mařku, co jsem potkala před stanem," odbyla jsem to mávnutím rukou a zase se zaměřila na scénu před sebou. Zrovna akorát, abych viděla, jak Murtagh Eragonovi jednu natáhl. Chudák. Druhou stranou to chytil o zem.
" Co se to tedy děje?!" vyběhla odněkud Nasuada. Ani mě nenapadlo se zvednout ze země. Dál jsem ležela a čekala, co se bude dít dál. Eragon se mezitím vyhrabal na nohy a rozzuřeně gestikuloval. Vypadal u toho, jako rozzuřená slepice. Jenom škoda, že nic neslyším. Zvedla jsem se na loktech a pomalu se začala přemisťovat víc doleva, abych k nim byla blíž.
" Je to zrádce!" vztekal se Eragon.
" Musel jsem to udělat, nevím kolikrát ti to mám ještě vysvětlovat!"
" Ty, že jsi musel? Nechtěj mě rozesmát!"
" Ano, a kdyby jsi nebyl, tak-"
" DOST!" zahřměla Nasuada. Oba dva toho nechali, ač bylo vidět, že by rádi ještě něco podotkli.
" Podle mě není nejlepší nápad, řešit to tady na ulici, co myslíte?" Eragon sklonil hlavu, jako malý kluk, který právě dostal výprask. Murtagh se tvářil neutrálně, jako vždy, takže předpokládám, že za nejbližším rohem Eragona skope do kuličky. Nasuada zavelela a šlo se. Sakra, co teď? Nebudu v obraze! Už jsem se připravovala k pronásledování, ale Angela mě chytla za vlasy. Potvora jedna zákeřná!
" Kampak?"
" Na procházku?"
" Nemyslím si." Rezignovaně jsem vstala a šla s Angelou do stanu.
V hlavě mi vířilo spoustu myšlenek, ale kdykoliv jsem nějakou vyslovila nahlas, tak mě Angela odbyla s tím, že mám víc pracovat a méně myslet. Uraženě jsem pokračovala v práci a propalovala Angelu naštvaným pohledem. Kdybych já blbec zůstala v tom stanu, jak mi říkal Eragon! Ale né, já samozřejmě musím vyjít ven a potkat tu nejvíc praštěnou ženskou. Počkat! Můj pohled se zastavil na dívčím těle, které leželo na posteli. No to mě p***r! Joana. Co ta tady dělá? Potichu jsem došla k Angele.
" Kde TA se tady vzala?" ukázala jsem na Joanu, která byla v bezvědomí- díkybohu.
" Přinesli ji sem z bojiště. Sice je od Galbatorixe, ale vojákům přišlo blbý ji tam nechat. A prý se ani aktivně boje neúčastnila, jenom se tam připletla." Jo, to Joana umí.
" Ty ji znáš?"
" Bohužel."
" Mrcha?" zeptala se Angela s úsměvem.
" Mrcha? Právě jsi urazila všechny mrchy. Joana je... pro to snad ani není výraz." Angela se zasmála. Kladla jsem ji na srdce, že Joana musí opustit tábor, ale mý prosby nebyly vyslyšeny,- jako vždycky. Angela mě odbyla s tím, že je neškodná, a že mám jít zase pokračovat v práci. Při práci jsem si dávala sakra velký pozor, abych k ní nebyla zády. Nepochybuju o tom, že by mi Joana strčila kudlu do zad, kdyby k tomu měla příležitost.
" Ellie?"
" No?" otočila jsem se otráveně na Angelu.
" Skoč prosím pro něco k jídlu. Někteří se už probouzí a něco malého by jim bodlo."
" Jasně." Nadšeně jsme odložila misku s obvazy a pádila pryč dřív, než si to rozmyslí. Cestou ke stanu s jídlem jsem, ale dostala nápad. Nikdo si určitě nevšimne, že jsem pryč o trochu déle. Otočila jsem se a šla ke stanu, který jsem ráno se Safirou shodila. Už z dálky se na mě dívali dvě obří dračí hlavy. Jde se na výzvědy.
" Tak jak jste se dneska měli?" zeptala jsem se ironicky.
" Docela dobrý, když pominu to, že jsem tu přivázaný, jako nějaký prašivý pes!" ozval se mi v hlavě podrážděně Trn. Ani se mu nedivím. Když jsem obešla stan, tak jsem uviděla, jak je přivázaný. Navíc o kolo něj bylo několik stráží.
" Co tu děláte? Sem nikdo nesmí!" vyjel na mě jeden ze strážných.
" Nesu zprávu pro Nasuadu od Angely," odpovím klidně- doufám, že u toho nešilhám.
" Tak proč jste šla sem? Vchod je z druhé strany," podívá se po mě podezřívavě.
" Chtěla jsem se podívat, jestli jsou draci v pořádku. Kdyby byly zranění, tak bych došla pro Angelu," vykouzlila jsem na tváří andělský úsměv a nevinně zamrkala. Kupodivu muž pookřál a dovedl mě ke vchodu. Měla bych začít vymýšlet, proč jsem tady. Teď už jsem neměla na výběr. S povzdechem jsem vlezla do stanu. Uvnitř seděla Nasuada a Arya, Eragon a Murtagh stáli naproti Nasuadě a něco do ní frčeli.
" Ellie, co ty tady?" oslovila mě Nasuada, která si mě všimla, jako první. Myslím, že Eragon s Murtaghem moji přítomnost ještě nezaregistrovali.
" Přišla jsem se zeptat, jestli není někdo zraněný. Jsem s Angelou na ošetřovně," dodala jsem na vysvětlenou. Konečně mě zaregistrovali i ti dva. Nevím, jestli se mi to nezdá, ale připadá mi, že jim z nosu teče víc krve. Nasuada si mě měřila divným pohledem. Periferním viděním jsem si všimla Murtagha, který se pochechtával.
" Čemu se tlemíš?" otočila jsem na něj svoji pozornost, protože mi to už lezlo na nervy.
" Ty teda vypadáš," zasmál se Murtagh. No Bože, tak jsem spadla do bahna!
" Ty radši pomlč, zmlátil tě tvůj mladší bratr," poukázala jsem na krev, která se mu valila z nosu.
" Nezmlátil!" ohradil se.
" Ale jo," přidal se i Eragon.
" Já jsem ti to, ale nandal víc," zavrčí Murtagh.
" Ty, že jsi mi to nandal? Jsi vtipnej, jako sněhulák v létě!" vztekal se dál Eragon.
" Říká se: Jsi nenápadnej, jako sněhulák v létě... ne vtipnej!"
" No, nejsou roztomilí?" usměju se na Nasuadu. Arya fascinovaně pozorovala jejich rozhovor. Až když se do sebe chtěli, opět, pustit pěstmi, tak mezi ně vlítla. Řeknu vám, tý bych se do cesty připléct nechtěla. Překvapilo mě, že mě tady nechali pozorovat tu scénu. Každopádně jsem nic nenamítala.
" Proč se vůbec, tak hádáte?" napadne mě se zeptat po půl hodině neustálého hádání.
" Protože Murtagh zradil a teď chce zase zpátky!"
" A co jsem měl podle tebe dělat?! Kdo měl čekat, že na mě dvojčata takhle zaútočí a odvedou zpátky ke Galbatorixovi."
" Mohl jsi se vrátit!"
" Jo? A jak, prosím tě? Nevíš, co jsem si musel prožít! A potom, když se mi vylíhl Trn jsem už odejít nemohl!"
" Lžeš!"
" Sklapni, když nevíš o čem mluvíš."
" Já vím, o čem mluvím!"
" Víš kulový!"
" To říká ten pravý!"
" DRŽTE UŽ HUBY, BOLÍ MĚ Z VÁS HLAVA," zařvala jsem z plných plic. Všichni s sebou polekaně trhli. Hlavní je, že konečně bylo ticho.
" To si radši dejte zase přes držku, než tohle. Proč se prostě nepodíváte Murtaghovi do hlavy?"
" Mě se do hlavy nikdo dívat nebude!" založí si vzdorovitě ruce.
" Fajn, tak tady po sobě můžete řvát dál. Já se jdu najíst." A s tím jsem opustila stan. Ještě jsem zaslechla mluvit Nasuadu, ale nerozuměla jsem jí, co říká. Rozhodla jsem se, že splním svůj úkol a dojdu pro to jídlo. Lepší pozdě, než-li nikdy.
To, že jsem od Angely dostala takový kázání, až se stan otřásal, bych přežila, ale když jsem zaregistrovala, že se Joana vzbudila, tak jsem měla chuť zabíjet. Myslela jsem si, že už horší to nebude, ale Angela se nejspíš rozhodla, že se mi krapek pomstí a poslala mě ošetřit Joanu. Věřte mi, snažila jsem se z toho vykroutit, ale Angela mě málem k její posteli přivázala. Se zaťatými zuby jsem ji začala vyměňovat obvazy. Do teď Joana simulovala, jak ji všechno hrozně bolí, ale jakmile si všimla, že ji ošetřuju já, tak bolest najednou odezněla a už po mě zase vrhala své "přátelské" výrazy. Pro dobrotu na žebrotu. Jestli nepřestane, tak ten obvaz vezmu a místo toho, abych jí přivázala na noze, tak ji pořádně utáhnu kolem krku. Jediný, co mi v tom brání je Angela, která mě pořád pozoruje, jako kdyby věděla, co se chystám udělat.
" Tak tady jsi, ty zrádkyně," promluví poprvý Joana.
"Tak to se mě opravdu dotklo," řekla jsem ironicky a pokračovala ve své práci.
" Až tě Galbatorix dostane, tak z tebe stáhne kůže," zasměje se.
" Sni dál."
" Já nespím, jestli sis nevšimla!" zavrčí. Bože, tohle je ztracený případ.
" Joano, nepraštila ses náhodou do hlavy?"
" Ano, když jsem se snažila zachránit jezdce!" řekne hrdě. Myslím, že jezdec se spíše zachraňoval před ní.
" Tak nejspíš málo. Pořád se ti nerozsvítilo," povzdychnu si. Joana chvílí přemýšlí- nejspíš se snaží přijít na co narážím- já mám do rána času dost.
" Podle mě svítím dostatečně." Omyl, s tím pádem se její stav zhoršil. Na to jsem nic neřekla, protože ani není co. Radši to tady rychle dodělám, než mi z ní hrábne. Když si Joana všimla, že jí nevěnuju pozornost, tak mě znovu začala urážet a myslela si, že jí to jde.
" Joano, ty si snad opravdu myslíš, že jsem u toho plešouna byla dobrovolně?" zeptala jsem se, mezitím co se Joana připravovala k dalšímu slovnímu útoku.
" Samozřejmě, lepšího panovníka bychom si ani nemohli přát!" Ta holka je MAGOR! Se sebezapřením jsem zkontrolovala ostatní obvazy a šla pryč. Doufat, že Joanu už nikdy neuvidím byla naivní.
" Kam jdeš? Ještě jsem s tebou neskončila!"
" Ale já s tebou jo."
Angela se rozhodla, že mě ve tři hodiny ráno tedy pustí- taková "ušlechtilost". Mezitímco jsem se procházela táborem mi došlo, že ani nevím, kde mám přespat. Eragon mě sice dovedl do svýho stanu, ale jenom po čas bitvy. Vydala jsem se ke stanu Nasuady a doufala, že ještě nebude spát. Cestou jsem zakopla o Solembuma, takže předpokládám, že to všechno vyslepičí Angele, která ráno už bude stát u mý postele, připravena mě zahrnout dalšími úkoly. Dobrá správa je, že Nasuada, ještě nespala. Zdvořile jsem se stráží zeptala, jestli můžu vejít a po krátkým čekání mě pustil dovnitř. Připadalo to, jako kdyby se zastavil čas. Všichni stáli na svých místech, jako před několika hodinami. No co, každý máme nějakýho toho koníčka, ať je sebe víc ujetý.
" Tý jo, nemuseli jste čekat, až se vrátím," poukázala jsem na jejich nezměněné pozice.
" Murtagh se rozhodl, že nám ukáže svoje myšlenky," promnula si unaveně čelo Nasuada.
" A na co tedy čekáte?"
" Zasekli jsme se v tom momentu, kdy mu je chtěl prověřit Eragon."
" A to on jako nesmí? Mě jsi je prověřoval," otočila jsem naštvaně na Eragona.
" Může, ale Murtagh žádá, aby ho prověřil někdo jiný."
" Bože, to je keců. Prostě si je nech prohlídnout. Myslím, že mluvím za všechny, když řeknu, že jsem unavená a chci si jít lehnout!" Nasuada s Aryou pokývaly hlavami. Murtagh se o něčem s Eragonem ještě dohadoval. O nějakým pravým jménu nebo co. Chtěla jsem se zeptat, co to znamená, ale stejně by mi ikdo neodpověděl, takže si potom počkám na Eragona, který mi to nevědomky vyklopí...

11. kapitola: Jak mě všihcni buzerovali

26. února 2012 v 20:00 | Gabux |  Můj život služky!
Nechápu, proč jsem sem vůbec lezla. Je tady lidí, jako na bleším trhu a všichni někam pořád chvátají. Eragon na mě furt něco pořvává, ale v tom hluku nemůžu definovat co, takže jenom kývu hlavou a usmívám se. Mezitím, co se směju na celý svět, tak si dávám bacha na lidi, co mají u sebe meč nebo podobný ostrý nástroje. Protože, když jsem vešla do města, tak mi nějaký muž málem usekl hlavu. Ale abych mu nekřivdila, tak se mi potom omluvil. Každopádně, kdyby tohle bylo jediný nebezpečí, co mi tady hrozí, tak jsem v klidu, ale víte, co se mi ještě stalo? Jdu takhle v klidu za Eragonem a najednou mě sejme jablko a o chvíli později brambora- ještěže tady nemají kokosy. Později se ukázalo, že nějaký muž házel svýmu kamarádovi jablko a ten druhý mu házel brambory- nechápu proč to musí přes tu cestu házet, nemůžou prostě tu cestu přejít a vyměnit si to? Eragon se smál na celý kolo, když si všimnul, že se o mě brambora rozplácla. Oba dva muži se ihned zvedli a začali se mi omlouvat. Co z toho plyne? Vardenové mají násilnické sklony, ale potom co vás zabijí, se omluví, takže je všechno vlastně v pořádku.
" Už tam budeme?" zeptám se udýchaně, mezitímco se vyhýbám muži, který nese žebřík.
" Támhle je její stan," ukáže před sebe. Jenomže jsem viděla kulový, protože před námi šli nějací čahouni. Za chvíli jsme se opravdu zastavili. Chtěla jsem jít s Eragonem dovnitř, ale říkal, že mám počkat před stanem. Popocházela jsem před vchodem, ale nikde nikdo. Tam probírají událostí posledního století, ne? Za stanem na mě vykoukla Safiřina hlava. Rozhodla jsem se využít příležitosti a šla z ní vypáčit, jak říká Eragonovi. Jenomže Safira je věrná až za hrob a odmítá mi to říct.
" Víš, co? Já ti to řeknu, když se ti podaří dotknout se, špičky mýho ocasu." Prvně jsem přemýšlela, co je to za blbost, ale nakonec… proč, ne?
" Tak jo, ale nesmíš létat!" S jistotou jsem se rozběhla, ale Safira v okamžiku měla ocas na druhý straně. Běhala jsem, jak vycvičený pejsek okolo Safiry. A pak se to stalo! Když už jsem si myslela, že vyhraju, tak jsem zakopla o šňůru, která držela stan a jak jsem padala, tak se mi nějak podařilo vytrhnout ze země i další. Safira se lekla a prudce škubla ocasem, tak šikovně, že zpřetrhala lana i na druhý straně. Chvíli to vypadalo, že stan to vydrží, ale jen co jsem se zvedla, tak stan začal padat jako domino. Pod plachtou stanu se rýsovaly kusy nábytku a tři rozčilený postavy. Jako první vylezla žena, která měla podobný psí uši, jako Eragon, potom nějaká žena tmavší pleti a nakonec Eragon. Mezitímco vylézali ven, tak jsem stála vedle Safiry a ukazovala na ni prstem, jakože za to může ona.
" Dneska je hezky, že?" prolomím ticho. Eragon to nijak nekomentoval a začal stavět zpátky stan pomocí kouzel.
" Ty jsi Ellie?" zeptala se mile ta žena s tmavší pletí.
" Ano, hm, omlouvám se za ten stan."
" V pořádku. Jsem Nasuada a tohle je Arya." Začali probíhat všechny zdvořilostní fráze. Prvně jsme si všichni slavnostně předali bakterie- potřesením ruky- a zakončili to tím, že jsme si řekli, jak nám to všem dnes sluší.
" Ne, zůstaneš tady," řekne nekompromisně Eragon. Jak to tak vypadá, tak po čas bitvy zůstanu zavřená v jeho stanu.
" Ale proč? Budu se procházet táborem, tam se mi nic nestane!"
" Nikdy nevíš, co se může stát."
" Bla, bla, bla..."
" Cože?"
" Nic."
" Jsem rád, že jsi to pochopila."
" Hm." Eragon s povzdechnutím zmizel ze stanu. Snad si nemyslí, že tu zůstanu sedět? Jen co na tý přerostlý slepici odletí, tak jdu na průzkum. Mezitím se tady budu válet a přemýšlet o nesmrtelnosti hovnivála. Hm, když už jsme u toho hovnivála, zajímalo by mě, co asi dělá Murtagh. Podle toho, co mi Eragon pověděl se z Murtaghem moc nemusejí. Tohle nejspíš nebude zrovna šťastné setkání. Jak jsem tak ležela, tak moje mysl zaloudila i k Joaně- to už se vážně musím nudit. Kde asi ona bude po čas bitvy? Nedivila bych se, kdyby zahřívala Murtaghovi postel.
Všude se rozléhal křik a naříkání. Už jsem to nevydržela a šla se podívat ven, co se děje. Vraceli se ranění, kteří potřebovali ošetřit. Nějaké ženy už se chopily práce a odváděly raněný do speciálních stanů, který sloužily jako ošetřovny. Snažila jsem se v tom chaosu najít osobu, která to tady řídí a po třech pádech na zem se mi to konečně povedlo. Zrovna jsem se zvedala ze země, když jsem uviděla nějakou praštěnou ženskou, která křičela rozkazy na všechny strany. Zezadu jsem ji poklepala na rameno, ale to ji vyděsilo, tak se po mě ohnala. Naštěstí jsem podobnou reakci čekala a včas jsem uhnula. Ženská na mě zůstala vyjeveně civět. Ani se jí nedivím, potom pádu do bahna musím vypadat úchvatně.
" Kdo jsi?"
" Jsem Ellie a přišla jsem se zeptat, jestli nepotřebujete s něčím pomoct." Zkoumavě si mě měřila. Dokonce zapomněla řvát po ostatních- za což se na mě ostatní děkovně dívali.
" Myslím, že vím, s čím bys mi mohla pomoci." Možná jsem radši měla zůstat ve stanu.
" Pojď." Než jsem stihla zareagovat, tak mě po smyku táhla směrem prč z tábora.
" Kdo jste vy?"
" Angela. Vím, kde rostou bylinky, který výborně hojí rány!" Buďto jsem paranoidní, anebo se čím dál tím víc blížíme k bojišti. Nebudeme mezi nimi běhat a hledat nějaký plevel, že ne? Naštěstí Angela zahnula do lesa a šla po jeho kraji.
" Sbírej tady to bílý," ukazovala pořád před sebe a já marně hledala ten bílý plevel. Jediná bílá věc, na kterou jsem narazila bylo ptačí hovno, který se tu už nejspíš nějakou tu dobu válelo. Usoudila jsem, že tohle nikomu nepomůže a šla se podívat, jak se daří Angele. Nestačila jsem valit oči, když jsem viděla, že ona má skoro košík plný. Kde to bere?
" Tady ten plevel snad vyrábíš," zamrkala jsem překvapeně.
" Kdepak, tady ho je!" Tentokrát jsem si klekla na všechny čtyři a to by bylo, abych něco nenašla. Po dvou krocích se přeci jen poštěstilo a nějaká bílá, smrdutá kytka se přede mnou přeci jen objevila. Už vím, v čem jsem udělala chybu. Já jsem tu hloupou kytku hledala očima, měla jít po čichu.
" A jsi si jistá, že jim to pomůže? Možná je to tak uspí, až si k tomu čichnou."
" Tohle je vzácná bylina a roste jenom v určitou dobu. Ani nevíš, jakou jsem měla radost, když jsem se dozvěděla, že tady roste."
" Každýmu dělá radost něco jinýho," pokrčila jsem rameny a málem to byla poslední věc, kterou jsem udělala. Okolo mě totiž proletěl šíp. Málem to se mnou seklo, jak jsem se lekla. Každopádně jsem byla připravena se bránit. Možná. Nebo bych taky mohla, padnou k zemi a předstírat, že jsem mrtvá. Podívala jsem se, kdo to na mě střílí, ale nejspíš to bylo omylem- doufám. Když jsem se podívala nahoru, tak jsem uviděla dvě čmouhy, který se pohybovaly po obloze. Jedna byla červená a druhá modrá. Chtěla jsem se dívat, jak to dopadne a jestli na sebe zaútočí, ale to už mě Angela tahala dál do lesa. Tady člověk nemá chvíli klidu.
" Jsme moc blízko." Nepovídej. Toho jsem si vůbec nevšimla. Poslušně jsem cupitala za Angelou a pískala si. Sem tam jsem se podívala po bylině, aby se neřeklo. Pískala jsem si a občas to proložila i nějakou tou taneční kreací.
" Dobrá nálada?" otočila se na mě Angela se smíchem. Rozesmátá jsem přikývla. A pak mi to došlo. Není to nějaký divný? Jsem uprostřed bitvy s nějakou divnou ženštinou, sbírám ještě divnější kytky a přitom se směju, jako pošuk? Já vám řeknu, co se tady děje. Já jsem z těch výparů, který vychází z kytek zfetovaná! Bože, jsem zfetovaná z bylinek! Další salva smíchu doprovázená radostným poskakováním.
" Takhle to působí na každýho?"
" Jenom ve větším množství. Já jsem zvyklá, takže to na mě takový účinky, jako na tebe nemá."
" Takže v táboře bude veselo, až to začneš raněným roztírat po těle?"
" Ne, kdepak. Po rozdrcení se ta silná vůně vytratí."
" Chi." Pokračovala jsem v pískání a poskakování a tentokrát, že okolo mě něco proletělo jsem skoro ani nezaregistrovala. Dál jsem máchala košem na všechny strany, dokud košík do něčeho nenarazil a nesestřelil to k zemi. Urychleně jsem se podívala na košík, jestli je v celku a až pak jsem se podívala, co jsem to vlastně sejmula. Na zemi ležela rozpláclá kočka. Podle mě to teda kočka byla. Nemůže tu aspoň někdo vypadat normálně?
" Solembume jsi v pořádku?" přihnala se Angela. Ta potvora má očividně i jméno.
" Jo, ale tahle krasotinka by si měla dávat větší pozor," zavrčí vztekle.
" Ono to mluví?!" zasmála jsem se.
" Ano a dokonce i kouše, takže být tebou, tak se ihned přestanu smát." Kočička se postavila na všechny čtyři a zlostně se na mě podívala.
" Promiň, já jsem tě neviděla," omluvila jsem se, když mi došlo, na co čeká.
" V pořádku, budu předstírat, že se to nestalo." Otočil se a vznešeně odcházel pryč. Ještě pořád v šoku jsem ho následovala a vrhala na Angelu nic nechápající výrazy.
" Ellie po-" Tupá rána, jak jsem dopadla na zem.
"- zor je tam pařez," dořekla v klidu Angela. Tentokrát se smál Solembum. To je dneska zase den! Nejradši bych se někam zahrabala.
" Sbírej, kytky, sbírej kytky," opakovala vesele Angela. Buzerace, fakt že jo. Naposledy, co jsem se přihlásila někam jako dobrovolník. Ne nadarmo se říká "aktivní blbec je horší, než třídní nepřítel". Nejhorší ze všeho je, že i když jsem naštvaná, tak se směju jako měsíček na hnoji. Zajímalo by mě, kdy ty výpary přestanou účinkovat, protože brzy mi ztuhne mimika a budu se takhle dásnit celý život.
" A jak to, že mluvíš?" doběhla jsem Solembuma.
" Protože jsem kočkodlak."
" To mi opravdu hodně řeklo."
" Že jo?" vycenil na mě zuby, což měl být nejspíš smích.
" Nekoukej na mě, tak vyjeveně a sbírej kytky. Vidíš, třeba tady jednu máš," ukázal tlapkou.
" Ani se nedivím, že jste se s Angelou, tak sčuchli. Oba buzerujete stejně."
Štěstím jsem skoro brečela, když se před námi KONEČNĚ objevil tábor. Dala jsem Angela svůj košíček a se slovy "nikdy víc", jsem se zavřela zase ve stanu a rozvalila se na druhou postel. Po půl hodině jsem se přestala usmívat na každý flek na zdi a byla schopna zase uvažovat. Po další půl hodině jsem usoudila, že je tady moc velká nuda, takže půjdu zase ven. Akorát s tím rozdílem, že se budu vyhýbat Angele, jako čert kříži. Navíc mám hlad. Opatrně jsem rozevřela plátno stanu a rozhlédla se na obě dvě strany. Angela nikde, takže cesta ke stanu s jídlem je volná. Jenom si vezmu nějaký ovoce a půjdu zase pryč. Zdržovat se na jednom místě je nebezpečný- ta ženská se pohybuje až moc rychle a navíc chodí jako duch- takovým lidem by se měl na krk pověsit zvoneček. Jednu věc jsem si, ale měla uvědomit dřív, než jsem vyrazila na tuhle "průzkumnou" akci. Solembum. Jen co jsem zašla za stan s jídlem, tak ta prašivá kočka na mě cenila zoubky.
" Byla by hloupá otázka, zeptat se tě, jestli sis mě všimnul?"
" Ano."
" Nebudu tě zdržovat, určitě máš nějakou práci."
" Měl jsem tě najít a poslat ze Angelou, která je v ošetřujícím stanu. Teď, když jsem svoji práci splnil, tak si jdu zdřímnout." Přemáhala jsem svoji touhu po něm to jablko, který jsem třímala v ruce, hodit. Místo toho jsem se do něj zakousla a s mučitelským výrazem šla za Angelou. Angela mě ani nepozdravila a do rukou mi vrazila misku.
" Do toho budeš dávat zkrvavený obvazy. Čistý jsem támhle." Hm, ta se s tím teda nepáře. Naneštěstí mi nevadí pohled na krev, takže jsem to vzala sportovně.
Po několika hodinách jsem byla, tak unavená, že jsem už ani neviděla, co obvazuju. Jediná Angela tu skáká, jako potrefený kamzík. Zrovna jsem si šla pro nový obvazy, když se ozvalo troubení. Otočila jsem se po Angele, aby mi vysvětlila, co to znamená.
" Konec bitvy," zašeptala mi potichu. Chtěla jsem se jít podívat, jestli se už Eragon vrátil, ale Angela mi přikázala připravit další postele pro raněné. Myslím, že do rána máme co dělat.

Co můžete čekat...

26. února 2012 v 19:40 | Gabux |  O blogu
Hojky,
hele tak tady máte co můžete čekat v tomto týdnu + co určo bude do konce měsíce :D

Tento týden
1) 2 malby :) 1 krajiny a druhá takových postaviček :P
2) 3.kapitolu Hrátky se životem, možná i 4. :D
3) Úvahu o dárcích
4) Nějaké kusovky :D
5) Asi eště něco, ale nvm co :D

Do konce měsíce
Všechny kapitoly i s Epilogem u povídky Můj život služky! :P

Tak snad jsem Vás trošku napjala nebo tak něco :D

10. kapitola: Puberťák

26. února 2012 v 14:06 | Gabux |  Můj život služky!
" Vstávej, no tak Ellie, vstávej!"
" Ellie!"
"ELLIE!"
" Já jsem to neukradla!" vyhrkla jsem dřív, než jsem si uvědomila, co říkám. Zmateně jsem se podívala po Murtaghovi, který se nade mnou skláněl a už nejspíš nějaký ten čas se mě snažil vzbudit.
" Takže jestli mi bude něco chybět, tak vím, kdo to byl," okomentuje to Murtagh.
" Ha, ha. Proč mě vůbec budíš?" zafuním vztekle a zahrabu se zpátky mezi deky. Do svítání nechci o nikom ani slyšet! Snad se Murtagh ještě nevzteká kvůli jeho nový přezdívce? Tohle jsme probírali nejmíň dvě hodiny. Teda, spíš on to probíral. Já jsem jenom přikyvovala.
" Musíš pryč."
" To se tě ten Koblížek, tak dotknul? Klidně vymyslím něco jinýho, jestli jde o tohle," mávnu nad tím rukou.
" Vstávej! To je rozkaz!" Strhl ze mě peřinu. S povzdechem jsem se na něj podívala. Myslím, že můj pohled typu " a já se z toho mám jako p****t", mluvil za vše.
" Jdi si ty tvoje mindráky léčit za Joanou." Deku jsem mu vyškubla z ruky a zase si lehla.
" Já to myslím vážně."
" O tom nepochybuju, Koblížku." Tentokrát jsem nejspíš šlápla vedle, protože mě postavil na nohy a naštvaně se na mě díval.
" Tohle je vážný, musíš pryč." Když jsem se mu podívala do očí, tak jsem přestala pochybovat o tom, že je to vtip.
" Proč?"
" To ti teď nemůžu říct." Vzdorovitě jsem si založila ruce.
" Když mi nic neřekneš, tak nikam nejdu!"
" Ty si vůbec neuvědomuješ, o co tady jde!"
" A víš proč? Protože mi nikdo nic nikdy neřekne! Kdyby se občas někdo uráčil a řekl mi všechno na rovinu, tak bych tu teďka takhle nešaškovala!"
" Víš, proč ti to nemůžu říct, protože kdyby tě chytili, tak by z tebe všechny ty informace dostali!" Prvně jsem se chtěla ohradit, že bych nic neřekla, ale pak mi došlo, že by si to zjistili pomocí myšlenek. Ou.
" Ale kam mám jít a proč teď?!"
" Musíš se jít schovat k Vardenům." Tak teď jsem nechápala už vůbec nic.
" Eh?"
" Slibuju, že ti to později vysvětlím."
" Ty tam jdeš taky?"
" To se ještě uvidí." Zmateně jsem na něj zírala, ale on to v klidu ignoroval a balil mi moje věci. Byla jsem tak v šoku, že jsem ani neprotestovala.
" Ale proč jsi mě teda vodil ke Galbatorixovi, když teď mám jít k Vardenům."
" Já bych tě na hrad vůbec nevodil, ale když tě našli vojáci, tak mi bylo jasný, že jestli nezasáhnu, tak to skončí o hodně hůř!"
" Ale-" Gestem ruky zastavil příval mých otázek.
" Vysvětlím ti to, neboj. Teď ale musíš rychle pryč. A dej si pozor, aby tě nikdo neviděl. Hlavně Joana," řekl potichu.
" A jak se dostanu k Vardenům a co když mi nebudou věřit?"
" Jdi na jih, podél proudu, a uvěří ti, protože jim dovolíš nahlédnout do svých myšlenek."Podal mi moje věci a vystrčil před stan. Nechce mě třeba ještě kopnout do p****e pro větší efekt? Chvíli jsme se na sebe ještě dívali, ale potom jsem uslyšela hluk. Naposled jsem se podívala na Murtagha a potom utekla potichu pryč. Několikrát jsem se za sebe ohlédla, jestli mě nikdo nesleduje, ale když jsem usoudila, že je vzduch čistý, tak jsem přidala. Čím rychleji budu od tábora, tím líp.
Udýchaně jsem se zastavila a opřela o strom. Zlobila jsem se sama na sebe, protože jsem se Murtagha zapomněla zeptat na docela důležitou věc. Jak je to k Vardenům daleko. Mohla jsem tam být každou chvíli, anebo taky až za pár hodin. Nejradši bych se na všechno vykašlala a šla pryč, ale mám takový pocit, že by to nedopadlo dobře. Když jsem si trochu vydechla, tak jsem pokračovala v běhu. Ano, v běhu. Rozhodla jsem se, že nebudu nic riskovat a budu se snažit dostat k Vardenům, co nejrychleji- hlavně když nevím, jak je to daleko. Myslím, že začínám mít halucinace. Připadá mi, že vidím obrovský stín s křídly. Fascinovaně jsem koukala na ten stín a zároveň běžela dál. Třeba za mnou Murtagh poslal Trna. Ale kdyby to byl Trn, tak bych už nejspíš slyšela nějakou jeho vtipnou průpovídku na to, že běhám jako postřelený zajíc. Nedivte se. Běhám jednou do roka, takže když vyběhnu, tak to zrovna moc stylový není. V posledním týdnu jsem se naběhala dost na dalších deset let, takže jestli se mi podaří doběhnout k Vardenům, tak mě do smrti nikdo běžet neu-
" Áaaaa!" S ranou jsem dopadla na zem. Přísahala bych, že ještě před chvílí tady nic nestálo. Nejspíš jsem vrazila do nějaký zvěře nebo co. Třeba to utíkalo před tím stínem, který jsem viděla.
" Nemůžeš dávat pozor na cestu?!" ozvalo se pode mnou. Hm, tak to zvěř nebude. Jedině kdyby se naučila mluvit a nadávat.
" To říká ten pravý! Čumíš po veverkách a pak to takhle dopadá." Konečně jsem se zvedla ze země a podívala se, do koho jsem to napálila. Už podle hlasu jsem poznala, že je to příslušník opačného pohlaví, ale potom co jsem se na něj podívala, jsem uviděla kluka ve svém věku. No slovo kluk nejspíš nevystihuje to, co přede mnou leží na zemi. Nikdy jsem neviděla člověka s takovýma ušima.
" Na co tak koukáš?" zeptalo se TO.
" Na ty tvoje ušiska. Když jsem byla malá, tak jsme měli psa a ten měl podobný uši jako ty." Neznámý nabral svoji ztracenou sebejistotu a zvědavě se na mě podíval.
" Kdo jsi?" zeptal se mě se zájmem a mé poznámky si nevšímal.
" A kdo jsi ty?"
" Já jsem se ptal první."
" Vážně, na to si nevzpomínám…" Kříženec si unaveně protřel oči. Já vím, je to se mnou těžký.
" Promiň, ale na tlachání nemám čas. Možná se uvidíme později," řekla jsem smířlivě a šla pryč. Nemůžu ztrácet čas vybavováním. Třeba patří ke Galbatorixovi, i když jsem ho v oddílu neviděla. Jenomže já jsem hrozný ignorant, takže i kdyby vedle mě šla obří želva, tak si toho nevšimnu a budu jí v klidu vyprávět o tom, jaký máme dneska hezký počasí.
" Počkej!" Chytil mě za loket a otočil směrem k sobě.
" Dál tě pustit nemůžu." Chtěla jsem se ho zeptat proč jako, ale ten stín, který jsem zprvu viděla, se k nám přiblížil a já teď mohla s jistotou říci, že před námi stojí velký modrý drak. Bože, prosím, řekni mi, že jsem nenarazila na jezdce!
" Jsem Eragon a tohle je moje dračice Safira. Půl míle odtud je sídlo Vardenů, takže určitě chápeš, proč tě tam nemůžu pustit." Nejspíš čekal, že budu překvapená a začnu se mu klanět, ale já jsem si jenom povzdechla.
" To se draci rozhodli, že vybrakují místní školku?" Eragon na mě nechápavě koukal. Myslím, že tahle narážka by Murtaghovi došla, vzhledem k tomu, že jsem mu to říkala každých pět minut. Dračice- jakže se to jmenovala? Soustředila jsem se na jméno jezdce, takže mi její jméno vypadlo- nejspíš moji narážku pochopila, ale nedokážu odhadnout, jestli se jí to dotklo.
" Cože?" zeptal se, ale vzápětí se mu na tváři objevil chápavý výraz. Takže mu to dračice vysvětlila.
" Ale já nejsem, tak mladý! A navíc tobě může být tak stejně jako mě!" Začala jsem se smát. Podobný výraz měl Murtagh, když jsem mu to říkala.
" Čemu se směješ?" čertil se dál.
" To je fuk. Zpět k tomu, proč jsem tady. Shodou okolností hledám Vardeny."
" Opravdu?"
" Ne, jenom tak ze srandy běhám po lese a všem na potkání to říkám," řekla jsem ironicky.
" Co jim chceš?" Podezřívavě jsem se na něj podíval. Můžu mu věřit? Murtagh říkal, abych nikomu nevěřila, ale tohle je přeci jezdec od Vardenů... Ale co ty uši? Ten kluk je nějaký divný.
" Radši bych mluvila s vaším vůdcem."
" Nevěříš mi?"
" Ty bys věřil někomu, kdo má takový uši?" Eragon se zasmál a spolu sním i jeho dračice.
" Nevím, jak ti to popsat. Dá se říci, že jsem napůl elf." Zůstala jsem na něj zírat s otevřenou pusou.
" To jako tvůj otec byl elf a matka člověk nebo naopak?"
" Ne, ono je to složitější."
" No, já bych chtěla Vardeny požádat o azyl, dá se říci," šla jsem s pravdou ven.
" Proč zrovna je?"
" Nevím, jestli sis toho všiml, ale o několik mil dál je Galbatorixova armáda a vzhledem k tomu, že jsem od nich teďka přišla, je mi blbý se tam vrátit a žádat o azyl je."
" Ty jsi přišla od nich?"
" Napočítej do pěti, než se na něco zeptáš," zaskučela jsem.
" Proč?"
" Nejsi ty náhodou příbuzný s Murtaghem?" Oba dva kladou stejně blbý otázky. Murtagha to teda po dvou dnech přešlo. Ti dva být pohromadě, tak se na ničem nedomluví, a kdybych to chtěla dotáhnout do dokonalosti, tak k nim přidám Joanu. To by byla trojka a všichni by byli šťastní. Murtagh by se zbavil Joany, protože ta by se snažila přefiknout Eragona. Joana by byla šťastná, protože má další oběť a Eragon by dostal životní lekci, za kterou by byl za pár let vděčný.
" Jak to víš?" vyvalil na mě oči.
" Cože?!" vyvalila jsem pro změnu oči já. Oni jsou jako fakt příbuzný?
" Murtagh je můj nevlastní bratr, jak ses to dozvěděla?"
" Já jsem si z tebe dělala srandu, o ničem jsem neměla ani páru." Eragonovi došlo, že právě řekl něco, co jsem vědět neměla. Myslím, že jsem narazila na člověka, od kterýho se konečně něco dozvím.
" Jestli chceš jít k Vardenům, tak ti musím prohlédnout myšlenky," řekl po chvíli. Sice se mi do toho nechtělo, ale jestli se chci dostat do bezpečí, tak budu muset.
" Tak jo." Eragon ke mně přistoupil a soustředěně na mě civěl.
" A nekoukej mi pořád na ty uši!" řekl, když byl se svojí prací hotový a podle všeho usoudil, že jsem neškodná.
" Když to se nedá. Můžu ti říkat Kříženče?" zeptala jsem se vzápětí.
" Ne."
"A Pouliční směsko?"
" Ne."
"A-"
" NE!" S ním teda budu zábava. Obrátila jsem tedy pozornost k dračici, která na mě zvědavě koukala.
" Jak mu říkáš ty, když ho zrovna neoslovuješ jménem?" zeptala jsem se dračice. A netvrďte mi, že někdo jako Eragon nemá přezdívku. Eragon se zasekl v půlce pohybu. Ó, takže má přezdívku a nejspíš nechce, abych o ní věděla.
" Eragon si nepřeje, abych ti to říkala," ozvalo se mi v hlavě.
" To jsem si všimla," zasmála jsem se.
" Měli bychom vyrazit. Brzy začne svítat." Dobrá, jen odváděj pozornost jinam, ale já si to zjistím.
Zprvu jsme šli mlčky, ale potom mě přemohla zvědavost a začala jsem se vyptávat na různý kraviny. Nějak si tu cestu zkrátit musím.
" Co nosíš za spodní prádlo?" zeptala jsem se na další z mých nesmyslných otázek.
" Co je to za blbou otázku?" vyjekl.
" Jenom si ověřuju svoji teorii." Podle mý nový teorie se dá povaha člověka odhadnout podle toho, co nosí za spodní prádlo.
" Na to ti teda odpovídat nebudu!"
" Takže žádný?" zasměju se. To ho musí určitá část těla docela bolet, když se podívám po tom brnění, co má na sobě. Au.
" To jsem neřekl!"
" Tak se hned neurážej!" Strčila jsem do něj ze srandy. Bohužel ne dost silně, aby spadl. Eragon se na mě podíval a pak se ďábelsky usmál. A sakra. Vzápětí do mě strčil on. On už bohužel měl dostatečnou sílu na to, aby mě shodil na zem, ale naneštěstí jsem narazila do stromu. Eragon se začal smát, když viděl, jak objímám strom. Samozřejmě, že jako hrdá osoba jsem si to nenechala líbit. Chytla jsem se za žebra a předstírala, že to bolí. Eragon jako správná naivka přiběhl a začal se strachovat, co se mi stalo. Jakmile byl u mě, tak jsem do něj strčila vší silou a on se svalil na zem. Teď jsem se smála já.
" Myslím, že bychom měli jít," řekla jsem dřív, než se Eragon zvedne a spáchá na mě atentát.
" Dobře." Neušli jsme ani dva metry a Eragon do mě zase strčil, ale tentokrát ne takovou silou.
" Co je, dochází ti síly?"
" Ne, ale uvědomil jsem si, že jsi jenom malá, slabá holka, takže nebudu používat tak velkou sílu."
" Co, já mám náhodou velkou sílu!" vztekala jsem se. Nemám ráda, když mi někdo připomíná, že jsem slabší!
" No to jo! Kdybych neviděl, jak do mě strkáš, tak bych to ani nepostřehl!" Abych popřela jeho slova, tak jsem do něj chtěla znovu strčit vší silou, ale on si mě místo toho přehodil přes rameno a nesl pryč.
" Pust mě. Mám překrvený mozek." Eragon si mě přendal do náruče a se smíchem se na mě díval.
" Co je?"
" Vypadáš jako krocan," narážel na moji červeň v obličeji.
" Puberťáku!"

9. kapitola: den před bitvou

26. února 2012 v 5:07 | Gabux |  Můj život služky!
Málo kdo by mi věřil, že neradu lžu, ale je to pravda. Vždycky, když mám někomu lhát, tak mám pocit, že mi oči jdou šejdrem a já tím pádem šilhám. Možná je to jenom pocit anebo taky ne. Proto, když někomu lžu, tak se snažím být natočená k tomu dotyčnýmu jenom jednou stranou. Náhoda je blbec.
" Tak co na to říkáš?" zeptá se znovu jedna ze služek, která se přede mnou z ničeho nic zjevila. Měla na sobě děsný šaty a ptala se mě na to, jak vypadá. Jelikož jsem citlivý člověk, tak mi přijde blbý říct "jako když tě krávě vytáhnou z huby", takže strategicky mlčím a přemýšlím, co říct, abych nelhala. Úkol týdne.
" Podle mě je to nápadité," řekla jsem s úsměvem. Žena se rozzářila jako sluníčko. Vypadá to, že jsem se trefila. Zeptala jsem se, z jaký látky to je ušitý. Okamžitě mi začala vyprávět z čeho to je, kolik to stálo a kde to nechala šít. Dobrý, takže mě tam nikdo nikdy neuvidí.
" A myslíš, že ho oslním?" zeptá se šeptem a ukáže na vojáka za mnou. Okamžitě jsem si po její otázce vzpomněla na Joanu. Nechtěla jsem být protivná, protože tohle je první osoba ženského pohlaví, která na mě dneska promluvila. Zhodnotila jsem tedy muže pohledem bez jakýkoliv poznámek, což byl nadlidský výkon.
" Toho oslní všechno," zamumlala jsem potichu.
" Cože?"
" Ten bude tvůj, to je jasný," pokývala jsem znalecky hlavou. Myslíte, že je tu někdo, kdo si sem nejel vrznout? Jestli tady někoho takovýho najdu, tak mu na záda nalepím velkou ceduli, aby se mi v tom davu neztratil.
" Určitě mu nebudu připadat pěkná," řekne smutně. Jo, byla pěkná. Jen ty šaty zastiňují ten zbytek. Ale jakmile si je sundá, tak ten voják bude velice šťastný muž a kdyby ne, tak víte, co se říká? " Po jednom pivě každá princezna".
" Ale to víš, že jo. Tak za ním jdi, než ti ho nějaká klofne," popostrčím ji dopředu. Jméno osoby, která by ji mohla předběhnout, je víc než známý, takže to nebudu komentovat. Žena přišla k muži a něco do něj začala hustit. Huf, ten muž se z těch šatů vzpamatoval brzy, takže to bude dobrý. Rozhodla jsem se, že jim nechám trochu soukromí a šla si sednout k ohni s miskou polívky v ruce. Já vím, moc originální nejsem, ale co očekáváte od takovýho místa? Po jídle jsem se přemístila k potoku, kde jsem si užívala chvíle klidu. Nehodlám sedět nějakýmu blbcovi na očích, aby na mě pak mohl pořvávat. Z přejímání mě vytrhly hlasy, který se ozývaly z protějšího břehu. Chvíli mi trvalo, než jsem přišla na to, čí jsou ty hlasy, ale po chvilce jsem jasně dešifrovala Joanu a Murtagha! Samozřejmě, že je neslušný poslouchat cizí rozhovory, tak… jsem je poslouchala. Já vím, skončím v pekle, ale nebojte, budu vám tam držet místo. Lehla jsem si do trávy a pozorovala scénu před sebou. Už jsem rozeznávala i jednotlivá slova.
" Ale miláčku, přece by ses nám tady nečertil." První záchvat smíchu- můj, Murtaghovi do smíchu zřejmě moc nebylo. Kdybych neležela na zemi, tak bych se v záchvatu smíchu určitě na zem zhroutila. Kdybyste slyšeli ten tón, jakým to řekla.
" Joano, řekl jsem, ať mi dáš pokoj a pořád za mnou nelezeš," zaprská vztekle Murtagh. Ležela jsem v trávě a snažila se potlačit další salvu smíchu, ale něco mi drclo do nohy. Málem jsem leknutím zařvala, ale naštěstí jsem to v sobě zadržela a podívala se po vetřelci.
" Jdi pryč. Jsi moc nápadný!" zašeptám potichu.
" Promiň, ale viděla jsem někdy třiceticentimetrového draka?"
" Jo, prodávají takový sošky a jen tak mezi námi jsou pěkně drahý."
" Tak jinak, viděla jsi někdy takovýho živýho draka?"
" Ráda bych tady s tebou filozofovala, ale mám práci."
" To vidím, šmíruješ mýho jezdce."
" Já nešmíruju jeho, ale Joanu."
"Ale je tam s ní Murtagh, takže i jeho."
" Jeho problém. Má lépe volit lidi, s kterýma se stýká," pokrčím rameny.
" Broučinku jsi nějaký unavený. Nechceš si jít hajnout?" dolehne k nám Joanin hlas z druhýho břehu. Tentokrát nejsem jediná, kdo se směje. Trn si pohodlně lehne do trávy a se zájmem pozoruje dění před sebou.
" Nenápadnost sama," zavrčím potichu směrem k Trnovi.
" Mě je to jedno. Murtagh stejně o mě ví."
" Ale o mě ne, tak se šoupni kousek vedle."
" Ale o tobě ví taky."
" Co? A jak si mě všimnul?"
"Řekl jsem mu to," zazněla mi v hlavě prostá odpověď. No jasný a proč se teda snažím? Zakroutila jsem nad tím hlavou a dál pozorovala scénu před sebou. Stejně by se dozvěděl, že jsem celou tu jejich "debatu" slyšela, protože si z něho půjdu dělat srandu hned, jak Joana odejde. Hlavně, že o mně neví Joana. To by bylo trochu horší.
" Mám hlad a to jsem právě přiletěl z lovu," znovu se mi v hlavě rozezní Trnův hlas.
" Fakt dík, teď jsem neslyšela, co Murtagh odpověď Joaně." Jak se mám v tomhle blázinci soustředit na práci?
" Zvěř je poslední dobou nějaká vychrtlá."
" Trne?"
"Ano?"
" Tvářím se jako někdo, koho to zajímá?"
" Hm, ani ne."
" Tak to potom všechno řekneš Murtaghovi. On to určitě pochopí."
" Nepochopí. Teď jsem mu to říkal a úplně mě odbyl."
" Počkej, to s ním mluvíš i teď?" Trn se na mě podíval, jako na úplnýho debila. Dobře, takže komunikuje. Nemusí se hned tak tvářit.
" Tak mu vyřiď, že broučinka pozdravuju," napodobila jsem Joanin hlas. Netrvalo dlouho a Murtagh našim směrem vrhl docela naštvaný pohled.
" Mám ti vzkázat, že se buďto okamžitě sbalíš a vypadneš nebo tě potom utopí v potoku." No to určitě. Takovýhle výhodný pozice se jen tak nevzdám. K štěstí mi bude stačit to, že těsně před svoji smrtí si budu moct udělat z Murtagha srandu. Potom, ať třeba padají trakaře.
" Stejně by mě zajímalo, co je s tou zvěří…" Právě jsem pochopila, proč si Trn, jako svýho jezdce vybral Murtagha. Oba dva jsou nesnesitelní. Jejich přítomnost by sem měla dávkovat v pravidelných režimech. Jakmile jste s jedním z nich déle, jak deset minut začínáte mít vražednický sklony. Nedej bože, když jste s ním v jedný místnosti.
" Koblížku, kam jdeš?!" křikne zděšeně Joana a mě tím vytrhne z přemýšlení.
" Do toho ti nic není a neotravuj pořád. Jdi dělat svojí práci. To je rozkaz!" Joana se na Murtagha nasupeně podívala a potom odkráčela pryč. Trn nejspíš nebude, tak blbej, protože jakmile se začal blížit Murtagh, tak vzal nohy na ramena. Dvakrát máchnul křídly a byl pryč. Začala jsem máchat rukama s úmyslem napodobit Trna, ale bohužel jsem nevzletěla. Což sice není nijak překvapivý, ale na to abyste vypadali, jako debil to stačí. Murtagh se zastavil a zůstal na mě vyjeveně civět, čehož jsem využila a dala se na útěk. Bože, díky týhle práci budu snad v kondičce! Jde to se mnou z kopce.
Utíkala jsem před Murtaghem jenom kvůli tomu, abych o dvacet metrů dál vrazila do Joany, která se rozplácla na zemi. Ups.
" Kam to čumíš, ty náno?!" vyjela na mě vztekle a přitom se zvedala za země.
" Promiň, to jsem nějak nevybrala," řekla jsem "lítostivě".
" Nemáš tady běhat, jak potrefená husa! Proč tady vůbec, tak běháš?" vztekala se dál. Nemohla jsem se ubránit smíchu. Přes celou půlku obličeje měla bláto, což vypadalo komicky. Nejspíš se mě chtěla zeptat, čemu se tak směju, ale zpoza rohu se objevil Murtagh. Koblížek dorazil-myslím, že tahle přezdívka mu zůstane do konce života… když bude mít štěstí. V horším případě mu to vyryjí i na náhrobek.
" Co tady děláš? Řekl jsem, že se máš vrátit," obrátil svoji pozornost k Joaně. Nenápadně jsem začala couvat pryč.
" A ty se ani nehni!" otočil se ke mně.
" Myslela jsem, že bys mohl mít hlad, tak jsem přinesla něco malého k jídlu," vložila se do toho Joana, když si všimla, že Murtagh věnuje svoji pozornost mě a ne jí.
" Od toho je to ONA!" ukázal ne mě.
" Ona má i jméno," zabručela jsem.
" Radši se moc neozývej," zchladí mě Murtagh.
" Ale ona svoje povinnosti neplní, tak dobře, jako já."
" Znovu opakuji, že ona má i jméno." Tentokrát mě oba ignorovali.
" To posoudím já a teď jdi k ostatním!" Tý jo, to je jako manželská hádka po dvaceti letech. Předtím, než Joana odešla, tak nezapomněla po mě hodit jeden ze svých vražedných pohledů. Něco mi říká, že v kolektivu zrovna oblíbená nebudu. No co, někdo tuhle společenskou roli převzít musel.
" Máš se?" přeruším ticho. Murtagh se na mě vražedně podívá- co s tím pořád všichni mají?
" Jak ses mohla opovážit mě sledovat?!"
" Já nesledovala tebe, ale Joanu. Zeptej se Trna, on ti to vysvětlí." I když o tom pochybuju.
" Skoč mi prosím pro něco k jídlu," zamumlá unaveně.
" Teď tu byla Joana, to sis to nemohl vzít od ní?" Podle jeho výrazu jsem usoudila, že nemohl, proto jsem bez řečí odešla pro jídlo. Víte, co je divný? Všichni po mě nějak divně koukají. Joana nejspíš nelenila a s nasazením vlastního života šířila drby.
Když jsem se vracela s jídlem, tak u stanu už stál Trn. Srábek se nám vrátil. Murtagha jsem našla sedět za stanem- asi se bojí, že ho Joana zase najde. Podala jsem mu jídlo a šla zase pryč. Očividně nemá náladu a já se nechystám stát obětí vraždy. Vrátila jsem se na svoje oblíbený místo u potoka a koukala do blba. Dnešek byl opravdu náročný, a to nejen po fyzický stránce ale i po psychický. Až zítra vypukne boj, tak nejspíš Joanu vlastnoručně uškrtím a pak to svedu na Vardeny. I když… kdo by potom obšťastňoval všechny ty vojáky? Joana v tomhle směru jede přímo nadpřirozeným tempem, a i kdybychom se do toho pustily všechny služky, tak toho nestihneme tolik jako ona. Aspoň, že se služky nebudou účastnit boje. Představa, jak držím meč a máchám s ní všemi směry, je docela děsivá. Za předpokladu, že ten meč uzvednu, tak dokážete si představit tu melu? Prvně bych pozabíjela polovinu našich vojáků, zvěř co by se mi omylem připletla do cesty, sem tam nějaký strom a potom bych se čistě teoreticky mohla pustit do protivníků. Myslím, že tohle přenechám jiným lidem. Já mám zítřek už naplánovaný. Vstanu, nakrmím Koblížka, zamávám mu a pak jdu spát. Hm, kdybych ho chtěla naštvat, tak řeknu Joaně, ať mu tu snídani donese ona. Ten výraz by určitě stál za všechny prachy. Ještě chvíli jsem snila nad Murtaghovým výrazem, kdyby přišla Joana, ale pak mě vyrušilo šplouchání. Když jsem otevřela oči, tak jsem zjistila, že už je tma. To tu ležím, tak dlouho? Podívala jsem se, kdo se koupe a musela se zasmát. Že by odveta? Víc jsem se naklonila, abych měla lepší výhled. Stál po pás ve vodě a umýval se. Všimla jsem si, že na boku má dlouhou jizvu. Fascinovaně jsem na ni hleděla. Ale proč mě to překvapuje? Tohle určitě není jeho první bitva. Donutila jsem, odtrhnout oči od jeho nahého hrudníku. Přece neklesnu, tak hluboko, že tu budu očumovat nahý chlapy? Opatrně jsem vstala a šla pryč. Ne kvůli tomu, aby měl soukromí, ale abych mu na druhý straně mohla vzít oblečení. Došla mi jedna krásná věc. Tenhle potok snad nikde nekončí! Jak se teda Murtagh tehdy dostal na druhou stranu, tak rychle? Musel nejspíš přeplavat, ale nebyl vůbec mokrý. Beztak v tom budou nějaký kouzla! Ač nerada, tak jsem vlezla do vody. Potichu jsem šla k druhýmu břehu. Už jsem byla u břehu.
" Kam jdeš?" Leknutím mi uklouzla noha a já spadla do vody, jen to zašplouchalo. A to jsem si myslela, že jsem nenápadná.
" Do stanu."
" Stan je na druhým břehu." Tak tahle skutečnost mi nedošla. Už jsem moc dlouho v přítomnosti Joany. Její demence je nakažlivá.
" No, já jsem si myslela, že něco vidím ve vodě, tak jsem se šla podívat. Potom okolo mě něco proplulo a já se začala motat dokola, takže jsem se nejspíš otočila na špatnou stranu," plácla jsem první kravinu, která mě napadla. Murtagh se začal nebezpečně smát.
" Tak já teda jdu do toho stanu." Obrátila jsem se a šla zase zpátky. Na druhým břehu mě čekalo překvapení v podobě Murtagha. Zmateně jsem se otočila na druhý břeh. Jak to udělal? Zmetenou mě vytáhl ven z vody.
" Jdeš teda do toho stanu?" zeptal se s úsměvem. Kde nechal svoji špatnou náladu? Jestli v táboře nenajdu Joanu, tak je to jasný.
" Jasně, že jo… Koblížku.

8. kapitola: Drž klapačku Joano!

25. února 2012 v 19:48 | Gabux |  Můj život služky!
Vztekle jsem se převalovala ze strany na stranu. Nemohla jsem usnout. Hrozně jsem si přála spát a taky jsem se o to snažila, ale mých proseb nebylo vyslyšeno. Zítra budu úplně mrtvá, jestli se aspoň chvíli neprospím. Znovu jsem se otočila směrem k východu a pak mě to napadlo. Bodejť bych mohla usnout, když jsem se ani nevykoupala. S čitým tělem se spí hned líp! Kousek odtud teče potok- viděla jsem, jak se vojáci byli před večeří umýt. Takže touhle dobou tam nikdo nebude. Navíc už neslyším ani hlasy od ohniště. Nejspíš už šli spát- to se někdo má, že zabere. Zajímavý je, že se Murtagh ještě nevrátil. Bůh ví, kde courá. Třeba někde lítá s Trnem. Po dalších deseti minutách zírání na plátno stanu, jsem vstala. Vzala jsem si ručník, mýdlo a vyrazila k potoku.
V táboře už všichni spali. Všichni střídavě chrápou, až to vypadá, jako nějaká operní píseň. Spíš bych jim měla do huby narvat ponožky, nebo nás vystupují a potom postřílí, jak krysy. Ne, že bych po těch idiotech smutnila, ale jsem s nimi na "jedný" lodi, takže pochybuju, že by mě nechali pláchnout. Třena, kdybych jim prozradila nějaký interní informace, tak by mě pustili. Jenomže jediná informace, která se ke mně dostala je barva Galbatorixových trenek a to, že podporuje sex na uvolnění. Jediný, co bych jim mohla poradit je to, aby si vzali nějakou ochranu na oči, nebo je Galbatorixova pleška oslepí.
Naposledy jsem zkontrolovala terén. Nikde nikdo. rychle jsem si svlékla šaty a hupsla do vody. Aj, aj. To studí. Málem jsem dostala infarkt. Postříkala jsem se vodou, abych si víc zvykla na zimu a začala se umývat. To byl zase nápad za všechny prachy. Kdybych věděla, že je voda, tak studená, tak bych se na to vykašlala. Třásla jsem se tak, že mi z ruky vyklouzlo mýdlo. Super, takže začínám hledat. Voda mi je po pás, takže to není tak hrozný. Mezitím, co jsem lovila mýdlo ze dna, jsem něco uslyšela za sebou. S trhnutím jsem se otočila. Naštěstí jsem zůstala pokrčená ve vodě, takže ze mě byl vidět jenom krk a hlava. Ještěže tak, jinak by mě Murtagh viděl v celé své kráse. Mýdlo jsem nechala plavat. Pořídím si nějaký jiný. Teď, co nejnenápadněji vylézt ven. Vypadá to, že si mě nevšiml. Osud tomu chtěl jinak. Když jsem pomalu šla ke břehu, tak jsem uklouzla a hádejte po čem? Blbý mýdlo, nechápu proč ho dělají tak kluzký. Takže jsem s šplouchnutím dopadla do vody. Škoda, že nemám žábry a nemůžu si odplout. Takhle se budu muset vynořit. Opatrně jsem se vynořila. Murtagh už nestál na opačným břehu, ale u toho, kde jsem měla oblečení a kde jsem tudíž i já. Báječný, připomeňte mi někdo, proč jsem sem šla?
" Noční koupel?" usměje se na Murtagh a co hůř, všimnu si, že v ruce drží moje oblečení. No to snad ne!
" To víš, někteří lidi se myjí víckrát než dvakrát do roka," odpovím klidně. Mezitím študuju, jestli ta voda není průhledná. Stejně je tma, tak nemůže nic vidět... nebo jo?
" Proč nespíš? Říkala jsi, že jsi unavená," přejde moji poznámku.
" Nemohla jsem usnout, tak jsem se šla vykoupat. Mohl bys, prosím, položit moje oblečení zase na zem?" zeptám se s nadějí. Je mi jasný, že týhle příležitosti využije k tomu, aby mě naštval. Předtím jsem si z něho dělala pořád srandu a s Trna taky. Což mě přivádí k myšlence, kde je asi Trn. Pro jistotu se otočím na druhý břeh. Huf, chvíli jsem si myslela, že jsem obklíčená z obou stran.
" Proč bych to dělal? Představme si, že by jsi byla v situaci, jako já, jak by ses zachovala? Pochybuju, že bys mi ho bez keců vrátila." Samozřejmě, že bych mu to nevrátila! byl by to výborný materiál pro vydírání! Ale tohle je něco jinýho. Jsem jenom malá holka, zatímco on je... velký kuře. Jenom doufám, že neposlouchá moje myšlenky, protože jestli jo, tak moje oblečení nejspíš rituálně spálí.
" Možná ano, možná ne. To by záleželo na okolnostech,ale já bych tě hlavně tady vůbec nešmírovala, takže k tokový situaci by vůbec nedošlo."
" Já tě tady nešmíroval. Šel jsem zrovna okolo, když jsem si tě všimnul, tak jsem si řekl, že tě poctím svojí návštěvou."
" Jaká to čest. Myslím, že návštěva je už vykonána, takže bys už mohl jít."
" Všimla sis, že už mi zase tykáš?"
" Jo."
" Nehovořili jsme na tohle téma už?"
" Jo a usoudila jsem, že před ostatními ti budu vykat a když budeme sami, tak tykat."
" Když budeme sami? Plánuješ něco podobnýho?" usměje se.
" Ne! Tak to myšlený nebylo. Já jen kdyby jsem se dostali do situace, kde by jsme byli sami, třeba jako teď."
"Takže takových příležitostí bude víc?" Bože! Teď jsem se do toho úplně zamotala a on si ze mě navíc dělá srandu a uvádí mě do rozpaků, což si samozřejmě moc dobře uvědomuje!
" Nedělej si ze mě srandu! Tahle situace mi zrovna moc srandovní nepřijde. Chtěla bych vidět, jak by ses tvářil ty, kdyby jsi byl na mým místě."
" Opravdu to chceš vidět?" tajemně se usměje a přitom si začne rozvazovat, už tak povolené, šňůrky od košile.
" Ne, prostě mi dej to oblečení ať můžu vypadnout. Už mi je hrozná zima!" Natáhl ruku s oblečením. Chvíli jsem si vážně myslela, že mi ho vrátí, ale na poslední chvíli ucukl.
" Kdepak, něco za něco. Ty jsi si ze mě utahovala, takže teď je řada na protiúder."
" Chováš se jako malý kluk. Vrať mi ho, chvi jít ven."
" A co ti brání? Jestli vylezeš, tak ti ho dám." Grrr, přetrhnu ho, jak hada. Ještě chvíli mě bude, takhle provokovat, tak kašlu na svůj stud, vyskočím z vody a klackem ho umlátím.
" Co chceš za to, když mi oblečení vrátíš?" zeptám se váhavě.
" Pusu."
" Cože? Zbláznil ses?!"
" Ne. Buďto mi dáš pusu, nebo přes celý tábor poběžíš nahá do stanu." Naštvaně jsem ve vodě začala kroužit.
" Dobře, ale otoč se. Vylezu ven, obleču se a pak ti ji dám."
" No to, určitě. Až budeš oblečená, tak mě pošleš někam."
" Já svoje slovo držím," řekla jsem vážně. Chvíli zvažoval, jestli mi může věřit, ale pak se otočil a věci mi hodil na trávu. Rychle ven! Takhle rychle jsem se snad ještě nikdy v životě neoblíkla. Udýchaně jsem zkontrolovala, jestli je všechno tam kde má být. A potom? Jsem se dala na útěk.
" Co to děláš? Něco jsi slíbila!"
" Jo, ale neřekla jsem, kdy to udělám," se smíchem jsem utíkala táborem. Všichni pořád ještě spali, takže jsem cestu měla volnou. Když jsem vrazila do stanu, tak jsem se pořád ještě smála. Padla jsem na svoje deky a ještě chvíli se pochechávala.
" Přiznávám, že jsi mě doběhla."
" Nemůžu za to, že se necháš." Murtagh přešel ke svý posteli. Začal si odkládat své zbraně vedle postele. Náš rozhovor je u konce, tak jsem se přikryla a otočila na druhou stranu. Třeba teď už konečně usnu. Ten sprint přes tábor mě docela vyčerpal. Měla bych dělat něco se svojí kondičkou, protože to je fakt hrůza. Divím se, že jsem schopná vyjít schody.
Ráno bylo hrozný. Myslela jsem, že nevstanu. Ani nevím, co mě přesvědčilo vstávat. Napůl rozespalá jsem vylezla ze stanu a šla k ohništi, kde už seděli nějaký služky. Sedla jsem si vedle jedný z nich a poslouchala, jak se dohadují o tom, co bude k snídani. Nakonec jsme zvolili kus chleba a sýra pro každého. Murtagh prý večer říkal, že chce brzo vyrazit, takže se nemáme s ničím složitým zdržovat. Když jsem se zvedla od ohniště, tak za mnou stála naštvaná Joana.
" Ahoj, jak jsi se vyspala?" začala jsem konverzaci. Docela mě mrazilo z toho jejího pohledu.
" Jak jsem se vyspala? To mi spíš řekni ty. Jak se ti spalo s jezdcem?" Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, na co naráží. Po ránu můj mozek zpracovává data pomaleji, takže se není čemu divit.
" Spala jsem na dece na opačný straně stanu, takže nechápu na co narážíš a jestli na to, co si myslím, tak tě musím vyvést z omylu." Nechápu o co jí jde. To tady mají služky nějakou hru, kdo se vyspí s více lidmi? A Joana se bojí, že ohrozím její pozici na prvním místě nebo co?
" No to určitě! Viděla jsem vás včera v noci, jak jste byli u potoka!" obviní mě Joana, jako kdyby spáchala ten největší zločin.
" Jo, byla jsem se koupat a on mi tam potom na zem akorát hodil oblečení. To je všechno!"
" Ha! To povídej někomu jinýmu! Všichni, když tě vidí, tak si řeknou: Taková nevinná, roztomilá holčička! Ale já ti na to neskočím."
" Co to tady zase meleš z hladu? Běž se prosím tě najíst, meleš nesmysly."
" Tohle jsem sice nepochopila, ale moc dobře chápu, co to tady hraješ za hru."
" Nic nechápeš a nenavážej se tady do mě."
" Hlavně na mě nedělej ty oči," odfrkne si Joana.
" Jaký oči, zase?" Ta holka musí být sjetá!
" Vždycky, když chceš aby ti něco prošlo, tak se na ostatní podíváš těma svýmu velkýma, modrýma očima a všichni jsou z toho paf! Ale já ne. Ani ty tvý andělíčkovský plavý vlasy mě neobměkčí!" Pochopili jste někdo, co to tady mele? Sice mám modrý oči a plavý vlasy, ale co?!
" Drž klapačku, Joano! Nic jsem neudělala, takže nemáš právo tady na mě řvát!"
" Ale ty máš něco s jezdcem!"
" Nemám! A i kdybych měla, tak co je tobě do toho," uzemnila jsem ji. Ještě jsem jí řekla, že je to kráva a měl by si jít píchnout další dávku, než tu sebou sekne a odešla jsem. Na tohle po ránu vážně náladu nemám. Nechápu, co se to s ní stalo. První den byla nejvíc v pohodě a tvářila se jako moje nejlepší kamarádka. Druhý den už začaly na povrch vyplouvat nějaký její negativní rysy a teď? Teď se totálně zcvokla!
Cesta pokračovala překvapivě pomalu. Nejenže si nemám s kým povídat, protože Joana nejenže trucuje, ale nejspíš o mně něco vykládá ostatním služkám, protože se po mě pořád otáčejí a špitají si. Klidně! Mně to nevadí. Jenom škoda, že si nemám s kým povídat. Za chvíli bude pauza na oběd, tak se trochu projdu. Mám ztuhlý celý tělo. Najednou jsme zastavili. Co je? Snažím se podívat před sebe, ale přes zástup vojáků dopředu nevidím.
" Co se děje?" zeptám se muže, co jede vedle mě. Překvapeně se na mě podívá, očividně v šoku z toho, že jsem promluvila.
" Ale, ale naše malá Ellie," zasměje se," to se k nám připojují jenom další oddíly," řekne nakonec. Mělo mi to dojít dřív. Murtagh říkal, že se to stane, ale nenapadlo mě, že to bude tak brzy.
" Jak víš, že se jmenuju Ellie?" zeptala jsem se, když jsem si uvědomila, že včera u ohně nebyl, takže ani moje jméno znát nemohl.
" Arnar se včera večer o tobě zmínil." Což mě vede k otázce, kdo je Arnar a co je to vůbec za blbý jméno? Chtěla jsem se zeptat, jak ten Arnar vypadá, ale moji pozornost upoutalo něco jinýho. Stovky vojáků se k nám začali připojovat ze všech stran. Tolik lidi jsem nikdy v životě neviděla! Připadala jsem si mezi nimi, jako mraveneček, který může být každou chvíli zašlápnut. Začíná mě z toho mrazit po zádech. Z tohohle vůbec nemám dobrý pocit.
Ani nevím, jak mi celá ta cesta uběhla. Vím jenom to, že se k nám další den přidali další vojáci a napětí začalo vzrůstat, když jsme se blížili k bojišti. Dneska je poslední večer před bojem. Brzy ráno všechno začne a Bůh ví, jak to dopadne. Tajně fandím Vardenům, ale to se nesmí nikdo dozvědět. Kdyby to zjistili, tak si tajemství Galbatorixových trenek odnesu do hrobu. Jinak novinky za poslední dva dny? Joana se se mnou pořád nebaví a vždycky, když mířím k Murtaghovi s jídlem nebo když mu něco nesu, tak mě vraždí pohledem. Prostě mírumilovný prostředí...

P.S.: A tady máte oči Ellie ( historicky moje první hl. postava v povídce, která má modrý oči....)

7. kapitola: první den v sedle

25. února 2012 v 13:51 | Gabux |  Můj život služky!
Výjimečně jsem se rozhodla řídit Murtaghovými pokyny. Šla jsem tedy do pokoje s úmyslem si zabalit věci. Potom mi došla jedna důležitá věc. Nemám, co balit. Ten malý uzlíček věcí, s kterým jsem sem přišla, je pořád ještě zabalený. Takže, co budu dělat zbývající hodinu? Napadlo mě, že bych se mohla jít zeptat Joany, jestli o tom něco neví, ale nikde jsem ji neviděla. Přiznám se, že jsem trochu nervózní. Vůbec se mi nelíbí představa, že budu blízko bitvy. Samozřejmě, že jsem se během svýho života mockrát setkala s následky bojů. Ale nikdy jsem nebyla přímo u toho. Většinou jsem procházela vesnice, kde už mrtvé pohřbívali. Mezi mým rozjímáním vtrhla do pokoje Joana. Udýchaně se zastavila u svojí postele. Vypadá to, že si mě ani nevšimla. Začala svoje věci házet na postel. Dala jsem si dvě a dvě dohromady. Vypadá to, že nebudu jediná holka, která pojede.
" Jedeš taky?" zeptám se potichu, ale Joaně to stačilo na to, aby leknutím nadskočila.
" Vyděsila jsem mě!"
" Promiň. Tak jedeš?" zopakuju svoji otázku, protože mezitím uleknutím nejspíš zapomněla, na co jsem se ptala.
" Jo a jak to víš?"
" Protože si balíš věci. Já už je mám sbalený."
" Jo no, to mi nedošlo." Neboj děvče, nikoho to nepřekvapilo.
" A ty jdeš taky?"zeptá se v zápětí. V klidu jsem napočítala do deseti a až pak řekla, že jo. No co, mělo mi dojít, že jí to nedojde.
" Myslela jsem, že jedou jenom ty nejlepší služky,"řekne a pokrčí rameny. Teď opravdu nemám slov. No, i když bych nějaký našla, ale za jejich použití bych skončila zase v lochu, takže to nechám na později. Přesněji řečeno, až za bránami hradu.
" Co tím chceš říct?" zeptala jsem se bez známky hněvu. Přece ji nechci vyplašit.
" To není nic proti tobě. Já jenom, že když se někam jede, tak berou ty služebně starší."
" Neříkala jsi náhodou, že tu jsi dva roky? To není moc dlouhá doba."
" No, to není. Ale znám se s jedním vojákem, který je na docela vysokým místě a když jsem mu řekla, že bych chtěla jet taky, tak se za mě u krále přimluvil, jestli mi rozumíš," zasměje se. Samozřejmě, že rozumím. Já mám svůj mozek v hlavě a ne v šuplíku, jako někdo. Jednoho krásnýho dne Joaně ukážu, jak se ten šuplík otvírá a potom ji ten její mozeček nervu do hlavy.
" Jo, chápu."
" A když jsme u toho, jak ses tam dostala ty?"
" Já tam jet ani nechci, ale Murtagh to nařídil."
" Jezdec?" Ne, švadlenka! Kolik normálních lidí se jmenuje Murtagh?
" Jo."
" A ty jsi s ním..." V jejím zájmu jí radím, ať tu větu nedoříkává.
"...no, strávila noc." Chtěla jsem říct: Leda tak ve snu! Ale potom mi došlo, že jsem ve snu s ním tu noc strávila. Ironie života, na kterou si stále nemůžu zvyknout.
" Ne, prostě mi to přikázal." Vzala jsem si svoje věci a šla pomalu k bráně. Ještě chvíli s Joanou a jejíma blbýma otázkama, tak bych se přiznala ještě k něčemu, co jsem nikdy neudělala. To se mi jednou vážně stalo, sice to nebyla Joana, ale i tak. Když jsem byla malá, tak soused mýmu tátovi řekl, že kradu na jeho zahradě jablka. Když táta ke mně přišel a začal po mě chtít vysvětlení, tak jsem se na žádný odpor nezmohla- a to jsem v tom výjimečně byla nevině. Tyčil se nade mnou jako hora, což ve mě vyvolalo respekt. Takže jsem všechno sousedovi odkývala. Jo, to byl doma potom mazec. Sice jsem tohoto souseda o jablka neokrádala, ale toho druhýho jo. Kdyby přišel i ten, tak jsem totálně v p****i.
Před bránou čekalo už spoustu lidí. Mezi vojáky jsem zahlédla i několik služebných. Postavila jsem vedle jedné z nich a pokukovala po ostatních. Nikdo nevypadal moc nadšeně. Někteří ještě ani nerozdýchali kocovinu a už musí do boje. Což mě přivádí k myšlence, proč Joana chce tak jet? Neznám moc žen, co by se po hlavě vrhalo do takových úkolů.
" Připravte se k odchodu. Jezdec už jde!" ozvalo se za námi. Najednou se to všude začalo hemžit lidmi a koňmi. Nevím, co je horší. Jedno čtyřnohý stvoření přivedli ke mně. Vyděšeně jsem na tu kobylu zůstala zírat.
" Jedete taky?"
" Jo."
" Tak tady máte koně." Myslím, že ten kůň je vyděšený, ještě víc jak já. Chudák se na mě kouká, jako na to poslední, co v životě uvidí. Možná nebude daleko od pravdy. Přede mnou umírají i šváby a ty prý přežijou všechno. Prdlajs. Ale pryč od švábů. Jak se na to zvíře asi leze? Koukala jsem se po ostatních, jak na TO lezou a potom jsem to zopakovala. Jednou jsem si pěkně natloukla rypák, ale pak jsem se vyšvihla do sedla- vidíte už mluvím jako někdo, kdo o koních ví víc, než jen to, že mají čtyři nohy! A tak tedy začala moje cesta.
Odpoledne jsme si dali pauzu a zastavili na jídlo. Musím vám říct, z toho sezení na koni pěkně bolí prdel! A kdyby jenom prdel! Nemusel by tak hopsat. Teda vlastně klusat, jak jsem se dozvěděla od jednoho vojáka. Nejspíš se už nemohl dívat na to, jak na toho koně pokřikuju něco o hopsání. Pomáhala jsem ostatním služkám s obědem. Nebylo to nic zvláštního, ale něco se sníst muselo. Během přípravy jídla si mě k sobě zavolal jeden voják. Prvně jsem si myslela, že jsem něco udělala, ale nakonec jsem zjistila, že dorazil Murtagh s Trnem.
" Co se děje?" zeptala jsem rovnou.
" Nic. Co by se mělo dít?" zavrčel Murtagh.
" Nevolal jsi mě?"
" Přestaň mi tykat!"
" Až dospěješ."
" Já jsem dospělí."
" Tak co jsi chtěl?"
" Já to myslím vážně," zasyčel a chytnul mě za loket," dávej si pozor s kým se bavíš. Nikomu se tady nedá věřit. Jestli tě někdo uslyší, jak se mnou mluvíš, tak bys mohla mít problém." Dívali jsme se vzájemně do očí. To, co říkal, myslel smrtelně vážně. A mě tím potvrdil moji novou domněnku o Joaně. Ona chtěla kvůli něčemu do týhle bitvy. Ale proč?
" Volal jsem tě kvůli jídlu. Už bude hotový?"
" Jo, hned ho přinesu." Nabrala jsem mu polívku a vzala chleba. Mezitím, co jsem šla k místu, kde byl Murtagh s Trnem jsem si všimla Joany, která vesele hovořila s nějakým vojákem. Sice nevím o čem mluvili, ale je mi jasný, co budou dělat večer. A povídání to nebude. Když jsem přišla k Murtaghovi, tak Trn právě odlítal.
" Kam letí?"
" Obhlídnout terén. Od teď budu cestovat s vámi na koni. Nechceme, aby Trna zahlídli. Musí letět vysoko. Já na druhou stranu musím dohlídnout na to, aby všichni dorazili včas a na správný místo."
" A kam vlastně jdeme?" využiju jeho nynějšího rozpoložení a zjistím toho, co nejvíc.
" Musíme až k hranicím Surdy. Bude tam velká bitva."
" Velká? Já sice nejsem odborník, ale na velkou bitvu je potřeba hodně lidí..."
" Snad sis nemyslela, že tohle jsou jediní vojáci? Desítky oddílů se k nám připojí během cesty a několik jich už je dávno před námi."
" Hm, aha." Začínám být čím dál tím víc ve stresu. V Surdě jsem nikdy nebyla, ale podle doslechu vím, že tam v tuhle dobu jsou Vardenové. Moc o nich nevím. Vím jenom to, že bojují proti králi a údajně mají taky jednoho jezdce. Tohle bude ještě zajímavý.
Unaveně jsem seskočila z koně. Začínalo se stmívat a my konečně našli místo na utáboření. Už se těším, až zalehnu do pelechu. Jsem celá rozlámaná. Nebudu vám tady dlouze popisovat celý nudný den, kdy jsem jeli. Protože moje popisování by vypadlo asi takhle: tráva, tráva, tráva, strom, tráva, tráva, keř! Co si budeme povídat, moc záživná jízda to teda nebyla. Jediná zábavná věc, která se tady odehrála je ta, že nějakej magor zakopl o vak s věcmi a rozbil si dršku. Jinak nuda. Když byla večeře hotová, tak jsem šla k ohni. Byl tu klid. Ostatní jedli u velkého ohniště, kde opékali zvěř.
" Jsi unavená po cestě?" ozvalo se za mnou.
" Jo, ty snad ne?" otočím se na Joanu, která si sedá vedle mě.
" Docela jo, ale zažila jsme i horší dny."
" To já taky." Užívala jsem si krásnou chvíli ticha, protože mi je jasný, že brzy skončí. Joana se vedle mě pořád vrtí a nejspíš se chce na něco zeptat.
" Tak se ptej," řeknu s povzdechem. Už se na to nedalo dívat. Čím dřív mi to řekne, tím dřív vypadnu a půjdu si lehnout.
" No, všimla jsem si, že jsi nesla oběd jezdci. Nemusela jsi. Mohla jsem ho odnýst já, aby ses zbytečně neunavovala."
" To je v pohodě. Zas tak unavená nejsem."
" Ale kdyby jsi někdy byla, tak stačí říct. Já mu jídlo klidně budu nosit."
" Jo, jasně," řekla jsem po chvíli. Hm, divný.
" Copak dámy, snad se nenudíte?" zahulákal na nás jeden voják. Super, fakt super.
" To víte, že ano, mladý pane," zahihňala se na něj Joana. Mladý pane? Tomu chlápkovi bych s klidným svědomím mohla říkat dědo. Voják se její lichotce hluboce zasmál a přisedl si k nám. Nezapomněl zavolat na své kolegy a říct jim, že potřebujeme společnost. Dnes jsou ti muži tak "galantní", že bych je občas přetáhla lopatou. Rozhodla jsem se, že vyklidím pole. U všeho být nemusím a u rozmnožování tohohle zvěrstva už vůbec ne.
" Kampak? Nelíbí se ti naše společnost?" Když jsem stoupala od ohně, tak jsem narazila do jednoho vojáka, který si to k nám zrovna mířil. Jak říkám, "štěstí" na mě číhá všude.
" Ne, pouze jsem unavená. Půjdu si lehnout." Snažila jsem se ho obejít, ale nechtěl mě pustit.
" A ty jsi taky unavená?" kývl směrem k Joaně.
" Ne," zasmála se potichu. Tomu se říká podpora.
" Vidíš, tvá kamarádka unavená není. Určitě tady vydržíš s námi chvíli posedět."
" Ale nech ji! Když je unavená, tak ať si jde lehnout. Já ji klidně do postele doprovodím." Všichni se tomu zasmějí, jako nějakýmu vtipu, včetně Joany. Nepochybuju o tom, že ona by se doprovodit nechala.
" Pusťte mě," zavrčím. Očividně to bylo vtipný, protože se všichni zase začali smát.
" Ale copak, beruško? Snad bys nám nechtěla utéct? S námi si užiješ spoustu zábavy."
" Klid Ellie, oni ti nic neudělají, že jo?" řekla Joana. Tý zrovna věřím.
" Tak Ellie? Krásný jméno."
" Řekla jsem, aby jsi mě pustil!" Vystrčím bojovně hlavu. Rozhodně se nenechám zastrašit.
" Proč bych to dělal?" zasměje se.
" Protože ti to řekla," ozve se za námi. Muž mě jako na povel pustí.
" O-omlouvám se, jezdče," začne drmolit nějaký omluvy.
" Jdi zatím k mýmu stanu, hned jsem tam." Naposled jsem se otočila po vojácích, kteří mi už nevěnovali žádnou pozornost. A doufám, že díky tomuhle incidentu už ani nebudou. Joana se na mě nevraživě dívala. Co jsem udělala? Ať to bere pozitivně. Aspoň jich víc zbude na ni.
" Jdi dovnitř." Sakra, já z něho jednou dostanu infarkt. Chodí extrémně potichu. Zalezla jsem do stanu. Byla tam postel, stůl a truhla s věcmi.
" Říkal jsem ti, že si máš dávat pozor."
" Já za to nemůžu. Sedla jsem si k ohni a oni potom přišli."
" Přes noc zůstaneš tady." Začal na protější straně stanu rozkládat deky. Mlčky stojím u vchodu a pozoru, co dělá.
" Ráno mi doneseš snídani a potom všechny věci uklidíš do truhly."
" Jo. Hm, děkuju, že jste tam přišel." Nejenže, že jsem se omluvila, ale dokonce mu začínám i vykat! Vzala jsem si jeho radu k srdci.
" To nic. Jdu ještě na chvíli ven. Na nich tady nešahej."
" Hm." Chvíli jsem se ještě rozhlížela po stanu, ale pak jsem si šla lehnout. Zítra bude dlouhý den a já potom nechci litovat toho, že jsem se pořádně nevyspala.

6. kapitola- příval informací

25. února 2012 v 8:09 | Gabux |  Můj život služky!
Unaveně jsem za sebou zabouchla dveře. Netoužím po ničem jiným, než si lehnout do postele a snažit se zapomenout na dnešní události.
" Ou, promiňte," zamumlala jsem a urychleně vycouvala z pokoje. Za dveřmi jsem zůstala vykuleně stát. Já jsem si myslela, že si Joana dělá srandu s tím, že se jí ti chlápci líbí. No, soudě podle toho, co jsem teď viděla, mluvila naprosto vážně. Sice jsem neviděla koho "ulovila", ale podle zvuků, který vycházely z postele, není pochyb o tom, co dělali. Mám takový pocit, že tahle noc jen tak neskončí. Kdybych na sobě měla aspoň oblečení. Ale takhle? Ironie všeho je, že jsem přišla i o ten plášť. Prohodila jsem vtipnou poznámku o drůbeži směrem k Murtaghovi a plášť byl v čudu. Co kdyby jenom plášť!? Nejspíš si moji poznámku vzal moc osobně a s pláštěm odkráčel i majitel. Takže mi nezbylo nic jinýho, než za ním potupně běžet, a snažit se neupadnout, což byl nadlidský výkon, a poprosit ho, jestli by mi neukázal cestu ke kuchyni. Potom, co mě nechal nejmíň stokrát poprosit, tak mě dovedl na správnou chodbu. A teď tohle. Navíc slyším Gertrudu, jak chrápe. No řekněte, kdo se v tomhle blázinci může vyspat? A když náhodou Gertruda na chvíli přestane chrápat, tak vychází steny z našeho pokoje. Já tu stojím jenom v ručníku a snažím se vymyslet, co budu dělat dál. Prostě úplně normální situace, která nestojí ani za zmínku.

A teď vážně. Jak dlouho tam můžou ještě být? Nebo lepší otázka, jak moc velkou má ten chlap výdrž? Připočtěme k tomu to, že je nejspíš trochu opilí... jak tak počítám, měl být už nejmíň pět minut venku! Bože, a co když tam má dva chlapy?! Já jsem teda viděla jenom jednoho, a to ze zadu- doufám, že se mi tahle hrozná vzpomínka nějak vytratí z hlavy. Přece tu nebudu čekat do rána? Steny už sice neslyším, ale to bude tím, že Gertruda zase spustila to svojí filharmonii. To je fakt děs. Kde jsou normální lidi?
"Kruci!" zaklela jsem. To mám z toho, že poslouchám za dveřmi. Když potom osoba, kterou šmírujete otevře, tak je docela problém. Tím problémem nemyslím naštvanou osobu, ale dveře, kterýma to pěkně schytáte. Za chvíli mi na hlavě vypučí takový roh, který by mi mohl závidět i jednorožec.
" Oj, proč stojíš za dveřmi? Ještě štěstí, že tě ti dveře nebouchly." Bože, smiluj se nade mnou! Já se dám snad na víru. Tomu chlapovi, co stál vedle Joany nejspíš došlo, že jsem pěknou chytila, protože se tlemil.
" Ó můj Bože! Co to máš na sobě?" zavříská Joana. Takový hlasitý zvuk jsem nečekala, takže jsem sebou pěkně cukla a málem shodila hrnec, co stál na stole. Naštěstí ho ten amant chytil. Huf, představa, že by sem přiběhla i Gertruda mě docela děsí.
" Neříkal jsi, že už musíš jít?" zavrčela Joana, když si všimla, že její milenec na mě nestydatě čumí.
" Jo, jasně. Zatím," rychle se rozloučil a odešel. Na nic jsem nečekala a vpadla do našeho pokoje, kde jsem se začala oblíkat. Nikdy bych neřekla, že svoje špinavý a vytahaný oblečení uvidím ráda.
" Tak vysvětlíš mi, co to má znamenat?!" Joana si protestně založila ruce v bok. Bylo mi jasný, že s ní nehnu, dokud jí to všechno nevysvětlím. Tak jsem začala vyprávět. Stejně nechápu, proč po mě chtěla, abych jí to povídala, když se po prvních třech větách začala hrozně smát a přestala až ke konci vyprávění. Za dobrotu na žebrotu.
" No super, tak teď jsi na řadě ty."
" Ono ani není, co vysvětlovat."
" Mě došlo, co jste tady dělali. Myslím, že by to došlo každýmu, ale mě zajímá, kde jsi k němu přišla."
"Když jsem sklízela jídlo, tak za mnou přišel. Prvně jsme si jenom povídali a pak se to nějak zvrhlo." Zvrhlo? Tak se tomu dneska říká?
" A nebudeš mít z toho průšvih?"
" Ne! Králi to nevadí. Říká, že je to přirozený a navíc se muži potřebují čas od času odreagovat." Zajímalo by mě ku jaký příležitosti jí to Galbatorix řekl. Brrr, snad ne přitom, co si myslím...
" Jdu spát jsem unavená. Dobrou."
" A ty jsi s nikým fakt nespala?" Co si o mě myslí? Že když už běhám po hradu v ručníku, tak na to rovnou vlítnu?
"NE!"
" Klid, jenom jsem se ptala. Nemusíš se bát ani otěhotnění. Mají tady nějaký lék, který tomu zabrání. Já tomu sice nerozumím, ale dračí jezdec a král ano. Mají ty léky připravený. Stačí si zajít za Andreasem, který je má ve svém krámku na městě." Snažila jsem se usnout, ale ta poslední informace, kterou mi Joana s takovou radostí sdělila, mi nedá spát.
" Vím, že mi potom nic není, ale s kým jiným jsi ještě spala? Teda jestli se ti ta otázka příčí, tak nic."
" Ne, to je v pohodě. Jsem tu skoro dva roky a za tu dobu jsem spala asi s devíti. Vybírám si jenom ty, co se mi líbí."
" Nikoho z nich neznáš, ale před půl rokem jsem se málem vyspala s jezdcem." No fuj, tokový nemravný pohádky na dobrou noc vážně nechci. Prohodili jsme ještě pár slov a pak Joana konečně usoudila, že by se mělo jít spát. Ráda bych se taky propadla do říše snů, ale nějak jsem musela ty nový informace vstřebat. Vůbec nevím, co si mám myslet! Když jsem Joanu poprvý viděla, tak jsem si řekla, že je to nějaká zakřiknutá, malá holka, ale začínám zjišťovat, že opak je pravdou. Jedno, ale vím. Na tu holku si musím dávat sakra velký pozor...

Ráno jsem se probudila celá rozlámaná. Došourala jsem se do kuchyně, kde mi Gertruda hodila kousek chleba k snídani. Po "vydatné" snídani jsem neochotně šla odnést jídlo i tomu cvokovi. Nejspíš trpím paranoiou, protože se mi zdálo, že všichni na mě nějak divně čumí. Asi se doslechli a tom včerejším incidentu a teď se mi nepokrytě smějí. To bude zase den. Ani jsem se neobtěžovala se zaklepáním. Rozrazila jsem dveře a automaticky nesla snídani na jeho stůl. Šla jsem ho vzbudil, ale jaký to bylo překvapení, když jsem místo jedný postavy viděla na posteli dvě. Joana si nejspíš usmyslela, že dokončí to, co kdysi začala. Odkašlala jsem si a doufala, že toho nechají. Murtagh zvedl hlavu a naštvaně se po mě podíval. Jo , jsem hroznej kazyšuk.
" CO chceš?"
" Přinesla jsem sní-" zasekla jsem s v půlce věty. Na posteli neležela Joana, ale JÁ! Co se to tady děje? Koukám se na sebe, jak spím s Murtaghem! Zatímco Murtagh na mě křičí, tak ho líbám na krku a sebe odháním pryč!
" To mě teď nezajímá Joano! Odnes to!" Co? Joana? Podívala jsem se do zrcadla. Bože, já vypadám jako Joana! Celá zkoprnělá jsem se na sebe dívala do zrcadla.
" Na co čekáš? Až zahřmí?"
Prudce jsem se posadila na posteli. Nevím, co mě vzbudilo, jestli ten hororový sen, nebo bouřka. Ano, opravdu byla bouřka. No, není to ironie? Pro jistotu jsem se podívala na Joaninu postel. V klidu si tam pochrupkávala, zatímco já jsem se vzpamatovávala z toho šoku. Po půl hodinovým zírání do stropu jsem se rozhodla, že se půjdu nasnídat. Stejně už neusnu a kdyby náhodou ano, tak nepochybuju o tom, že by ta šílená noční můra pokračovala dál. Jen, co jsem vešla do kuchyně, tak se na mě Gertruda naštvaně podívala.
" Proč jsi zase tak brzo vzhůru?"
" Vzbudila mě bouřka."
" Hm, aha." Její naštvaný výraz přešel do úsměvu. Tohle se mi nelíbí. Radši si půjdu zase lehnout. Naši dvorní kuchařce hrabe a u toho být nemusím.
" Kampak? Když už jsi vzhůru..." Ne!
Tak to bylo naposled, co jsem dobrovolně vylezla dřív z postele. V posteli bylo aspoň teploučko! Ale tady? Jsem mokrá jako myš, protože prší a pro změnu prší a když mám štěstí tak prší. Ukázalo se, že naši "milí" hosté se ožrali, jak prasata a na nádvoří udělali pěknou paseku. Všude je roztahaný povlečení z postelí, oblečení a sem tam se válí i číše a tácy. Gertruda chce, aby to bylo uklizeno dřív, než se král vzbudí a pěkně nám vynadá. Jindy bych ji poslala někam, ale nechci si to u něj rozházet, nebo by se taky mohlo stát, že bych se vrátila do tý útulný kobky, kterou jsem opustila.
" Ellie! Volá tě jezdec! Okamžitě máš přijít do jeho komnat!" prvně jsem nevěděla odkud Joanin hlas přichází, ale pak jsem si ji všimla, jak se naklání přes zábradlí.
" A co chce?"
" Nevím, ale je nějak rozladěný. Být tebou, tak si pohnu. Já to tu za tebe dokončím." Poslední věta spíš patřila vojákovi, co stál za mnou, než mě. Joana po něm pořád pokukovala. Hodila jsem pohár od vína na zem a utíkala rychle do hradu. Zajímalo by mě, co se stalo, že to tak spěchá.
Přede dveřmi jsem se na chvíli zastavila, abych si trochu oddechla. O urovnání šatů nebo něco podobného, jsem se ani nepokoušela. Stejně byly úplně mokrý a to samý se dá říct o mě. Když jsem si oddychla, tak jsem v klidu zaklepala. Murtagh prudce rozrazil dveře a pokynul mi dovnitř. Byla jsem nesvá z toho výrazu, co měl ve tváři a navíc jsem si vzpomněla na můj sen. Pohled mi sklouzl k posteli.
" Kde jsi byla?! Nepamatuješ, co jsem ti včera večer řekl?!" Nadskočila jsem při tónu jeho hlasu. Je naštvaný. Ale proč by ho tolik rozzuřilo, že jsem přišla pozdě? Vždycky tak chodím, tak proč to teď hrotí?
" Venku na nádvoří je nepořádek. Kuchařka mě poslala ho uklidit."
" A to nemá jiný lidi na takovou práci?"
" Vstala jsem dřív, tak toho využila." Chvíli mě naštvaně pozoroval.
" Dobře, ale teď k tomu proč jsem tě zavolal."
" Za hodinu vyjíždíme k místu boje. Budu tam potřeba a ty jako moje služka pojedeš se mnou." Myslím, že můj výraz říkal vše. Tak proto najednou potřeboval služku? Věděl, že odjíždí? Ale proč je teďka tak naštvaný, když to věděl? Asi bych se měla smířit s tím, že mi nikdo nic neřekne. A proč by vlastně měli? Pro ně jsem jenom podřadná služka, která sloužím jako kus hadru.
" Vezmi si svoje věci. Já už jsem skoro sbalený. Přesně za hodinu budeš stát u brány." Nestihla jsem ani zabučet a už mě strkal ven.

Kusovka 2.6

24. února 2012 v 19:04 | Gabux |  Kusovky

✺ Přátelé jsou jako andělé, kteří tě zdvihnou, když naše křídla zapomenou létat. ✺


Takhle kusovka je naprosto boží! :)

5. kapitola- den blbec

24. února 2012 v 18:43 | Gabux |  Můj život služky!
Bože, příště než něco vypustím z pusy, tak budu počítat do deseti! Naštvaně dojdu k mřížím a pohledem vraždím dozorce. Po delším zkoumání zjistím, že spí. No to je vážně úžasný! Každej v tomhle hradu je na mol, nebo už spí, ale jenom já narazím na jedinou střízlivou osobu. Začínám si myslet, že osud existuje a je to pěkná svině. Sednu si do kouta špinavýho vězení a složím hlavu do dlaní. Stejně za všechno můžou moje šaty! Kdybych nevypadala, jako když vylezu z cukrárny, tak by se po mě ten strážný neotočil a k TOMUHLE by vůbec nedošlo. A všechno kvůli takový hovadině.
Když jsem odešla z hostiny, tak se mi do hlavy vloudila myšlenka na to, že bych se mohla jít projít za brány hradu. Vážně, bylo to nevinný. Na útěk jsem ani nepomyslela, protože mi je jasný, že jen co bych opustila brány a dala se na útěk, tak by za mnou vypustili místní drůbež a bylo by po legraci. Šlo jenom o nevinnou procházku, kterou jsem měla v plánu zakončit u potoka, kde bych se trochu opláchla. Ale proč tu žvatlám o potoku? Já jsem se ani za ty blbý brány nedostala! Jen co jsem došla k bráně, jsem narazila na strážnýho. Jediný abstinent a já na něj narazím. Jen co mě spatřil, tak po mě začal pořvávat neslušné návrhy. Opravdu jsem je chtěla ignorovat, ale když došlo na slovo "děvka", tak se ve mě vzedmula taková vlna zuřivosti, že by to zničilo celý východní pobřeží. Začala jsem na něj chrlit různý nadávky, který jsem ani neznala. Chvíli na mě čuměl, jak chleba z batohu, ale když pochopil, že mu nadávám, tak rychle sebral druhý dech a pustil se do mě taky. Kdyby mezi nás nevlítli další vojáci, tak by jsme se do sebe pustili i pěstmi. Já jsem se už dokonce napřahovala a nepochybuju o tom, že by mi to vrátil, ale místo něho to chytl nějaký jeho kolega. Naštěstí byl tak trochu opilý, takže ani nezaregistroval odkud mu jedna přišla a vrátil to svýmu kamarádovy, co stál vedle něho. Dál, už si asi dokáže představit jaká to byla řetězová reakce. Všichni se tam začali mlátit hlava nehlava. Snažila jsem se, co nejrychleji opustit scénu, ale odchytil mě druhý oddíl vojáků. Mezitím stihnul doběhnout i Galbatorix, což jsem zpozorovala díky jeho lesknoucí se plešce. Nejspíš si myslel, že jsme napadeni. Když zjistil, že se nic neděje, tak nad tím jenom mávl rukou a řekl veliteli ať "buřiče" dá za mříže.
Oslyšela jsem nějaký zvuk. Zvedla jsem hlavu, abych zjistila, co se děje. Naproti mě seděla myš a okousávala kousek starýho chleba. Když si všimla, že se na ni dívám, tak chleba upustila a bez pohnutí na mě civěla. Civěli jsme na sebe snad deset minut. Když si myšák uvědomil, že mu žádný nebezpečí nehrozí, tak ten kus chlebu začal znovu okusovat. Už ani ty myši se mě nebojí. Musím něco udělat.
" Hej! Vstávej!" dojdu k mřížím a začnu na spícího vojáka pořvávat. Spal jako zabitý, takže jsem zvýšila hlas.
" Co chceš?" zavrčel naštvaně.
" Pust mě ven!"
" Bože, ty mě snad i rozesměješ."
" Ha, ha. Neděl fóry a psut mě!"
" Lehni a spi! Ráno sem určitě někoho pošlou."
" Ráno bude pozdě. Musím donést králi a jezdci snídani."
" Však oni si za tebe náhradu najdou."
" To těžko. Ani neví, že jsem tady." Galbatorix ani nepostřehl, že jsem dole na náměstí byla taky. Ráno to bude pěknej mazec, jestli je někdo nevzbudí a nedonese snídani. Joana si nejspíš myslí, že jsem si "odskočila s nějakým vojáčkem", jak tomu ona říká. Podle ní jsou hrozně sexy a mužní. Ta holka nejspíš někde nechala svůj vkus společně s inteligencí.
" Tak to je tvůj problém," nechutně se zasměje.
" Právě, že není. Říkala jsem ti to a ty jsi mě neposlechl."
" A jak to budeš chtít jako dokázat?"
" Úplně jednoduše. Nebo ty snad nevíš, že král umí číst myšlenky." Polkl. Nejspíš mu tahle možnost nedošla.
" Stejně tě nemůžu pustit."
" Tak aspoň pro někoho pošli!" Ještě chvíli jsme si vyměňovali názory, ale nakonec slevil a poslal svýho kolegu pro někoho z "vedení". Chtěla jsem se opřít o stěnu, ale když jsem si všimla tý plísně, nebo co to bylo, tak jsem si to rozmyslela. Nejspíš tady vzniká nová inteligence a já nehodlám být první, kdo to zjistí.
Po hodině se konečně docourali ty dvě embrya. Tomu teda říkám pomoc. Prvně se o něčem dohadovali se strážným, ale pak přistoupili ke mě. Opět mi vlezli do hlavy, aby si zjistili, co se stalo. Nejspíš jim moje vzpomínky připadali vtipný, protože se u toho pochechtávali. Potom bez jedinýho slova odešli. A jsme tam kde jsem byli. Jediný, co mi moje snažení přineslo, je bolest hlavy.
" Tak padej," uslyším za sebou nevrlý hlas strážného. Nenechala jsem se dvakrát pobízet a vzala nohy na ramena.
" A král ti vyřizuje, že se to už nemá opakovat." Co? Já jsem v tom byla nevinně! To měl spíš říct tomu svýmu strážnýmu.
" No jo furt." Původně jsem se chtěla vrátit do našeho pokoje, ale usoudila jsem, že bych se měla jít spíš umýt. Touhle dobou tam stejně nikdo nebude, tak budu mít čas na dlouhou koupel. Konečně ze sebe sundám tyhle odporný šaty.
A opravdu. V umývárně nikdo nebyl, tak jsem ze sebe urychleně sundala šaty, zmuchlala je a vyhodila oknem. Už nikdy víc. Hned mám lepší pocit. Voda byla docela studená, ale pořád lepší než ta špína, která se na mě nachytala ve vězení. Po koupeli mi bylo hned líp. Cítila jsem svěží a plná energie. Mezitím, co jsem se sušila mi došla jedna docela důležitá věc. Jediný oblečení, který jsem tady měla jsem vyhodila oknem ven. Ou. V tý euforii jsem si ani nevšimla, že společně s šaty jsem vyhodila i svoje spodní prádlo. To mám za to, že vyhazuju věci z okna. Maminka mi za to, když jsem byla malá vždycky nadávala a já ji nevěřila, že se mi to může vymstít. Realita je krutá věc.
Napadlo mě hned několik možností, jak tenhle "malý" problém vyřešit. První, a asi nejhloupější možnost je, že se nahá proběhnu po hradu a budu doufat, že nikoho nepotkám. Potom se zavřu v našem pokoji a budu se za sebe stydět. Druhá, počkám tu do rána a při troše štěstí mě najde Joana, která mi donese oblečení z pokoje. A třetí, kterou se právě chytám provést, obmotám si kolem těla ručník a rychle poběžím do pokoje. Hlavně se po cestě nesmím nikde ohnout, nebo nedej bože zakopnout.
Víte, co je blbější než být zatčená a potom si vyhodit jediný oblečení oknem? Když se ztratíte, jenom obmotaná ručníkem, v hradu. Prvně šlo všechno dobře, ale potom se z jednoho rohu vynořil nějaký voják, takže jsem bez přemýšlení začala utíkat. Zahnula jsem za jeden roh, pak za druhej, za třetí a než jsem se nadála tak jsem byla v částí hradu, kterou jsem ještě neznala. Když se daří, tak se daří. Neříkejte mi, že tohle všechno je náhoda! Osud se proti mě spiknul a teď se tam nahoře hezky baví. Počkám, až ten voják okolo mě projde a pak se pokusím vrátit. Snad si pamatuju kam jsem zatáčela, ne? Nejsem na tom tak špatně, abych během pěti minut zapomněla na to, kudy jsem sem přišla.
Jsem na tom hůř, než jsem si původně myslela. Jak je tu tma, tak ztrácím docela přehled. Každou chvíli se otáčím za sebe v domnění, že jsem něco slyšela, ale nikde nikdo. Už mi začíná oficiálně hrabat. Zrychlila jsem krok. Tak velký ten hrad není a pořád dokola taky chodit nemůžu. Za chvíli budu určitě v chodbě, kterou už znám. Zase zvuky. V půlce kroku jsme se otočila, ale nikde nikdo. Tohle začíná být děsivý. Už jsem se chtěla znovu vydat na cestu, ale zpoza rohu vystoupila postava a v plný rychlosti mě srazila k zemi. Nevěděla jsem, co dřív. Dopad na zem byl tvrdý, ale to bylo to poslední, co mě trápilo. Ze všech sil jsem se snažila udržet ručník na svém místě. Což se nakonec podařilo. Nějaký monokl je vedlejší.
" Co tady děláš, takhle...neoblečená?" Osud mě opět přesvědčil o své existenci. Nade mnou stál rozesmátý Murtagh. Najednou mi tma připadala jako ten nejlepší kamarád. Byla jsem červená až na zadku, který mi jen tak mimochodem totálně mrzne, protože podlaha je studená.
" Co by, jdu do pokoje." Snažím se nějak zvednout ze země, aby neviděl mé intimní části těla. Když viděl jak se snažím zvednout, u toho držet ručník a zároveň křížit nohy, tak mi nabídl ruku.
" No to určitě. Podám ti ruku a spadne mi ručník. Otoč se."
" Copak, stydíš se?" Jak se na tohle může normální člověk zeptat? Samozřejmě, že se stydím! Běhám po hradu polonahá! Chtěla bych vidět jeho na mém místě.
" Ne, ale otoč se!" Chvíli se mi ještě smál a prohodil pár vtípků o exhibicionismu, ale potom se konečně otočil. Rychle jsem se zvedla ze země. Docela mě překvapil, když si sundal plášť a hodil mi ho přes ramena.
" Dneska ti to v těch šatech moc slušelo?" škodolibě se usmál. Dobře, jak chce. A to jsem mu chtěla poděkovat.
" Být tebou tak neprovokuju. Dneska opravdu nemám den."
" Tak to ti věřím. Kdo by měl dobrou náladu potom, co ho zavřeli do žaláře."
" Jak o tomhle zase víš?"
" Já vím všechno."
" Dobrý, tak jsme se zasmáli a teď to vyklop."
" Byl jsem u toho, když dvojčata předávali informace králi."
" Hm, super."
" Tolik sprostých slov jsem ještě nikdy neslyšel. Škoda, že jsem u sebe neměl brk a pergamen. Tohle stálo za zaznamenání."
" Ha, ha."
" Náhodou by jsi mi měla poděkovat. Díky mě jsi venku. Přimluvil jsem se za tebe a slíbil, že na tebe dám pozor..." Trochu mě děsí, že nechal větu nedokončenou.
"... takže od teď jsi moji osobní služka. Budeš plnit výhradně moje rozkazy. Jsi ráda?"
" Nemám slov."
" To je dobrý, nemusíš mi děkovat."
" Neboj k tomu jsem se ani nechystala."
" Neříkej, že ti to vadí," zasmál se a přistoupil o krok blíž. Už mi došlo, proč má tak dobrou náladu a vybavuje se se mnou. Kdyby na mě nedýchl a já necítila ten alkoholový opar, tak bych ani nezaregistrovala, že je v náladě. Není úplně na mol, ale něco v krvi má.
" Záleží na tom, co spočívá v tom, že ti budu dělat služku?"
" Budeš mi nosit snídaně, prát a další věci, který zrovna budou potřeba."
" Nějak jsem si nevšimla rozdílu. Vždyť to dělám i teď."
" Jenomže pro víc lidí."
" Takže budu mít míň práce."
" Hm, nejspíš ano." Super, konečně se budu moct pořádně vyspat i během dne. V noci nám někdo pořád buší na dveře. Čekám jenom na to, až ty panty jednou povolí a horda vojáků se nahrne do našeho pokoje. I když Joana by štěstím zářila jako sluníčko.