1. kapitola: Příchod do velkého smrdutého imperia

13. listopadu 2011 v 20:05 | Gabuxa |  Můj život služky!
Tak tady máte první kapitolu. Limit je 5 komentů.

Ze začátku jsem si myslela, že jsem narazila do pohybujícího se stromu a nebo nějakýho obézního muže. Hodně obézního muže. Moje představy o chodících stromech se rozplynuly v momentu, kdy jsem se podívala na horu. Bohužel jsem mu neviděla do očí. Ale za to jsem měla pěkný výhled na koleno. Na červený, šupinatý koleno. Musela jsem ustoupit kousek dozadu, abych si mohla toho draka více prohlédnout. K mýmu zděšení na něm někdo seděl. Samozřejmě, že jsem slyšela pověsti o Dračích jezdcích, ale nějak jsem to nebrala na vědomí. Napadlo mě, že bych měla utíkat. Nemyslete si, že patřím mezi ty "jednodušší" jedince, kterým to tak nemyslí. Jenom jsem byla zaskočená. Takže jsem pro změnu začala utíkat. Víte, co je blbý na drakovi? Nedá se jen tak oběhnout. Zabere půlku lesa, a když už si myslíte, že jste ho konečně oběhli, tak udělá jeden krok a můžete začít znova. Když přede mnou přistál jeho ocas (draka, ne jezdce), tak jsem rezignovala. Muž oděný v černým seskočil na zem. Snažila jsem se vzpomenout na jeho jméno. Vím, že jsou dva dračí jezdci. Jeden je Erafron a ten druhý...sakra, jak to jenom bylo. Murdron? Něco takovýho. A není to fuk? Nahodila jsem svůj, pečlivě nacvičenej, výraz hráče pokeru. Ten muž byl vysoký. Když seděl na tom šupinatým monstru, tak vypadal menší. Nejspíš se svým zvířecím miláčkem hraje hru, kdo bude vyšší.
" Kdo jsi a odkud přicházíš?" promluvil po chvíli a nespouštěl ze mě oči. Teda myslím, že je ze mě nespouštěl. Měl na sobě kápi. Mlčela jsem.
" Ty neumíš mluvit?" Přiblížil se ke mně ještě blíž a chtěl mě chytit za ruku, ale ucukla jsem.
" Nedal jste mi dobrý důvod k tomu, abych promluvila." Bojovně si založím ruce na prsou. To si myslí, že když má jako domácího mazlíčka draka, tak je nějak výjimečný? No, vlastně jo. Ale nahlas to nikdy nepřiznám.
" Nemyslím si, že jsi zrovna v postavení, kdy si můžeš vybírat."
" Já si nemyslím věcí." Jeho ruka opět vystřelila ve snaze mě chytit, ale předpokládala jsem to a uhnula. Bohužel už ne tak úspěšně jako minule. Zavadila jsem o ocas draka.
Dračí jezdec se potichu zasmál. Zamumlala jsem pár urážek a začala se zvedat ze země. Tohle je zase den.
" Radím ti dobře, odpověz. Galbatorix nebude tak hodný."
" Galbatorix mi je u prdele," vyjedu na něj trochu ostřeji. Tentokrát se na mě otočí i drak. Musím začít prvně myslet a až pak mluvit.
" Hele," začnu pěkně od znova," nebudeme to nějak hrotit. Každý si půjdeme po svým a budeme dělat, že se nic nestalo." Vzala jsem si svoje věci, který mi spadly na zem a chystala se vyklidit pole. Tady mě už nikdo nikdy neuvidí!
" To nepůjde. Mám rozkazy." Chytne mě za rameno. Než stihnu říct něco na svoji obranu, tak se odněkud vyřítí vojáci. Takový blbce svět ještě neviděl. Poznala jsem toho, co mě držel. Nevypadal zrovna mile. Teď bych si za ten prostředníček nafackovala. Nejspíš si dračího jezde nevšiml, protože šel hned za mnou a chytil mě pod krkem. Jak se mu povedlo přehlédnout draka, mi je záhadou.
" TY jedna děvko!" Nešťastnou náhodou se mi vyskytl pohled na jeho zuby. Bože, proč?! Na můj vkus se to tu začalo nějak slejzat. Vojáci za sebou táhli koně a s leskem v očích mě sledovali. Na sucho jsem polkla. Je mi jasný, co ten lesk znamená. Očividně nejsou na chlapy. Což by vysvětlovalo to, proč se tak rozzuřili, když jsem jim navrhla, ať si užijí mezi sebou.
" Pusť ji. Dovedeme ji do hradu. Galbatorix stejně potřebuje novou služku." Chlápek se na dračího jezdce nevraživě podívá. Nenápadně se ho zeptal, jestli si může aspoň užít, předtím než mě odevzdá panu G.
Odpovědí mu bylo moje kopnutí do citlivých míst. Sevření povolilo a já se dala na bezvýznamný útěk. Zarazilo mě, že za mnou nikdo neutíkal. Měla jsem sto chutí se otočit a zeptat se, jestli teda za mnou poběží. Teprve později mi došlo, proč všichni klidně stáli. Proč by se namáhali, když tu je drak, že? Ta šupinatá potvora mě už vážně sere a to ji znám teprve pět minut.
" Vodleť!" Kopnu ho do nohy. Myslím, že ho to zalechtalo. Chtěla jsem trochu přitvrdit, ale to už vedle mě stál dračí jezdec a pevně mě chytil. Bojovala jsem, jak jen to šlo. Kopala jsem a škrábala. Když jsem poznala, že fyzický násilí nikam nevede, tak jsem začala nadávat. Chvíli čekal, než se vyblbnu a pak mě odtáhnul kousek na stranu. Nevnímala jsem, co říká vojákům. Měla jsem ruda před očima- tím nijak nenarážím na červenýho draka. Chvíli jsem pozorovala ty idioty před sebou a pak mi to docvaklo! Naštvaně a zároveň vyděšeně jsem se na dračího jezdce podívala pohledem typu zkuš-mě-tady-s-nimi-nechat!
Nesnáším ho, nenávidí ho! Jak mi to mohl udělat?! Copak nemá ani trochu pochopení. Sice vojákům dal rozkazy, že na mě nemají ani šáhnout, ale známe nadržený chlapy. Přeruší se jim všechny obvody v mozku a všechna krev jde do jinýho orgánu. Díkybohu jsem cestu přežila. Myslela jsem, že radostí začnu líbat zem, když jsme prošli bránou, která vedla do Uru´beanu. Vyjeveně jsem zůstala koukat na hrad. Tušila jsem, že to tady nebude bůhvíjak nádherný a okouzlující, ale tohle? Dovést sem psychicky narušenou osobu, tak by se minimálně do tří hodin zabila. Ze zamyšlení mě probraly až hlasy, které nás vyzvaly dovnitř. Ani jsem si nevšimla, že už jsme vevnitř. Vstoupili jsme do nějaký kruhový místnosti, kde stáli dvě holohlavý individua. Připadá mi, že růst jejich hlav se zastavil ve fázi embrya. Radši to nebudu nijak rozvádět. Stačí, že z toho mám psychickou újmu já.
Vyčerpaně jsem se zvedla ze země. Ty holohlavý embrya mi vlezla do hlavy a zkoumala moje myšlenky! Nejspíš si ověřovali, jestli nejsem špeh nebo jestli nemám nějaký jiný vedlejší úmysly. Když zjistili, že nic nevím a jsem neškodná, tak mě tam nechali stát s mužem, který mě sem přivedl. Ostatní už někam odešli.
" Co teď?" zeptala jsem se ho, když už mi to jeho mlčení lezlo na nervy.
" Za chvíli přijde služka, která ti ukáže tvůj pokoj," ozve se za mnou povědomý hlas. No jo, dračí jezdec dorazil. Otočila jsem se na něj a chtěla mu všechno vyčíst, ale zůstala jsem zaraženě zírat. Všiml si mýho vykulenýho pohledu.
" Stalo se něco?"
" Vždyť jsi ještě kuře!" vykřikla jsem v zápětí. Naproti mě stál muž, kterýmu nemohlo být víc, jak pětadvacet! Vždycky jsem si myslela, že dračí jezdec je starší. Třeba takový čtyřicátník nebo v krajním případě třicátník! Ale tohle? Vždyť je tak o pět let starší než já! Divým se, že jsem to nepoznala už dřív. Za to nejspíš může jeho tón hlasu…
" Co?" Nejen, že je mladej ale navíc mu to zapaluje pěkně pomalu.
" Říkám, že jsi ještě opelichaný kuře!" Chvíli na mě nechápavě hleděl, ale pak mu to konečně docvaklo. Chtěla jsem mu zatleskat, ale připadalo mi to drzý, takže jsem jeho demenci přešla mlčením.
" To říkáš ty? Před týdnem tě odtrhli od matčina prsu a už si takhle vyskakuješ?" Muž, který stál po mým boku, nevěděl, co má dělat. Jestli mě uškrtit za to, že urážím jeho pána nebo se začít smát naší konverzaci. Situaci naštěstí vyřešila služka, která vešla do místnosti. Když uviděla dračího jezdce, tak se začala hluboce klanět, div nezakopla o šaty. Když skončila s panáčkováním, tak přešla ke mně.
" Jsem Joana a mám tě zavést do pokoje pro služky." Nečekala na moji odpověď. Čapla mě za ruku a táhla někam po chodbě. Táhla mě přes celý hrad až do kuchyně.
" Tohle je Gertruda, kuchařka," ukázala na starou, obézní paní, která něco urputně míchala. Potom mi začala vyjmenovávat všechny sluhy na hradě, a co kdo dělá. S vykulenýma očima jsem se na ni dívala a přemýšlela o existenci hovnivála. Najednou bylo ticho. Pochopila jsem, že už domluvila, tak jsem kývla. Mile se na mě usmála a táhla mě dál. Zajímalo by mě, s čím jsem právě souhlasila.
" A tady budeme spát," ukončila svůj proslov a rozsvítila svíčku, která stála na miniaturním stolečku. Rozhlídla jsem se po místnosti. Byli tu jenom dvě postele, stůl a náhražky poliček.
" A tady máš klíč."
" Krádeže?" zeptám se chápavě.
" Ne, opilí vojáci." Ou, tak tady bude ještě veselo. Joana se zasmála mýmu výrazu.
" Neboj, zvykneš si. První týden bude docela ostrý, ale pak to bude dobrý."
" Jak dlouho jsi tu ty?"
" Rok. Teď jestli mě omluvíš, tak si půjdu lehnout. Jsem unavená. Zítra nás vzbudí v pět ráno a pak ti ukážu, co máš dělat." V pět hodin? To si myslí, že v pět ráno budu nějak použitelná? Metabolismus mi startuje kolem osmý ráno a mozek v deset. Předtím než jsem šla spát, tak jsem si vzpomněla na to, co říkala Joana, a šla jsem zamknout. Netoužím po noční návštěvě.
Ráno bylo krutý, co si budeme povídat. Když pominu to bušení na dveře a řev nějakýho blbce, který hulákal něco v tom smyslu, že jsme děvky a jestli nepohneme prdelí, tak zažijeme peklo na zemi, tak to bylo docela normální probuzení. Joana rychle vyskočila z postele.
" Už jdeme! Nemusíte tak řvát!" Hluk ustal. Díkybohu, konečně můžu spát. Převalila jsem se na druhý bok a spala dál.
" Vstávej! Slyšíš?!" Strhla ze mě deku, jestli se tý onuci, co nám tady nechali, dá říkat deka.
" No jo." Nevím, jak jsem se dostala z postele a jak jsem se umyla. Všechno to bylo nějak zamlžený. Vzbudila jsem se až potom, co přede mě Gertruda postavila nějakou šlichtu a pak pronesla nejhorší větu mýho života: " Sněz to!" S hrůzou v očích jsem se podívala na tu břečku, která se štítila sama sebe.
" Vážně to sněz, nic jinýho nedostaneš a odpoledne ti bude blbě z hladu." Chtěla jsem říct něco v tom smyslu, že je jedno jestli mi bude blbě z hladu nebo z toho jídla, ale držela jsem zobák. Naštvat kuchařku je to poslední, co potřebuju. Bůhví, co bych dostala zítra. Se sebezapřením jsem do sebe začala ládovat to "výborný" jídlo. Kupodivu to nechutnalo tak hrozně, jako to smrdělo a navíc, jak mi řekla Gertruda, mi to dostatečně zaplní žaludek.
" A jak se vůbec jmenuješ. Včera tu byl takový zmatek, že jsem se tě zapomněla zeptat." Teprve teď mi došlo, že se mě nikdo na nic nevyptával. Ani na to, jak se jmenuju. To je "milý".
" Ellie," řeknu, když se mi konečně podaří spolknout sousto. Chvilku potom, co jsme dojedli nastal v kuchyně pěknej chaos. Všichni služebníci z hradu se scházeli na jídlo.
" Proč jsme mi dvě vstávali, tak brzo?" zeptám se zvědavě.
" Protože mi dvě máme za úkol odnést jídlo vyšší společnosti." Tázavě jsem nadzvedla obočí.
" Dneska odnesu jídlo královy já. Nemyslím si, že by byl dobrý nápad tě za ním pouštět hned první den. A ty jídlo doneseš Murtaghovi."
" Komu?" zeptám se nechápavě. Joana protočí oči.
" Přece dračímu jezdci!" No jo, jasně, ona myslí to kuře.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Špunt Špunt | Web | 15. července 2012 v 12:09 | Reagovat

to nemalo chybu:D som to musela čítať dvakrát, pretože prvý krát som sa tak smiala, že som si nč nezapamätala:D

2 Gabux Gabux | Web | 16. července 2012 v 11:00 | Reagovat

To je dobré xD Já to četla natřikrát xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama