1.Kapitola – Temný večer

13. listopadu 2011 v 20:26 | Gabuxa
1.Kapitola - Temný večer

Psal se rok 2098. Byla zima a od roku 2079 temná doba pro nás všechny.
Seděla jsem v tmavém parku na dřevěné lavičce. Ledový vítr se proháněl mezi stromy. Přitáhla jsem si k sobě svůj teplejší šedý kabát s dvouřadými knoflíky. Límec okolo krku jsem pevně svírala ve svých rukou. Přes dlouhé černé vlasy jsem nic neviděla. Kdyby to šlo, přitáhla bych si na sebe těsné džíny ještě blíž a stejně tak kabát. Asi si teď říkáte, že jsem blázen, když tu stále sedím nejdu domů. Jenže já tu musím čekat, čekat na svého diskantského přítele, vsadím kilo, že bude mít stejné kalhoty jako já, nebo kabát, pokud tedy vůbec přijde.
Neměla jsem z dneška dobrý pocit a nevím jestli proto, že mě může napadnout upír, přestože by neměl nebo proto, že se tu všude u země drží hustá mlha a Lenc tu je ještě není. Potřebovala jsem, aby mě někdo držel za ruku, ale nikdo mi ještě nepodal takový pocit bezpečí. Mám Lence ráda, ale jinak. Mám ho ráda jako všichni, možná i jako kamaráda víc k němu necítím.
Konečně se mezi stromy začala rýsovat postava.
,,Lenci, ty vole, kde se táhneš."zařvala jsem na něj a s úsměvem se zvedla z lavičky. Neodpovídal, stále šle blíž ke mně. V měsíčním svitu jsem zahlédla jeho tvář. Jenže, tohle nebyl Lenc. Na chvíli mě napadlo, že je to lovec. Byl bledý. Dlouhé blonďaté vlasy měl stažené do culíku. Dva volné prameny mu objímali obličej. Na tváři se mu objevil krutý úsměv.
,,Sorry, ale Lenc nejsem."zašeptal mi, zrak přitom upíral na můj krk. Srdce mi bušilo jako o život. Seděla jsem na lavičce jako připražená, neschopná se pohnout ani o kousek. To, jak zíral na mou krční tepu mi jasně říkalo, že on není lovec. A podle pravidel se taky nechoval. To, že by mohl být v radě jsem okamžitě odvrhla v tu chvíli, kdy se mu při měsíční světle zaleskly tesáky a zazářili mu karmínové oči. Byl všechno, jenom ne dobrák. Neodvážila jsem se ani zamrkat. Zírala jsem s vytřeštěnýma očima na svého vraha. On a můj strach. Bušící srdce bylo jediné co bylo slyšet v mrtvé krajině. Cítila jsem, jak se mi každou vteřinu napne tepna na krku. Můj trhaný dech. Každý nádech ho donutil, usmát se ještě víc. Utíkat nemělo cenu. Zabít ho tu nebylo moc možné nebo jo? Kůl do srdce, zabilo by ho to? Asi ne. Každý upír vám řekne něco jiného a lidé, ti to pořádně nevědí. Přistoupil ke mně stále s úsměvem. Dvěmi prsty pohladil tepnu na mém krku.
,,Víš, vy lidé, jste tak křehcí."Pomalu jsem se začala poznávat.
,,Co po mě chceš šampóne?"div jsem nezavrčela.
,,Co myslíš maličká?"
,,Pro tebe, nejsem maličká, tak mi tak neříkej!"
,,Chceš mi vyhrožovat maličká?"
,,Neříkej mi tak!"zavrčela jsem.
,,Nesnaž se, každý ví, kdo bude vítězem tohohle souboje."
,,Jo, já!"
,,Nepovídej maličká."zavrčela jsem, když vyslovil maličká, říkal mi tak můj otec. Byl to lovec, ale jednou ho někdo zabil, někdo silný a krvelačný, a někdo bez duše i srdce. Nevím kdo to byl, ale jedno jsem věděla, jednou ze mě bude lovec, najdu toho kdo zabil otce a udělám mu to, co udělal on jemu, pokud to nebyla ona. Uřízla bych mu hlavu a probodla srdce. Jediné co nebudu moci udělat je to, že vysaji krev až do poslední kapky.
,,Jsi slabá, stejně jako tvůj otec."
,,Nevíš nic o mém otci."zavrčela jsem.
,,Ne, vážně? Byl to lovec. Říkal ti maličká, říkal ti tak celých osmnáct let, než ho zabili."Otec byl zabit asi před rokem já se narodila 11.11.2079 - roku objevení, jak se mu přezdívá.
,,Měl tě tak rád. Stejně jako tvou ovdovělou matičku. Jenže měl smůlu. Upír, po kterém šel mu vysál z těla veškerou krev, probodl mu srdce a ještě k tomu mu usekl hlavu, jak smutné."
,,Jak to víš!?"vykřikla jsem na něj.
,,O-o-o, nekřič. Mám citlivý sluch." Ten slizký had ukázal na své ucho, aby potvrdil svá slova.
,,Jak to víš."zopakovala jsem výhružným tónem.
,,Už jsem ti říkal, ať mi nevyhrožuješ maličká."
,,Jak?!"zakřičela jsem mu schválně do ucha.
,,Nekřič maličká."zasyčela jsem. ,,Raději mi řekni, jak to víš?"
,,Prostě to vím. Je snadné zjistit, jak zemřel."
,,A jak víš kolik mi je, jak můžeš vědět, že nás měl tolik rád?"
,,Protože jsem ho viděl umírat. Slyšel jsem jeho poslední slova."Pak mi to došlo, vlastně mi to říkal celou dobu.
,,To ty jsi ho zabil."
,,No a? Jen jsem si bral, co mi patřilo."
,,Patřilo?! Jeho život ti nepatřil. Nejsi bůh, nepatří ti rozhodovat, kdo zemře a kdo přežije!" S lehkou hysterií v hlase byl můj křik jediné, co bylo slyšet v mrtvém lese.
,,Jistě, že mi jeho život patřil, vzal život mému příteli."
,,Vzal život zrůdě!"
,,Laurent nebyl zrůda."
,,Vraždil lidi."vykřikla jsem.
,,A co? Jsme k tomu stvoření! To vy jste si vymysleli ta pravidla."
,,Meleš kraviny."vzdychla jsem si.
,,Meleš kraviny."zopakoval po mě s ironickým tónem.
,,Říkáš, že jsi slyšel poslední slova mého otce. Co říkal?"
,,Nic zajímavého. Samý lidský žvásty. Vy lidé a ty vaše city."
,,Upíří můžou taky cítit."připomněla jsem mu.
,,Ale můžou to vypnout. Vy jste slabí na to, aby jste to dokázali."
,,Pořád lepší člověk s city, než upír vrah."
,,To je o názoru."pokrčil rameny."
,,Jo, ale můj názor je správný."
,,Maličká, ty jsi hrozně tvrdohlavá."
,,Nemáš právo-"přerušil mě.
,,Nemáš právo mi tak říkat."napodobil můj hlas.
,,Drž hubu."rozčílila jsem se a zvedla se z lavičky připravena k odchodu.
,,no počkat, kam si myslíš, že jdeš?"
,,Pryč."chytil mě za paži. ,,Pust mě pijavice!"
,,Tady rozkazuji já!"zavrčel.
,,Ty mi nemáš co rozkazovat ty diskantská pijavice!"
,,Nejsem diskant!" Jak se nám ten rozhovor hezky točí.
,,Seš! Ty vlasy a ta bunda je dámská."
,,Tak a dost, ty seš tu za jediným účelem a to je večerní svačinka."
,,Účel, za kterým tu jsem, je ten, že tu čekám na svého diskantského přítele."zavrčela jsem, dneska furt vrčím, musím zjistit, jestli můj předek nebyl vlkodlak.
,,Říkáš o každém klukovi, že je to diskant?"
,,Ne jenom o tom, co jím je."
,,Už mě to nebaví. Chci se jenom pomstít za vraždu Laurenta."
,,Hele, ty budeš asi buzna co?"zeptala jsem se provokativně.
,,Proč myslíš?"
,,Mno, když by ten Laureát tvůj přítel, to jako že to byl tvůj kluk, jé a neměli jste před svatbou." Šmejd div nepraskl hněvem.
,,Neodporuj!"
,,Proč mě vlastně chceš zabít? Nestačí ti, že jsi mi zabil otce."
,,Tvého otce bych zabil tak, jako tak, ale tím, že při boji zabil Laureáta, byla má povinnost zabít jeho a teď i tebe. Viktorie by udělala to samé."
,,Kdo je zase Viktorie, jeho holka?"vzdychla jsem si. Moje maska klidu měla zakrýt můj strach.
,,Ne!"
,,Jo, tvoje holka, no tak to jo."
,,Tak a dost, chci tě konečně zabít."
,,A nebude se na tebe Viki zlobit, že mě zabiješ bez ní."
,,Viktorie bude ráda, že to co mi o tobě zjistila nebylo zbytečné." Nestihla jsem mu odpovědět zakousl se mi do krční tepny. Na chvíli přestal pít.
,,Jo a já jsem James."řekl a znovu se mi zahryzl do krku. Pře hlavou mi proběhl můj život. Otcova a matčina tvář. Otcovo bezhlavé tělo a někdo koho jsem neznala. Vysoký černovlasý kluk s nabušenou postavovou.
Pil tak dlouho, než jsem ztratila vědomí, nebyla jsem ještě mrtvá, ale brzy budu.

Amanda Winsley(Selena Gomez)

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama