1.kapitolka

13. listopadu 2011 v 20:24 | Gabuxa |  Smlouva s ďáblem
Bydlím v poklidném městečku…..poklidném? to se jen tak říct nedá. V jiných zemích mají problémy s teroristy, muslimy a dalšími podobnými psychopaty, ale za to mi tu máme démony, ďábly a upíry. A kdo ví co se ještě skrývá za hranicemi. Nikdo už Dlouhou dobu se k nim neodvážil přiblížit, natož je přejít a proč? Mají tam bezcitného vládce, který jen všechno bere a ničí. Nad nikým nemá slitování. Ti co tam vešly většinou zemřeli a jejich časti nám většinou utrhnuté hlavy postupně poslaly.
Běžím co nejrychleji temnou uličkou. Sotva popadám dech, ale nesmím zastavit. Kdybych zastavila tak bych ho nejspíš ztratila, nebo by se to hodně protáhlo a to nechci. Jmenuji se Dita a momentálně pronásleduji upíra. Vím že by to mělo být obráceně měla bych běhat jako první a utíkat před tím co teď lovím. Úkol je jasný zlikvidovat cíl a vrátit se. Moje rodina má v organizaci velké postavení. Otec je nejsilnější v boji na blízko a zároveň je i šéfem. A matka? Ta je zas rozený sprinter, takže sem od každého něco zdědila. Ted patřím k elitě. Prvně sem byla ve skupině, ale když sem jim stále zdrhala a plnila sem je sama, tak sem zůstala bez skupiny. Daleko se mi to tak líbí, protože by mě ostatní jen zdržovaly.
Konečně se zastavil, takže teď to teprve sranda začne. Doufám že nebude slabý a že to hned nevzdá, protože si to chci pořadně užít. Nechám na něm první tah, jak se dá očekávat, vyběhl proti mně. Bez potíží se mu vyhnu, takže ho rovnou můžu zařadit mezi průměr. Chvíli se mlátíme hlava nehlava, v tomhle mají upíři obrovskou výhodu. Sou rychlí a zároveň mají obři sílu, což poznávám i u tohohle, když mě přirazí na zeď s rukou pod mým krkem. Už je čas to ukončit. Z kabátu vytáhnu dřevěný kolík a schválně když ho do něj vrazím minu srdce. Pustí mě a s bolestným nářkem padne přede mně na kolena. Chytnu mu bradu a zvednu mu ji aby se mi díval přímo do očí, které uvidí jako poslední. Vytáhnu mu kůl z těla a vrazím mu ho do ramene, ať si tu bolest pořádně vychutná. Ozval se další nářek.
"Na tak mladou dívku si hodně krutá" zachraptil a z úst mu začal vytékat ještě větší proud krve, než předtím.
"To že mi je jen sedmnáct neznamená, že sem slaboch a vy k nám snad nejste krutí, nevraždíte nevinné lidi na potkání……NO" zaječím na něj a v ten moment mu vrazím kůl do srdce. Rozkládající tělo od sebe odhodím a dívám se na něj než se z cela nerozpadne na práh. Otočím se k tomu místu zady a pomalými kroky odejdu.
Za půl hodiny dorazím ke svojí motorce, kterou sem dostala minulí rok k narozeninám. Nasednu na ni a rozjedu se domu, teda spíše jen do skrýše neboli organizace.
"Tak co jaká byla mise" Zeptala se mě Megan, když vejdu dovnitř. Megan je moje matka, i když se nezdá je docela silná a je jako já lovcem.
"Výborná, tenhle se alespoň snažil, oproti těm co byli před ním" řeknu ironicky a pokračuju v cestě k Taťkovy, který se jmenuje Kelvin. Jako obvykle mu do kanceláře vtrhnu bez zaklepání a hodím mu před nos na zakrvácený kůl.
"koukám že se ti mise jako obvykle povedla" řekl hrdě. Někdo zaklepal na dveře a hned na to vešel dovnitř. Okamžitě sem poznala, že je to Lukáš, který se na mě usmál. Je to o dva roky starší klučina a od děctví jsme správná dvojka, teď ho beru jako skoro brachu.
"Přišel dopis" podá ho.
"Od koho" vzal si ho od něho, ale než ho otevřel tak si všimnul znaku, který se mu vůbec nelíbil.
"Od nepřátel…..poslal ho jejich vládce" v ten moment v místnosti nastalo ticho. Těkáme pohledy mezi sebou a dopisem, ale nakonec skončí na dopisu. Pomalu ho rozevřel a přečetl si ho, v ten moment zkameněl . V momentě mu ho vytrhnu a začnu ho číst.
Už jsme čekaly dlouho a déle čekat už nebudeme. Ted máte poslední možnost odejděte a nebo vás zničím, na rozhodnutí mate 30 dní. Rozhodnutí je jen na vás, dobře si to rozmyslete oba víme jak by tato válka skončila a kdo by vyhrál.
P.S. přeji krásný den. Teodor
Tohle je náš konec, nejen že sou tam upíři, ale i démoni a samotný vládce je vyvrhel z pekla, krutý ďábel. Je ze všech nejsilnější a my? Jsme jen lovci, pouhý lovci a jen pár z nás má svoje schopnosti. Ti co ji mají, je čím dal tím míň. A otec nebude chtít opustit tohle město na to je strašně tvrdohlavý. Ale ta válka je jasná sebevražda. Musíme se s nimi nějak domluvit, ale nikdo nepůjde, mají strach že je hned na místě zabijou, ale zase by je zabiti tady "Tati měli"
"Dito, do tohohle se neplet" nikoho tam nutit nemůžu, ale možná…. Otočím se a rozejdu se k sobě do kanceláře. Při cestě přemýšlím co o nich všechno vím a co vím o jejich vládci. Dojdu k závěru že o jejich vládci, nic moc nevím. Naproti mně vidím přicházet mojí kamarádku Alici.
"Ahojda, můžu se tě na něco zeptat" je to jedna s těch co má schopnost a její je vidět dvě minuty do budoucnosti. Při boji jí to hodně pomáhá a taky jí jen tak něco nepřekvapí.
"Jo jasně, co potřebuješ"
"Co všechno víš o nepřátelském vládci" zeptám se.
"O vládci?... Pohled je na něj odporný, má krvavé oči, nikdy nespí. Ke všemu má zjizvenou tvář a jeho nejoblíbenější jídlo je maso a krev ve které se i koupe. A má i choutky v zabíjení mladých dívek……." S toho se mi zvedá žaludek.
"To stačí" zastavím jí protože jak jí znám tak by o tom mluvila ještě dlouho.
"A vlastně proč to potřebuješ vědět" zeptala se mě zvědavě.
"Jen tak dik, měj se" přešla sem kolem ní, přímo ke svým dveřím, protože sem skoro u své kanceláře. Ale pořád slyším jak říkala, že má choutky v zabíjení mladých dívek, co když mě hned zabije a pak sežere…..fuj, na to teď nesmím myslet. Otevřu dveře a vejdu dovnitř. Není to obyčejná kancelář, protože je spojená s další místností, kterou mám jak můj pokoj, takže tu mám postel, skříně a další potřebné věci.
Z pod postele si vytáhnu batoh a otevřený ho hodím na postel. Už sem se rozhodla, bud budu sežraná a nebo se s ním "možná" domluvím. Ze stolku si vezmu mojí rodinou fotku, chvíli se na ní dívám a uvědomuji si že je na 90% vidím naposled. těch deset procenta sou že se někde na cestě otočím a vrátím se a nebo že by se mi ho fakt podařilo přemluvit, ale to je jen jedno procento. Fotku dám úplně do spod batohu a nad ní dávám oblečení a osobní věci což je zubní pasta, kartáček, hřeben a nějaká líčidla, přece nevlítnu před ním v podobě tarzana, že chci mír, to by mě asi hned poslal pod kytičky. Na stole nechám dopis na rozloučenou. Na sebe si navlíknu černé kalhoty a černé tričko na ramínka. Kolem pasu si připnu dvě pistole a na stehna si připnu dřevěný kolík a díku. Na loket si připevním chránič a v něm si schovám šest jehlic, protože nikdo nikdy neví kdy se mohou hodit. Natáhnu se pro batoh který si hodím na záda. Ještě než vylezu z pokoje ještě se po něm rozhlednu a až pak z něho vylezu, po tváři mi steče slza, ale hned ji utřu. Na chodbách nikdo naštěstí není. Jako myška se proplížím chodbami až ven ke sví motorce, na kterou naskočím a rozjedu se ke hranicím. Čím víc se k tomu blížím, tím semnou více zmítá strach.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama