2. kapitola: Jak jsem se setkala s "vyšší" společností

1. prosince 2011 v 17:24 | Gabux |  Můj život služky!
Joana mě doprovodila ke dveřím jeho pokoje (dobrá, přiznávám se… už zase jsem zapomněla, jak se jmenuje). Opět. Cestou sem se mi totiž stala malá nehoda a tác s jídlem jsem upustila na zem. Vlastně ten tác vylítl oknem, opravdu nevím, jak se mi to podařilo, ale ten strážník pod oknem nadšený nebyl. Takže jsem celý proces musela opakovat znovu. Joana z toho byla trochu nervózní, protože se bála, že mě "pán" potrestá, ale na moji obhajobu… zpozdila jsem se jenom o půl hodiny. Jeho chyba, že nemá pokoj vedle kuchyně. Takhle jsem musela, vyběhnou tři poschodí, následně je zase sběhnout dolů a pak zase nahoru. S povzdechem jsem se zastavila přede dveřmi. Mám zaklepat? Než jsem se rozmyslela, jestli zaklepat nebo ne, tak se moje zpoždění protáhlo o dalších pět minut, takže jsem do pokoje vtrhla bez zaklepání. Čekala jsem, že po mě začne řvát, kde jsem tak dlouho, ale nic se nedělo. Proto jsem tác s jídlem položila na stůl a konečně se rozhlídla po místnosti. Je to tu moc hezký. A ta krásná postel s nebesy! Jediná věc tu krásu s nebesy kazila. Nějaký chuchvalec, který byl zamotaný mezi peřinou. Po bližším prozkoumání jsem zjistila, že je to to kuře, co lítá na drakovi.
"Ehm, ehm," odkašlala jsem si. Otočil se na druhou stranu a spal dál. Chtěla jsem z něho stáhnout peřinu, ale nejspíš si ji k sobě přilepil, protože s ní ani nehnu. Šahat se mi na něj moc nechtělo, tak jsem se šla podívat do dveří, který byly vpravo od postele. Vlezla jsem do koupelny a vykulila oči na obří vanu, která byla zasazená do země. Chvíli jsem si hrála s představou, že se vykoupu a až pak ho půjdu vzbudit, ale pak mě napadla ta hrozná představa, že se vzbudí dřív a najde mě tady. Z umyvadla jsem vzala nějakou nádobku a naplnila ji vodou z kbelíku, co ležel pod umyvadlem. Potom jsem se vrátila k posteli a s citem mu vylila vodu na hlavu. Podle mýho očekávání to zabralo. Prudce se posadil a málem mě sejmul. Naštěstí mám aspoň ty zbytky reflexů, co mi zůstaly, a uhnula jsem.
" Jsem tady sice nová, ale neměl jsi už být vzhůru?" začnu konverzovat první, protože on se k tomu očividně nemá.
" To už je světlo?" Začne se vyplašeně dívat po místnosti. Přemýšlím, jestli mu mám odpovědět, nebo jestli je dostatečně inteligentní na to, aby to poznal sám.
" Já bych řekla, že jo."
" To byla řečnická otázka!"
" A to byla řečnická odpověď," odpovím klidně.
" Co tady vůbec děláš?"
" Přinesla jsem ti snídani."
" A kde Joana? Ta mi vždycky nosila snídaně a budila mě. VČAS!" Teď se cítím dotčeně! Já se tady snažím, jako nikdy v životě a on na mě takhle?
" Asi tě zklamu, ale ode dneška ti budu nosit snídaně já. Malým nedopatřením jsem se zpozdila, takže jsem tě nemohla vzbudit včas. Což ale neomlouvá tebe, protože jako "dospělý" muž bys už mohl vstávat sám bez pomoci ostatních!" Konečně se vyhrabal zpod peřiny a nasupeně se na mě díval. Díkybohu, že má kalhoty.
" Na tohle nemám čas!" Odběhl do koupelny. Tímto jsem považovala svůj úkol za splněný a odešla jsem zpátky do kuchyně pro další úkoly, kterýma mě bude po zbytek dne zásobovat Gertruda. Musím se přiznat, že mám docela strach. Když jsem ráno viděla, co všechno je ochotná naservírovat místnímu osazenstvu hradu, tak se děsím toho, co jim dává za úkoly.
Hned v kuchyni ke mně přiběhla Joana a začala se vyptávat. Bohužel její proud otázek přerušila Gertruda, která nám dala dva obrovský koše na prádlo. Joana jenom kývla, jako že rozumí a táhla mě pryč. Jak jsem tak vydedukovala, tak tady nikoho nezajímá, jestli vím, co mám dělat. Prostě mi do ruky strčí koš na prádlo a to prádlo si mám klidně vypěstovat na zahrádce mezi fialkami.
" Tak co, nadával pan Murtagh hodně?" Chvíli jsem nechápala koho tím myslí, ale pak mi to docvaklo a vzápětí jsem se zděsila nad tím slovním spojením. Prej "pan Murtagh".
" Ne, všechno v pohodě."
" To je dobře, první dojem je hlavní."
" Jo to je. Myslím, že spolu budeme dobře vycházet," řekla jsem ironicky, ale Joana to nejspíš nepochopila. Ovšem to se dalo čekat, vždyť má hnědý vlasy. Zatímco my, s plavými vlasy jsme chytří, bystří a vynalézaví! Nechápu, jak lidi přišli na to, že blondýny jsou blbý. Podle mě je to jenom snaha obrátit pozornost od brunet…
" Tak a jsme tady." Zastavila se v půlce chodby. Sice nechápu, čím je tahle chodba výjimečná, kromě toho, že to tady smrdí víc než v jiných částech hradu, ale určitě se mi dostane dostatečného vysvětlení.
Kdybych věděla v čem spočívá to "dostatečné vysvětlení", tak bych se vůbec neptala a už dávno byla za hranicí tohohle depresivního, úchylnýho a smrdutýho města. Jenomže Joana má pracky snad za železa, takže můj útěk byl zmařen hned v zárodku. Nešťastně jsem se rozhlížela po místnosti. Byl to pokoj vojáků s vyšší šarží. Měly jsme tu posbírat prádlo a odnýst ho do prádelny a pak tenhle proces zopakovat i u ostatních pokojů, včetně pokoje Galbatorixe a Murtoha- to jeho blbý jméno si snad někam napíšu, protože si ho pořád nemůžu zapamatovat. Kdybychom sbírali jenom špinavý prádlo- neříkám, že sbírání použitých trenclí je moje hobby, tak bych to nějak přežila. Ale když jsem uviděla, jak se někteří vojáci váleli ve svých...zvratkách, tak se mi udělalo krapek šoufl. A to už je co říct.
" Hele, že jsi to ty tak jdi, ale místo toho jdi pro prádlo do Galbatorixova a Murtaghova pokoje a pak jdi k řece a pořádně to tam vyper!" Murtagh! Ale byla jsem blízko...
" A proč tam nevezme i to ostatní?" Joana se na mě podívala, jak na největšího debila. Snažila jsem se přijít na to, co je příčinou toho pohledu, ale nic mě nenapadlo, tak jsem ze sebe udělala debila znovu a zeptala se.
" Protože ostatní jsou podřadní! Těm to stačí vymáchat v nějakým kýblu! Ber to z tý lepší stránky. Venku je hezky, tak než ti uschne prádlo, můžeš tam zůstat." Víc jsem slyšet nepotřebovala. Vzala jsem svůj koš a utíkala pryč z tohohle prasečího chlívku.
Až v půlce cesty mi došla jedna věc. Nevím, kde má pan G pokoj. Murtaghův pokoj- všímáte si, jaký dělám pokroky- možná najdu. Někdy, v průběhu dne. Musela jsem tedy přejít na plán "B". Někoho se zeptat. U jedněch dveří stál nějaký týpek, který nevypadal jako úchyl- zvolejme Aleluja!
" Ehm, nevíš kde má Galbatorix pokoj?" Nic. Tupě zíral dál před sebe a úplně mě ignoroval, což mě urazilo- kdyby tady někoho zajímal můj duševní stav, což zřejmě nikdo není.
" Vím, že co se týče vzrůstu nejsem nijak velká, ale nepovažuju se za tak malou, aby mě někdo přehlídnul." Ticho.
" Jsi slepej?" Ticho.
" Hluchej?" Ticho.
" Blbej?" Odkašlaní za mými zády.
" Teď nevyrušuj, mám tu nějaký jednání." Další odkašlání, tentokrát ostřejší.
" Jdi si řešit svý mindráky za někým jiným. Nemám čas na lidi s psychickými poruchami." Luskla jsem strážnému před očima a tu osobu za mnou ignorovala. Ne na dlouho. Vetřelec, který doteď v klidu odkašlával za mými zády, mě chytil za rameno a otočil čelem k sobě. Do očí mě praštil sluneční paprsek, který se odrážel od plešky toho muže. Musela jsem si zakrýt oči, jinak by mě to zabilo. Takový šoky po ránu.
" Bože, tohle by mělo být trestný. To nemáš nějakou...,"...čepici, dořekla jsem v duchu, když jsem si uvědomila s kým mám tu čest. Tohle dědka jsem už někde viděla a mám takový pocit, že to bylo zrovna na mincích. A hádejme kdo se většinou zobrazuje na mincích...
" Jak se opovažuješ takhle mluvit se svým králem?" Spolkla jsem všechny urážky, který jsem měla na jazyku.
" Myslela jsem, že je to..." právě jsem si uvědomila, že tady nikoho neznám jménem kromě Joany a...
"...Gertruda, ten její stisk!" Pokývala jsem znalecky hlavou, což Galbatorixe nejspíš rozzuřilo- soudě podle jeho rudnoucího obličeje. Možná mu vadilo, že ho přirovnávám ke starý, obézní ženě, ale u psychopatů se to těžko poznává. Než jsem se nadála, tak jsem ucítila onen známý tlak v hlavě. "Není" nad to, když vám někdo leze do hlavy. Po chvilce tlak ustal a Galbatorix se na mě s úšklebkem podíval.
" Být tebou, holčičko, tak si tolik nevyskakuju. Víc mi ublíží mravenec než ty," pohrdavě se usmál. Já bych mu ukázala, zač je toho loket! Možná, že nejsem nejsilnější a nejchytřejší, ale žádný cucák nejsem!
" Odvaha, to se mi líbí," zasmál se. Nechala jsem to bez komentáře. Rozhodla jsem se vyklidit pole dřív, než mu zase rupne v hlavě a nějak mě potrestá. Nejspíš jsem ho chytla v dobrý náladě.
" Nezapomněla jsi na něco?" zavolá za mnou. No jo, já bych tam nechala koš. Co nejrychleji jsem se vrátila zpátky a vzala si koš.
" Tohle jsem nemyslel." Začal poklepávat nohou. Ač nerada, musela jsem začít přemýšlet.
" Omlouvám se?"
" To je otázka?!"
" Omlouvám se! Omlouvám se, že jsem vás urazila!" Galbatorix se spokojeně ušklíbl a s nosem nahoru odcházel do dveří, u kterých stál ten strážný. Nejspíš jsem našla jeho pokoj, ale teď tam teda nevlezu. Bůhví, co tam ten chlípník vyvádí...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Klikni :)

Klik :)

Komentáře

1 Lucerna Lucerna | Web | 1. prosince 2011 v 20:01 | Reagovat

ja som si skor myslela ze Galbatoeix caka na poklonu :)

2 Gabux (afrodiza) Gabux (afrodiza) | Web | 1. prosince 2011 v 20:15 | Reagovat

:)

3 Špunt Špunt | Web | 15. července 2012 v 12:21 | Reagovat

znova:D ty mas neuveritelny talent rozosmiat ma:D rada by som ta stretla nazivo:D to by musela byt prca:D

4 Gabux Gabux | Web | 16. července 2012 v 11:02 | Reagovat

:)) Tjn xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama