1. kapitola

4. prosince 2011 v 16:27 | Gabux |  Hrátky se životem
1.kapitola
Pomalým krokem právě procházím temnou uličkou. Miluji procházky za noci temnými uličkami. Cítím z nich nadpřirozenost, sílu, temnotu a strach lidí. Ano, možná vám připadá divné, že se nebojím a ba dokonce vyhledávám v noci temné uličky. Miluji ten pocit nebezpečí. Miluji….. co to bylo?! Z přemýšlení mě vytrhl nějaký strašidelný zvuk! Ježiši nad čím to přemýšlím?! Já se budu bát nějaké kočky nebo co?! Asi mi hrabe. Usměji se pro sebe a nechám zvuk, zvukem. Když se ozve znovu! Já se z toho poseru. Nic tak strašidelného se mi za mých 17 let ještě nestalo a to si pište, že už 8 let se procházím temnými uličkami! Uf… pro jistotu přidám do kroku. Když za sebou uslyším kroky… Už skoro běžím a přitom myslím jen na to, že už jen 300 metrůa budu doma. Ten někdo za mnou také zrychlil. Cítím na sobě jeho dech. Cítím, že mě už bude mít. Už, už po mě natahuje ruce když já zapadnu do našeho baráku. Ufff… to se mi ulevilo. Já jsem se snad i bála! Já, která se nikdy nebála takových pitomostí jako jsou pavouci, tma, strašidla nebo nedej bože upíři nebo vlkodlaci. Takový lidi nechápu. Vždyť upíři ani vlkodlaci neexistují. Usmívám se nad představou, že by existovali. To by bylo vzrůšo. S úsměvem na tváři dojdu do koupelny a tam vykonám večerní hygienu. Když je vše co má vykonáno tak si lehnu na postel a ještě přemýšlím nad dnešní večerní událostí. Když na to tak myslím tak si říkám jak moc jsme blbá. Proč jsem vzala nohy na ramena? Proč jsem se jen neotočila a nezjistil kdo nebo co to bylo? Proč? Odpověď je jednoduchá, protože jsem blbá. Jsem prostě a jednoduše blbá. Tak blbá, že se musím sama sobě smát. Když jsem se uklidnila tak jsme přemýšlela nad vším možným. Nakonec jsem usnula.
Otevřela jsme oči. Podvědomě jsem tušila, že bych měla opatrně, tiše a nenápadně zkusit zjistit co se děje kolem mě. Ke své hrůze si uvědomím, že někdo sedí na mé posteli. Ano slyšíte dobře na MÉ posteli!!!
"Nedělej že spíš květinko" promluvil ten muž (jsem to poznala podle hlasu to jsem, ale chytrá že? ) jemným hlasem
"Co chcete?" zeptala jsem se a k mému údivu se mi ani neklepal hlas.
"Prozatím nic" zamyšleně odpověděl
"Prozatím?!" vyjekla jsem
"Pšššt! Neboj ještě ti nechci ublížit" Usmál se a já uviděla… ehm ... nadpřirozeně špičaté špičáky?! Už, už jsme otvírala pusu, že se na něco zeptám, ale on mi přiložil s úsměvem na rtech svůj prst na mé rty.
"Neptej se na nic. Vše brzy sama zjistíš a teď spi"
A já proti své vůli usnula. Spala jsem tvrdě beze snů.
Když jsme se probudila tak jsem se sama sobě snažila vsugerovat, že to byl jen sen. Z mého přemýšlení mě vytrhl mámin hlas. "Alice! Oběd! Neválej se furt v posteli a pohni kostrou!"
No jo tady je zas někdo milej pomyslím si a rychle provedu ranní hygienu, obleču si černý top s bílými džínami. Vlasy moc neřeším jen je trochu pročísnu a nasadím si černobílou čelenku a už pádím na oběd. Když jdu ze schodů dolů tak se málem zabiju o našeho velice líného kocoura, který se mi plete pod nohama. " Ty vole! Nemůžeš se jít motat pod nohy někomu jinýmu?" rozčílím se a přemístím ho jinam. Když dojdu dolů tak dostanu vynadáno od mámy. Jako obvykle. Ty její kecy, že nemám tomu kocourovi nadávat, že nemůže za to, že já jsem takový nemehlo. Blablabla! "A co je na oběd?" zeptám se mile.
"Vepřo, knedlo, zelo co jinýho?"
Blé pomyslím si. Máma moc dobře ví, že já maso nejím! Příčí se mi představa, že by kvůli tomu abych se já najedla umírali bezmocné zvířátka.
Po hodně dlouhém obědě a po ještě delším proslovu od mámy na téma dokud nesníš maso tak se odtud nehneš jsem se konečně dostala pryč. Když jsem přišla do pokoje tak jsem se rozmýšlela co budu dělat dál. Nakonec jsme vymyslela, že bych mohla pokročit s pletením mého nového a už asi padesátého pásku z bavlnek.

*** Po 1 hodině***

Už mě to přestává bavit. Proto se rozhodnu, že bych mohla jít k Hance. Koneckonců proč ne? Ještě pro jistotu Hance zavolám a už vyrážím k ní. Asi po půl hodince stojím před dveřmi jejich nádherného domečku a zvoním na zvonek jak šiblá. Konečně slyším kroky tak přestanu pro jistotu zvonit. Hanka rozevře dveře do kořám a vynadá mi. Já se tomu tlemím a za chvíli se Hanka gebí se mnou. Když se pořádně vysmějeme tak jdeme do jejího nóbl pokoje. Má ho obrovský. Velká postel s nebesy, skříň přes celou jednu stěnu, pracovní stůl, židle, konferenční stoleček s křesílky, velký krb a dveře ke svojí soukromé koupelně. Jo, jo to se někomu žije když je z bohatý rodiny že. Posadíme se do křesílek a já Hance stručně vyprávím včerejší večerní zážitek jak jsem se bála. Ještě jednou jsem si zanadávala. Hanka podezřele mlčí. Chvilku jsme se rozmýšlela jestli říct o tom snu, nesnu, ale řeknu si proč ne že? Tak ji to vyprávím a Hanka ztuhne ještě víc než předtím. Polekaně se na ní podívám a ona se vrhne do vysvětlování. "Víš Alice, mě se to taky stalo a bojím se. Ano, slyšíš dobře já Hanka Mendrflová se bojí. Je to strašidelné, že se nám dvoum, které se nikdy nebáli temných uliček se stávají navlas stejné věci ne?" Zeptá se mě se strachem v očích. "Hani já myslím, že nás chce někdo jen postrašit" rozvážně odpovídám. "No víš…. A nebo radši nic" zazubí se na mě "Co si chtěla říct?" Dotírám na ní. Jsem totiž hrozně zvědavej člověk. Nehorázně zvědavej! Ať dotírám jak dotírám tak Hanka je jak zaseklá gramofonová deska a stále mi to nechce říct. Po čtvrt hodince mě to přestane bavit. Jen ji pohrozím "Já se to stejně dozvím" a vypláznu na ní jazyk. "Však já vím. A myslím, že hodně brzo. Ale nedozvíš se to ode mě." A také na mě vyplázne jazyk. "Cože?! Proč si myslíš, že hodně brzo? Ty mi něco tajíš! Něco co je důležité!" chladně odpovím "Ano tajím, ale je to pro Tvoje dobro!" odpovídá smutně "Kašlu na svoje dobro a pokud mi to neřekneš tak okamžitě odcházím!" vypěním. Když vidím, že se Hanka jen dívá do země a k vysvětlování se nemá tak se zvedám a odcházím. Jelikož je hodně pozdě tak je již tma. Já se samozřejmě nebojím a přemýšlím nad tím proč mi něco Hanka tají. Vždycky jsme si říkali všechno! Všecičko! Vždyť ona byla první kdo věděl, že můj táta mi zabil bratra. Vždyť ona ví všechna moje tajemství. Vždyť my jsme prakticky sestry. Vyrůstáme spolu. Nic si netajíme a najednou mi něco nechce říct. Je to dosti zneklidňující pocit to Vám povím. Já to prostě nechápu! Na tom, že něco nechápu nic není jo. Já nejsem moc chápavý člověk. Ale toto by nepochopil ani génius! No nemám pravdu?!
Při svém nadáváním na Hanku si ani neuvědomím, že za mnou někdo jde. Ale tak co, pomyslím si, proč bych se měla zneklidňovat když někdo jde za mnou? To snad není zakázané ne? Uklidním se a dál pokračuji svým tempem. Když najednou ten za mnou zrychlí. Sice není zakázané za mnou chodit, ale jistota je jistota ne? Řeknu si a zrychlím taky. Najednou slyším nějaký křik. Ten někdo za mnou se najednou zastavil a utekl za zdrojem křiku. Uleví se mi. Co se semnou děje? Proč jsem najednou taková poseroutka? Ptám se sama sebe. Odpověď? Nevím. Jak překvapující. Navíc proč bych měla přemejšlet když je víkend? Když je nádherná sobotní noc? Když mě nikdo nenutí přemejšlet? Když nemusím do toho blázince? V klídku dojdu domů a mířím hned do koupelny. Napustím si vrchovatě vanu (to kdyby viděla máma tak mě asi zabije…. Přece je to škoda peněz že?!) přidám pěnu a naložím se tak na hodinku na dvě do horké vody. U toho přemýšlím. Ta horkost na mě asi nějak působí jelikož začínám Hance odpouštět, chápat ji. Ale nevím proč?! Když se vzpamatuji tak vylezu z vany. Vypustím vodu, opláchnu vanu, usuším se, obléknu si svojí krajkovou černou noční košilku, rozčešu moje krásně vlnité kaštanově hnědé vlásky. A přitom nadávám proč je mám sakra tak dlouhé. A mířím do pokoje. V půlce cesty se zarazím a vrátím se do koupelny pro mobil. Pak teprve dojdu do pokoje. Vejdu dovnitř a to co vidím mě zamrazí na místě!
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Laira Laira | Web | 4. prosince 2011 v 17:35 | Reagovat

super kapitolka, to je napínavý, kdo to asi je co je straší

2 Laira Laira | Web | 4. prosince 2011 v 17:36 | Reagovat

jů, new lay, velmi pěkný ...

3 Gabux (afrodiza) Gabux (afrodiza) | Web | 4. prosince 2011 v 19:15 | Reagovat

:) Díky :)

Za lay děkuji BeSmile :)

4 Laira Laira | Web | 6. prosince 2011 v 10:47 | Reagovat

[3]:aha, tedy BeSmile je šikulka

5 Casion Casion | Web | 6. prosince 2011 v 13:00 | Reagovat

hm... je to pekne napísané, aj dej ma celkom zaujal...

6 Gabux (afrodiza) Gabux (afrodiza) | Web | 6. prosince 2011 v 13:28 | Reagovat

Děkuji :)

7 Sasanka Sasanka | Web | 24. února 2012 v 18:22 | Reagovat

Jeee, tak to mě rozesmálo! Prvních pár vět si říkám "páni, to je tak hezký, jak píše spisovně" a najednou - to se z toho poseru! :D Dobře, hlavní záměr povídky asi nebylo mě rozesmát, ale já si nemohla pomoct :D
A další záchvat smíchu přišel při jméne Hanka Mendrcosi :D Kdes na to přišla? :)
Ale fakt mě to dostalo, na konci mi i přeběhl mráz po zádech. Hned jdu číst další :)

8 Gabux Gabux | Web | 25. února 2012 v 12:22 | Reagovat

Příjmení Hanky vzniklo tím, že jsem prostě mačkala nějaké písmenka :D Jinak děkuji, ono já mám tu spisovnost docela dost vžitou, ale mluvím a píšu spisovně jen někdy :D někdy se mi nechce nebo se mi to nehodí :D To je vpohodě xD Já se taky tomu směju :D

9 Ezlo Ezlo | Web | 21. května 2012 v 17:15 | Reagovat

Směju se... Zezačátku si říkám : Páni, spisovný... A pak :D :D :D
Jdu na další... Hele, fakt dobrý!!

10 Gabux Gabux | Web | 22. května 2012 v 15:50 | Reagovat

:D Díky

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama